Nejenže ty věty, které si za okamžik probereme, jsou negativní a sami sebe jimi poškozujete. Navíc jsou iracionální, nesmyslné. Proč je tedy říkat?
Jedna věc je, když vám tyto věty vtlouká do hlavy někdo jiný. Budiž, nemyslí mu to – můžete se od jeho tvrzení oprostit, odosobnit. Pokud však těmito větami trestáte sami sebe, je to na pováženou.
A mně to vadí. Při Setkání (poslední páteční je na téma znovuobnovení sebedůvěry; své místo si můžete rezervovat zde) pak zjišťujete, že si jste sami největším nepřítelem. Aniž chcete.
Když jsem sestavoval Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY, myslel jsem i na tak zdánlivě zanedbatelné změny, jakou je změna vnitřního dialogu – změna způsobu, kterým se sebou mluvíte. Vaše slovo totiž nejsou nic. Vaše slova jsou energie, jež vytváří v emocionální paměti důležitou emocionální stopu. Co si o sobě myslíte, to se pro vás stává pravdou. I kdyby to byla lež. Pro vás to může být pravda.
A tak prosím, než sami sobě slovem ublížíte, přemýšlejte ještě jednou, jestli vůbec mluvíte logicky:
1. „Já, hlupák…“
Kdykoli se člověk dívá v čase zpět, vidí své chyby. Sám sebe pak označuje za hloupého a pleská se do čela, jak „takovou chybu“ mohl nevidět.
Tento psychologický fenomén je dán tím, že člověk už není hlupákem. Snad by se dalo říct, že jím byl. Ale ani to není přesné.
Dělá-li člověk chybu, aniž si této chyby je vědom, a posléze už tuto učiněnou chybu s odstupem času vidí, v době mezi těmito dvěma okamžiky došlo k důležité proměně – ponaučení, zmoudření, růstu člověka. Chybou, kterou učinil, získal zkušenost, a zpětně tedy může sám sebe vyhodnocovat jako hlupáka. Ve skutečnosti ale nebýt té učiněné chyby, nevěděl by, že to chyba je. Musel ji udělat, aby si následně prošel bolestí a pochopil, že stejný čin už nemá nikdy opakovat.
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY píšu toto: „Každý člověk by chtěl dělat jen dobrá rozhodnutí. Ale dobrá rozhodnutí plynou ze zkušenosti. A ke zkušenosti jsou třeba špatná rozhodnutí. Tedy, časová posloupnost je: nejprve špatné rozhodnutí – pak zkušenost – nakonec dobré rozhodnutí. Nikdy ne naopak.
Jinými slovy: My potřebujeme být „hloupí“, abychom se ponaučili a následně byli „chytřejší“. Vyhodnocovat sebe ale zpětně za hlupáka je nesmysl. Nebýt „hloupí“, nebyli bychom nyní „chytřejší“.
2. „Nejsem dost dobrý…“
Druhý nesmysl.
Každý z nás je v každém okamžiku dost dobrý na to, aby mohl být lepší. Každý z nás je schopen dělat chyby a z nich se učit. Každý z nás je schopen naučit se to, co ještě neumí.
Rozdíl je pouze mezi slovy je schopen a je ochoten. Každý dokáže dělat chyby, ale ne každý je chce dělat. Každý dokáže se z chyb učit, ale ne každý si chce chyby přiznat. Jinak řečeno: Každý dokáže, ale ne každý chce. Nebo opačně: Ne každý je ochoten, ačkoli každý je schopen.
Tvrzení, že nejsme dost dobří, pochází většinou z naší minulosti, typicky z dětství. Mnohokrát jsme od druhých slyšeli, že jsme nedostateční, že máme slabé stránky a rezervy. A je to pravda. Avšak ne celá pravda. My opravdu máme slabé stránky a rezervy, ale současně také máme silné stránky – přednosti, talenty. Nikdo není bez nějaké vlohy. A současně každý jsme jiný.
Postavíte-li tedy dva lidi vedle sebe, každého z nich lze poměřením přesvědčením, že je vůči druhému v něčem nedostatečný. Jistě, nikdo není dokonalý, a protože každý máme jiný mix silných a slabých stránek, vždy se stane, že jeden v něčem zaostává. Nikdy však nezaostává ve všem, ba vždy současně v něčem předčí druhého.
3. „Jsem horší než…“
A ještě něco o poměřování.
Odmalička slýcháme, že nejsme jako někdo druhý. A je to opět pravda. My nejsme a nemůžeme být jako někdo druhý. Každý jsme jiný.
Srovnávat dva jedince je velmi ošemetné. Nelze o nikom říct, že je horší či lepší než druhý. My jsme totiž všichni sví, unikátní, jiní.
Ano, někdo je rychlejší běžec. Ale poražený na tartanu může vynikat (a vyniká) v jiné oblasti. Účelem lidského života je najít „svou oblast“, v ní se zdokonalovat, i s vědomím, že dokonalosti nedosáhneme, jen se jí budeme přibližovat.
Ve skutečnosti tedy jediný tvor, s kým má smysl se celoživotně poměřovat, jsme my sami – a naše včerejší verze. To je jediný objektivní duel, jaký můžeme každodenně podstoupit.
4. „Jsem nula, když to o mně jiní lidé říkají/když se ke mně tak chovají…“
Pominu osobní pohnutky lidí, kteří se vás snaží přesvědčit o tom, že jste nula.
Buď jsou totiž opravdu přesvědčeni o tom, že jste nula (vysvětlím dále), anebo naopak vnitřně vědí, že jste jednička, a štve je to. Proto se vás snaží srazit. Žárlí na jedničku.
Pokud si opravdu myslí, že jste nula, ještě to neznamená, že nula jste. Rozpomenete-li se na starší dobu, možná vám ti samí lidé mazali med kolem úst, jaká jste jednička. Jak jste se tedy mohli stát nulou? Někdy jednoduše – stereotypem. Ti lidé si mohli až příliš zvyknout na to dobré, co pro ně děláte, že to přestali vidět, a současně přestali vidět i vás. Říká se tomu syndrom neviditelného člověka.
Postihuje ty, kteří dělají maximum, a přesto znamenají pro druhé minimum. Znamenají pro ně často samozřejmost.
Proto nikdy sebe nesuďte podle toho, jak s vámi lidé zacházejí. To totiž pramení z nich, z toho, co vidí nebo nevidí. A stejně se mohou chovat ke komukoli jinému, koho potkají. Není to osobní. Proto si to osobně nesmíte brát.
5. „Nikdo si mě neváží…“
Nikdy, opravdu nikdy nepaušalizujte. To znamená: nezevšeobecňujte, neházejte všechny na základě jedné zkušenosti do jednoho pytle. Vynechte slova jako všichni, nikdo, vždycky, nikdy. To, že si vás nevážil jeden člověk, neznamená, že si vás nebude vážit žádný člověk. A to, že si vás jeden člověk neváží teď, neznamená, že si vás tentýž člověk nemůže vážit zanedlouho.
Ale i o tom je Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Třeba i o daru rozlišení, životním jevu, kdy platí, že jakmile si něčeho dlouhodobě nevážíme, život nám to prostě odebere. A to jen proto, abychom si toho znovu vážit začali.
Je to tak třeba se zdravím. Považujeme-li ho za automatickou samozřejmost, která s námi vždy bude, logicky o něj přestaneme pečovat. Až onemocníme. Tím okamžikem počínaje pro nás zdraví začne být základní prioritou a vzácností. Podle toho s ním začneme zacházet. Starat se o něj. Zajímat se o něj. Usilovat o něj. Jako o člověka, kterého jsme si začali vážit až poté, co jsme ho ztratili.
Pamatujte: Dokážete-li milovat někoho, kdo si vás dlouhodobě neváží, jistě dokážete milovat i jiného člověka, který si vás vážit bude. Jen si někdy zkuste položit otázku: Co/koho si zasloužím? Možná už v té chvíli zjistíte, že někoho, kdo si vás dlouhodobě neváží, si nezasloužíte, stejně jako on si nezaslouží vás.
6. „Tohle nejde odpustit…“
Při Setkáních se svými čtenáři slýchám: „To, co mi ten člověk provedl, je tak strašné a špatné, že to nemohu odpustit.“ Takový čtenář zřejmě nechápe, o čem odpuštění je.
Neodpouštěním neubližujeme druhým, ale sobě. Neodpouštění neničí druhé, ale nás. Odpouštění je akt, kterým sami sobě pomáháme, sami sebe zbavujeme zla – hněvu, žluče, nenávisti, výčitek, lítosti, deprese, nespavosti, přecitlivělosti, toxičnosti. Nic z toho přece nepotřebujeme. A hlavně si nic z toho nezasloužíme, pokud bylo ublíženo nám. Proč se trestáme zadržováním veškerého zla v sobě? Co jsme sami sobě udělali, že si kazíme den za dnem? Proč jsme to my, kdo nespí? Proč jsme to my, kdo se trápí? Proč jsme to my, kdo si zkracuje život?
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY varuji: „Negativní rozpoložení nedokáže vytvořit pozitivní život. Abychom mohli mít dobrý život, musíme se zbavit zla. Abychom mohli po pádu vstát, musíme se nejprve zřeknout všeho, co nás stahuje zpátky k zemi.“ Gándhí řekl: „Temnotu nelze vytlačit temnotou, jedině světlem.“ Polopaticky řečeno: Abychom se přestali trápit, nemůžeme se dál trápit.
Většina lidí si plete pojmy prominout a odpustit. Odpuštění neznamená, že promíjíme, že akceptujeme to špatné, co nám někdo provedl, že to přehlížíme a zapomínáme. Nic takového! Právě naopak! Kdo odpouští, nezapomíná. Naopak si dobře pamatuje, co mu kdo způsobil, a právě proto může uzavřít minulost, udělat tlustou čáru za vztahem, rozlišit, s kým je budoucnost možná, a s kým ne.
Odpustit znamená vypustit člověka ze svého života, srdce, hlavy. Odpustit všechnu špatnou páru ze sebe. Říct si: „Já si to nezasloužím – takové toxické zacházení, takového toxického člověka.“ Odpustit je jako sloučit od-strčení a puštění se, když potřebujeme opustit jeden břeh bazénu, abychom mohli konečně dohmátnout na druhý konec bazénu. Odstrčit se a pustit = od-pustit. Pohnout se správným směrem. Přestat stát na místě, v bažině, do které se propadáme.
Kdo odpustí, nechá člověka jeho vlastní karmě. Nechá karmu, aby špinavou práci udělala za něj. Kdo neodpouští, špiní si sám ruce a život. Ztrácí čas, který mu už nikdo nikdy nevrátí.
Takže: Žádné „Tohle nejde odpustit“. Právě naopak: „Tohle musí jít odpustit.“ Protože si to nezasloužíme nosit v sobě celým životem.
7. „Těžkosti mě učinily slabším…“
Jak se může za slabého považovat člověk, který dlouhodobě čelí těžkostem a všechny více či méně unáší?
Jak se může za slabého označovat člověk, který se po každém pádu znovu zvedne a pokračuje dál?
Představte si borce v posilovně, který dlouhodobě zvedá obří činky, a když je odloží, prohlásí: „Hrůza, jsem tak slabý!“ Provokuje? napadne vás.
Těžkosti nečiní člověka slabším, ale silnějším. Musí se však naučit se slabými chvílemi (vyčerpáním, únavou, vyhořením) správně pracovat. Kompenzovat své bolesti. Odpočívat. Dobíjet baterky. Pak se ke svým obřím činkám vrátí v lepší kondici. Stejně jako jakýkoli člověk, který zvládne těžkosti ne proto, že by vyloženě chtěl, ale proto, že musí. Že musí najít způsob, jak je překonat.
3 doporučení
- Nikdy sami sebe neoslabujte slovy, která vás mají přesvědčit o vaší nedostatečnosti, slabosti, ztrátě, a přitom ve skutečnosti znamenají vaši přednost, sílu a zisk. Myslete, než sami sobě zbytečně ublížíte.
- Snažte se pomáhat těm, na kterých vám záleží a kteří mají jen negativní rozpoložení, tudíž vyhodnocují své úspěchy, pokroky a výhry jako selhání.
- Učte je více si věřit, více si fandit, více se povzbuzovat. Že nevíte, jak se to dělá? Proto existuje Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Pokud vám na někom záleží a chcete mu darovat potřebnou změnu, položte mu pod stromeček Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Stojí-li vám ten člověk za 299 Kč, vzpomene si na vás pokaždé, když mu tento dárek pomůže k lepší energii. Objednáte ho pouze zde.
Chcete si ještě před Vánocemi popovídat o svém trápení? Přijďte na Setkání. Rezervaci svého místa provedete pouze zde.