Jeden jediný moment, a dokáže zničit všechno, co jste dosud budovali a ještě jste budovat chtěli.
Jeden jediný moment, a dokáže vás navždy připravit o něčí důvěru a vaši důvěryschopnost.
Jeden jediný moment, a ptáte se: Proč je pro tebe tak těžké mi napodruhé věřit? Načež v reakci slyšíte: A proč bylo pro tebe tak těžké napoprvé dodržet slovo?
Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY vznikl i jako nástroj proměny vztahu. Toho vztahu, který možná jedním jediným úderem utrpěl šrámy.
Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY připomíná, že jsme jenom lidé. Ostatně, už náš sklon neodpouštět ukazuje, jak chybující jsme. Jak si o sobě myslíme, že zrovna my jsme neomylní, že právě nám by se nic trestuhodného nestalo, že ten druhý by měl bolestně pykat.
Ale co když už pyká?
Ano, jsme jenom lidé. Nás lidi neodlišuje jednoho od druhého to, že bychom jeden chyby dělali a druhý ne. Děláme je všichni. Co nás odlišuje jednoho od druhého, je schopnost chyby vidět, veřejně přiznat a pak v sobě napravit, a tím zabránit tomu, aby se tatáž chyba ještě někdy opakovala. Někdo toto dokáže, jiný ne. A u toho začíná a končí také tento problém.
Jeden jediný čin
„Podvedl mě,“ konstatovala. „Už mu nevěřím,“ dodala.
Tak proč přišla? ptal by se někdo. Podvedl jí, nevěří mu, basta. S čím mohu pomoci já? Ale psychologickým problémem nevěry (zamyslete se už nad tím slovem) je nejen to, že přestanete věřit druhému. Vy pak nemusíte věřit už ani v sebe. Proto za mnou lidé chodí na Setkání. Protože nevědí, jak se sebou, jak s důsledkem této situace žít dál.
Nevěra totiž ani zdaleka není věcí jen těch dvou, kteří se někde intimně sblížili. Nevěra znamená rozložení toho, kdo byl zrazen. Co si má pak o sobě myslet? „Asi nejsem dost atraktivní. Asi nejsem dost dobrá partnerka. Proč by to jinak udělal?“ přemýšlela i ona. Pocit nedostatečnosti, bezmocnosti, bezcennosti je důkazem vztahovačnosti – postižený si to bere osobně. A mnohdy zbytečně.
Nevěra totiž z psychologického hlediska nebývá přímou reakcí na akci. Že druhým něco chybí a u nás to postrádá. Příklad: Když druhé dostatečně neoceňujeme, oni mohou argumentovat, že jediným řešením jejich trápení bylo nás zradit. Ne, to je lež! Prvním řešením je s námi mluvit. Nechat nás nahlédnout do jejich hlavy, do jejich hodnot a potřeb.
Nikdo si nezaslouží zradu. Nikdo si totiž nezaslouží tolik trpět. Vědomí, že jsem byl zrazen, vyvolává v mozku úplně stejné reakce jako vědomí, že milovaná osoba zemřela. Ano, zrada je v mnohém jako úmrtí. Něco v nás opravdu zemře. Hlavně představa o tom, kdo nás zradil. Představa o jeho spolehlivosti. Představa o jeho lásce. Představa o společné budoucnosti. Představa o krásné minulosti.
Ne, nevěra nebývá přímou reakcí na nás. Nevěra je projevem nevěrného člověka samotného. Ukazuje na to, co jemu schází. Co mu možná schází už historicky. Bývá to něco, co neumí v rámci vztahu vykomunikovat. Co mu vadí, po čem touží, bez čeho nemůže být, a přitom se o tom baví buď málo, nebo vůbec. Za nevěrou bývá neuspokojené ego, nedostatek nebo nepřítomnost změn či vzrušení, pocit nedocenění okolím, krize středního věku – to všechno může vést k nevěře.
A zbytečně. Protože ta vůbec nemusí vést ke kýženému výsledku. A navíc může nevratně mrzet. Ten, kdo zradí, nic hodnotného nezíská, ba naopak vše podstatné může ztratit. Důvěru především.
Už nikdy důvěra
Čin je výsledkem myšlenek. A myšlenky jsou výsledkem pocitů. Co se v člověku zrodí jednou, může se tam zrodit opakovaně, pokud sám sebe nezmění.
Podvědomí toho, kdo byl zrazen, tohle ví. Ten, kdo zradil, je svým způsobem nebezpečný, ohrožující, zdrojem stresu. Proto je pocit při zjištěné nevěře podobný nečekanému napadení.
Ano, nečekanému. Vy jste to nečekali. Jak byste to mohli čekat, když jste druhému věřili, že se na něj můžete spolehnout? A jak byste mu nyní mohli věřit, když jste se přesvědčili, že se na něj nedá spolehnout? Jak byste od něj mohli čekat něco jiného než opětovnou zradu?
To je základní psychologická matice, ve které pracuje podvědomí. Amygdala, mozkový kmen varující před ohrožením, už nikdy nemusí být v pokoji. A nejde se jí divit. Ona se ponaučila. Už nikdy se v blízkosti těch, kdo zradili, nebude cítit bezpečně. I kdyby hlava sebevíc chtěla.
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY vysvětluji, že mozek je nástrojem přežití člověka. Má mu pomoci vyhodnocovat nebezpečné situace tak, aby nepřišel o život. Bolest – zejména náhlá, velká a dlouhá – se plynule mění ve zkušenost a moudrost. Mozek je nastaven tak, aby bolest nedovolil zopakovat. Proto si podvědomí, emocionální paměť, každou zásadní bolest pamatuje. I to, co k ní vedlo. Stejnou daň už nikdy nechce zaplatit – stejný čin se nesmí stát znovu.
Nejjednodušším pro podvědomí je očerňovat přítomné pocity a myšlenky zrazeného tak, aby nikdy už nedal stejným protějškům šanci. Nedáte-li těm, kteří vám ublížili, šanci, pak vám nemohou ublížit. Naopak, dáte-li jim novou šanci, nedivte se, když vám znovu ublíží. Jen podáváte znovu nabitý revolver tomu, kdo se prvně pořádně netrefil. Tak uvažuje podvědomí.
A proto emocionální reakce na nevěru je tato: Naprosto nestačí, když chce pokračovat ve vztahu jen ten, kdo byl zrazen. Stejně tak naprosto nestačí, když chce pokračovat ve vztahu jen ten, kdo zradil.
Chtít musejí oba. Jen chtění ale nestačí.
Navždy vyjetá kolej
V emocionální paměti, která je součástí podvědomí, se schraňují nejbolestnější zkušenosti. Ty nejde vymazat, naopak člověk si je musí pamatovat (podvědomě), aby už nedopustil jejich opakování. Tou chvílí počínaje podvědomí obnovuje takzvané emocionální stopy. Vypadá tak trochu jako vyjetá kolej.
Dojde-li k podobné situaci, která už někdy vedla k bolesti, postižený pocítí pochybnost, neklid, stres. Jako by k nevěře docházelo opět. Příklad: Provázela-li nevěru tajné psaní na mobilu, každý hříšníkův dotek mobilního telefonu může oživit starou ránu. Začala-li jeho nevěra ohlédnutím za jinou ženou na ulici, získá postižený zvláštní citlivost právě na to. Kdykoli se „historie zopakuje“, pocit nevěry je zpět.
Proto Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY stavím na poznatcích a doporučeních psychoimunologie, tedy té části psychologie, která už prokázala, že dlouhodobě špatná psychika podrývá imunitu, tudíž přílišné sebetrápení vede nejen k psychickým, ale posléze i fyzickým onemocněním).
Zjednodušeně řečeno: Nejen ve svých knihách, i při Setkáních, kladu důraz na to, aby se účastníci vztahu zbytečně dlouho netrápili v něčem, co v současném nastavení už nejsou schopni zvládnout. Dokud to ale zvládnout mohou, doporučuji jim konkrétní kroky. Jaké například? Uvedu tři pro překonání nevěry:
1. Hlavní příčinou utrpení nikdy není situace, která nastala, ale to, jak o ní smýšlíme
Situace po odhalené nevěře bývá takováto: Fyzický čin (milostná nevěra) pominul. Už není. V psychice postiženého však zůstává.
Otisk toho činu ovlivňuje emoce a myšlenky, a to negativním způsobem. Co to znamená?
Vnímáte-li čin jako negativní, výsledkem jsou negativní emoce a negativní myšlenky, tedy i negativní rozpoložení, které vám nedokáže přinést pozitivní život. Soustředění na neštěstí neobstará štěstí.
Negativní znamená nejen nepříjemné, ale hlavně opačné. Negativní postoj totiž nutí postiženého dělat to, co mu škodí. Odsuzuje sebe, druhého. Osočuje sebe, druhého. Ničí sebe, druhého. Podceňuje sebe, druhého.
S negativním rozpoložením se nelze uzdravit. Negativní rozpoložení totiž prohlubuje ne-moc (viz Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY). Základem je přepnout. Přestat se soustředit na souzení, osočování, ničení, podceňování, na pomstu, odvetu, vydírání, a naopak snažit se porozumět celému příběhu. Ne že to udělal, ale proč to udělal. Nehledat jen mělkou odpověď, ale jít do hloubky – jaký sled událostí předcházel jeho rozhodnutí, a to už od dětství. Proniknout až do samotné podstaty formování jeho osobnosti. Na konci této průzkumné činnosti můžete zjistit, že všichni chceme být šťastní, i malé děti. Že se chceme postupně zbavit pocitu přehlíženosti, nedoceněnosti, podceňování, marnosti. A že právě i tyto pocity mohou vést k zakopnutí, kterých pak litujeme, ale nic víc s nimi už udělat nemůžeme.
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY ukazuji, že každé přítomné chování člověka je nutné chápat jako důsledek jeho minulosti. Že přítomné rozhodnutí je spředeno z více vláken. Že vliv měli rodiče, předchozí vztahy, našeptávači z řad „kamarádů“. I proto si nevěrou mnozí lidé kompenzují své slabosti, neuzavřenou minulost, zbytnělé ego. A to znamená, že jejich čin může bolet i je, ba i více než vás. Někdo ani nechápal, co nevěrou činí, a pochopil to až posléze v důsledku zhroucení vás nebo vztahu. Pamatujte, co už v sedmnáctém století napsal de La Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
2. Dostatečně zaplacená chyba je předpokladem budoucí ne-chyby
Snad na každém Setkání vysvětluji rozdíl mezi cenou a hodnotou.
Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co dostáváme.
Mnohdy platíme bolestí, ale dostáváme zkušenost. Z psychologického hlediska dokonce platí, že ta zkušenost, která nejvíce bolí, je z nejdůležitější, nejdlouhodobější a nejúčinnější (zapisuje se hluboko do podvědomí a ovlivňuje pak následné pocity, myšlenky, tedy i činy člověka). Kdo hodně trpěl, už totéž utrpení nebude chtít podstoupit a tutéž chybu spíše nezopakuje.
Při Setkání a individuálních konzultacích vás, kteří jste byli zrazeni, konfrontuji s otázkou: Koho vlastně trestáte a koho vlastně chcete? Odpovídáte mi většinou hned: Trestám toho, kdo mi ublížil. A chci toho, kdo mi neublíží.
Já se tedy ptám: A koho teď spatřujete v tom člověku, který se už ponaučil? Tudíž: Chcete mít po svém boku toho, kdo vám neublíží? A pokud ano, není takovým protějškem právě ten, koho máte před svýma očima? Není chyba už na vaší straně, že ho hodnotíte jen podle minulosti, nebo zohledňujete také přítomnost a jeho posun, růst, zmoudření? Je dospělý člověk, který jako dítě zakopl, dál nešika? Nebylo právě bolestné zakopnutí takovou pozitivní lekcí, že si od té chvíle už dává pozor, aby už nezakopl?
Prosím vás: Trestejte nezralé Já vašeho protějšku. To já, které vám bylo schopné ublížit. Problém je, že toto nezralé Já už nemusíte nikde najít. Ono už neexistuje. „Umřelo“. Rozvinulo se ve zralejší Já. To, které už vám není ochotné ublížit.
Zkuste připustit, že lidé se na základě chyb vyvíjejí. A pak se zeptejte: Kterou z těch dvou verzí chci? Tu zralejší? Ale tu přece možná už mám právě před sebou! Tak proč tu trestám?
Při Setkání a individuálních konzultacích to vysvětluji i bizarním příměrem. Představte si, že dnes potkáte svého učitele matematiky z první třídy. Oboří se na vás: „Ty hlupáku, jak to, že nevíš, že jedna a jedna jsou dvě?“ Ale vy to víte. Nevěděli jste to tehdy, v první třídě, jako dítě. Komu tedy pan učitel nadává? Nezaměňuje minulost a přítomnost? Nechce spíše říct: „Jak jsi mohl být tehdy takový hlupák, že jsi nevěděl, že jedna a jedna jsou dvě?“ Odpověď je prostá: Protože jsem tehdy byl hloupý. Díky ostudě, která mě bolela, jsem se to naučil. Proto jsem dnes chytřejší a vím, že jedna a jedna jsou dvě.“
3. Chyba, kterou neopravíme, se bude opakovat
Je jedno, jestli růst člověka způsobí ostuda, výprask nebo jiná forma bolesti. Lekce by měla chybujícího člověka bolet, jinak se většinou nezmění. Čím větší bolest (cena), tím dlouhodobější náprava.
Naopak, kde není bolest, nebývá ani uvědomění chyby, touha po jejím napravení, a tedy ani změna člověka.
Toho, kdo byl zrazen, učí bolestná lekce nastavovat si osobní hranice. Říkám tomu ceník. Osobní příklad: Každé ženě, která stojí o vztah se mnou, opakuji 1) co vyžaduji a 2) co bude následovat, pokud to nebude dodrženo. Například: Nevěra = konec vztahu. Říkám to dopředu. Partnerka to ví na začátku vztahu. Nemůže se pak divit, že v případě její nevěry skončí vztah. Je to jako v restauraci. Když ukážete v jídelním lístku na řízek za dvě stě korun, nemůžete se divit, že po zkonzumování řízku obdržíte účet na dvě stě korun.
Bolestná zkušenost by člověka měla činit náročnějším. Pokud totiž naopak slevíte ze svých nároků a prominete nevěru bez zaplacení adekvátní ceny, pak se nemůžete divit, že se protějšek k nevěře vrátí. Svým prominutím mu totiž dáte najevo, že u vás nevěra projde. Že nemáte pevnou hranici. Že se necháte ukecat. Že se bojíte samoty. Že mu to projde i příště, ba kdykoli. Že nevěra pro vás není důvodem k odchodu.
I to je svým způsobem ceník. Jako v těch restauracích, které věřily v dobrotu lidí a nastavily dobrovolnou platbu za jídlo. Tito hospodští věřili, že strávník adekvátně ocení kvalitní službu. Téměř všechny tyto podniky zkrachovaly. Lidé spokojeně pojedli a odešli bez placení. Protože mohli. A další den přišli jíst zadarmo zase. – I to je rys člověka.
V psychologii platí základní zákon: Nenastavíte-li druhým žádnou mez, budete přitahovat lidi, kteří vás nerespektují, kterým jste lhostejní. Naučte se říkat dost, takhle už dál ne, mě to zabíjí. Naučte se ty, kteří vám ublížili, nechat zaplatit. Ale stejně tak se naučte zbavit vlastní bolesti.
Pouhý odchod od toho, kdo zradil, nemusí být řešením. S poškozenou důvěrou se vám v dalším vztahu může emocionální stopa zrady obnovit. Ano, u nového partnera bude rovněž stačit podezřelý dotek mobilu, pozdní příchod z práce, tajnůstkářství – a vaše emocionální paměť vjede na kolej nepochybné nevěry.
3 doporučení
- Mluvte spolu. Snažte se jeden druhému porozumět. To však předpokládá, že nebudete jeden druhého soudit. Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí.
- Nevracejte úder, neponižujte se ani se nepovyšujte nad druhého. Pokud jste byli zrazeni, samozřejmě, že vás to může svádět doživotně trestat druhého v domnění, že „na to máte právo“. Ale tím o něj jen přijdete. A pokud jste zradili, nezhoršujte situaci tím, že budete zpochybňovat zranění svého protějšku, obviňovat ho, že „to tvé nepromíjení trvá nějak dlouho“ a „co ještě po mně chceš, když já to přestal dělat?“ Nebuďte ignoranti. Nemanipulujte další osoby proti protějšku. Zvažte si, zda stojíte o vztah, nebo ne. Pokud oba ano, je to základ, na kterém se vždy dá stavět. (více už individuálně na Setkání.)
- Ublížili jste v minulosti druhému? Dokažte mu na Vánoce, že nezapomínáte na svou chybu. Že jste jinou verzí svého Já, než jste byli. Že jste se proměnili a přáli byste, aby se proměnil, pokud tak neučinil, i on. Položte mu pod stromeček Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Neříkejte k němu nic. On řekne všechno za vás.