Když přijdou na Setkání, poznáte je na pohled a hlavně na poslech. Říká se jim nemilované děti.

Jsou už dávno dospělí, dávno vyrostlí, ale to dítě v nich pořád je. Jen ne dítě hravé, zvídavé, usměvavé. Je to dítě přesvědčené, že není dost dobré, a tudíž si nic dobrého ani nezaslouží.

Je to nahrávka, která se s dítětem táhne někdy celý život. A je nutné ji odstranit. Také proto vznikla kniha Lék pro duši. Když totiž takové nemilované dítě, které celé dětství slýchalo, že není dost dobré, následně v dospělosti, třeba v emotivní hádce, vyslechne od partnera zdrcující: „Nejsi dost dobrý/dobrá“, kupodivu se nenaštve, nebrání ani nezaútočí. Svěsí hlavu a ustoupí. Nehádá se. Není o co. Ožije přesvědčení „Má pravdu, jsem nula“. Neslyší to přece poprvé. A hlavně to „“, že není člověk hodný dobrého zacházení.

A to není všechno. Když stejné nemilované dítě potká opačně nastavenou osobu, která mu chce pomoci, obejmout jeho zranění a být opravdovým milujícím partnerem, to dítě (dnes již v dospělém vydání) mu nevěří. Sice slyší: „Zasloužíš si mnohem víc, nejsi nula, jsi úžasná bytost.“ Ale hlava mu říká: „Nesmysl. Dej si na toho manipulátora pozor. Jen si hraje s Tvými city. Maže Ti med kolem úst. Ale dříve či později přijde zranění, a to ještě nesrovnatelně bolestivější, jestliže těm sladkým slovům uvěříš.“

Chápete? Nemilovanému dítěti nikdo nevymluví, že je nula. Dokonce člověku, který s ním jedná jako s nulou, rozumí. Zatímco člověka, který s ním jedná jako s jedničkou, se bojí.

Drezura

V Léku pro duši řeším mnoho typů vztahů, ve kterých právě zraněné vnitřní dítě protistrana zneužívá. Zná Vaše slabé místo, ví, jak na citlivou strunku zahrát, jak Vám v sekundě „vypustit duši“, odebrat sebevědomí a zvýšit Vaši závislost. Ano, závislost. Protože neumíte být sami, protistrana Vás vydírá (například) odchodem od Vás, dokud se nebudete chovat, jak protistrana vyžaduje.

Právě tak to mohli provádět (například) Vaši rodiče či dětští „kamarádi“, když jste byli malí. Právě tak Vás drezurovali, jako nové kusy zvěře v cirkuse, abyste poslouchali a šli v lati. Věděli, jak Vás ztrestat.

Lživá pravda

Ti lidé do Vás nahráli příběh, který je vylhaný. Že (například) neznamenáte nic.

Psychoterapeuti Vám také mohou radit: „Pusťte to z hlavy. Není to skutečnost.“ Bohužel, nemají tak docela pravdu. Ona to skutečnost je. Pro Vás ano. Vy si skutečně připadáte jako nic. Skutečně máte potíže ve vztazích, lidé Vás opouštějí, zneužívají, nejste schopni si stanovit osobní meze, jste terčem posměchu, neúcty, nelásky, a i když narazíte na dobrého člověka, neumíte se otevřít, svěřit, dát či přijmout lásku, Vaším problémem je důvěra, věřit druhým, ale i sobě. Proto máte neustálé pochybnosti a nejistoty. Ale když se opakovaně ptám PROČ, nevíte. Netušíte, odkud se to vzalo, kdy to začalo.

Jako kdyby to bylo Vaší součástí odnepaměti.

„Pusťte to z hlavy. Není to skutečnost. Vy něco znamenáte!“ mohou naléhat psychoterapeuti, ale v takovém případě nerozumějí Vám, a tedy potom ani Vy jim. Ne, není to mámení. Že jste nula, to víte už celý život. Potvrzují Vám to lidé, které máte v hluboké paměti, i události, které se Vám staly.

„Ale přece jste museli potkat i dobré lidi a máte i dobré vzpomínky,“ lamentují psychoterapeuti, kteří jako by zapomínali, v čem je hlavní problém zraněného vnitřního dítěte. Že až do šesti let věku funguje lidský mozek velmi pomalu. Frekvence mozkových vln théta (ještě jsou vlny alfa, beta, gama a delta) je v tom věku mezi 4 až 7 cykly za sekundu, což definuje velmi vnímavý stav. Představíme-li si mozek jako starý fotoaparát ještě s celuloidovým páskem uvnitř, bude nám hned vše jasné. U starého fotoaparátu to bylo tak: Stiskem spouště jako by se otevřela divadelní opona a celuloidový film, velmi citlivý na světlo, se osvítil. Přičemž čím delší byla doba, po kterou se film osvěcoval, tím prokreslenější pak mohl být výsledný obraz. A tak to vypadá i v lidském podvědomí. Co se stalo zejména v raném dětství, to je v paměti hluboko uložené, prokreslené a nemizí to. My si to sice už vědomě nevybavujeme (hovoříme o záznamech v podvědomí), ale právě podvědomí ovlivňuje to, jak se v jakékoli situaci cítíme, jak o ní přemýšlíme, co v ní uděláme. Naše podvědomí může za emocionální strach a všemožné pochybnosti. „Jestli se rozhodnu podle sebe, nikdo mě nebude rád.“ „Jestli udělám chybu, každý mě odsoudí.“ „Jestli neuposlechnu, přijde trest.“ Ano, tohle říkají dospělí lidé. Se zraněným dítětem v sobě. Přesně tak je to naučilo jejich dětství.

A proto jsem sestavil Lék pro duši. Psychologický problém zraněného vnitřního dítěte totiž spočívá v tom, že zraněné vnitřní dítě dokončuje ještě po letech práci za ty, kdo mu v dětství ubližovali a kteří v současné době možná už ani nežijí. Jejich nahrávka ale rezonuje v člověku dál. Přičemž tím, kdo jej trestá, je on sám. „Jsem nula, zase se to ukázalo.“ „Nic nedokážu, neumím, nemám.“ „Nic neznamenám.“

Alkoholismus a jiné toxické závislosti, promiskuita, osamělost, trestání hladem či naopak přejídání, trestání neodměňováním se nebo naopak utrácení, sebepoškozování, sebedowngradování (systematické sebepodceňování), to jsou pak jen některé z projevů „sabotérů“, vnitřních hlasů, jež se člověk snaží buď neslyšet, nebo překřičet, ale nikdy je nedokáže uspokojit. Co tedy lze udělat?

Tři fáze sebeléčby

Ze Setkání a konzultací je koncepčně znáte. Z Léku pro duši také. Přece alespoň v několika větách pro ty, kteří mé přednášky nebo mé knihy neznají.

1. Vybav si historii

„Kdy tento můj životní problém začal?“ Najít příčinu je dobrý začátek. Jedině odstraní-li se příčina, zmizí následek. V naší kultuře je však s nalezením příčiny potíž, a to z bizarního důvodu. My totiž život člověka počítáme až od okamžiku jeho narození. Ale samozřejmě mnohé důležité se děje několik měsíců před tím.

Jako kdybychom v mámině břiše nebyli živí. Jako kdybychom obživli až s porodem. Naštěstí v jiných kulturách jsou moudřejší, život člověka vnímají od momentu početí – narozeniny tak slaví oproti nám s přibližně devítiměsíčním předstihem, ale hlavně v tu chvíli mnohem snáze vysvětlí, kdy dochází k prvním problémům zraněného vnitřního dítěte. Začíná to v šestém až sedmém měsíci života (tři až čtyři měsíce před naším narozením), kdy nás již prokazatelně ovlivňuje prostředí. Okolní zvuky, míra stresu matky, její reakce na konkrétní podněty. Hojnost či nedostatek hormonů, zostřujících naše vnímání (například neuropeptidů, které zlepšují vzájemnou komunikaci neuronů, nervových buněk), kvalita a dostatek výživy, míra zdravotních nebo životních komplikací, prostorové omezení dvojčetem, kontakt s alkoholem, drogami, infekcí. To všechno formuje pocity bezpečí a jistoty dítěte, které se projeví bezprostředně po narození. Ostatně, i po příchodu na svět dál ovlivňuje emoční pohodu dítěte hlavně míra matčiny péče a vůbec emoční dostupnost matky, frekvence zapojení jiných osob, četnost střídání pečovatelů (strýčků a tetiček, dědečků a babiček, kamarádek či kamarádů maminky, přátel rodičů).

Představte si rybník. Na počátku je zcela čistý. Čím více lidí a slov jej však kontaminuje, tím více (a „pestřeji“) je špinavý. Někdo se teprve narodí a už cítí bahno až po kolena. Přitom ten rybník má napájet jeho sebevědomí, být zdrojem jeho odvahy a síly, ne traumat a hanby. Největším dodavatelem špíny bývají zakomplexovaní lidé z našeho nejbližšího okolí. Bez vyčištění se stane toto: Kdykoli se začneme v životě „potápět“, kdykoli „padneme na dno“, o to lépe poznáváme vlastní dětství a míru hustoty špíny, kterou si do nás uložili lidé, třeba tím, že si v nás „umývali srdce nebo svědomí“. (Viz Lék pro duši.)

2. Konfrontuj hlasy

Jistě znáte tu ozvěnu ve své hlavě. Aniž se o něco pokusíte, už „víte“, že to nedokážete. I když chybujete, „něco“ Vám říká, že si nezasloužíte lítost, další šanci, odpuštění. Jestliže Vás někdo opustí, ihned Vás sevře přesvědčení, že všechno byla Vaše vina. Zkrátka: Nic Vám nevyjde. Máte se stydět, bát, trápit. Už nikdy nebude dobře. Právě tady začíná psychická reakce: se špatnými pocity se záhy dostaví snížená sebeúcta, odmítání svého těla, náladovost, labilita, extrémní práce s vnitřními mantinely (buď jsou příliš měkké, takže Vás druzí lehce zneužívají, nebo příliš tuhé, takže jste pro druhé nepřístupní a uzavření), poruchy příjmu potravy, psychosexuální potíže, falešnost, přetvařování se, rozbitá sebeidentita, neschopnost věřit a racionálně se rozhodovat, slabé sebevědomí, přehnané sebeobětování pro druhé, zejména nesprávné lidi, dále chorobná soutěživost, nemohoucnost vybudovat si zdravé dlouhodobé vztahy, posedlé chování, strach z autorit, manipulativní přístup, agresivita, či naopak nečinnost při zažívání agresivního chování ze strany jiných lidí.

Aby bylo jasno: Při Setkáních a konzultacích zdůrazňuji, že toto nejsou příčiny Vašich problémů, ale jejich následky. Příčinami jsou zraňující tvrzení těch, jejichž jméno či tvář si už z dětství možná ani nevybavujete a kteří už třeba ani nežijí, ale ty ráno ano, ty jsou pořád živé. V Léku pro duši ukazuji, jak snadno je lze uzdravit – stačí mít pár přátel nebo dobrých duší. Těm položte jednoduchou otázku: „Opravdu jsem taková nula?“ Anebo, jde-li o hlasy nízké sebedůvěry, provokujte je. Zkuste dokázat to, co podle těch hlasů nikdy nedokážete. Motivujte se jimi. Berte je jako výzvu. Anebo využijte pomoc svých přátel, kteří Vám snesou kupu důkazů (i vzpomínek), že nula nejste. (V Léku pro duši je několik technik, jak si pak z těchto svých hlasů dělat legraci, a tím je postupně ve svém podvědomí umlčet.)

3. Staň se svým vlastním novým rodičem

Pokud byl původcem Vašich trápení rodič (v případě sexuálního zneužívání, které rozkládá identitu dítěte, i blízký příbuzný), pak lze tento třetí krok rozvrstvit do tří dílčích stupňů:

  1. Uč se odpustit. Odpuštění je způsob upuštění svého vlastního vnitřního přetlaku. Spočívá v uvědomění, že pokud nejsme ničím vinni, pokud jsme jen jako děti neměli nebo možnosti se efektivně bránit, pak nemá smysl sebe sama trápit. Odpuštění říká, že za každou emoční bolestí dítěte zpravidla najdeme člověka, který ji vytvořil a zavinil. Toto dítě pak nesmíme nechat zraněné a osamělé v minulosti. Není pravda, že „je to minulost“ a „nad vším se už zavřela voda“. Pamatujte, že to dítě je dál ve Vás, i jeho podvědomí, jen je starší a bolavější. Čas žádné rány sám nevyléčí, jen Vás pomocí milostivého zvyku učí s nimi žít. Vyléčit své rány musíte sami, byť s využitím třeba Léku pro duši. Odpuštění nabízí způsoby, jak toto zraněné dítě obejmout a tak trochu „adoptovat“. Začít ho chránit, nestavět se k němu jako k parchantovi, který si za všechno špatné může sám. Chránit vlastní vnitřní dítě znamená už navždy chránit sebe a být sobě nejlepším přítelem, která Vás zaručeně do konce života neopustí.
  2. Propoj se s vnitřním dítětem. Máte fotografii, na níž jste zachyceni jako malí? Vezměte si ji a pokuste se spojit s tím človíčkem na obrázku, NYNÍ porozumět jeho TEHDEJŠÍM situacím, případně mu je vysvětlit. Pamatujete ještě, čeho jste se tehdy báli, čemu se vyhýbali? Vybavíte si tehdejší obavy, slzy, zranění, jimž se jiní posmívali? Vyberte jednu takovou událost a staňte se svým správným rodičem. Projevte vůči tomu dítěti pochopení a soucit, které mu tehdy chyběly. Proč? Mnohdy je totiž snazší soucítit s jinými než se sebou. Když někdo blízký vážně onemocní, je nám to líto, ba jsme schopni mu vyčítat jeho přístup k životu, ačkoli sami máme stejný. Zkuste tedy najít cestu i k pochopení Vašich nedokonalých rodičů. Jako byste znovu stáli tváří v tvář. Co řeknete jim? Co řeknete sobě? Propojení je metoda, která nezmění minulost a události v ní, ale Váš náhled na ni. Dnes možná soudíte Vy, ale zanedlouho může někdo soudit Vás jako rodiče. Pojďte se to učit. Být rodičem. Zprvu sami sobě rodičem. A to i v každodenním životě. Máte-li nějaká přání, neshazujte je i sebe. Podporujte se. Buďte na sebe hrdí. Odměňujte se, děkujte si. Bude to příjemná změna.
  3. Zaplň mezeru mezi dítětem a rodičem. Mnoha dospělým chybí větší láska. Některým celoživotně. Přitom pro každé dítě je důležité cítit, že je o něj pečováno, že na něm někomu záleží a někdo chce pro něj to nejlepší. Bohužel, ne každý má štěstí na takového rodiče. Stopy nezralých rodičů se pak otiskují i v dítěti a jeho dospělosti. Přitom dnešní vnitřní dítě nemůže za slabost tehdejšího rodiče. Proto si v Léku pro duši vypomáhám i metodou re-parenting. Jako bychom dostali šanci vrátit se do minulosti, opravit vlastní rodiče a tomu malému dítěti, sami sobě, umožnili pozitivnější a plnější život, s úsměvem, spontánností, autenticitou a, co je pro člověka nejdůležitější, s láskou či sebeláskou. Jedna z možností: Vžijte se do kůže svých rodičů. Jak byste je zastoupili? Jak byste sami k sobě, být sví vlastní rodiče, přistupovali zítra, pozítří, kdykoli potřebujete obejmout? Tato metoda vychází z psychologického poznání, že nikdo nedokáže člověku ublížit tolik, jako to svede on sám. Mnoho lidí trestá sebe za minulost, v níž se přitom žádné chyby nedopustili, věří jen starým nahrávkám, hlasům, které ani nejsou jejich, přesvědčení o tom, že si nic nezaslouží, nic pořádného nedokážou a jsou nuly, na které nikdo nečeká.

Nadešel čas to změnit.

Lék pro duši je k sehnání na jedné jediné adrese zde.

Pokud si chcete detailněji vypomoci v nějaké oblasti, kde neovládáte konkrétní dovednost, podívejte se na přehled tištěných FC Kurzů. Podrobně ukazují, například jak být psychicky odolnější.

Pro osobní Setkání nebo konzultaci se informujte zde.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart