„Odešla,“ svěsil hlavu. „A to jsem jí dával všechno!“ poznamenal lítostivě. „Co vlastně ženské chtějí?“ dodal ne jako otázku, ale výčitku.
Neuměl totiž pochopit, proč odešla. A potřeboval to pochopit. Jedině, když zjistíte proč, můžete tu chybu odstranit. Už nikdy ji neudělat.
Kvůli rozmotání toho klubíčka za mnou přišel na Setkání. A tak jsme si sedli stranou a vyprávěli o tom, co ženy vlastně chtějí.
„Všechno“
„Dával jste jí všechno?“ zopakoval jsem jeho argument. „A můžete mi popsat, co všechno jste jí dával?“
Muž začal vypočítávat.
„Dřel jsem jako mezek, od úsvitu do soumraku. Zajistil jsem bydlení a jeho vybavení. Koupil jsem jí auto. Měla hospodyni, uklízečku, chůvu, samozřejmě i dítě, které si tolik přála. To všechno jsem jí dal. Všechno! A stejně to nestačilo.“
Nebyla to obhajoba, ale už stížnost. O to více ho překvapila moje reakce.
„Promiňte. A to je všechno, co jste rodině dával?“
S údivem v tváři dodal: „A co by ženská chtěla ještě víc?“
Barák. Děcko. Prachy. Jako kdyby tohle člověku stačilo. Někomu snad, ale ne každému. Některé ženy jsou totiž mnohem náročnější.
Chtějí nejen dům, ale domov. Chtějí nejen dítě, ale rodinu. Chtějí nejen peníze, ale celkové zázemí. Chápete? Chtějí nejen hmotu, ale navíc cosi nehmotného. To, co člověka dělá nejen po fyzické, ale i po emoční stránce šťastným.
Nechápal. „Co všechno tedy ženy chtějí?“ naléhal. „A hlavně – půjde to, Petře, ještě opravit?“
Neznal tři základní knihy. 250 zákonů lásky o podmínkách spokojenosti člověka uvnitř vztahu, JáMy spřízněných duší o rozdílu mezi karmickým vztahem a soulmate, Spolu o společném zvládání krizí.
Proto neznal to málo, co ženy potřebují. Bez čeho se naplněný život neobejde. Chcete pochopit alespoň pět takových mál?
Všechno a Nic
Jmenoval se Michal. Poprosil jsem, ať mi popíše dům, ve kterém bydlí.
Popisoval mi bohužel jeho polohu nebo vybavení.
A tak jsem ho přerušil a zeptal se polopaticky. „Proč tedy jste u mě, na Setkání, a ne doma?“
„Protože doma není k vydržení. Cítím se tam prázdně.“
„Jak to, Michale, když je tam tolik věcí a když se nachází v takové lokalitě?“
Pochopil. Konečně. „Protože ten dům je luxusní, a přece v něm něco chybí.“ Načež dodal: „Chybí v něm – lidé.“
„Copak nemáte ženu?“
„Mám. Ale není tam.“
„Copak nemáte dítě?“
„Mám. Ale není tam.“
„A můžete mi, Michale, popsat, jakou barvu mají oči vašeho dítěte?“
Užasl. Nevěděl to. Jak by to mohl vědět? Ten luxusní dům opouštěl, ještě když dcerka měla oči zavřené a spala. A do toho luxusního domu se vracel, když už jeho dcerka měla oči zavřené a spala. Její vlastní táta nevěděl, jaká slůvka se už naučila, jaké pokroky už udělala, dokonce nevěděl ani to, jestli jeho dcerka vůbec ví, co je to táta.
Rozplakal se. Michal neselhal jako muž-živitel. Jen pochopil, že i když rodině dal mnohé, nedal jí všechno.
Pochopil, jak chudí jsou lidé, kteří mají jenom peníze. Jak chudé jsou vztahy, ve kterých nechybí věci, ale chybí člověk.
Procítil to právě uprostřed prázdného domu. Domu, ve kterém byl jen on sám.
Pochopil, že ani jemu to nestačí. Že může být bohatý, úspěšný, ale když mu chybí ten člověk, pro kterého to dělal, chybí mu všechno.
Chybí mi tady člověk. To byla věta, kterou říkal nejen on, ale i ona. Vybavil si, že kdykoli přinesl domů materiální bohatství, upozorňovala ho, že peníze nejsou to nejdůležitější. Nejdůležitější na životě je totiž život sám. A život není věc, neživá věc. Život je to, co je živé, možná až příliš živé. Například čas. Čas, kterého máte s každým dalším dnem už jenom méně. Zatímco peněz můžete mít vždy více.
„Udělej si, prosím, na nás taky čas.“ Tu její prosbu si až nyní uvědomil. Udělat si čas, taková maličkost, myslel si. Jenže udělat si čas na člověka není žádná maličkost. Uděláte-li si na člověka čas, dáváte mu to nejdražší, co v životě máte. Kus života, který už nikdy nezískáte zpátky.
A ona mu ten čas dávala. Čekala. I její holčička na tátu pořád jenom čekala.
Vím, že se to mužům neposlouchá dobře. Sám jsem muž. Sám jsem to musel pochopit. Ale existují zdánlivá mála, na kterých stojí naplněný vztah. A která se bez pomoci druhého těžko dosahují. Jaká?
1. málo, které ženy potřebují: Být spokojené
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY, neobvyklém dárku pro člověka, kterého milujete, podotýkám: Není spokojenosti bez lásky. A lásky bez spokojenosti. Láska a spokojenost totiž tvoří spojené nádoby. Máme-li sebe či někoho rádi, snáze překonáváme překážky. Máme za co/koho být vděční a máme pro co/koho žít.
Láska je ovšem jako zahrada. Musí se opečovávat, udržovat, jinak začne zarůstat plevelem, přestane nést sladké ovoce. Abychom mohli sklízet, musíme dávat. Nedáváme-li, nepěstujeme-li lásku, zadře se jako písek v motoru a zastaví všechny mocné procesy v našem životě. Jako u tohoto muže. Nebo předtím u jeho ženy.
„Je-li žena sama,“ řekl jsem Michalovi, „platí u ní toto: Kolik lásky má pro sebe, tolik jí dostává nazpět. Ve vztahu je to jiné: Kolik lásky dá druhému a od něj se nevrátí, tolikrát si emočně ublíží. Zkrátka: Ženy potřebují vyváženost. Pak jsou spokojené. Nejsou-li ve vztahu dlouhodobě spokojené, hrozí, že upřednostní buď jiný vztah, ve kterém se jim láska vrací, nebo ustoupí do samoty, kde si dostatek lásky pro sebe časem dokážou vyrobit.“
Ženy, i s ohledem na mateřské předurčení, jsou zahradnice. Umějí pečovat o zahradu, pěstovat lásku. Jsou i trpělivé. Musejí být, když vychovávají malé dítě. Ale také mají nepříjemnou intuitivní mez. Jednoho dne zničehonic přestanou lásku dávat tam, kde se jim to dlouhodobě nevyplatí. Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY zdůrazňuji: Když dlouhodobě investujete své city do jiné osoby a žádné city se od něj nevracejí, uvědomíte si, že to, co dáváte pořád druhému, můžete začít dávat sobě, nebo někomu novému, kdo to ocení – kdo vás v tu chvíli posune k větší spokojenosti.
2. málo, které ženy potřebují: Věřit
Slovo věřit má dvě podoby. Nejprve k věření.
Aby ženy mohly rozkvétat ve vztahu, potřebují věřit, že vztah má smysl a budoucnost. Jsme opět u času. Pro ženy je čas jinak důležitý než pro muže. Ženský čas totiž běží jinak než ten mužský. Věřit špatnému člověku může pro ženu znamenat dlouhodobou setrvačnou ztrátu – otěhotnění s nesprávným partnerem vezme ženě devět měsíců přípravy na následné trvalé ovlivnění života, zatímco muž může počaté dítě ihned pustit z hlavy… A naopak. Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY píšu: Čím silněji žena věří v to, že má správného partnera, tím snáze překonává všechny problémy. Je jako žokej. Čím méně věří v úspěch, tím spíše jeho kůň zaváhá před překážkou.
Tolik k věření.
To však tvoří spojenou nádobu s jinou podobou slova věřím – s důvěrou. Žena potřebuje mít k muži důvěru.
Důvěřovat znamená dát neznámému člověku možnost, aby zradil, a současně doufat, že to neudělá. Znovu připomínám: Ženám běží čas jinak než mužům. Proto je zrada i jinak bolí. Sázka na špatného koně jim totiž vezme pocitově „více času“.
Proto ženy tolik potřebují komunikovat. Nejen věřit, ale i vědět, že mají správného partnera! Rozhánět toxické domněnky, které je ničí více než muže. Tolik potřebují spolehlivého parťáka. Věří-li, že ho mají, tím více mají komu důvěřovat, komu se svěřovat, s kým se i hádat. Z toho plyne:
3. málo, které ženy potřebují: Mít s kým sdílet
V hmotné rovině tohoto světa je běžné, že když muž vidí, jak se cizí žena prohýbá pod těžkým nákupem, stává se gentlemanem a ihned nabízí pomoc. Muž je totiž racionálnější bytost, více žijí v hmotné rovině, a tudíž ihned vidí, co je pro ženu těžké.
Problém je v tom, že svět není jenom hmotný. A ženy potřebují mnohem více a mnohem častěji pomoci se zátěží, která není vidět. Která je v hlavě, v duši, v srdci, uvnitř. V těch případech žena potřebuje galantního muže ještě víc.
Má-li ho, má pro něj i přesné jméno. Jaké? Mužům to slovo často nejde přes rty. Neříkají svým ženám přítelkyně. Používají slova jako moje holka, moje stará. Ale ženy jsou šťastné, když mohou říct můj přítel. Proč? Přátelství je pro ženu synonymem sdílení, důvěry a vnitřní spokojenosti. Pěstování zahrady přátelství je jednou ze základních potřeb ženského bytí.
Ženy vědí, jak důležité je sdílení. Mají-li s kým sdílet starosti, stávají se tyto starosti polovičními. Mají-li s kým sdílet radosti, stávají se tyto radosti dvojnásobnými. I proto ženy často dovedou, více než muži, ve vztahu dávat i přijímat. Naslouchat i radit. Chválit, nehanit. To vše proto, že si uvědomují, jak je přítel (nebo přítelkyně) klíčem k vyrovnanosti.
Pro mnohé ženy tudíž není problém upřednostnit přítele před „partnerem“. Ano, v kamarádce mohou vidět někoho důležitějšího, někoho, komu více věří než vlastnímu muži. A to pokud ten muž není ve skutečnosti přítel. Ženám stačí někdo naladěný shodně. Někdo, s kým se smějí až k pláči. Někdo, komu mohou říct, co skutečně chtějí, co je trápí, o čem sní.
Někdo, kdo si jich váží natolik, že s nimi sám sdílí.
4. málo, které ženy potřebují: Mít pro co/koho žít
„Michale, zamyslel jste se někdy nad tím, pro co opravdu žijete? Co je pro vás tak důležité, že byste se pro to vzdal i úspěšné kariéry, materiálního bohatství, vlastního zdraví? Existuje vůbec něco, čemu byste se celý obětoval, tudíž by to ve vašem vnímání přesahovalo váš život?“
Ženy-matky tohle mají. Děti. Ale i ženy, které matkami nejsou, mají odpověď. Uvědomují si, jak důležité jsou peníze, avšak málokdy (i v zaměstnání) vidí pouze je.
Ženy totiž nesnášejí pocit promarněného času (my už víme proč), vlastní neužitečnosti a bezcennosti. Ženy tudíž hledají i v pracovním procesu víc než jenom peníze – hlubší smysl, pocit uplatnění, růst. Proto se ženy nestydí říct nahlas, že peníze sice mají rády, že je potřebují a chtějí si je dopřávat, ale jen peníze jim nestačí. V zaměstnání potřebují také nehmotné benefity – pochvalu, motivaci, vedení. A neplatí to zdaleka jen o zaměstnání. Ženy potřebují cítit smysl ve všem, co dělají. I při milování v posteli.
„Jsi skvělá máma, nenahraditelná partnerka, úžasná bytost.“ To pro ženu nejsou jen slova, ale energie. I proto řadu žen naplňují děti. Zejména ty malé jim poskytují bezpodmínečnou lásku. Malé děti ve svém jediném objetí dokážou vyjádřit všechno, po čem ženy touží, i beze slov. Malé děti mámy milují, neodsuzují ani nehodnotí. V dětech se proto zrcadlí ženské touhy. Děti jsou pro ně absolutní láska.
Při Setkáních narážím na muže, kteří na děti nesmyslně žárlí. Muži nechápou, že oni sami jsou pro ženu nenahraditelní tam, kde ženě dodávají to, co jí děti dát nemohou. I proto ženy chtějí muže silné a spolehlivé, muže věřící ve své schopnosti, muže bez potřeby něco dětinsky dokazovat sobě nebo okolí (tuto potřebu mají jen slabí). Ženy chtějí muže, který je tak silný, že ke svým slibům přidá i skutky. Který nestaví vzdušné zámky, ale jedná. Který si pořád na něco nestěžuje, ale je schopen problémy také řešit. S takovým mužem se ženy přestávají bát budoucnosti. S takovým mužem z nich odcházejí i jejich obavy o existenci (o existenci svoji i svých dětí).
Slabí muži si myslí, že vztahový úspěch je v penězích. Ne, vztahový úspěch je více než v penězích, je v jistotě ženy. Ve schopnosti muže obecně nalézat řešení a urovnat myšlenky, slova a činy v jednu linii. Takového muže ženy intuitivně hledají, protože takovému důvěřují. Takový muž je ostatně schopen uznat i kvality ženy a respektovat ji, protože v ní dětinsky nevidí své vlastní ohrožení.
5. málo, které ženy potřebují: Čas i pro sebe
Čas je nejdražší komodita, kterou máme. Čas můžeme obětovat pro peníze, ale za peníze si už čas nekoupíme. Nenabízejí ho v supermarketu a nikdy nebude ve slevě.
Pro ženy je přitom důležitý dvojí čas. Čas s partnerem a bez partnera. Oba tyto časy ženy naplňují, jsou-li v emoční rovnováze.
Ženy jsou samozřejmě šťastné, když se jim partner soustředěně a plně věnuje. Když odloží notebook, ztiší mobil. Když i tímto naznačí, jak je pro něj žena důležitá. Ani muž nemusí mluvit. Stačí, když ženu jen obejme a byť chvíli s ní je. Ale stejně tak ženy potřebují druhou polovinu naplnění času: užít si čas jenom pro sebe. Nejen když pečou cukroví či nakupují dárky, ale když mohou naprosto vypnout. Říká se tomu duševní hygiena. Jóga, masáž, káva, vnitřní očista. Je to určitý mezičas a meziprostor, v němž ženy nechávají volně proudit své vědomí a oddávají se snění, nebo aktivně myslí na to příjemné, co je v životě čeká a na co se mohou těšit.
Jsou to opět spojené nádoby. Bez času s partnerem nechutná ženě tolik čas bez partnera. A naopak, i dlouhodobá samota se časem přejí. Ženě stejně jako muži.
Co vám může pomoci
Těch mál, které ženy potřebují, je samozřejmě víc. A přirozeně svá mála mají i muži. I muži totiž potřebují být šťastní. Ale o tom už jsou knihy 250 zákonů lásky, JáMy spřízněných duší a Spolu. Nicméně i ženy by měly chtít mužům porozumět. Jde přece i o jejich, ženské štěstí. Přesněji: o společné, synchronizované štěstí.
Jak dopadl Michal? Tak, jak si zasloužil on i ona. Našli zpátky cestu k sobě. Stačilo se potkat a všechno si vyříkat. Ona za mé přítomnosti dostala příležitost sdělit jemu, co všechno ve vztahu potřebuje, a také se zeptat jeho, co ve vztahu na oplátku potřebuje on.
K tomu se ovšem lidé musejí sejít. A na setkání potřebují čas. Ne peníze. Ale zájem o druhého.
Michal to pochopil. Jistě, peníze jsou důležité. Bez nich může člověku chybět hodně. Ale bez porozumění, lásky a respektu mu ve výsledku může chybět všechno.
- Máte člověka, na kterého pro vlastní starosti po většinu roku zapomínáte? Vynahraďte mu to Vánočním Speciálem CESTOU PROMĚNY. Nemusíte říkat nic, on řekne všechno za vás. Jak vám na člověku záleží. Jak si přejete jeho štěstí. Jak to společně zvládnete.
- Pokud darujete kteroukoli z mých knih, zvažte možnost dárkového balení, tedy i mého vlastnoručního dopsání osobního vzkazu obdarovanému. Stačí mi jen, když napíšete jeho křestní jméno. Z knih si vyberete zde.
- Trápí vás osamělost? Nevíte, jak vánoční svátky v tomto nastavení zvládnete? Přijďte na Setkání. Své místo si ještě můžete rezervovat zde.