10 důvodů, proč lidé zůstávají tam, kde se jim ubližuje

Umíte si představit, že by vám někdo ubližoval, i když vy ho milujete? Ba že by ubližoval i vašemu dítěti?

Jistě si to umíte představit, pokud jste schopni odosobnění – zbavit se projekce a nalhávání, že tak, jak se chováte k ostatním vy, se určitě musejí ostatní chovat k vám. Ne, nemusejí. Oni jsou totiž jiné bytosti s docela odlišnými myšlenkovými spády, potřebami, hodnotami a komplexy. A právě proto se může „proměnit“ i ten, v jehož lásku pořád věříte.

Proč píšu „proměnit“ v uvozovkách? Protože tomu protějšku ani nemuselo přeskočit. Ano, vůbec se nemusel změnit. On takový vždy mohl být. Jen to dovedně zakrýval, přetvařoval se, ale už škrabošku shodil a to, co nyní vidíte, je jeho skutečná tvář. A vy se potřebujete zbavit kognitivní disonance.

Tedy začít vidět věci tak, jak jsou, ne tak, jak si je ve vzpomínkách nebo růžové představivosti malujete. Jinak vás může šokovat, čeho protějšek bude schopen.

Siločára minulosti

Lidé, kteří spadli do toxických vztahů, mohou využít různé formy mé pomoci:

Ale také mohou využít Setkání, případně spojeného s konzultací. Jako to udělala Veronika. Přišla zdrcená hned ze tří stran:

  1. Toxickým agresorem, se kterým měla vztah.
  2. Nechápavým okolím, které jí stokrát doporučilo „Odejdi“, a když to nedokázala, slyšela už jen „Nač si stěžuješ? Vždyť v tom dobrovolně zůstáváš!“ Tudíž: „Už neobtěžuj, nezatěžuj. Tvoje rozhodnutí je Tvoje karma. Máš, co chceš.“
  3. Svým vlastním nitrem, které jí samotné neumělo odpustit, že pořád zůstává, že se nemůže vymanit. Zkrátka: Trápila se tím, jak ji partner trápí, jak ji okolí trápí, jak sama sebe trápí.

Přitom – a to je klíčové pochopit – její sebezničující postoj nebyl příčinou jejích problémů, ale následkem skutečné příčiny, která byla v minulosti. Tam se zrodilo její nastavení, které partnerovi dovolilo jí ubližovat, odtamtud pocházel její strach ze samoty, tam vězel její skutečný problém – neschopnost mít se ráda natolik, aby už nezůstávala tam, kde ji a její dítě někdo ničí.

Položil jsem jí jednoduché otázky:

  • Proč si vlastně myslíte, že nikoho lepšího nenajdete (jestliže vztahy ve vašem okolí jsou plné lepšího zacházení)?
  • Proč se tolik bojíte odejít a být sami?
  • Proč se trápíte představou, že útěku budete litovat, že vám protějšek ublíží nebo naopak naopak že ublíží sobě?
  • Proč pořád věříte, že se změní?
  • Proč se domníváte, že ho nakonec stejně budete chtít zpátky?“

Je to i váš příběh? Nebo někoho vám blízkého? Zažíváte také kognitivní disonanci, vnitřní rozpor, kdy na jednu stranu nechcete vztah, v jakém jste, ale na druhou stranu se ho zdráháte opustit? Také byste se tak rádi vzepřeli, ale současně se toho bojíte? Využijte pomocí, které vám doporučuji. Anebo alespoň přemýšlejte o následujících slovech.

Siločára minulosti

Základním psychologickým zákonem je: „Naše přítomnost je výsledkem naší minulosti.“ To znamená: To, čeho se dnes bojíme, má původ v předchozích zkušenostech, které jsme nabyli. Nikdo tedy nemůže říct, že náš strach je iracionální a mimo realitu. My jsme to zažili!

Tak jako Veronika. Stačilo, aby se při Setkání vrátila v čase zpátky, do vlastního dětství, a spatřila tatínka, který měl identickou roli jako její dnešní partner. Tloukl ji, „když chybovala“, a tím Veroniku učil spatřovat přímou souvislost mezi bolestí (bitím, špatným zacházením obecně) a „její chybou“. Kdykoli tedy i v dospělosti byla bita, poslušně držela, protože byla přesvědčena, že jde o zasloužený trest. „Jsi vším vinná!“ komentoval bití její otec i partner. Před vyděšeným dítětem pak používal obvyklou manipulativní variantu: „Vidíš, k čemu mě maminka donutila?“ Podobná věta, kterou použil Veroničin tatínek, kdykoli ho přistihla jeho manželka, Veroničina maminka. „Vidíš, k čemu mě ta holka svým strašlivým chováním nutí? Bít ji!“ Jako by chtěl říct: „Já nechci, ale musím…“

„Jsem ta špatná.“ Tak se Veronika naučila o sobě přemýšlet. Nenapadlo ji jít na policii. Je-li „špatná“, ještě by se jí vysmáli. Jako malá se snažila jít za maminkou, ale ta ji odbyla. „Nestěžuj si na tatínka. Co špatného jsi prováděla, že tě tatínek musel zbít?“ Platila asociace: zbití dítěte = chyba dítěte. Veronika se tak naučila potlačovat bolest, a to i ve chvíli, kdy její partner začal bít i její dítě. Tlumila bolest v sobě, snažila se to nevidět, jen aby nedošlo k ještě větší bolesti, osamění – a na dominantního muže, který jí říká, kdy se chová „správně“ a kdy „nesprávně“, si zvykla. I na jeho toxické zacházení s ní i s dítětem.

Siločára sebelásky

Při Setkání takovým lidí potkávám nespočet. Všichni mají jedno společné – chybí jim láska. Ta vnější (od někoho) i ta vnitřní (od sebe). Běžnou přirozeností normálního člověka v takové situaci je přestat hledat lásku u zdroje, ze kterého láska dlouhodobě nepřichází. Hledat ho jinde, u jiného člověka, nebo v sobě. Jenže Veronika to nedělala. Jak by mohla, když byla přesvědčena, že si lásku „nezaslouží“, že „není dost dobrá“? Láska zvenčí jí chyběla, ale připadalo jí to logické, vzhledem k tomu, jak „špatná“ je. A proto jí chyběla i láska zevnitř. Jak by mohla mít sama sebe ráda, když „je špatná“?

Setkání pro ni bylo změnou, které zpočátku nerozuměla. Bála se mi svěřit, otevřít. Byla přesvědčena, že i já jí ublížím, že i pro mě nakonec bude „ta špatná“. Jako pro partnera. Jako pro tatínka. Jako pro okolí, které jí už odmítalo pomoci, pochopit ji. Jenže na Setkání nebyla sama. Vždy je tam více lidí, kteří mají nějaký problém s nedostatkem lásky/sebelásky. Posilující pro ně je už to, že nejsou sami. Že o podobném příběhu mohou mluvit s ostatními. Že to tedy nemůže být jen „jejich chyba“.

A tehdy jim položím provokativní otázku:

  • Co když to vůbec není vaše chyba? Co když platíte jen za mindráky jiných lidí?

A tehdy se stane „zázrak“ v hlavě člověka. I když z hlediska psychologie to žádný div není.

Siločára rozlišení

Nejzraňovanější lidé mají logicky největší deficit lásky. Tudíž mají i největší potřebu lásky. Tudíž jsou sami vůbec nejsilnějším zdrojem lásky, jen ji nemají vůči komu napřímit. Často ani nevědí, jak jsou úžasní, dobří, hodní a silní, netuší, co v nich dříme. Především že v nich je potenciál lásky. Vysvětlím to:

Jestliže jako dítě slýcháte, že selháváte, jste hloupé a neznamenáte nic, pak o sobě určitou dobu skutečně pochybujete a následně slovům svého okolí už i věříte. A když pak v dospělosti od vlastního partnera slýcháte také, že selháváte, jste hloupí a neznamenáte nic, už nepochybujete, už se Vaše víra změní v přesvědčení. A právě s tímto pocitem přišla Veronika: že jen selhává, že je jen hloupá, že neznamená nic. Já jsem jí ale toto přesvědčení naboural. Podle mě neselhávala, podle mě nebyla hloupá, podle mě mohla pro někoho jiného znamenat všechno.

Když poznáte celý příběh člověka, od dětství až po současnost, přestanete ho odsuzovat, porozumíte mu. Pochopíte kauzální nexus – vztah mezi příčinou a následkem, tedy že jeho přítomné chování má logiku – v jeho minulosti, v jeho prožitcích, v jeho zraněních, která se z dětství doposud neuzdravila, a proto zůstávají stále živá. Právě to dělám při Setkání. Chci, aby se lidé přestali neustále divit svému příběhu, pochopili jeho logičnost a uvědomili si, jakou obrovskou moc třímají v přítomnosti. Přítomnost totiž ovlivňuje budoucnost. Co dnes změníme, to nám zítra přinese ovoce.

  • To bylo to první, co se Veronika naučila rozlišovat – minulost od přítomnosti a potenciál přítomnosti pro budoucnost.
  • To druhé pak byli lidi. To, že se k ní několik lidí v životě chovalo agresivně nebo bez porozumění, neznamená, že se takto k ní bude chovat každý. Už na Setkání si to uvědomila – že s ní někteří přítomní lidé naprosto cítí, že jí fandí, že jim na ní záleží.

V tu chvíli získala argument, proč se mít ráda. Proč přeostřit z minulosti na přítomnost, potažmo na budoucnost. Proč přestat tolerovat lidi, kteří jí ubližují. Proč přestat používat nálepky jako „partner“ nebo „kamarádka“ a raději se zabývat charakterem lidí. Může být partnerem ten, kdo jí ubližuje? Může být kamarádkou ta, která ji hodí přes palubu?

Desatero setrvávání v jedu

„Proč?“ zněla její hlavní otázka. Nechápala, jak může tak selhávat, být tak hloupá a takové nic, že se neumí vzepřít agresi ve vztahu. Jako by pořád byla ta malá holka, která ví, že dítě tátovi nemůže ránu oplatit, že by bylo ještě víc za zlé, že by schytalo ještě větší lavinu útoků, a to „zasloužených“. Jako by pořád byla ta malá holka, která ví, že „nemůže utéct“, že „ani nemá kam“ a že „musí držet“, protože „si beztak bití zaslouží“.

Přitom z psychologického pohledu je pozadí takového setrvávání v jedu mnohem rozmanitější:

  • 1. důvod: Doba normalizuje násilí. Agrese je každodenní náplní zpravodajství a násilí tak začalo být „normální“. Proto je v běžném životě těžké identifikovat, jaké jednání už normální není.
  • 2. důvod: Každé dlouhodobé násilí, zvláště citové, podkopává sebevědomí. Bije-li mě blízký člověk, asi musí mít pádný důvod, který spočívá v mé neschopnosti, nedostatečnosti (tím spíše, když takovouto emocionální stopu má oběť ve své minulosti a agresor to ví). Oběť si pak nevěří na jiný vztah. Dovozuje, že je tak „špatná“, že nemá na to začít či zažít něco lepšího.
  • 3. důvod: Agresor využívá čas. Čím déle násilí trvá, tím více se pro oběť stává nepřekvapivým. Někoho dokonce i přestane bolet. Natolik si na něj zvykne.
  • 4. důvod: Násilí vytváří strach. Oběť pak má pocit, že čelí „příliš silnému protějšku“, který je „schopen čehokoli“, tudíž je „nebezpečné odejít“ a je lepší se „podvolit“. Někomu i imponuje mít vedle sebe „silného“ partnera, a je to výraznější s tím, čím slabší si oběť připadá. Začne mít zvrácený pocit, že vedle „silného“ člověka je „v bezpečí“, respektive že vzdálit se od něj ji vystavuje riziku zahynutí.
  • 5. důvod: Agresor neútočí pořád. Když pomine útok, vzplane naděje, že se agresor už změnil, napravil, už bude vše v pořádku. Někteří agresoři užívají taktiku „přitáhnout, povolit“ záměrně. Podobně jako sliby. Nic neškodí oběti tolik jako naděje. Ta jí, v kombinaci se strachem, nedovolí odejít.
  • 6. důvod: Čím déle to trvá, tím více má oběť ve svém okolí lidí, kteří vidí vinu na její straně. Přátelé s ní ukončí vztah. Oběť se stává čím dál izolovanější, někdy i sebekriticky přesvědčená, že „vlastní chybou“, což jen podpoří její úvahu: Selhávám, jsem hloupá, jsem nic, tudíž agresor „má pravdu“, když mě má za „špatnou“ a „zaslouženě“ mě trestá.
  • 7. důvod: Lidé s nedostatkem sebelásky jsou zvyklí hledat chybu vždy jen u sebe. A protože nikdo není bezvadný, nějakou chybu najdou, a o to usilovněji pak prosí o „lepší zacházení“ s tím, že už se „polepší“, „ponaučí“… Ano, hovoříme stále o obětech. Kdo hledá chybu jen u sebe, ten ji s vysokou pravděpodobností najde, a tím spíše uvěří, že „opravdu byla chyba v něm“.
  • 8. důvod: Oběť věří, že setrváním druhého změní. Doplácí na svou vlastní projekci – do agresora si oběť promítá sebe, své dobrotivé srdce. Oběť uvažuje stylem: „Kdybych byla na jeho místě, přece bych si vážila někoho, kdo se pro mě obětuje. A z toho plyne, že i jemu to určitě dojde.“ Bohužel, nedojde. Agresor nemá srdce a myšlení oběti.
  • 9. důvod: Stále větší izolovanost oběti vede k utvrzení oběti, že „nemá nikoho jiného“ než agresora, že „nemá kam odejít“, že „nemá přátele“, že jí „nikdo neposkytne nouzové ubytování“ či „nepůjčí peníze“. Tedy: že její situace nemá jiné řešení než zůstat. Život by beztak u „tak špatného člověka“, jakým jsem, nebyl lepší.
  • 10. důvod: Společné závazky s agresorem. Děti, majetek, dluhy, přátelé, minulost. Pro oběť jen další z argumentů, proč „nelze odejít“. Odchod by podle ní byl bolestivější než setrvání.

Zdá se to jako paradox, ale všechny důvody jsou klam, a přitom oběť jim naprosto věří. Do chvíle, než se tento domeček z karet zboří. A než se ukáže cesta ven.

Desatero odchodu z jedu

knihy a psané kurzy, které jsem výše připomněl, obsahují rozbory i řešení konkrétních toxických situací ve vztazích. Mnohdy začínají už dětstvím, vypracovanou averzí ke ztrátě například vlivem rodičů, kteří učili dítě poslouchat pod pohrůžkou ztráty. „Když nebudeš poslouchat, o něco důležitého přijdeš.“ Mohla to být tehdy hračka, mohla to být svoboda (domácí vězení), mohla to být láska („Nebudeme tě mít rádi/Nikdo tě už nebude mít rád“). Pokaždé ale takové dítě bylo vydíráno bolestí – fyzickou nebo psychickou. A bolest nemá žádné dítě rádo. A tak raději poslouchalo.

V některých rodinách ale dítě dostává bolest, i když poslouchá. Stačilo, aby si rodič potřeboval kompenzovat svůj komplex (přepětí z práce, nedostatek sebevědomí, nevydařený život). I poslušné dítě mohlo být bité jen proto, že se na otce špatně podívalo nebo ho požádalo o laskavost v době, kdy „neměl náladu“. „Ty jsi špatné“ nahradilo v mysli rodiče špatnou emoci „Já jsem špatný“, kterou v něm vytvořil třeba šéf. To byl důvod, proč Veroniku „trestal“ i její partner. Gambler. Prohrál, co šlo, pak z toho vinil Veroniku. „Není uklizeno! Polévka je nedosolená/přesolená! Proč domů nenosíš více peněz? Jak je možné, že domů nosíš tak moc peněz? Jsi běhna?“ A Veronika byla bita. Přesto tvrdila: „Já ho miluji.“

Při Setkání jsem jí vysvětlil, že to není láska. Veronika nečinila žádná rozhodnutí z lásky, ale ze strachu. Ano, u partnera ji držel strach. A naopak NEláska. Nejen jeho, i její vlastní.

Proto jsem, mimo jiné, položil Veronice jednu jednoduchou racionální otázku: „Pokud tvrdíte, že milujete člověka, který vám ubližuje, dokážete si představit, že byste mohla milovat člověka, který by vám neubližoval?“

Samozřejmě přikývla.

„Myslíte si, že byste po jeho boku byla šťastná?“ dodal jsem.

Samozřejmě přikývla: „Šťastnější než teď.“

Bohužel nato řekla: „Já věřím, že se jím stane on sám. Že mě už v jádru miluje. A pokud ne, že mě jednou milovat začne.“ Prozradila svou kognitivní disonanci.

Ale já jí rozuměl. Jako by mluvila o svém otci. Chtěla věřit v jeho lepší Já. To je od ní krásné. Problém je, že žádné jeho lepší Já nebylo. A Veronika to musela pochopit.

„Veroniko, jak byste popsala muže, kterého byste si přála pro život?“ A požádal jsem ji, aby nepopisovala konkrétní vzhled ani konkrétní jméno, jen všeobecnou charakteristiku.

„To je prosté. Chci muže, který mi nebude ubližovat.“ A rozmluvila se o detailech.

„Výborně. Odpovídá této vaší představě současný partner?“

Nastalo ticho. Svěsila hlavu. Poprvé pochopila, že touží po někom naprosto opačném, než je současný partner.

Jistě, mohla čekat dál, až se „lepší Já“ v tomto muži probudí. Také ale mohla pročekat celý život. Mohla narůstajícím bitím zničit nejen sebe, ale i své dítě.

A tak zůstávala jediná neznámá: Nenačekala se už dost? Opravdu není schopná říct jednoduché slovo „Stačilo!“?

Sepsal jsem jí emoční desatero, které člověk potřebuje procítit, aby v sobě zažehl změnu (viz Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY):

  1. Už se mám ráda.
  2. Už si umím představit, že život bez člověka, který mi ubližuje, by mohl být lepší než život s člověkem, který mi ubližuje.
  3. Už mi došlo, že ten, jehož špatné jednání akceptuji a promíjím, nemá žádný důvod se měnit.
  4. Už mi došlo, že můj vnitřní klid je plodem sebelásky, tudíž nelze dosáhnout vnitřního klidu a přitom se nemít ráda.
  5. Už mi došlo, že agresora nemohu zachránit ani změnit, že jeho chování není moje rozhodnutí a moje odpovědnost, ale jeho rozhodnutí a jeho odpovědnost. A také jeho problém a jeho karma, se kterou se bude muset vyrovnat.
  6. Už dokážu přestat předstírat, že špatné chování je v pořádku.
  7. Už nechci přicházet o sebevědomí a čas.
  8. Už chci převzít otěže života a být strůjcem své vlastní energie.
  9. Už mám dostatek nadhledu na to ustát lidi ve svém okolí, kteří si po mém odchodu ihned „připíšou všechny kredity“ – že „mi to říkali“, že „měli pravdu, jako vždy“, že…
  10. Už vím, že případné drama, spojené s mým odchodem a pomstou mého protějšku, stojí za to. Protože za to stojí moje budoucnost.

Mít se víc rád

Veronika nebyla první, kdo i s dítětem přece jen odešel. Jejich život se zlepšil. Mimo jiné i proto, že tlak z jejích prsou ustoupil.

Tlak vytváří odpor. Když se přestaneme vzpírat realitě, přestaneme si i zbytečně ubližovat. Přijmout realitu (jako „Ztratila jsem tolik času“) není snadné, ale má to smysl i účinek. Přijetí reality je totiž první krok k sebelásce. Přijmout lidi takové, jací jsou. Nesnažit se je úpěnlivě měnit. Snažit se raději změnit sebe. To je snazší. I když ani to není snadné.

Na příští Setkání, spjaté s konzultací se ke mně objednal Veroničin ex-partner. Věděl, že Veroniku už zpátky nezíská. Nechtěl změnit minulost, ale budoucnost. Rád by se změnil tak, aby blízké neztrácel. I on má v dětství svůj důvod, proč začal být agresivní. I on potřebuje pomoct. Ani jeho nikdo nechápe.

Proto tu jsem já, i mé knihy a mé psané kurzy. Pokud se trápíte představou, že neexistuje konstruktivní řešení vaší situace, mýlíte se. I váš problém má konstruktivní řešení. A vykročit do neznáma je někdy lepší, než zůstávat tam, kde kromě bolesti nic není.

PROSBA: Pokud mé knihy nebo mé psané kurzy věnujete sobě nebo blízké osobě, na které vám záleží, zvažte možnost dárkového balení s mým vlastnoručním osobním vzkazem.

A pokud se chcete přímo osobně potkat, více o Setkání a konzultacích najdete zde.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart