Jste ve zraňujícím vztahu se sobcem nebo jeho měkčí verzí, narcistou?

Už jste poznali, že pro sobce není nikdo jiný důležitý, a trápí vás jeho náznaky, že se bez vás dost dobře obejde, ať pro něj děláte sebevíc? Připadáte si v důsledku toho nedostateční?

S narcistou je to jen trochu odlišné.

Narcista vás totiž vedle sebe rád strpí. Ale jen když děláte to, co on chce. Když mu pochlebujete, když ho oslavujete, když mu uspokojujete jeho potřebu zahleděnosti do sebe. Jakmile si odvážíte ho zpochybnit nebo kritizovat, ten sebestředný protějšek vás začne nenávidět. V té chvíli nabývá sobecký rys a je schopen vás opustit. „Co s vámi, když ho nechválíte?“ uvažuje. Ano, narcista potřebuje publikum, ale ne jakékoli. Ve vztahu s narcistou se tedy musíte připravit na to, že vy musíte vidět jeho přednosti, ale on ty vaše často nevidí, nejsou totiž pro něj důležité. Důležitý je jen on. Jako sobec.

Co ho čeká, když se nezmění

Při konzultacích se nezřídka ptáte, kdy se takový protějšek změní. Kdy už mu dojde, koho ve vás má, kdy vás přestane přehlížet (to v lepším případě), kdy vámi přestane pohrdat (v tom horším).

Věnoval jsem tomu knihu Lék pro duši. Je povinnou četbou pro všechny, kteří se trápí destruktivním chováním druhých. Zapomínáte přitom na existenci karmy. Souborů zákonů, které neřídí člověk, ale život sám. A tento soubor zákonů vytrestává každého člověka spravedlivě – způsobem, kterým sám myslí.

Jako je to u chronických lhářů. Lžou kdekomu, hlavně tomu, kdo jim věří. Jejich karma je prostá, souvisí s jedním z karmických zákonů, který říká: Nelži tomu, kdo ti věří, a nevěř tomu, kdo ti lhal. Nejenže totiž lháři přicházejí o své publikum (časem jim už nikdo nevěří), ale hlavně mají problém věřit někomu sami. Jak by mohli věřit upřímnému slovu, když si pokaždé uvědomí, že takto přesvědčivě a dojemně by oni sami lhali? Jak by mohl věřit ten, kdo podvádí svůj protějšek a chodí pak pozdě domů, když mu protějšek po pozdním příchodu domů řekne: „Byl jsem na kávě s kolegou“? Jak by mohl věřit slovům, které si on sám dokáže představit jako lež?

Právě tak funguje karma. Nikdo nemůže sklidit něco jiného, než sám zasel.

Natož narcis.

Ostatně, znáte klasickou řeckou báj o Narkissovi?

Takto ji zobrazil John William Waterhouse, anglický malíř devatenáctého století. Vystihuje příběh, který možná zažíváte ve svém vlastním životě.

Narkissos byl mladík, zahleděný jenom do sebe. Denně docházel k lesní studánce a díval se do její hladiny, v jejímž odrazu se kochal tím, co miloval nejvíce na světě. Nemohl se vynadívat na svou tvář. Byl tak sebestředný, že pro něj nikdy nic jiného neexistovalo.

Ale protože byl pohledný, zamilovala se do něj nymfa, lesní víla. Snažila se ho upoutat i svou krásou – tančila kolem něj, zpívala mu, podbízela se mu. On ji neviděl. Neexistovala pro něj.

A tak víla usoudila, že není pro Narkisse není dost přitažlivá. Protože ho milovala a jeho lhostejnost pro ni byla k nesnesení, žít pro ni ztratilo smysl.

Tak se mě ptáte i vy při konzultacích: Nač žít, když vás přehlíží ten jediný, koho milujete? Odpověď je prostá. Uvědomit si, že neexistuje jen on. Že neexistuje jen bolest. Že existují i jiní lidé a láska.

Narkissos nemohl dát víle nic než pocit zbytečnosti a bezcennosti. V ten moment zasáhli řečtí bohové.

Narkisse potrestali karmickým úkolem. Tedy takovým, o který si sám koledoval. Nařídili mu, že musí obejmout to, co ze všeho nejvíce miluje. Aby pochopil, k čemu směřuje. Aby si cestu ke svému snu co nejvíce zkrátil. To je karma. A tak Narkissos radostně provolal: „Miluji jen sebe, svůj obraz ve studánce!“ A jal se pažemi probírat vodu, aby objal svou vlastní tvář. Ale ten obraz se mu stále třístil, ztrácel, až samou nedočkavostí do té studánky spadl a utopil se.

Proč se utopil? Protože nablízku nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. To je osud narcise.

Karmická lekce

Narcis se nemohl divit, že mu nikdo nepomohl. Všechny, kdo ho milovali, od sebe postupně odehnal.

Nemohl si zoufat. Chtěl to tak. Sklidil to, co zasel. To je karma.

Na věčnou připomínku tehdy na vodní hladině rozkvetl žlutý květ. Dodnes mu říkají narcis. Jeho poselství zní: „Jestliže pro tebe nikdo není důležitý, pak časem ani ty nebudeš důležitý pro nikoho.“ Kdo jak s čím zachází, s tím také schází.

Narcis je vlastně hloupý člověk. Nechápe, že člověk není dokonalý, že nezvládne všechno, a už vůbec ne sám. Člověk, který není ani největším, ani nejsilnějším, ani nejrychlejším živočichem na Zemi, žije jen proto, že se naučil spolupracovat. Sám proti divé zvěři nezmůže nic. Když vás v lese překvapí medvěd a nemáte štěstí v dost rychlých nohou, nejste schopni ho přemoci. Takovým medvědem je i život.

Každý se občas dostane do situace, které sám nedokáže čelit. Potřebuje pomoci. Ale kdo pomůže narcisovi? Koho ponechá vedle sebe?

Narcista je člověk životně závislý na lesní nymfě. Té, která zůstává, i když ji odhání. Problém je, že člověk vydrží hodně, ale jen po omezenou dobu. I nymfa to posléze vzdá.

Člověk navíc není na světě sám. Když s vámi někdo dlouhodobě nakládá pohrdavě a vám se náhle naskytne přítomnost jiné osoby, jež si vás váží a vidí vás, položíte si jednoduchou otázku: „Proč ztrácím čas s narcistou, když mohu mít mnohem šťastnější život s osobou, která miluje i někoho jiného než jen sebe?“

I to je karma narcisty. Až příliš pozdě si uvědomí, co měl. Až příliš pozdě si začne vážit toho, co ztratil. Ale tím přestává být narcistou.

Potřebujete pomoci?

Obětujete svůj život někomu, kdo si toho neváží? Byli jste jím už dokonce opuštěni? Nevíte, jak to zvládnout? Využijte sebeterapeutickou knihu Lék pro duši. K dostání je pouze zde.

Zamýšlíte-li ji jako vánoční dárek, rád vám na první stránku vlastnoručně vepíšu osobní věnování a vzkaz obdarovanému, ať najde pod stromečkem skutečně osobní překvapení.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart