Patříte k Hodným lidem?

Anebo k Stavitelům?

Závisí tedy to, jak sami sebe hodnotíte, podle toho, jak s vámi druzí zacházejí, anebo zda máte funkční vztahy?

Jinak řečeno: Zametají-li s vámi druzí jako s hadrem, máte sklon nevážit si sebe, pohrdat sebou, ba poškozovat se? A ponižují-li vás druzí ve vztazích, opouštějí-li vás nebo odmítají, máte sklon hledat v sobě chybu, považovat se za špatné Stavitele, obestírá vás pocit viny?

Nebo takové lidi, kteří sami sebe zbytečně podceňují, ačkoli dělají pro druhé maximum, máte mezi blízkými? Nevíte, jak jim vlít energii, elán, lásku, když oni sami už v lásku věřit přestávají?

Právě proto vznikl Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Jako ojedinělý dárek pod stromeček pro ty, kterým chcete pomoci, ale nevíte jak. Které chcete vidět usměvavé, hrdé a hlavně sebevědomé. Tak, jak si zaslouží. Všechno o tomto dárku najdete zde.

Ptáte se někdy, co se s těmito lidmi stalo? Proč sami sebe považují za špatné, když jsou skvělí? Jak mohou nevidět svou hodnotu, když jsou (pro vás) nedocenitelní?

Povím vám, jak se to stane.

Nahrávka, která se připomene

Naše mysl má dvě paměti. Racionální a emocionální. Do té racionální si vědomě ukládáte to, co chcete nebo musíte. Telefonní čísla, adresy, tváře nebo slova. Emocionální paměť se však plní mimoděk, automaticky, i tím, co nechcete. Emocemi. Obsahuje emocionální záznamy (stopy) událostí, které se nesmějí už nikdy opakovat. Protože byly zdrojem bolesti.

Mozek totiž není nástroj přemýšlení, jak se mnozí lidé mylně domnívají. Vymýšlení nových řešení zahrnuje jen asi desetinu činností mozku. V devadesáti procentech činností funguje mozek jako nástroj přežití. Řídí organismus a je hlavním pomocníkem pudu sebezáchovy. Potřebuje podvědomí, tento archiv zranění, chyb a křivd, a tyto bolesti nesmí zapomínat; naopak je musí ochraňovat jako důležitá mementa – to, co někdy vedlo k ohrožení člověka, se už nesmí opakovat. Proto člověk nezapomíná to špatné. Nesmí. Naopak si to musí opakovat, aby byl opatrnější, ponaučenější, moudřejší.

Emocionální nahrávky z minulosti se tedy připomínají. Tyto podvědomé stopy pak ovlivňují přítomné (vědomé) pocity, myšlenky, činy. Víte, že se někoho či něčeho bojíte, ale nevíte proč. Racionálně si obvykle už nepamatujete, co vám tento člověk špatného provedl, respektive kdo vám provedl tuto špatnost. Není to připomínka z racionální paměti. Je to pouhá emoce. Cítíte se špatně. Podvědomí vás varuje, ať si dáte pozor. Netušíte proč, ale víte, že si máte dát pozor. Tím vás stopa z minulosti chrání, abyste neudělali stejnou chybu. Jenže… v podvědomí se ukládají i jiné formy bolesti.

Třeba špatné zacházení. Podvědomě se můžete něčemu bránit, zapochybovat o sobě, i tam, kde je to racionálně úsměvné. Výzva, před kterou stojíte, je malá; všichni vědí, že to dokážete. Ale vy si vinou minulosti nemusíte věřit. Už si většinou nepamatujete, proč, co se tehdy stalo. Nevybavíte si člověka, který se vám například po neúspěchu tehdy vysmál. Zůstal jen strach z dalšího výsměchu. Obava z pokusu. Pochybnost o sobě při jakékoli snadné výzvě. Snížená nebo dokonce nulová sebedůvěra. Stopa, která se může táhnout až z dětství.

Pět průsaků

Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY ukazuji i na velmi známých osobnostech, že to není žádná výjimka. Nejste porouchaní, když si nevěříte tam, kde si ostatní věří. Má to svou příčinu. Tu stačí jen odstranit, a pak zmizí i následek. Dám vám nedávný příklad.

Ve městě, kde žiji, pravidelně daruji krevní plazmu. Nedávno tam přišel prvodárce. Žena, uvedená poprvé do sálu s pozoruhodnými aparaturami, znejistěla. Chtěla pomoci, ale současně se bála. Netušila, co ji čeká. Někdo by řekl: PŘESTO se roztřásla. Jestliže nevíte, co vás čeká, proč se třást? Ale ona se roztřásla PRÁVĚ PROTO, že čelila něčemu novému. Už se totiž někdy v minulosti stalo, že při něčem novém hodně trpěla. Nemuselo to mít spojitost s krví, stačilo, že jí naskočila možná bolest, možné ohrožení. A tak roztřesená začala plakat. Ze sousedního polohovatelného křesla jsem k ní promluvil:

„Paní, uklidněte se. Nemusíte darovat, pokud nechcete.“

Strnula. Lekla se vlastně sama sebe. „Ne,“ obrátila se na mě. „Samozřejmě chci darovat. Ani nevím, co se ve mně stalo. Ale málem to způsobilo, že jsem odmítla udělat to, co je správné.“

Blok. Na křižovatkách rozhodnutí to zažívá nespočet lidí. Neudělají to, co přitom považují za správné, protože je podvědomí varuje. Připomíná jim minulost, ale ne proto, aby je zastavilo, nýbrž proto, aby UDĚLALI to, co je správné. A tím jednou provždy toho démona vyhnali.

Na tu ženu jsem v předsálí počkal. Když po zhruba půlhodiny vyšla, zářila. Ale současně se držela za hlavu: „Jak bych se asi teď cítila, kdybych tehdy tomu strachu podlehla? Jak by mě mrzelo, kdybych teď už seděla doma – s tím strachem doživotně za krkem?“ A o to jde. Proto vznikl Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Pro překonání i nejbizarnějších strachů a pochybností, které si taháte z minulosti.

Nejsou to vaše hlasy, které vás odrazují. Jsou to hlasy těch lidí, jejichž tváře si racionálně nevybavíte, ale záznamy emocí, které ve vás tyto tváře vyvolaly, jsou do vás vryty. Hlasy slabosti, malosti, nevíry. Sklony trestat se, když selžete, zpochybňovat se, když stojíte před výzvou, nemít se rádi, když vás nemá rád někdo jiný.

Jaké jsou ty nejčastější průsaky, které při osobních Setkáních řeším?

1. „Když si tě lidé neváží, je chyba na tvé straně“

Dostane-li dítě ve škole pětku (nedostatečnou), má se cítit nedostatečně. Jako hloupé, neschopné, které nikdo nemá a nebude mít rád. Tak k pětce přistupují někteří rodiče, kteří automaticky za pětku trestají. Nepřipustí, že i učitel je jen člověk, který má nárok na slabý den, špatnou náladu, selhání. Nebo že i dítě je jen člověk. Za chybu trest. Groteskní. Jelikož člověk je chybující bytost, pak pravidlo „chyba = trest“ znamená, že by se měl člověk trestat celoživotně. A také to mnozí absolventi takovéto výchovy dělají.

Jakmile si jich někdo neváží, nepochybují o tom, že je chyba na jejich straně. Omlouvají se, ponižují se, doprošují se. A to i tehdy, když žádnou chybu neudělali. Nechají se zneužívat, vydírat, zastrašovat, odstraňují jakékoli své meze sebeúcty, protože věří, že jediná možnost, jak být šťastný a mít se dobře, je „dostávat jedničky od ostatních“. A když je někdo odmítá nebo opouští, pak nejsou dost dobří.

2. „Když si nastavíš mez, lidé tě pomluví“

Není to lež, ale částečná pravda. Někteří lidé vás skutečně pomluví, když začnete kašlat na „jedničky od ostatních“. Když začnete myslet taky na sebe, své potřeby, svůj čas, své zdraví. Jestliže tito lidé byli zvyklí, že jim vždy vyjdete vstříc, a to na úkor sebe i své rodiny, a nyní tento zvyk narušíte, mohou vás označit dokonce za sobce. Ano, JSTE SOBEC, když si dovolíte žít taky podle sebe!

A já na to říkám: Dobře, že vás tito lidé pomluví. Alespoň oddělíte zrno od plev. Alespoň uvidíte, kdo vás respektuje, komu záleží i na vás, vašich potřebách, vaší rodině, vašem zdraví, a komu na tom nikdy nezáleželo. Je dobře, když tito lidé přestanou tvořit vaše okolí. Oni ho totiž neměli tvořit nikdy.

3. „Když tě lidé opustí, budeš nula“

Tato emocionální stopa je prehistorická. Pochází z mnohem starší doby než z vašeho dětství. Je zakódována v naší DNA.

Člověk se totiž bojí opuštění. Ve starých kmenových dobách člověk nepřežil jako jedinec. Musel být v tlupě, aby se ubránil divoké zvěři. Potřeboval oheň a ten hlídat dnem i nocí. Potřeboval spolupráci. Kdo se ukázal pro tlupu jako nespolehlivý, byl i nebezpečný. Byl tedy z tlupy vyhnán a záhy zahynul v divočině. Člověk totiž rozhodně není největší, nejsilnější ani nejrychlejší zvíře. Nebýt spolupráce, už by tady nebyl.

Proto cítíme ohrožení a stres, máme-li se rozejít. Nebo máme-li podstoupit rozhovor, kde se rozhodne, jestli budeme přijati, nebo odmítnuti. Ve starých kmenových dobách být opuštěn znamenalo být nic. Být už navždy nic.

Jak by se mohl mít rád ten, koho nemá rád nikdo? Jak by se mohl cítit užitečný, když ho nikdo nepotřebuje? Takováto zkratkovitá logika způsobuje mnoho úzkostí. Zbytečných. Protože neváží-li si vás jeden člověk, ještě to neznamená, že si vás nebude vážit žádný člověk.

4. „Když tě lidé opustí, nebudeš už mít život ve své moci“

Ve skutečnosti to jediné, co nemáme ve své moci, je chování druhých lidí. Nezáleží na tom, jak se k nim chováme, oni se vždy nazpět chovají tak, jak chtějí. Záleží na jejich momentální emoci, pohnutce, potřebě. Natrefíte-li na člověka v dobré náladě, pak vám promine i velkou chybu. Potkáte-li ho druhý den ve špatném rozpoložení, vyčte vám i to, co jste neudělali.

Hodný člověk je touto větou často vydírán. Raději udělá to, co se po něm chce, než aby se mu láska druhých vymkla z ruky. Problém je, že on lásku druhých nikdy v ruce neměl. To naopak druzí měli vždy v ruce jeho – jako loutku. Tudíž: To, jestli vás lidé opustí, je především o nich a jejich rozhodnutí. Chtějí-li vás opustit, důvod si vždy najdou. A není-li na vás nic špatného, oni si to špatné vymyslí, nebojte.

5. „Když tě lidé opustí, ztratíš“

Ztrátou je přijít o člověka, kterého nelze snadno nahradit – který je vzácný, výjimečný, nedocenitelný. A to bývá skutečný přítel. Ten, kdo vám důvěřuje, kdo vás má rád, komu na vás záleží, kdo vás nikdy nezraňuje ani nezrazuje.

Naopak ztrátou není přijít o člověka, kterého nahradíte okamžitě – který vás ignoruje, klame, podvádí, který je zdrojem bolesti, zášti, závisti, ponižování a jiného ubližování. Jestli vám někdo takový odešel, neplačte, ale slavte! A jestli naříkáte, že vám chybí, napište – mám takových lidí v zásobě nespočet, rád vám nějakého pošlu.

Není ztrátou přijít o člověka, který si vás neváží nebo přestal vážit. Naopak, je to zisk. Protože bez lidí, kteří si vás neváží, je život lepší, ne horší.

3 doporučení

  1. Přemýšlejte, proč vám běhají hlavou strachou a pochybnosti typu „Tohle si nesmím dovolit“, „Tohle nedokážu“, „Tohle neumím změnit“, „Nic lepšího už nepřijde“, když jsou to lži a vy to víte.
  2. Přemýšlejte, proč věnujete energii a život lidem, kteří si vás vůbec nezaslouží a vy si vůbec nezasloužíte je.
  3. Neumíte-li pracovat s emocionálními stopami a bojíte se ztrát, které ztrátou vůbec nejsou, prosím, udělejte pro sebe alespoň jednu věc. Investujte do sebe Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Položte ho pod stromeček sobě nebo osobě, na níž vám záleží a která je nedocenitelná, ačkoli si o sobě myslí, že je bezcenná. Tento jedinečný dárek, který při ceně 299 Kč vypadá na Vánoce jako nic, ale v těžkých chvílích může pro člověka znamenat všechno, je právě nyní ve zvýhodněném předprodeji. Domů vám přijde v dostatečném předstihu před Vánocemi, objednáte-li ho včas zde.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart