Google podcasts 
Spotify 
Apple podcasts Jste založením Stavitel, který potřebuje vztah, a když žádný nemá nebo se mu hroutí, trápí se a usuzuje z toho, že je možná špatný Stavitel?
Jste v toxickém vztahu, který bolí vás nebo i vaše děti, ale zůstáváte v něm, protože si nedokážete představit být sami?
Věříte ve změnu člověka, který se ale dlouhodobě nemění? Nebo už i víte, že se nezmění, ale strach z rozchodu je pořád silnější než odhodlání udělat krok od zdroje bolesti?
Co s tím? Na to všechno odpovídá kniha Lék pro duši. Kterou doprovází série Setkání, v nichž můžete otevřít svůj osobní příběh a dozvědět se, co a jak pro sebe můžete udělat. Úměrně vaší povaze a minulosti, která vytvořila vaše současné brzdy a strachy.
Co mám dělat?
„Co mám dělat pro to, aby si mě druhý víc vážil?“ Tak se při Setkáních, která jdou spojit i s individuální konzultací, ptají lidé, kteří si zapomínají položit mnohem důležitější otázku: „Co mám dělat pro to, abych si sebe vážil sám?“
Tito lidé se bojí být sami – a neptají se proč. Tito lidé zůstávají v nefunkčních, ba toxických vztazích – a neptají se proč. Tito lidé jsou závislí na špatných lidech, zdrojích bolesti a utrpení – a neptají se proč. Maximálně se zmohou na sebepoškozující závěr: „Protože jsem hlupák.“ Ale tito lidé nejsou hlupáci. Každý na jejich místě (s jejich minulostí) by jednal stejně. Právě tam je jejich proč. V minulosti.
Naučili se bát se samoty. Naučili se zůstávat v nefunkčních, ba toxických vztazích. Byli donuceni k závislosti na zdrojích bolesti. Někdo je přiměl hledat chybu v sobě, nechat se sebou smýkat jako s hadrem a považovat to za normální a správné. Někdo je přesvědčil, že na víc nemají. Že to, jak špatně s nimi jedná druhý člověk, odpovídá tomu, jak špatní sami jsou.
Naučili se jednostrannému vztahu. Že oni sami se musejí zajímat o druhého, brát ohledy na to, co jemu vadí, co jeho těší, o čem on sní, zatímco jejich vlastní potřeby jsou podřadné. A tak se tito lidé ve vztazích partnerských, pracovních, rodinných snaží udělat maximum pro druhého, což je v pořádku, ale už si nepoloží otázku: A kdo naplní moje potřeby?
A proč si ji nepoloží? Protože „na nich nezáleží“. Protože „neexistuje nikdo, kdo by je měl rád“. Včetně jich samotných.
Proto vznikl Lék pro duši. A proto nabízím Setkání, která jdou spojit i s individuální konzultací, každému, kdo má v sobě tuto minulost a ve vztazích doplácí na nikoli lásku, ale závislost.
Už to ukončit
Tito lidé nevědí, že mohou mít vlastní koníčky, vlastní kariéru, vlastní zdroje radosti. Že se mohou ohradit, ozvat, mít sebe rádi. Naopak si myslí, že jediná cesta k jejich štěstí vede přes štěstí druhého – k tomu byli vedeni zpravidla celé dětství. Uspokojit druhé. To že je láska. Zatímco kdyby na oplátku chtěli uspokojit své potřeby, to už by bylo sobectví. Tak jsou naučeni.
Pochopitelně jsou nešťastní. Ten, kdo je zneužívá, je nedělá šťastnými. A oni si uvědomují, že čím víc pro druhého dělají, tím víc se opravdu stávají hadrem na podlahu. Že se jenom ponižují, doprošují, znehodnocují. A ani tak to nestačí. Proto ti, kdo neznají Lék pro duši, přicházejí za mnou na Setkání, potažmo na individuální konzultaci, přesvědčeni, že „takový život nemá smysl“ a „musejí ho ukončit“.
A mají pravdu. Takový život opravdu nemá smysl a stojí za to ho ukončit. Ale ne smrtí. Naopak novým životem. Začít znovu. Postupnými změnami. A nejlépe samotou.
Samota je klíčové období života, ve kterém člověk zůstává na bolesti, starosti i radosti sám. Je sám, když se v noci budí pochybnostmi. Je sám, když vstává bez energie do nového dne. Je sám, když na překážce zakopne a padne. Je sám na zvedání, na výčitky, na lítosti, na prohry. Až se seznámí se sebeláskou. Právě tehdy, když ho nikdo venku rád nemá, pochopí, že může mít rád sám sebe. Že když má jakoukoli potřebu, může, ba musí ji obstarat sám. Že když má hlad, může se najíst. Že když má chuť vyrazit na procházku, může, aniž by ho kdokoli omezoval. Záhy zjistí, že zvládne víc, než si myslel, a to ne proto, že by to chtěl nebo uměl, ale proto, že musí. Musí to zvládnout. Musí si vyprat, musí si uklidit, musí se dostat z pláče, musí se připravit na výzvy a pak zvládnout buď je, nebo zakopnutí. Musí.
Je to tak jednoduché být sám. Žádná vnější omezení. Žádné vnější negace. Žádný jed, který by doputoval zvenčí. Žádné srážení jinou osobou. Vlastně, zjistí, je to tak fajn být sám. Mnohem lepší než v toxickém vztahu. A to je začátek změny.
Už nebrat jakýkoli vztah
Tito lidé poznají, že když nepřichází láska zvenčí, vůbec to nevadí, protože si ji dokážou dodat zevnitř. Když se někdo nestará o jejich zájmy, vůbec to nevadí, protože si dokážou pomoct sami. Když jim někdo sabotuje vztah, vůbec to nevadí, protože je lepší být sám než se sabotérem. „K čemu toxický vztah?“ zeptají se na vrcholu poznání. „Raději být sám. Já pro sebe udělám víc než toxický člověk.“
A tak se stane, že člověk, který sobě dříve vůbec neuměl dát lásku, se už o sebe dokáže postarat. Přestane akceptovat vztah, kde je opomíjen, obelháván, srážen. Dokáže si průběžně pokládat otázku: „Zasloužím si tohle? Zasloužím si takový protějšek? Zaslouží si takový protějšek mě?“ Tehdy se upřede síto náročnosti (viz kniha Lék pro duši) a tento člověk se přestane bát říkat ne. Pochopí totiž, že život je příliš krátký na to, abychom ztráceli čas, abychom si ho nechali zkrátit podlomeným zdravím psychickým a tělesným, abychom ho promarnili v toxických vztazích, když nemusíme.
V Léku pro duši píšu: „Kdo se ponaučil z toxických vztahů i samoty, už ví, co chce i co nechce. Zjednodušil své myšlení tak, že tomu, co chce, říká ano, a tomu, co nechce, říká ne. Druzí mu často říkají sobče. Přitom nechápou základní rozdíl mezi sobectvím a sebeláskou. Sobectví znamená mít na prvním místě hodnotového žebříčku sebe a dál nikoho jiného. Sebeláska znamená mít na prvním místě sebe, a to proto, abychom se postarali o sebe, o své zdraví, svou nejlepší energii, a měli ji pak pro druhé. Nikdo totiž není schopen druhému dát to, co sám nemá. Chceme-li mít pro druhé lásku a zvenčí nepřichází, pak ji musíme vyrobit v sobě. To znamená: mít sami sebe rádi, a to zejména tehdy, když nás někdo důležitý mít rád přestal.“
A právě to znamená nebrat už jakýkoli vztah. Vážit, koho pouštíme do své blízkosti, zejména ke svým dětem. Nesmí to být kdekdo, zejména ten, kdo by rozbil naše štěstí, kdo by nás naučil přestat mít sebe rádi, pochybovat o sobě, trestat sebe, ba dokonce uvažovat o ukončení vlastního života. Ne, kvůli toxickým lidem opravdu ne.
3 doporučení
- Nepochybujte o tom, že to zvládnete. Katka, kterou jsem konzultoval poslední tři měsíce, píše: „Nevěřila jsem si, že o samotě obstojím. Dnes paradoxně vidím, že to bylo doposud nejdůležitější období mého života. Naučila mě totiž si už nikdy nikým nedat ve vztahu ubližovat. Pochopit, že to sama zvládnu. Že pokud mě někdo nemá rád, se sebou mi bude lépe, protože já sama sebe mít ráda dokážu. Jestliže někomu na mně nezáleží, nevadí, protože mně na sobě záleží.“ Touto cestou můžete projít všichni.
- Pokud se bijete s přízraky minulosti (syndromy hladového srdce a hodné duše, nesebevědomí, závislost na toxických lidech), přečtěte si Lék pro duši. Najdete ho zde a přijde vám rovnou domů.
- Pokud si potřebujete promluvit, zvažte Setkání nebo individuální konzultaci. Zvládnete víc, než se domníváte. Ale první změna musí nastat v hlavě – v tom, co si myslíte o sobě i o lidech kolem sebe. Své místo při Setkání si rezervujete pouze zde. Je-li vaše téma již vyprodané, nezlobte se na mě, počet míst je vždy omezený.