Někdo si myslí, že nejbolestnější je rozchod.

Jiný se domnívá, že bolestnější je dlouhodobá samota.

Ve skutečnosti ještě větší psychickou bolest než rozchod nebo samota způsobuje nejtemnější osamělost – ta, kterou zažíváte ve vztahu, jenž vás ničí a vy z něj „nemůžete“ odejít.

Nehovořím o případu, kdy vás ve vztahu drží děti nebo jiné racionální závazky. Hovořím o emocionální „nemožnosti“. Kdy jste na druhém závislí.

Knihu Lék pro duši jsem psal i pro tyto případy. Pro lidi, nad kterými už blízcí často udělali kříž. Vzdali diskuse a rady. Nemohli totiž pochopit, jak může být někdo závislý na někom, kdo ho ničí.

Přitom tyto druhy závislosti, byť na různých látkách, známe všichni. Ve vztahu to není jiné. Lpíte na člověku, který vás vyčerpává. Ten jediný, kdo by mohl zastavit vaši bolest, je současně tím jediným, kdo ji způsobuje. Kdo vysává vaši energii a má z toho zvláštní požitek.

Jak z toho ven? Ukážu vám některá řešení. Ale ještě předtím příčiny.

Tři kořeny

Kristýna říká, že miluje Mirka. Mirek ale miluje hlavně noční život. Kumpány, tahy, automaty. Už pro to i ztratil práci. Nemá vlastní příjem, zadlužil se, a protože musí platit splátky, a ještě si z čeho užívat, říká o peníze Kristýně. Ta má naopak dvě zaměstnání, jenom aby Mirkovy náklady pokryla. Neopustí ho. Dokonce i když ji sám navádí. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít,“ provokuje ji. Ale ona nechce, i když jeho způsob života nenávidí.

Kristýna už má také napůjčováno – od rodičů, kamarádek, neví, jak to zastavit. Bezradné je však i Kristýnino okolí. Naposledy ji zdrtilo, když jí uprostřed noci Mirek volal, aby ho vyzvedla autem. „Kde jsi?“ ptala se polekaně. Nadiktoval jí adresu vykřičeného domu. Vyšel z něj přímo z náruče prostitutek. Ty šokovanou Kristýnu ještě stáhly o Mirkovu útratu.

Mnohokrát už Kristýna zvažovala, že to ukončí. Ne vztah s Mirkem. Raději svůj život. „Vím, že jsem cvok,“ argumentovala při mé konzultaci. Ne, nebyla cvok. Jen byla závislá na toxickém zdroji. A nebyla to náhoda. Její jednání vyplývalo z jejích kořenů. S těmi bylo nutné pracovat (jak, i o tom je i v knize Lék pro duši).

1. Vzorec z dětství

„Bolí mě to, ale nesmím odejít.“ Právě tak uvažovala Kristýnina maminka, když sama žila v toxickém vztahu. „Zůstávám v tom jen kvůli tobě,“ vysvětlovala malé Kristýně, jako kdyby setrvávání v toxickém vztahu bylo hrdinské a správné. Bohužel, pouze předala Kristýně tento způsob myšlení: Žena nesmí odejít, musí držet.

Kristýna mohla vidět, že její maminka postupně ztratila veškeré okolí. Všichni nad ní zlomili hůl. Příběh se nyní opakoval. Když totiž nezjistíte, proč se něco děje, bude se to dít pořád.

2. Top of mind

Kristýna si celé dětství a mládí přála žít v jiném partnerském vztahu než její maminka. „Potkat tak milujícího muže! Pro něj by dělala maximum!“ Tak přemýšlela.

A pak se objevil. Pan Božský! Tak alespoň zpočátku působil. A ona si ho vepsala do podvědomí jako „top of mind“ – toho prvního, kdo jí přišel na mysl, kdykoli zaslechla „láska“.

Mirek se z Pana Božského rychle proměnil. V Kristýnině hlavě jím však zůstával. Žila minulostí, vzpomínkami a také strachem z osamění. „Co když je to moje chyba, že se Mirek změnil? Co když pro něj nedělám dost? Co když i za prostitutkami chodí proto, že jsem ho zklamala?“ Tak uvažovala a snažila se znovu přidat!

3. Hladové srdce

V knize Lék pro duši varuji před syndromem hladového srdce. Ten postihuje lidi s dlouhodobým citovým deficitem. Kristýně se dostalo lásky jen krátce. O to víc chtěla Mirka přimět k další dávce. Věděla, že on je lásky schopen. „Přece na začátku byl milující!“ Tato vzpomínka ji držela v toxickém vztahu. Kristýna si nikdy nepřipustila, že Pan Božský ve skutečnosti nikdy neexistoval. Že to byla jen přetvářka. Jenom důvod, aby se dostal mimo jiné do její peněženky.

Lidé se syndromem hladového srdce mají často sklon měnit se v pejsky. Být k dispozici na zavolání. A pokud páníček přijde pozdě nebo se domů nevrátí vůbec, o to věrněji čekají, až jeho klíče konečně zachrastí v zámku. U pejsků platí: Čím později se páníček vrátí, tím více jsou mu vděční (že se vůbec ještě vrátil).

Nízká sebehodnota jako výsledek sraženého sebevědomí, sebedůvěry, sebelásky a sebepřijetí.

Pět stupňů

V knize Lék pro duši přirovnávám tyto obětavé závislé lidi k bateriím, které se postupně vybíjejí. Vydávají energii, anebo jsou z ní vysávány, aniž by se jim jakákoli energie vracela zpátky. Psychoimunologie, důležitý obor psychologie, před tímto velmi varuje. Prokázal totiž přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity. Čím více se člověk trápí, tím více podrývá své tělesné zdraví. Až to může skončit fatálními onemocněními.

1. Žijete negativními „Co když…

Mysl je vykloněna pouze negativním směrem, když spřádá svá „Co když“. Například: „Co když nikoho lepšího už nikdy nenajdu? Co když se můj odchod od toxického člověka ukáže jako chyba? Co když je problém v mé nedostatečnosti?“ Takové domněnky rozvíjejí katastrofické vize, které jednak zhoršují emoční rozpoložení člověka, ale hlavně ho zbavují jakékoli schopnosti (odvahy) konstruktivně jednat. Takový člověk sám sobě vytváří strach a tmu. Prohlubuje si stres, úzkost a přesvědčení, že z jeho situace nevede žádná pozitivní cesta.

Můj návrh možného řešení: Pokud je váš mozek schopen vymyslet negativní „Co když“, je nepochybně schopen vymyslet i pozitivní „Co když“. Stačí změnit úhel pohledu: „Co když najdu někoho lepšího? Co když můj odchod od toxického člověka zlepší můj život? Co když není problém v mé nedostatečnosti?“

2. Necítíte žádné pochopení

Mysl se vyklání zevnitř ven. Negativně se zabývá ne sebou, ale druhým. Uvědomuje si, že si protějšek nedělá čas na nic pozitivního – netráví s vámi čas, nesdílí, nespolupracuje, nekomunikuje, v horším případě s vámi tráví čas, aby ubližoval a vychutnával si vaši bezmoc. V obou případech žijete v jednostranném vztahu, na který jste sami. Druhému jste lhostejní tak či tak. To vám vnukává pochybnost (o kterou se slovně může starat i protějšek), že je to vaše vina. Tím se negativní působení zvenčí promítá do negativního sebehodnocení. Přestáváte věřit v sebe a snažíte se druhého nějak „změnit“.

Můj návrh možného řešení: Pokud dokážete milovat toxického člověka, dokážete milovat i netoxického. To, že nevěříte v jeho existenci, ještě neznamená, že neexistuje. Znamená to jen, že možná stojí za to vystoupit z vaší bubliny, ve které jste přesvědčeni, že pro vás existuje jen jediný správný partner – zrovna ten, který je k vám lhostejný. Pokuste se vyviklat z hlavy stále hlouběji se zapouštějící kořen, který křičí: „Za všechno mohu jen já.“ Třeba ne. Třeba platí, že pokud si vás neváží jeden člověk, může si vás vážit jiný člověk.

3. Cítíte trvalou vinu až vyčerpání

Tento stupeň logicky vzniká prodlužováním druhého stupně. Člověk vydrží hodně, ale ne všechno. Má své limity. Dáváte-li pořád protějšku, který jenom bere a nic nevrací, dříve či později se vyčerpáte.

Třetí stupeň je zvláště nebezpečný v kombinaci s ponižováním z dětství. Když totiž odmalička slýcháte, že nic neznamenáte, nejste a nedokážete, v dospělosti pak stejnému zacházení rozumíte, věříte, ba se jakákoli pochybnost mění už v přesvědčení. A naopak, pokusí-li se vám někdo za této situace dát opačnou, pozitivní zpětnou vazbu (pochválí vás), nevěříte mu, jste si jisti, že si vymýšlí, ba se ho přímo začnete bát, proč si vymýšlí, proč se vám snaží dostat pod kůži a jakou ránu vám tentokrát chystá. Ano, vysavači energie jsou pak to jediné, čemu rozumíte. Přímá cesta do záhuby.

Můj návrh možného řešení: Hledejte příčinu. Je v minulosti. I vaše potřeba neustále dávat. I vaše submisivní trpělivost nechat se kritizovat, srážet, polykat negace. To všechno je nutné změnit (viz kniha Lék pro duši), jinak vás to zničí.

4. Skrýváte důležitá fakta i před přáteli

Poznatky psychologických studií jsou v tomto kruté. Ano, až 50 procent lidí v našem nejbližším okolí ve skutečnosti naše problémy nezajímají. Dalších 30 procent nám problémy dokonce přeje. Zbývá 20 procent těch, kteří ale nemusejí mít vždy čas, chuť, zato mohou mít svých starostí dost. A lidé s hladovým srdcem pak mohou mít sklon raději se uzavírat, internalizovat, tedy bolestné emoce potlačovat.

Tento postup přímo vede ke kognitivní disonanci, sebezáchovnému mechanismu mozku, který se snaží nesnesitelnou přítomnost učinit snesitelnější. Nabídne tedy člověku milosrdné lži jako „Třeba se ten druhý změní“. Nebo: „Někdo je na tom ještě hůř než já.“ Případně: „Jinde by to mohlo být ještě horší.“ Tudíž: „Mohu být za takový protějšek ještě vděčný.“

Můj návrh možného řešení: Nebojte se mě. Přinejmenším se vypovídáte. Pravděpodobněji si vyslechnete konstruktivní názor, na situaci získáte jiný náhled a obdržíte plán jednotlivých kroků na míru, které snadno zvládnete.

5. Musíte se už omlouvat za své já

Nastudujte si syndrom napadeného psa a problém zevšeobecňování – viz Lék pro duši. Nezřídka tak jednáte i sami se sebou. Nevěříte si, nenávidíte se, nesvedete se sebou žít. A to všechno jen proto, že vás někdo tak rozleptal, že sami sebe považujete za čistou nulu.

Můj návrh možného řešení: Začněte si nastavovat zdravé meze. Rozlišujte, kdo vám prospívá, a kdo škodí. Kdo jen odebírá vaši lásku a žádnou nevrací. Co ještě můžete ovlivnit, a co už ne. Kde je hranice vaší bolesti, kterou už dál nechcete snést.

3 doporučení

  1. Uvědomte si, že to, jak se k vám druzí lidé chovají, méně záleží na vás a více na nich. Méně na tom, jací jste vy, a více na tom, jací jsou v jádru oni.
  2. Neočekávejte lásku od ubližujících zdrojů. Nikdo vám není schopen dát to, co sám nemá.
  3. Připomínejte si, kdo jste a co si zasloužíte. Pokud jenom dáváte, a přesto jste přesvědčeni, že si zpátky nic nezasloužíte, koledujete si o velký problém – zákon o zachování energie totiž platí i na vaše tělo.

Potřebujete zastavit bolest, kterou vám někdo způsobil nebo dál způsobuje? Knihu Lék pro duši seženete pouze zde. Zamýšlíte-li ji někomu jako vánoční dárek, využijte možnosti mého osobního věnování či vzkazu obdarovanému, ať má pod stromečkem skutečně osobní překvapení.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart