Krize nebo i rozchod. Může se to stát. Dokonce i párům, které k sobě patří.

Ta odluka může být prospěšná. Mohou si uvědomit, co jeden pro druhého vlastně znamenají. Nebo si promyslet, co udělali špatně.

Čím dál od sebe jsou, čím nevratnější se to zdá, tím patrnější může být, kde udělali chybu. A to jediné, co pak potřebují, je začít spolu mluvit jinak. Případně začít spolu vůbec mluvit. Vědět jak.

I proto v pondělí 14. srpna pořádám Setkání na téma Jak vybojovat člověka zpátky. A to i v případech, kdy odešel „za větším štěstím“, nebo kdy je přesvědčen, že „už mu nemáte co dát“.

Přemýšlet jinak

Být ve vztazích a zejména hádkách či krizích zocelenější, je klíčové, protože pohnutky druhého neovlivníme. Kdo s trpělivostí nebo asertivitou má problém, ten by měl číst Jak být psychicky odolnější.

Komunikovat je to první, co se v životě učíme. A to první, co se někdy odnaučujeme. Někdy vinou ega, jindy vinou představy, že „už druhého známe“, zapomínáme, že nemáme schopnost vidět člověku do hlavy. Že si můžeme MYSLET, co ho trápí, ale nikdy to úplně nevíme, pokud spolu nekomunikujeme. Že domněnky nejsou fakta. Že naše projekce (promítání si svých iluzí do druhého) není realita. Že jsme každý odlišný. Že právě proto jsme obdařeni řečí, abychom se zeptali, sluchem, abychom se něco dozvěděli, a srdcem, abychom jinému pohledu na život porozuměli.

To všechno končí, když se druhý uzamkne. Pak nám může dojít, že ani netušíme tušit proč. Jak zjistit důvod uzavření? Jak přijít na to, co děláme zle, co máme zlepšit a jestli vůbec někudy vede společná cesta, když z jeho odpojení nevíme nic? Jak si můžeme vyjasnit nejasnosti, když nás druhý ignoruje? Než odpovím, nejprve tři preventivní argumenty, aby člověk pochopil, že bez spolupráce to nejde:

1. Pískoviště

Komunikace není náhodné slovo. I v silničářském žargonu představuje komunikace spojnici mezi dvěma body. A tuto komunikaci je třeba udržovat. Stane-li se nesjízdnou, spojení mezi dvěma body končí.

Ve vztahové psychologii platí, že bez komunikace nelze vztah zachránit, natož budovat. S přerušením spojení přestane existovat vztah. Jako kdyby dva lidé byli ostrůvky a komunikace přemostěním divokých vod. Odstraníme-li most, zbude jen oceán neporozumění, respektive nedorozumění.

A bude to podobné, jako když si každý začne hrát na svém písečku. Pak ovšem není možné postavit společný hrad. Není kde.

2. Mobilní telefon

Toto jsou partneři obvykle schopni pochopit. Obvykle namítají, že spolu mluví. Otázkou však je JAK.

Tehdy používám mobilní telefon. Zeptám se, co s přístrojem, který se porouchá a není možné jeho prostřednictvím účinně komunikovat, mluvit ani psát. Potažmo není-li schopen přijímat signál nebo vůbec přenášet zvuk.

Odpověď je jediná: Takový mobil je dobrý už leda na hry. Přesně jako vztah bez funkční komunikace.

A ne každého hry ve vztahu baví. Zejména ne toho, kdo je na takové „hry“ už příliš „starý“.

3. Most

A co se může stát pak? To už málokdy lidé domyslí. Neuvědomují si, co riskují. Teprve příklad mostu je, alespoň vnitřně, probere.

Vztah je totiž právě jako most. Potřebuje dva pevné břehy, aby na nich mohl dlouhodobě stát. Jestliže se jeden břeh zhroutí, respektive přestane mít zájem nosit tíhu mostu, tak most spadne, ať se ten druhý z břehů snaží sebevíc.

Z toho plyne, že kde je oboustranná vůle, tam je vždycky nějaká cesta. Jak ale tu oboustrannou vůli obnovit, respektive jak toho, kdo začal z určitého důvodu mlčet, varovat, že se břeh začíná možná nekontrolovatelně sesouvat?

Pokusím se to vysvětlit na několika konkrétních případech ze Setkání. (Publikuji se svolením.)

Třikrát informační šum

  • Michal a Lucie mají známost na dálku. Michal se neozývá tak často, jak by Lucie chtěla. Podezírá ho, že má jinou. Ve své hlavě vlastně už vztah odepsala. Aniž to Michal ví.
  • Bára něco říká, Radek něco jiného slyší. Aniž to tak Bára myslela, Radek vybuchne. Je rozhodnut od ní odejít, když ho pořád má „jen za špatného“.
  • Alena potřebuje mluvit, Jirka ji neposlouchá. Jirka tvrdí, že Alena moc mluví, vše moc řeší a jemu z toho praská hlava. Alena říká, že ji Jirka nechápe. Jirka říká, že ho Alena nechápe.

Drhnoucí komunikace má nepřeberně podob. Všechny ale pomalu vedou k mlčení. Mění pár, který žije spolu, ve dvojici, přežívající vedle sebe.

Všechny páry, které se chtěly vrátit do společného nastavení, ale nevěděly jak, se ptaly: Jak spolu mluvit lépe, zdravěji? Jak se vyhnout nadměrné i nedostatečné komunikaci? Co vztah zabíjí, co ho zachraňuje a jak jde hned dnes o druhém i o sobě přemýšlet jinak?

Pro co nejlepší pochopení začnu u základů:

1. Kodér a dekodér

Každý komunikační model ve vztahu zahrnuje odesílatele, příjemce a zprávu.

Zpráva je kódována odesílatelem a dekódována příjemcem.

Proč je toto důležité si uvědomit, kdykoli při komunikaci začínáme bobtnat vztekem?

Protože každá zpráva zahrnuje nejen fakta, ale i šum, který buď do zprávy vkládáme (jako odesílatel), nebo ve zprávě vnímáme (jako příjemce).

Jsme dva různí lidé. Ačkoli používáme stejná slova, nemají pro nás stejný význam. Vedle písmen totiž obsahují energii, s jakou slova říkáme, nebo kterou ze slov cítíme. Do kódování a dekódování vměšujeme vzpomínky a neverbální část interakce – gesta, posunky, úsměvy.

Kódování představuje proces, kterým odesílatel transformuje své myšlenky do přenosné zprávy. Dekódování je proces interpretace zprávy, kterou příjemce dostal od odesílatele.

Takřka žádné dekódování neprobíhá bez vnitřní zaujatosti. Lidé si vše, co říkáme, berou méně či více osobně. Pak můžeme dosáhnout přesného opaku toho, co chceme.

  • Příklad:
  • Bára myje nádobí. Obrátí se na Radka: „Není Jar.“ Bára chce říct: „Běž, prosím, a doplň ho.“
  • Radek ovšem slyší: „Jsi nemožný, jak to, že sis toho nevšiml?“ Případně: „Jsi nespolehlivý člověk. Kromě toho jsi v ložnici pořád nevyměnil žárovku v lustru.“

Když odesíláme, mysleme na to, že způsob, kterým příjemce dekóduje naši zprávu, není objektivní, a už vůbec ne náš. Jeho dešifrovací klíč je jiný než náš šifrovací. Každý totiž máme své vlastní vysvětlovací styly a filtry, které odpovídají naší osobní historii.

Když přijímáme, mysleme na to, že odesílatel málokdy předává jen faktickou informaci. Mezi řádky přidává něco navíc. To si nyní objasněme.

Každá zpráva, komunikovaná ve vztahu, obsahuje čtyři složky:

  1. Fakt: O čem odesílatel informuje (data, prohlášení)
  2. Vizitka: Co odesílatel říká o sobě (informace o odesílateli)
  3. Sebeinventura: Co si odesílatel myslí o vztahu (informace o tom, jak fungujeme)
  4. Výzva: Co odesílatel chce, aby se stalo (pokus ovlivnit příjemce)

U každé osoby v jiném okamžiku (v měnících se emocích a okolnostech) je na každou složku kladen jiný důraz, a to u odesílatele i příjemce.

Tak se stává, že příjemce slyší něco jiného, než odesílatel myslel.

Proto se v případě nárůstu emocí v párové komunikaci naučme ptát: Jak JINAK jsme zprávu mohli interpretovat? Opravdu jsme pochopili, co nám druhý CHTĚL říct?

2. Nefunkční komunikace

V Jak být psychicky odolnější zdůrazňuji, že klíčovou dovedností v komunikaci není mluvení, ale naslouchání.

Naslouchání je jediný způsob, jak se můžeme dozvědět něco nového, a tudíž sebe, vztah, problémy posunout. Jen vlastním mluvením (do zdi) to nejde.

Nefunkční komunikace proto znamená zpravidla to, že nejméně jedna ze stran ve vztahu neposlouchá. Buď neodesílá ani nepřijímá (ignorance, apatie), to je horší případ, nebo se snaží jen odesílat (hluše prosadit svou pravdu), či „poslouchá“, ale ve skutečnosti pak udělá něco jiného. Ve všech těchto případech se naše pozice zdá marná a bezmocná.

Jediným předpokladem zlepšení komunikace je změna přístupu posluchače. Uvědomme si však, že nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu. Pak je vztah mrtvý. Pokud neposlouchání plyne pouze z trucu, uražené ješitnosti, neporozumění či nezralosti, jde s neposluchačem poměrně dobře pracovat. Znamená to totiž, že o vztah pořád stojí.

První ponaučení: Nelze někomu opravdu naslouchat, a přitom dělat něco jiného

Na čem pracovat? Co odstraňovat?

Nejčastější prohřešky při poslouchání plynou z nesoustředěnosti, z uzavírání se do svých vlastních myšlenek, zatímco bychom měli pozorně dekódovat ty odesílatelovy.

Konkrétně jde o:

  • Lelkuji (přemýšlím o něčem jiném, například co mám tento týden udělat v práci, co zítra nakoupit do ledničky), zatímco druhý mluví.
  • Dumám, co říct, až druhý domluví.
  • Soudím druhého, už když mluví (dělám si předsudky, aniž ho vlastně poslouchám a aniž může domluvit).
  • Poslouchám jen s negativním záměrem (snažím se najít záminku pro reakci, slovo, za které druhého „chytím“).

Abychom rozlišili poslouchání od „poslouchání“, definujeme aktivní naslouchání. To je mnohem víc než jen nemluvení a napřímení uší. Aktivní naslouchání prokazuje i beze slov skutečný zájem o druhou osobu, má blízko ke zvědavosti, soucitu, pomoci.

Aktivní naslouchání zahrnuje neverbální spojení, především prokazováním soustředěné pozornosti odesílateli, a věnování plné pozornosti tématu/cíli debaty (prostě chceme něco vyřešit), nikoli vlastním myšlenkám nebo své subjektivní pravdě. Znamená to, že aktivní naslouchání neobsahuje průběžné odsuzování, negativní energii, je to „tolerantní ticho“.

Pokud máme oba zájem o zdravou komunikaci ve vztahu, a přesto nám zadrhává, zkusme si třeba hned dnes večer jednoduché cvičení:

  • Úkol:
  • Odesílatel dostane 10 minut času na vyprávění o svém dni.
  • Příjemce aktivně naslouchá, tedy se skutečným zájmem o slova odesílatele. Může klást objasňující otázky, jinak odesílatele neruší.
  • Po uplynutí prvních 10 minut času si nařídíme budík na druhých 10 minut.
  • Tentokrát dostává svých 10 minut času druhý. Platí stejná pravidla poslechu.
  • Chce to najít jen 20 minut času. Oba se ale přesvědčíme, že pouhých 10 minut, jakkoli je to krátký čas, je zároveň velmi dlouhá doba na soustředěný poslech. Až tedy příště partner opravdu vyslechne našich 10 minut, oceníme to.
  • Tento jednoduchý úkol umožňuje dozvědět se více o sobě i druhém, zvýšit hodnotu komunikace i vztahu a procvičovat si aktivní poslech. Zkoušejme to jednou týdně.

Druhé ponaučení: Reakcí lze ublížit, nebo pomoci. Volba je na nás.

Každá zpráva má čtyři možné energie – může být aktivní, nebo pasivní, a konstruktivní, nebo destruktivní. Je důležité nejprve pochopit všechny čtyři podoby:

  • Příklad:
  • Alena měla v práci svou první prezentaci. Jirkovi řekne: „Dopadla dobře.“
  • Jirka má čtyři možnosti, jak reagovat
  • 1. Aktivně a konstruktivně: „To je skvělé! Mám radost! Pověz mi o tom víc.“
  • 2. Pasivně a konstruktivně: „To je fajn. Co máme k večeři?“
  • 3. Pasivně a destruktivně: „Teď fakt nemám čas, abych Tě poslouchal. Naši hrají fotbal.“
  • 4. Aktivně a destruktivně: „Fakt? To bych nečekal. Vždyť ani neumíš mluvit.“

Konstruktivně znamená posouvat dialog, destruktivně znamená vyvolávat mlčení.

Aktivně znamená snažit se zásadně ovlivnit energii člověka (jak nahoru, tak dolů), pasivně znamená upřednostnit sebe a svou energii.

Nejlepší je odpovídat aktivně a konstruktivně. To znamená mít upřímný zájem o druhého a povzbuzovat ho. Tím komunikací vytváříme/udržujeme dobrou energii.

  • V uvedeném příkladu by znělo nejlépe: „To je skvělé, Aleno! Výborná práce! Jsem na Tebe pyšný! Sám vím, jak je těžké takovou powerpointovou prezentaci sestavit a ještě odprezentovat. Jsi královna!“
  • Také se lze partnera zeptat, co bylo nejtěžší překonat, zda by mohl sdílet to nejsladší z pozitivních komentářů kolegů, zpětné vazby šéfa. Pomůže ho to doslova ponořit do jeho úspěchu a vytvořit mu dlouhodobou dobrou energii. Vrátí nám to, protože se s námi bude cítit výborně a bezpečně. Jeho komunikace příště pokvete.

Třetí ponaučení: Ublížíme-li komunikaci, ublížíme sobě i vztahu

Ano, v žargonu silničářů je komunikace cesta mezi body A a B. V mezilidských vztazích je komunikace jediná možná schůdná cesta mezi osobami A a B. Proto je důležité ji neničit. Jinak ztratíme cestu k druhému.

Užitečnou technikou je metoda nenásilné komunikace. Stojí na ochotě a schopnosti přistupovat k druhému pozitivně a vnímat ho NEodsuzujícím způsobem. Proč je to tak důležité? Protože kdykoli se někoho snažíme měnit, vytváříme odpor. Svůj vůči němu a jeho vůči nám.

Příklad:

  • Náš partner dorazil pozdě na schůzku.
  • Jsme naštvaní a zklamaní.
  • Vynadáme mu.
  • Celá schůzka je zkažená.
  • Protože zkažené schůzky nemáme zapotřebí, navrhujeme se už nesejít.

Co potřebujeme mít na paměti, aby emoce nepřebily rozum a zbytečně nezničily vztah?

1. Fakt není jeho interpretace nebo jeho hodnocení naší osobou.

Konstatujme fakt, založený na prostém pozorování věci. Bez nálepkování. V uvedeném příkladě, pokud partner přišel pozdě, fakt zní: „Přišel pozdě.“ Tečka.

Emoční interpretace svádí k domněnce, že schůzka, nebo my sami, pro partnera „nejsme nic“ nebo „někdo mu byl asi přednější“.

Prosté pozorování věci znamená nehodnotit proč. Zkrátka: „Uvědomuji si, že partner na naši schůzku přišel pozdě.“

2. Pocity nejsou myšlenky.

V Jak být psychicky odolnější zdůrazňuji, že potřebujeme oddělovat své pocity od myšlenek.

I když definujeme své pocity, nepoužívejme je jako základ pro další myšlenky. Argumenty se totiž bohužel často rodí ze skrytých výbušných emocí, které pak ničí naše vlastní rozpoložení.

Proto se ujistěme, že rozumíme svým emocím a dokážeme je vyjádřit neodsuzujícím způsobem. V uvedeném příkladu s pozdním příchodem partnera na schůzku: „Cítím se naštvaný.“ Nebo: „Trápí mě to, protože mě to nutí přemýšlet nad tím, jestli se vůbec těšíš na trávení času se mnou.“ Neobviňujme. Svěřme se, případně zeptejme se. Neutrálně.

Své emoce vyložíme na světlo. Partnerovi dáme srozumitelně najevo své potřeby a on dostane srozumitelnou šanci, aby se srozumitelně rozhodl, zda s našimi potřebami souzní. Například: „Chtěl bych, abys se mnou jednala s úctou a cítil jsem se pro Tebe důležitý.“

Je to NAŠE potřeba, ale JEHO odpověď.

3. Domněnky nejsou realita.

Naučme se sdělovat jasné POŽADAVKY. Specifikujme, co musí partner udělat pro to, abychom se ve vztahu cítili bezpečně a dobře. Neschovávejme to do šifer. Prostě jasně sdělme: „Prosím Tě, abys dorazil v domluveném čase.“

On totiž nemusí pochopit, že na přesném čase záleží. V jeho světě chápání času může být jiné. Není o to horší. Je jiný. Tak jako my nejsme horší, když chceme naplnit své potřeby. I když je máme jiné než on.

Výsledkem těchto tří podmínek nenásilné komunikace je, že partnera přijímáme se všemi jeho nedostatky a dokážeme ho žádat nenásilným způsobem o naplnění vlastních potřeb, abychom byli šťastní. A totéž může učinit on.

Čtvrté ponaučení: V negativním ovzduší nechce být nikdo

Nefunkční, respektive nezdravá komunikace často začíná nikoli slovy, ale už nezdravými myšlenkami nebo nepříjemnými emocemi. Ano, dávno před slovy.

Prvním hříchem je klam anticipace. Jsme-li už v delším vztahu, můžeme mít dojem, že jsme s partnerem strávili už tolik času, že ho známe a víme, co si myslí v konkrétních situacích. Ještě než promluví, tak zaujmeme příslušnou pozici – obrannou, útočnou, jsme plní strachu, předsudků, negativní energie, kterou pak šíříme do komunikace.

  • Zajímavost:
  • Na jedné střední škole jedna pedagožka proslula zvláštní vyučovací metodou, která se dostala i do učebnic psychologie. Studentům na začátku školního roku sdělila, že už jim dopředu dala tu nejlepší známku a že jejich úkolem pro celý školní rok bude pouze udělat všechno pro to, aby její důvěru nezklamali.
  • Psychologický efekt byl úžasný. Studenti, místo aby celý rok bojovali o případnou nejlepší známku a případnou důvěru (vyšli z pocitu nedůvěry, která je negativní), vyšli z pozitivního základu („Důvěřuje mi!“), který se pro ně ukázal zavazující a motivující. Od prvního dne se cítili jako vítězové. Učitelka jim také opakovala: „Pro mě jste absolventi Harvardu.“ Byli povzbuzení, ocenění. Snažili se. Kdyby totiž neuspěli, nebyla by to vina pedagožky, byli by zklamáni sami sebou.

V partnerské psychologii se tento efekt využívá právě v komunikaci, která zjevně potřebuje pozitivní náboj.

Funguje to takto:

  1. Chceme-li partnerovi svěřit něco zásadního, dopředu od něj předpokládejme tu NEJLEPŠÍ reakci.
  2. Komunikaci začněme tím, že ho vyzvedneme na pomyslný piedestal. „Jsi skvělý partner! Oceňuji, že sis na mě udělal čas.“ A podobně.
  3. Ovlivní to jeho energii, s jakou k nám od začátku přistoupí. Upřímně, jak bychom se cítili my, kdyby k nám někdo přišel s něčím závažným s respektem a láskou?

Je to způsob, jak se naše komunikace může drasticky zlepšit bez ohledu na to, co komu právě leží na srdci. Ve druhém najde pozitivně naladěnou oporu a ucho.

3. Komunikace na dálku

Vztahy na dálku jsou z mnoha důvodů fenoménem současnosti, a to i s ohledem na internet, seznamky, sociální sítě a mnoho možností, jak i při fyzickém odloučení zůstat ve spojení. Bohužel, to virtuální spojení nemusí být jen pozitivní a už vůbec ne ideální.

  • Příklad:
  • Michal neodpověděl na zprávu. Nehlásí se příliš dlouho.
  • Lucie je lapena v sestupné spirále racionality. Plní svou hlavu emocemi, smyšlenkami, zkresluje si fakta.

Tři hrozby a tři řešení. Nejprve si povězme, co děláme a neměli bychom:

  1. Katastrofizace. Prosím, nezveličujme negativní domněnky. Pokud náš partner neodpoví na zprávu okamžitě nebo nezavolá v dohodnutém čase, nevytvářejme si hned katastrofickou smyšlenku, že se určitě zamiloval do někoho jiného. Tato první past na pozitivní energii je zvlášť nebezpečná, protože nás nutí ukončit vztah bez reálné příčiny, potažmo začít hledat ty informace, které přiživí negativní domněnku. Jakmile se rozhodneme, že partner je nevěrný, na každém rohu uvidíme důkaz.
  2. Černo-bílé myšlení. Konečně, po dlouhé době dohadování, jsme se shodli, že se setkáme prvního října. Pak nám partner s omluvou řekne, že mu první říjen také nevychází. Sekneme se: Buď, anebo. Buď první říjen, nebo konec. Existuje pro nás jen černá, nebo bílá, zničíme jakýkoli prostor pro barevnou zónu.
  3. Emoční uvažování. Zavolali jsme si, ale po ukončení hovoru se cítíme špatně. Přemýšlíme proč. Necháme emoce, aby za nás rozhodly. Podle nich usoudíme například to, že konverzace neproudila, a „právě proto“ se cítíme tak dole a úzkostně. Důvod „musí být pravda“. Další past na škodlivé návyky, která nám může výhledově zabránit mít jakýkoli pozitivní vztah, protože všechny své emoce automaticky spojujeme jen s tím, pro co se rozhodneme.

Zamysleme se, prosím, nad třemi možnými řešeními. Platí obecně pro komunikaci:

  1. Rozpoznávejme pasti na rozum. Jakmile si všimneme, co se v naší mysli děje bez racionální příčiny, budeme připraveni to i zastavit. (Můžeme si příště blíže osvětlit.)
  2. Nekategorizujme všechno jen na dobré, nebo špatné. V Jak být psychicky odolnější zdůrazňuji: Nic není dobré, nebo zlé. To jen naše mysl to vytváří. Příklad: Partner nám do telefonu řekne, že musí končit, protože má moc práce. Ukončíme tedy hovor, abychom ho nevyrušovali, a vzápětí ho objevíme na sociální síti. Popadne nás vztek. Přitom jeho příchod na sociální sítě můžeme vzít na vědomí a představit si pozitivní důvod. Třeba se potřeboval spojit s kolegou, a nejrychlejší to bylo právě přes chat.
  3. Věnujme pozornost tomu, na co se zaměřujeme. Na co myslíme, to v mysli roste – místo zaostřování na druhé tak raději zaostřujme na sebe. Například: Co máme v plánu na dnešní večer? Investujme své myšlenky moudrým směrem. Věnujme se zdrojům dobrých emocí a uklidnění, přátelům, koníčkům, pohybu, cílům, meditaci.

3 doporučení

  1. Chcete obnovit vztah a pouze nevíte jak? Využijte konzultaci.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart