„Miluješ mě?“ zeptala se zpříma.
A trochu se strachem, co na to odpoví.
Neodpověděl nic. Uhnul pohledem. Myslel, že se tím vyhne realitě.
Jenže ona se neptala proto, že by neznala pravdu. Ona ji naopak znala, věděla, že se s někým schází. Ptala se ho jenom proto, aby poznala, jak daleko je ve svém lhaní schopen zajít. A také za koho ji vlastně má. Za hlupačku, která si nechá věšet bulíky na nos? Nebo za slabošku, která v jeho očích není schopna unést pravdu?
Unést bolest
Při Setkáních a konzultacích s lidmi, kteří se mě ptají na můj pohled na jejich trápení, sám vsouvám ještě jednu otázku. Chci vědět, co je bolí. Pravda, kterou se dozvědí hned, nebo lež, kterou pochopí až později a která jim tedy vezme moře času, kus života, jenž jim už nikdo zpátky nevrátí? Co chtějí slyšet ode mě?
Pokaždé si při tom vybavím osudový den 6. 6. 1996, kdy mi v rukou umírala máma a ošetřující lékař úplně stejně zaváhal, jestli mi to má říct. Jestli jsem v jednadvaceti letech dost silný na to, abych unesl pravdu – s ní spojenou bolest a ztrátu.
Proto důsledně odlišuji případy, kdy někdo nerad sděluje špatnou zprávu osobě, jež mu nikdy neublížila. Proč by jí měl ublížit on – byť pravdou?
Sám jsem se tehdy díval zpříma do očí lékaře, který se zeptal: „Uneseš pravdu?“ Jako by chtěl dodat: „Nebo ti mám podstrčit raději milosrdnou lež?“ Jenže, jak zdůrazňuji v Léku pro duši: Která lež je skutečně milo–srdná, milá na srdce? Každá lež, jakmile vyjde najevo, pálí jako čert. Protože lež je zrada. Lež říká: Nemůžeš už nikdy tomuto člověku věřit, „ztratils“ ho, nejde se na něj spolehnout.
To je důvod, proč jsem raději při Setkáních a konzultacích upřímný. Vím, že pravda dokáže hodně bolet, ale nikdy nebolí tolik a tak dlouho jako lež, na kterou se přijde. Pravda totiž něco dává – posluchače uvádí do reality, pomáhá mu vědět, na čem je, a má tedy potenciál pomoci mu pohnout se životem. Zato lež všechno bere – připravuje člověka o to nejcennější, čas. Tak jako když naivně budujete vztah s někým, kdo váš vztah i vás už dávno odepsal. Nebo když se dál naivně obětujete pro někoho, kdo vás už dávno obětoval…
Darovat čas
Při Setkáních a konzultacích mě navštěvují i lidé, kteří nejsou k druhým upřímní. Už vědí, že tyto vánoční svátky se svým protějškem nepočítají. On jim v té době souběžně nakupuje dárky a oni sedí u mě a ptají se, jak ho co nejsnáze opustit. Až se tento opouštěný člověk dozví pravdu, bude mít jedinou myšlenku: „Takže tohle byl člověk, na kterém mi záleželo, ale já jsem jemu nestál ani za upřímnost…“
Když mluvím s kýmkoli, prosím, aby mi říkal pravdu do očí, bez ohledu na to, jak moc ta pravda bolí. Každý z nás totiž rád ví, na čem je. Je to naše právo. Stejně jako máme právo zařídit se pak podle zjištěné skutečnosti. Což jak v případě pravdy, tak provalené lži beztak uděláme. A nikdo na světě není dokonalý. Lhář už vůbec ne. Lež musí vyjít najevo. Čím později to je, tím spíše nelze prominout. A to právě kvůli času, po který jsme slepě věřili lháři a který nám už nikdo nevrátí zpět. Říct pravdu znamená neukrást člověku čas. A čas je život.
Michaela, ta žena, o níž píšu na začátku a která přímo do očí konfrontovala svého nevěrného partnera, měla teprve za čas slyšet jeho omluvu. „Promiň, že jsem ti to neřekl. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Bylo to nestoudné. Nechtěl jí ublížit, a proto jí lhal. Jako by snad lež neubližovala. Jako by snad lež neublížila více než pravda.
„Promiň, byla chyba lhát ti, teď už to vím,“ pokračoval. Jenže lež není chyba. Lež je vědomý úmysl. Lhář ví, že lže, lhář ví, že to jednou bude obelhávaného moc bolet, a přesto lže. Lže vědomě a úmyslně. Pro svou vlastní slabost a neschopnost čelit pravdě a odpovědnosti za její následky. Ano, to lhář je slabý. A také hloupý.
Lhář si nedovede spočítat jedna a jedna. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a budou zpochybněny všechny jeho dosavadní i budoucí pravdy. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a bude pryč jeho důvěryhodnost, pověst, kredit. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a protějšek mu už nikdy nemusí věřit. Ba nemusí mu věřit už nikdy nikdo. Proč věřit někomu, kdo lhal? Vyplatí se tohle si nespočítat?
Neuniknout
Při Setkáních a konzultacích s těmito lidmi otevírám základní knihu překonávání zrad L.E.Ž., ve které varuji: „Lež se musí provalit, protože lhát znamená něco si myslet či něco říkat a přitom konat opak. Problém přitom je v tom, že člověk může přemýšlet nebo mluvit v rozporu se svými činy, ale nemůže být současně v rozporu se svou vlastní energií. Ano, lež je z člověka cítit. Lež je energie. Aby člověk zalhal, musí lež nejprve v sobě vytvořit. Není však schopen následně vyzařovat jinou energii (například energii pravdy), než kterou produkuje (energii lži).“
Lhář je člověk zakletý ve lži. Dokonce sám věří té největší lži – že jeho lhaní je neprůstřelné. Ano, on lže nejen druhému, ale i sám sobě. Následky provalené lži jsou fatální, a to na obou stranách. Dnes se zaměřím na ty, které potřebuje zvládnout obelhaný.
Jeho duševní náraz do zdi obvykle vyvolá tři otázky:
- Jestliže najednou poznám skutečnou tvář člověka, jak k tomu přistoupit?
- Jestliže mi najednou dojde, kolik času jsem s ním ztratil, jak se s tím vyrovnat?
- Jestliže moje první reakce je pomstít se, opravdu to mám udělat?
Podstatou mých Setkání a konzultací (pokud o osobní schůzku nestojíte, pomoc najdete v knihách L.E.Ž. a Lék pro duši) je pomoci vám k takovému postupu, abyste především neničili sebe – sebelítostí, sebezpytováním, sebemrskačstvím, hledáním chyb, které nenajdete, snahou prosit se o lásku, vyčítat, trestat, hořknout, žluknout, zamotat se v negativním kruhu, a tím otrávit svůj život někdy na hodně dlouhou dobu. Negativní rozpoložení totiž nevytvoří pozitivní život. A obelhaný si nešťastný život nezaslouží. Naopak, zaslouží si lepší život. Alespoň rámcově uvedu to, co psychologicky může pomoci.
Máte-li s kterýmkoli z následujících pěti kroků vnitřní problém, přijďte na některé ze předvánočních Setkání se mnou. A pokud se mě bojíte, využijte knihy L.E.Ž. a Lék pro duši. Pamatujte: Nezasloužíte si tonout ve sžíravých pocitech křivdy, viny, selhání a bolesti. Proto alespoň přemýšlejte o tomto:
1. krok: Smiřte se s realitou a oddělte ji od fantazie
Naše mysl je schopna žít ve dvou světech: světě faktů a světě domněnek. Žijeme-li v iluzích, malujeme si narůžovo vztah i partnera („On se určitě časem změní“) a srážka s realitou nás pak bolí o to víc („Jak to, že se pořád nemění?“). Proto raději akceptujme pravdu jako fakt.
Z psychologického hlediska jsou dva druhy emocionální bolesti: jedna zraňuje, druhá mění. Přijmout realitu je jako nechat se nést vlnami na moři, aniž bychom se jim vzpírali. Pravda je možná drsný, ale opěrný či odrazový bod. Ne konečný, jen výchozí. Nicméně je důležité přiznat si, kde jsme. Je to jako s mapou. Nestačí vědět, co chceme, kam směřujeme (kde je náš vysněný cílový bod), ale také odkud vycházíme (k čemu je nám znát cíl, když si pleteme, kde se momentálně nacházíme).
Rozumím tomu, když obelhávaný odmítá či popírá realitu. Když se snaží bojovat s fakty, vrátit a změnit minulost. Je to však marnění času a vlastní energie. Tvářit se, že věci jsou jinak, než jsou, je problém kognitivní disonance (viz L.E.Ž. a Lék pro duši). Proces přijetí/smíření znamená spatřit lidi v takovém světle, jaké odpovídá realitě. Uvědomit si, vedle koho opravdu žijeme a komu odevzdáváme svůj čas. Akceptovat fakta neznamená vzdát se lepšího života, naopak je to jediná smysluplná cesta k lepšímu životu.
Nejvíce utrpení si člověk způsobuje sám odmítáním pravdy a přetíráním přítomnosti narůžovo. Tím se nezbavuje neklidu, úzkosti, přepětí, stresu, ale naopak tím si všechno vytváří a umocňuje. Fantazírujeme-li, že nás protějšek miluje, pak každý jeho nemilující čin a důkaz je příčinou naší další bolesti, které bychom mohli být ušetřeni, kdybychom už dávno přijali pravdu jako fakt.
Nežijme v minulosti. Minulost je mrtvá. A budoucnost nenarozená. Oba tyto časy existují jen v našich snech. Žít tak, aby se naše sny mohly splnit, znamená začít teď a tady. V přítomnosti. Ať je jakkoli bolestivá. Je dobré vědět, co chceme, ale také co už nikdy nechceme.
2. krok: Přijměte, že druhý je taky jen člověk
„Jak mi to mohl udělat?“ „Jak se mohl přetvařovat tak dlouho?“ „Proč mi ukradl tolik času?“ Otázky, na které vám mohu odpovědět z pohledu psychologických statistik a studií, ale je otázka, k čemu vám pomůže vnímat svůj protějšek jako zloducha a ďábla. Jako nevděčníka, jako darebáka, jako zločince, který si zaslouží pomstu a trest. Ptám se: Opravdu negacemi chcete marnit čas a život?
Nikdo z nás nepřišel na svět proto, aby druhého předělával. Každý máme svůj osud, karmu a cestu. Karma lhářů je strašná (viz kniha L.E.Ž.). Chcete alespoň jeden z příkladů?
Představte si, že podvádíte svého partnera. Při každém setkání s ním se mu usmíváte do tváře a vykládáte, jak ho milujete. A nyní si představte, že chcete vytvářet vztah s osobou, která na setkání s vámi přijde s úsměvem v tváři a vykládá, jak vás miluje. Jak by lhář mohl věřit druhému člověku v situaci, kdy by on právě takovým způsobem lhal? Ano, pro lháře, jemuž se nedá věřit, je obtížné věřit komukoli dalšímu. Funguje totiž psychologický fenomén projekce: Všichni vnímáme druhé tak, jako bychom byli na jejich místě.
Když při Setkáních a konzultacích mluvím s lidmi, kteří byli obelháni a neumějí se s tím vyrovnat, zdůrazňuji jim, že lháři jsou také jen lidé. Na své životní cestě poněkud klopýtají, nechápou, že co zasévají, to také sklidí (viz nedůvěra). Jednou si uvědomí, o koho svým lhaním přišli. O člověka, který jim důvěřoval. I že takového člověka je v reálném životě velmi těžké nahradit. Zato na lháře narazíte na každém kroku.
V ten moment lhář pochopí, že zatímco on je jen jeden z mnoha, důvěřující člověk je velmi vzácný. A že všechno je naopak. Že neztrácí ten, kdo přijde o člověka schopného lhát. Ztrácí ten, kdo přijde o člověka schopného důvěřovat.
I lháři jsou omylné bytosti. Lžou druhým i sobě a myslí si, že tím něco získávají, že lhaní se vyplatí. Proto také lháři (s tímto způsobem uvažování) se nemění. Jsou-li přistiženi při lži, hledají dál jen nové cesty lhaní. A tak je dobré lháře vnímat. Nenabíjet mu opětovnou důvěrou znovu revolver jen proto, že se prvně dostatečně netrefil.
Když se mě lháři ptají, proč je pro mě tak těžké jim napodruhé věřit, zeptám se já jich, proč je pro ně tak těžké napoprvé dodržet slovo.
Přestaňte tedy mýtizovat lháře. Pusťte je z hlavy. Nejsou dokonalí a dělat přešlapy je součást lidského ponaučování, zmoudřování a růstu. Berte je jako učitele. Říkají vám, co nechtít a jací sami nebýt. Jednou jim poděkujete, že Vás učinili lepším člověkem, a to díky poznání, jak moc lež bolí a proč je dobré se jí ve vlastním životě vyhnout.
3. krok: Dovolte si prožít emoční bolest, jen tak se ji naučíte zvládat
Bolesti se nedá vyhnout. Bolest je přirozená reakce organismu na vnější ublížení. Bolest není zlá, snaží se nám pomoci a informovat nás, co je pro nás špatné, respektive kdo je pro nás špatný.
Nestyďme se za bolest. Jsme lidé, živí lidé, a proto je v pořádku cítit skutečné emoce. Prožitky emocí jsou znamením, že žijeme, že máme srdce a že lež je pro nás za hranou. Cítíme-li bolest při něčím lhaní, je to správně. Jako když zasvítí červená na semaforu. Netvařme se, že svítí zelená. Nepředstírejme, že lhaní není nesprávné. Nejezděme na červenou, jinak nás to zničí.
Bolest vždy přichází při střetu s pravdou. Bolest je výkřik intuice, vnitřního hlasu, duše, která varuje: „Tohle ne!“ Cítit se špatně je tedy svým způsobem v pořádku, správně, patří to ke konkrétní negativní situaci a je to součást očistného a růstového procesu, kdy si uvědomujeme, co už nesmíme opakovat. Jako když se řízneme do prstu. Učiní nás to pro příště opatrnějšími.
Pokud máte potíže se zvládáním emoční bolesti, pokud ve vás vytváří pochybnosti, že vás určitě obelžou i další lidé (syndrom napadeného psa – SAD, syndrom hladového srdce, syndrom hodné duše), využijte knihu Lék pro duši. A nebojte se. Čas je v případě střetu s pravdou na vaší straně. Bolest je součástí sebezáchovného mechanismu. Je jako temný mrak, který ale dříve či později přejde. Vyplačte se. Kdo se vypláče, pozná, že jeho oči pak vidí ostřeji a jasněji. Život jde dál a pro nikoho se nezastaví. (Viz také Lék pro duši.)
Jestliže vaše bolest trvá příliš dlouho, hovoří se o utrpení. Zatímco bolest je nevyhnutelná, přirozená a automatická, utrpení je volitelné – vzniká tím, že vaše mysl obnovuje ve svých vzpomínkách bolest, která ve skutečnosti už dávno skončila. Je to jako vzít nůž, kterým jste se nechtěně řízli, a opakovaně si jím ubližovat. To není chyba nože, ale vaše. (Jak se této manýry zbavit, o tom je též Lék pro duši.)
4. krok: Hledejte, za co být vděční
Pro životní obrat, pro vnitřní proměnu, pro přechod na stranu štěstí i v nešťastných chvílích jsem vytvořil Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Je povinnou četbou pro ty, kdo se cítí na dně. Tam by totiž mohl i zůstat, kdyby nezačal nacházet jakýkoli pevný, opěrný či záchytný bod – jakoukoli dobrou emoci nebo myšlenku. Jedním z mnoha nástrojů je vděčnost.
Vděčnost je schopnost vidět něco dobrého i ve špatných okamžicích. Vděčnost neříká, že je všechno v našem životě dobré, ale že dokážeme najít něco dobré. Možná máme kolem sebe lidi, kterým na nás záleží. Možná odchod všech, na něž jsme se nemohli spolehnout, teprve otevírá po našem boku prostor pro někoho lepšího, na koho bude možné se spolehnout. Naučte se ve stresu zvedat hlavu. Dlouho se nadechnout a hluboce vydechnout. Zbavit se výdechem všeho starého v sobě a nádechem do sebe nabrat to nové. Naučte se sčítat nejen to, o co jste přišli (iluze), ale také to, co jste získali (poznání konkrétního člověka) nebo co Vám zůstalo (dobré srdce a nastavení pro správný vztah).
Vděčnost znamená přijít na jiné myšlenky. Opustit to, co pro nás nebylo stvořené. Otevřít se lepší budoucnosti (která je bez nesprávných lidí samozřejmá). Vděčnost pomáhá otevřít oči pro to krásné v životě a usmát se. Přestat se zabývat těmi, kteří si to nezaslouží, a začít být k dispozici těm, kteří si nás zaslouží. A kteří za nás budou vděční. A paradoxně i za předchozího partnera, který nás naučil děkovat za ty, kdo jsou k nám upřímní.
5. krok: Ukliďte si v hlavě
Po střetu s lhářem nelze cítit spokojenost a harmonii. Přítomnost lháře po vašem boku to vylučuje. Střet s lhářem si tak automaticky vynucuje potřebu pročistit prostředí i vlastní žebříček důležitých lidí.
Uklidit si v hlavě znamená ujasnit si, koho v životě potřebujeme a koho ne. Sám za sebe říkám, že lháře ve svém životě nepotřebuji. A vy? Proto úklid v hlavě, tak jako úklid v pokoji, začíná odečítáním. Úklid v hlavě je tedy proces zjednodušování života. Zbavování se všeho, co váš život činilo příliš komplikovaným.
Pokud si neuklidíte v sobě, budete na životní cestě dál kopat do stejných překážek. Kdo chce překlenout tuto etapu, kdo propadá obavám, že lepší vztah už nepotká, kdo podléhá podzimním splínům a obavám z vánoční osamělosti, ten ať přijde, prosím, na některé z předvánočních Setkání a konzultací. Anebo se alespoň ponořte do četby. Proklikem zde zjistíte více o zmíněných knihách a Speciálu.