Google podcasts 
Spotify 
Apple podcasts Povím vám, co mě štve.
Přijdete za mnou na Setkání nebo individuální konzultaci a já vidím, že jste i nejste v pořádku. Nejste v tom smyslu, že jste v lepším případě jen psychicky, v horším případě už zdravotně nalomení. A přitom jste v pořádku tím, že jste potenciálně dobrý člověk. Jen vám jedno chybí.
A kvůli tomu jednomu píšu tento článek.
Údery blesku do hromosvodu
Dozvím se od vás: za prvé, že máte nablízku toxického člověka, za druhé, že jste nečetli můj Lék pro duši, tudíž nemáte ponětí, jak s ním zacházet.
Psychické zdraví, a v důsledku spojených nádob psychosomatiky i tělesné zdraví, máte podlomené množstvím bolestivých zranění, která se nestačí zahojit, protože záhy přijde další rána. A vy – zůstáváte dál v blízkosti toxického člověka, protože předpokládáte, že se změní. „Musí se změnit“. Přece „není možné, aby tak dlouho ničil milující protějšek“. Tak uvažujete. Ale fatálně se mýlíte.
Kdybyste znali mé knihy (zejména Protože, o toxických vztazích), věděli byste o psychologickém vztahu bouřkového mraku a hromosvodu. Ve zkratce: Bouřkový mrak je člověk nasáklý těžkou negativní energií, nadbytkem „elektřiny“. Instinktivně hledá, do koho udeřit. Nemusí být v jádru zlý, ale chová se zle, protože se potřebuje všeho nesnesitelného v sobě co nejsnáze zbavit. A tak si najde ten nejbližší hromosvod. To jste vy. A to čím bližší mu jste.
Ano, úderem do vás si uleví. A vy ten úder i opakovaně můžete unést. Problémy vznikají dva: za prvé, jeho učíte, že jste vhodný hromosvod a že i případnou příští ránu snesete; za druhé, nechápete, že máte svou mez. Že člověk vydrží hodně, ale ne všechno. Dlouhodobě údery zvenčí nedáte. Jeden z nich vás „zabije“. (A to váhám, zda uvozovky neodstranit. V takovém vztahu totiž jde reálně o život.)
Efekt hniloby
Kdybyste četli můj Lék pro duši, víte, čemu se říká delegace zla. Je to přenos špatné energie z bouřkového mraku do hromosvodu a následně z hromosvodu (který se psychologicky sám stane bouřkovým mrakem) do jiného hromosvodu. Například do dítěte. To se nemůže rodičovské negaci bránit. Nemůže se toxickému rodiči vzepřít. Nemůže utéct z domu. Musí jen držet. A pak si vykompenzovat zlo jinde, třeba druhý den ve škole. Na spolužákovi. Ano, samo se také změní z hromosvodu v bouřkový mrak.
Při Setkáních nebo individuálních konzultacích pro pochopení používám třeba mističku jahod ze supermarketu. Jedna bývá nahnilá. Když nezakročím, nahnijí postupně všechny. V životě to nefunguje tak, že dobro porazí zlo. Zlo porazí dobro. Zdravých jahod může být v mističku nespočet, a stejně všechny podlehnou té nahnilé. Byť by byla jediná proti všem.
Jedna jediná hniloba, a může být po štěstí celé rodiny. Pamatujte si to.
Co je nutné
Hniloba se z člověka musí odstranit. Anebo se musí oddělit toxický člověk od ostatních. Jiná volba není, dáváte-li prioritu zdraví, a to jak psychickému, tak tělesnému.
Bouřkový mrak se musí své hniloby zbavit. Pracovat na své psychické odolnosti (zde je samostatný tištěný kurz Jak být psychicky odolnější). Pracovat na své schopnosti kompenzovat špatné pocity či myšlenky, tedy vyměňovat je za dobré pocity či myšlenky (zde je pro tyto lidi povinná četba Největší bohatství v životě). Běžně pak s těmito lidmi pracuji při individuálních konzultacích.
Podotýkám: Nemusí to být zlý člověk, jen své zlo někde nasál. Ale jeho odpovědností je uvědomit si kauzální nexus, vztah mezi příčinou a následkem – jaký ještě byl ráno a jaký už je večer; komu ubližuje a kdo ublížil jemu; zda chce, aby jím donesené hniloby bylo všude víc, včetně jeho nitra, anebo s ní chce udělat krátký proces, a to jednou provždy.
Při individuálních konzultacích zdůrazňuji: I lekce s přenosem zla je nakonec užitečná. „Nakaženého“ člověka naučí příště nepolykat automaticky cizí jedovatá a otravující slova („Jsi neschopný“, „Vyhodím tě“, „Zastávky autobusů jsou plné lidí, čekajících na tvé místo“). Nicméně má to jednu podmínku: Toxický člověk musí chtít se změnit. Pokud nechce, já mu nepomohu. Přesněji, ani za mnou nepřijde. A Lék pro duši si nepřečte. A vy ho zvenčí nezměníte.
Není to smutné. Toto je svoboda. Člověk se může rozhodnout, jak chce, je to jeho odpovědnost a jeho život. Svoboda má však jednu mez. Končí tam, kde začíná svoboda jiného. Jinak řečeno: Kde vás už toxický člověk činí uvězněným, potažmo nemocným, je dobré si uvědomit, že tam je vaše mez.
Chránit se
Základní přirozeností člověka je pud sebezáchovy. Ten nás chrání před sebezkázou. Měl by chránit i toxického člověka. Právě proto se projevuje toxicky. Aby vyplival jed, kterého je plný.
Při tomto impulzivním jednání by však neměl zapomínat myslet. Že předáváním jedu zabíjí lidi kolem sebe. Ty, kteří ho nejvíce milují. Včetně dětí a jejich sebelásky, sebehodnoty, sebevědomí.
Proto je jeho i vaší povinností chránit děti (pokud to nedokážete nebo nevíte jak, zde je samostatný tištěný kurz Jak ochránit dítě). Ale také sebe. Zapojit rozum v dlouhodobém ubližování znamená jednou si položit otázku: Vážně si to zasloužím? Nebo: Proč se k toxickému člověku mám pořád chovat trpělivě a s láskou, když on ke mně opakovaně přistupuje s nenávistí? Potřebuji takového člověka ve svém životě? Potřebuje ho naše dítě? K čemu mi vlastně je?
Toxickému člověku, kterého milujete, se vyplatí pomoci. Doporučit mu, jak se z toxicity může dostat. Nástrojů jsem uvedl mnoho. Avšak to, jestli je využije a uplatní, anebo odmítne, je pouze o něm. Já je nikomu nenutím; nejsem schopen zachránit nikoho, kdo o to nestojí. Vy si však uvědomte, že to nedokážete také. Můžete někoho milovat, a on vás přesto zničí. Jen proto, že svůj problém nechce řešit, že mu svým způsobem vyhovuje mít snadný terč a do něj se ventilovat. V takovém případě nesmíte zůstat. Přes veškerou lásku k němu musíte najít alespoň zbytky lásky k sobě.
Každá proměna je nesnadná. Ale je-li k lepšímu, vždy se vyplatí. Vím to proto, že jsem provázel mnoho lidí z verze toxické do verze zdravé. Všichni jsou dnes šťastní za zkušenost, kterou nabrali a která jim umožňuje varovat před toxicitou druhé, včetně svých dětí. Vědí, jak snadné je „nakazit se“ cizím jedem, jak těžké je zbavit se ho, ale že to jde a stojí to za to. Zvládli to. Všichni ale museli na začátku učinit jedno rozhodnutí: Přiznat chybu v sobě. Člověk, který nevidí ve svém konání chybu nebo problém, se nemůže změnit. Každá změna v lidském chování začíná právě uvědoměním si chyby.
Vědět CO chci změnit, je důležité. Vědět PROČ to chci změnit, je klíčové. Třeba abych nepřišel o rodinu. Potažmo o sebe sama.
Dozvědět se JAK to změnit, je už technikálie.