Karmická mez, za kterou vztah už nejde vrátit

Varuji před tím opakovaně. Člověk vydrží hodně, ale nevydrží všechno. Každý máme svou mez.

Ta mez je založena na našem pudu sebezáchovy. Existuje zkrátka hranice, za kterou organismus převezme kontrolu. Automatismus způsobí, že námi zatřese, když se potřebujeme probudit.

Funguje to na tělesné úrovni, kde nás organismus může vypnout, jestliže dlouhodobě děláme hlouposti. Ale také to funguje na psychické úrovni. Všichni v sobě máme pomyslnou Nádobu bolesti, která má svou mez. Okraj trpělivosti. A když je něčeho moc, tak je to příliš. Jinak řečeno: Když je bolesti v té nádobě moc, automatismus provede změnu místo nás.

Píšu o tom v sebeterapeutické knize Lék pro duši.

Jak se mění všechno, a druhý to nevidí

Váš protějšek může dlouho dělat jednu chybu, kterou mu pojmenováváte, vyčítáte, vysvětlujete. On ji nemusí řešit. Proč by ji měl řešit, když po jeho boku zůstáváte? Co by se změnilo tím, kdyby tu chybu odstranil? Zůstali byste po jeho boku? Ale to zůstáváte i tak. Právě takto uvažuje.

Nevidí důvod se změnit. Bohužel, nevidí toho mnohem víc. Třeba všechno to, co se mění pod vaší pokožkou. Ve vašem podvědomí. Jak se již nebezpečně plní Nádoba bolesti.

V Léku pro duši upozorňuji na to, co toxičtí lidé podceňují. Myslí si, že když zůstáváte, tak s jejich toxickými činy souhlasíte nebo jste si na ně zvykli. Ne, nezvykli. Čas pracuje proti nim. S každým zraněním se totiž zvyšuje hladina v Nádobě bolesti. Oni to nevidí. Ublíží vám třeba i hodně – a vy pořád zůstáváte. „Tak mohu přidat! Ublížit mu ještě víc!“ uvažují toxičtí lidé. Netuší, co se děje ve vás. Jak prohlubují vaše zklamání, bolest, frustraci i nenávist. A pak se to stane.

Může to být jedno jediné slovo, gesto, čin, může to vypadat i zdánlivě nevinně a vy projdete chodbou bolesti a naštvání až do lhostejnosti. Jako by praskla gumička, kterou ustavičně natahovali. Jako by ji natahovali v domnění, že co vydrží teď, to vydrží donekonečna. Ne. Prasknutím se mění přístup člověka a ten, kdo situaci podcenil, poznává svou karmu.

Za hranicí

V Léku pro duši tomu zlomovému momentu říkám NIC. Tam, kde bylo VŠECHNO – bojování, obhajování, doprošování – je najednou NIC. Kde člověk do té chvíle mluvil, hartusil, plakal, už jenom mlčí. Pusto a prázdno z pohledu emocí. To je NIC, moment emocionálního vyčerpání. Ten člověk už nemá na nic sílu. Jen na jedno – rezignovat, vzdát vztah, odpojit se od člověka. Právě to začíná momentem NIC.

Je to jako s květinou, která dlouho prosí o vodu. Vadne, chřadne, ztrácí svou krásu. Ale pořád žije. Až do momentu, kdy zničehonic uschne. A nejde vzkřísit. Vypršel totiž čas. Byla překročena mez.

Na Setkání často řeším případy pozdní lítosti. Daly by se nazvat Pozdě bycha honit. „Zemřel mi partner. A já mu ani nestihla říct, jak ho mám ráda.“ Jak je možné, že to nestihla, když na to měla celý život? Z prostého důvodu: Myslela, že stačí jindy. Že čas vždy bude. Ne, jednou je zkrátka pozdě.

To, co nadarmo dávám tobě, mohu konečně dát sobě

Potkávám lidi, kteří už nechtějí žít. Alespoň to tvrdí. Problém je, že jejich organismus žít chce. Nenarodil a nerozvíjel se proto, aby ho zabil jeden trudný okamžik. Život je takových okamžiků plný.

Viděl jsem psychology, kteří v takové chvíli vezmou klienta k umyvadlu nebo vaně. Strčí mu hlavu pod vodu a drží. V klientovi se probudí sebezáchovná síla, která jde přímo proti rozhodnutí hlavy. Ne, já chci žít! V tom momentu si klient uvědomí, že existuje mez, kterou obvykle vyjadřujeme slovy: „Dost, stačilo.“ NIC je právě takové. Je to moment, kdy vám zničehonic dojde, že tu lásku, kterou tak dlouho a bez výsledku dáváte někomu, kdo si jí neváží, můžete dát hned sobě. Už ne druhému, ale sobě. Ta samá energie, ale konečně správně nasměrovaná – k člověku, který ji zoufale potřebuje a ocení.

Ano, lidem s plněnou Nádobou bolesti chybí jen láska. Nejen ta vnější, od jiné osoby, ale i ta vnitřní, od sebe. Když si vás totiž lidé neváží, obvykle pochybujete, jestli to není vaší vinou. Jestli pro ty druhé neděláte moc málo, a tím způsobujete, že vás neoceňují. Až vám v momentě NIC dojde: „Kruci, co když vůbec není chyba ve mně? Co když není chyba v tom, CO dávám, ale KOMU to dávám?“ Potažmo: „Co kdybych to dal někomu jinému? Co když to někdo jiný ocení víc?“ V té chvíli se všechno změní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že si ZASLOUŽÍTE VÍC.

A že můj příměr s květinou není tak přesný. V Léku pro duši také dodávám: „Nenechávejte lidi uschnout. Oni totiž nejsou květiny. Lidé na rozdíl od květin mají nohy. Nejsou odsouzení žít na jednom místě a spoléhat se na jednoho zahradníka. Mohou se hned zítra přemístit tam, kde dostanou víc vláhy, slunce, živin – víc lásky. Jen si potřebují uvědomit, že si to ZASLOUŽÍ.“

Potřebujete pomoci?

1. Máte bolavou duši? Chcete ji uzdravit? Kniha Lék pro duši je k dispozici zde. Můžete ji mít i s osobním věnováním a vzkazem od autora.
2. Chcete probrat své trápení? Přijďte na Setkání, své místo si rezervujete zde.