Zkuste se na pokyn zamilovat. Nejde to. Srdci neporučíte.

Jak se tedy odmilovat? Nechat to jenom na srdci?

V knize Lék pro duši ukazuji, kdy je to marné. Lidé se syndromem hladového srdce anebo Stavitelé by mohli vyprávět. Dokážou milovat i toho, kdo jim ubližuje nebo rozbíjí vztah. Ba na něm v takové chvíli dokážou být závislí ještě víc.

Ptají se totiž: Co když na víc nemám? Nebo: Co když je to moje chyba? Potažmo: Co když mohu něco zlepšit, a tím i změnit rovnováhu ve vztahu?

Proto lidé se syndromem hladového srdce anebo Stavitelé neodcházejí tehdy, když přestanou milovat. Oni totiž milovat jen tak nepřestanou. Potřebují buď příliš bolesti – tolik, že ji už nebude možné snést –, anebo více rozumu. Ale jak, když rozum zůstává stranou?

Jak přestat dopisovat čárku tam, kde život už udělal tečku

Když mi bylo dvacet let, stál jsem na mostě a chtěl skočit kvůli dívce, kterou jsem miloval, ale ona mě už ne. Bolest byla příliš velká na to, abych ji chtěl snést. Protože ale rozum spal, bolavé emoce mi jako jediné řešení podsouvaly skoncovat se životem. Ve skutečnosti, jakmile rozum procitl, stačilo skoncovat s dosavadním postojem.

Kdo četl knihu Sami, zná i tuto mou historii a možná si pamatuje slova muže, který mi tehdy zachránil život. Řekl jen: „Koho si přeješ? Někoho, kdo tě nemiluje? Anebo někoho, kdo tě miluje? Pokud toho druhého, nechápu, proč za ním nejdeš a nehledáš ho. Nebo si snad myslíš, že skokem z mostu ho najdeš? Že spadneš do klína ženě, která plná radosti zvolá: Na tebe jsem čekala?“

To byl první moment, který aktivoval můj rozum. Na koho vlastně čekám? Koho chci? Koho potřebuji? Koho si zasloužím?

Jestliže život už někde udělal tečku, co když to mělo a má smysl? Co když platí, že každý konec přináší současně nový začátek?

Tak jsem se tehdy ptal. Zaplaťpánbu. Už je to skoro třicet let. Skoro třicet let jsem tu nemusel být.

A to jen pro příliš velkou bolest, kterou šlo zastavit pouhým přemýšlením.

Potřebujete se zbavit své emocionální křeče? Pokud přehlížíte mé knihy Sami a Lék pro duši, dám vám alespoň tři tipy touto formou:

1. krok: Pochopte, že existují okolnosti, které můžete ovlivnit, a pak ty, které neovlivníte, a děkujte sami sobě, pokud ty první dokážete rozlišit od druhých

Vaše moc sahá jen někam. Všechno neovlivníte. Přesněji: Ovlivníte jen sebe. Druhé ne.

Pokud toto nejste schopni přijmout, dál se neposunete. Ve vaší moci opravdu není změnit partnera. Můžete ho jen přimět se změnit, ale případná změna je pouze na něm.

Můžete ho milovat, hýčkat, ponižovat se, a přece vás zradí nebo opustí. Není to nutně o vás, ale o jeho potřebách, pohnutkách, momentálních spádech.

Člověk nepotřebuje ovlivnit druhého. Potřebuje si hlavně hlídat sebe – své pocity, myšlenky, skutky. Potřebuje si udržet rozum, a to zejména v bolestivých chvílích. Jsou problémy, které může vyřešit, a pak ty, které ne. Ty druhé totiž stojí mnoho sil. Stejně jako neopětovaná láska. (Ale o tom již v knihách Sami a Lék pro duši.)

2. krok: Snažte se žít bez sebelítosti, i když vztahy zatím nevycházejí

Aby vztah dlouhodobě fungoval, musejí se potkat kompatibilní partneři. Kompatibilita, tedy míra souznění, není jen o vás. Můžete ve vztahu dělat psí kusy, a stejně vám vztah nevyjde, pokud nepotkáte kompatibilní protějšek.

Je to jako s dílky puzzle. Můžete se někdy uvztekat, ale ty dva dílky, které jste si umínili spojit, k sobě nejdou. Můžete se trápit, nadávat, mačkat je a ohýbat, ale nekompatibilitu nezměníte. Uvědomte si první krok. Všechno neovlivníte. Na vztah jsou zapotřebí dva. Na jeho rozbití stačí jeden. Jeden, který se rozhodne nepokračovat nebo ani se vztahem začít.

Pochopit, že ne každý je stvořen pro dlouhodobý vztah s námi, je alfou a omegou racionálního zklidnění. Každá kostička puzzle nepatří ke všem kostičkám ve skládačce. A neznamená to, že ta, která si ještě musí počkat v krabici, je nepatřičná. I ona má své místo v mozaice, jako každý člověk. A to hovořím i o mozaice života.

Každý protějšek má ve vašem příběhu svou roli. Někdo vám dá to, o čem jste snili, jiný vám sny rozbije. Někdo vám dá to, co chcete, jiný vás naučí tomu, co nechtít. Někdo vás doprovází třeba i celým životem, jiný má jen epizodní úlohu, ale i ta má svůj smysl. Třeba proto, abyste si uvědomili, co už nikdy nechcete zažít ani nikomu jinému dělat. Takový protějšek je učitelem.

Martinu jsem potkal v žalostném stavu. Doslova. V obřím žalu. Litovala se, že jí ztroskotal další vztah. Ačkoli se sebevíc snažila. V takových případech lidem navrhuji chůzi, nebo výlet. Tentokrát jsme s Martinou jeli k vodnímu kanálu.

Moji přátelé totiž závodí na dračích lodích. To je nádherný sport, jako ze života, kde tým (v jejich případě dvanáct až osmnáct parťáků) musí fungovat synchronně, jako namazaný stroj, jinak neuspějí. Proto jsem Martinu posadil do jejich lodě na pozici kormidelnice. Jen ať pozná, že:

  1. Jak se odstartuje, je nutné se stoprocentně zaměřit na sladění s týmem a po celou dobu neustat. I když do lodě bijí vlny v různých frekvencích, i když u každého jinak roste tělesná únava, i když se ostatní lodě přibližují nebo vzdalují. Tak jako ve vztahu – musíte veslovat svorně, dokud neprotnete cílovou čáru.
  2. Selhání není možné, odnesl by ho celý tým. Vzdát se nelze. Ten, kdo se snadno vzdá, nemá v lodi místo.
  3. V dračí lodi nemá člověk kontrolu nad vnějším světem, jediné, co může ovládat, je vnitřní svět – jak počasí, vítr, jiné okolnosti i selhání druhých bude vnímat, jak zareaguje, jak se bude cítit a jak přemýšlet. Dračí lodě učí, že bez ohledu na ztěžující události lze pokračovat téměř jako stroj – snažit se dál dělat to nejlepší, co je v jeho silách, a nechat plynout všechno to, co ovlivnit nemůže.

Martině dračí lodě změnily život. Zamilovala si tu souhru. Našla nové přátele a s nimi později i vztah. Ale nejdřív musela zvládnout ještě jeden krok:

3. krok: Začněte milovat také sebe

Rozumím tomu, když milujete druhé. Rozumím i tomu, když milujete protějšky, kteří (už) nemilují vás. Říká se tomu milovat bezpodmínečně. Skvělé. Zdobí vás to.

Mnohem více však potřebuji, abyste – vedle druhých – milovali hlavně sebe. Martině jsem to opakovaně vysvětlil beze slov. Předložil jsem jí selfie fotografii z našeho prvního setkání. Než se posadila do dračí lodě. „Bože, to jsem byla já,“ užasla nad lítostivým obličejem a znavenými rysy. Ano, to ještě byly doby, kdy se neměla ráda. Dokonce až tak, že se emocionálně pořád držela ve vztahu, v němž už dávno byla sama – ten druhý vycouval. Nebylo divu, že jí to přináší utrpení. Nechápala ještě (viz metodika knih Sami a Lék pro duši) zákon tří:

  1. Pokud tě něco trápí, snaž se to změnit.
  2. Pokud tě něco trápí a nemůžeš to změnit, snaž se to přijmout jako fakt.
  3. Pokud tě něco trápí a nemůžeš to ani přijmout jako fakt, snaž se to nechat plavat. Jinak tě to utrápí.

Martina to v dračí lodi doslova nechala plavat. Zpětně, při pohledu na tu selfie, nemohla pochopit, proč promarnila tolik času čekáním na někoho, koho nechtěla, koho nepotřebovala, koho si nezasloužila, proč tak dlouho čekala na něco, co se nemohlo stát – aby ji začal milovat ten, který ji ve skutečnosti nikdy nemiloval.

Tu selfie jsem jí přeposlal. Se vzkazem, který zdůrazňuji všem: Mějte se víc rádi. Nejen s druhými, ale hlavně sami se sebou.

Použijte k tomu třeba i staré fotografie. Sledujte, jak jste v dětství byli šťastní. Vy to pořád dokážete. Ale nesmíte se držet lidí, kteří vás stahují dolů – kteří jsou zdrojem vašeho neštěstí.

3 doporučení

  1. Chcete-li rozpohybovat rozum jedinou myšlenkou, vzpomeňte si na prastaré moudro indiánů z kmene Krí: „Jestliže zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.“
  2. Nepodléhejte skepsi. Neříkejte, že si vás nebude vážit nikdo, jestliže jste dosud nepotkali respektujícího člověka. On existuje, stejně jako vy. Jen si zbytečně nevyrábějte negativní rozpoložení. Snažte se na pohled nebýt přílišnou přítěží, uzlíčkem nervů a viditelným svazkem problémů. Usmějte se také, je to nejlepší make-up; přitahuje. Krášlí totiž silné lidi.
  3. Cítíte-li se již příliš oslabení, zkuste přečíst jednu z mých knih Sami, nebo Lék pro duši
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart