Myslíte si, že Vaše nevěra je POUZE Váš problém, pokud o ní Váš partner neví?

Nebo je maximálně ještě problém partnerův, jestliže se o Vašich záletech již dozvěděl a nyní společně řešíte následky?

Máte děti? A když ano, vnímáte jejich oči? Nemám na mysli to přímé vnímání, když se upřeně díváte do jejich očí. Myslím ten dětský pohled, který probíhá za Vašimi zády, který si neuvědomujete, a který si zapisuje to, co vidí, právě ve chvíli, kdy zapomínáte, že Vaše dítě je v bytě také.

V knize Lék pro duši varuji, že i naši blízcí a milovaní lidé se mohou paradoxně naší vinou ocitnout v problémech. Týká se to například dětí, kterým sice málokterý rodič chce přímo ublížit a mnohé kroky činí právě proto, aby dětem neublížil, ve výsledku však může dětem ubližovat nepřímo a víc, než mu dochází. Píšu: „Děti rozhodně nejsou dokonalé v poslouchání rodičů, zato v jejich napodobování.“ Psychologie tomu říká přejímání rodičovských vzorců. Co vidí u rodičů, nebo co rodiče označují za normální, to děti přirozeně chápou jako normální a objevuje se to pak v jejich chování i v dospělosti.

Při Setkáních a konzultacích řeším každý měsíc stovky případů, kdy se děti od svých rodičů nepřímo naučily (nechat se) klamat, (nechat se) srážet, (nechat se) ponižovat, (nechat se) zastrašovat, (nechat se) vydírat, zacházet se sebou/s druhým jako s hadrem. Jeden případ tady se svolením respondentky otevřu. Ukážu Vám, jaké nedomyšlené dopady na dítě může mít nevěra otce, jaké vnitřní poruchy v té chvíli může zavinit poškozená křížová vazba táta x dcera, jak může dětské myšlení ovlivnit matčina neochota či nemohoucnost partnerovu nevěru řešit, jak se v dítěti, i v dospělosti trpícím rodičovským vzorcem, léčí syndrom neexistující nevěry, a hlavně jak zachránit sebe i celý vztah s partnerem, který se žádné nevěry nedopouští, ale je chronickým objektem našeho sledování, zpochybňování a výčitek.

Signál problému: Proč mu nevěřím, když mou důvěru nezrazuje?

Kristýna měla syndrom vsugerované nevěry. Nedokázala věřit svému partnerovi, a to přesto, že ji nepodváděl.

Nebyla hloupá. Byla to inteligentní mladá žena. A přece si připadala jako blázen. V mé kanceláři kroutila hlavou: „Já vlastně nemám důvod nevěřit mu.“ Milovala ho, on miloval ji. A přece mu nebyla schopna věřit. V její hlavě byly jasné obrazy jeho nevěry. Nešťastná z nich byla ona i on. Seděli ruku v ruce naproti mně a ptali se: JAK to řešit? Psychiatrií?

Tak jako každému i jim jsem vysvětlil, že otázka JAK se rozplétá od otázky PROČ. Proč se v Kristýnině mysli objevuje, i bez objektivních příčin, nedůvěra? Každý následek má totiž svou příčinu. Přesněji: Každý následek v přítomnosti má svou příčinu v minulosti. U Kristýny to záhy bylo jasné: Důvod nebyl v přítomném partnerovi, ani v nějakém minulém partnerovi-nevěrníkovi, ale přímo v jejím dětství.

Když jsme se při konzultacích vraceli s Kristýnou formou vzpomínání zpět v čase, ocitla se konečně u výrazného emocionálního obrazu, který si útržkovitě pamatovala. Byla již hluboká noc, když v zámku zachrastily tátovy klíče. Vyskočila z lůžka a běžela mu v ústrety, jen co jí síly stačily. „Táta tohle miloval – tu domnělou radost, s jakou ho vítám při jeho pozdních návratech. Ale byl to klam. Nespěchala jsem do jeho náruče z radosti, ale ze strachu. Pokaždé jsem se totiž bála, že tentokrát už se táta nevrátí…

Hlouběji za příčinou: Vždy za to může žena!

Rodiče jí říkali, že je ještě malá, že to nemůže pochopit. Ale Kristýnka všechno vnímala a nasávala.

Třeba to, jak se její maminka trápila, když na něj čekala dlouho do noci. To se ještě bála, že se manželovi něco stalo. Stačilo pak přičichnout k jeho oděvu, když se vrátil, a bylo jí to jasné. Hádali se do ticha ulice a Kristýnka uhrančivě poslouchala za dveřmi. Slyšela i to, když táta přestal svou známost tajit. Když začal používat oblíbenou manipulativní strategii (viz část o manipulacích v knize Lék pro duši), kdy za jeho nevěru „mohla“ Kristýnina maminka: „Ty za to můžeš! Podívej se na sebe! Nedbáš o sebe! Celé dny sedíš jako kvočna u dítěte, nehýbeš se, tloustneš, jsi pořád vrásčitější a muže zanedbáváš. Tak se nediv!“

Kristýnku nutil říkat „maminko“ jiné ženě. I s tou však zažíval podobný příběh. Kristýnka byla několikrát u toho, když se na jejího tatínka ta žena rozkřičela. „Kdy se už rozvedeš?“ Měl pro ni podobnou odpověď. Na manželku křičel: „Co se divíš? V posteli jsi jako leklá ryba. Nedá se s Tebou žít. Nudíš mě.“ Na milenku pak: „Moc na mě tlačíš! Jestli nepřestaneš, opustím Tě.“ A tak Kristýnka fascinovaně chápala: „Aha, nespokojeností muže je vždycky vinna žena!“ Potažmo: „Je normální, že muž odchází, není-li spokojen. A vždy za to může žena.“

Její mozek byl jako nahrávací přístroj. Nahrával nejen konkrétní hlasy a slova, ale také postoje. Čím častěji vídala, že tatínek na ženy křičí a ty jen mlčí, učila se z toho, že NORMÁLNÍ (a správné) je na ženy křičet a být ženou, mlčet.

Strpět agresi, chápat mužovu nevěru jako důsledek ženiných a nedostatečnosti, smířit se a zůstávat. To se Kristýně vrylo do mysli. „Nedbáš-li o sebe, muž Ti bude nevěrný. To, zda o sebe dostatečně dbáš či nedbáš, určuje muž. Je-li Ti tedy nevěrný, znamená to, že Ty selháváš. A protože podle jeho názoru můžeš selhávat v jakékoli chvíli, nemůžeš mít vlastní sebevědomí. Tvoje sebevědomí záleží na jeho spokojenosti s Tebou. Není-li spokojen, po právu odchází a Ty musíš prosit. Nedaří-li se Ti muže uprosit k návratu, jsi neschopná matka a dáváš dítěti ten nejhorší příklad.“ Tak vypadaly Kristýniny nahrávky z dětství.

Příčina a následek: Kořeny a ovoce

Nechci řešit problémy lidí jen při Setkáních a konzultacích. Nemám na to dostatek času. I proto vznikl Lék pro duši. Aby lidé měli pomoc kdykoli u sebe. Ve formě sebeterapeutické knize. Stačí ji začít číst a věnovat čas, třeba i opakovaně, pochopení doporučení, meditací i metafor. Jedna z nich:

Rodiče jsou jako strom a děti jeho ovoce. Hořký strom nevytvoří sladké ovoce. Hořkost stromu má však také svůj původ. V kořenech toho stromu. V minulosti samotných rodičů.

Pozval jsem tedy do své kanceláře Kristýninu maminku. Byla podrážděná až rozhořčená. „Nesmysl! Manžel nemůže být příčinou dceřiných problémů. Byl to milující otec, pro rodinu by se vždy rozdal. Bral nás na výlety, dovolené, pracoval přesčas. Kristýně dal všechno, co potřebovala. Uznej,“ šlehla pohledem po dceři, „že jsi díky němu byla ŠŤASTNÉ dítě!“

Trpěla tím, čemu se v psychologii říká kognitivní disonance. Tento psychický problém vzniká rozporem mezi dvěma vnímáními – mezi vědomou skutečností („manžel je nevěrný“) a svým přáním („manžel je dobrý člověk, jenž nás má rád“). Svého muže obhajovala, aby obhájila sebe – ospravedlnila si před Kristýnou, před sebou, ale i před všemi ostatními, že ve vztahu s ním zůstala. Ačkoli jasně viděla, jak se to na dceři podepsalo. „Spolu jsme občas měli nějaké problémy, ale která rodina je nemá? Který muž se neohlíží za ženami? V jádru to však byl dobrý člověk, a ten nemůže mít na dítě špatný vliv! Vždyť Kristýnce by nikdy neublížil. Proto jsem s ním zůstávala! Co kdybych lepšího otce už nenašla?“ ujišťovala víc sebe než mě.

Stačilo, abych se zeptal na její vlastní dětství. Jako by opakovala stejný příběh. I její matka, Kristýnina babička, říkala, že není-li spokojen muž, je vinna vždycky žena. Kdyby tato babička ještě byla živá, předpokládám, že při ozřejmování jejího dětství bych znovu slyšel stejný příběh. Tak se přebírají rodičovské vzorce. I celé generace. Z kořenů roste strom a z něj ovoce…

Uvědomění: Pět dopadů negativních křížových vazeb

Kristýnino chování tak bylo vysvětleno. Čím více si uvědomovala ze svého dětství, tím lépe chápala negativní křížové vazby otec – dcera, tedy vliv toxického otce nikoli jen na matku, ale i na dceru. Konkrétně uvedu například pět těžkých břemen, které si Kristýna z minulosti nesla:

1) Svému partnerovi nemohu věřit

Táta bývá pro dceru král. První a dlouho jediný muž jejího života, kterému zcela věří, kterého zcela miluje a který ji učí, jak vypadá NORMÁLNÍ myšlení, chování i láska muže. Kdo přijde (zvlášť jako první) „do vztahu po tátovi“, je s ním podvědomě srovnáván. A může být i za tátu (a jeho charakterové vlastnosti) zaměňován.

Kristýnin problém byl o to větší, že jí táta chtěl všechno vysvětlit. Ve slabé chvíli, kdy se před dcerou pohádali, a on měl špatné svědomí, jí vykládal svůj pohled na ospravedlnění záletů. „Když paní už nemá pána ráda, když ona rozbíjí rodinu, pán jde jinam,“ pravil ten mudrlant. V překladu: Když se rozpadá rodina, je to vina ženy. Když muž usoudí, že ho žena nemá ráda nebo že mu něco chybí, je to vina ženy. A nevěrný muž je vlastně oběť.

Maminka měla opačný výklad, jakmile na ni malá Kristýna uhodila s tím, že tatínka nemá ráda a že ona rozbíjí rodinu. „Ale já ho mám ráda. Dělám přesně to, co on chce. A vidíš, přesto jsem tatínkově odchodům nezabránila.“ V dětské hlavičce vznikl slepenec, z něhož vyplynulo: Žena může dělat, co chce, a přesto nemusí být muži dost dobrá a on odchází.

Shoda byla v jediném: Vinna je vždy žena.

V Kristýnině životě to vytvořilo mnoho zlých vzorců. Pamatovala si třeba, jak tatínek při manželské hádce vyhrkl: „Když se mnou dost nespíš, tak se nediv.“ Následek: Když byla Kristýna se svým partnerem déle bez sexu, ihned se cítila špatně, provinile a ohroženě. Podbízela se mu. Tlačila na něj. Ne kvůli sobě, ale kvůli NĚMU. Jenže čím víc tlačila, tím méně to on vyžadoval. Její strach, nikdy navenek nekomunikovaný, se jen prohluboval.

Ta malá Kristýnka tehdy nechápala, že ani její tatínek sex s maminkou nepotřeboval. On jen potřeboval nalézt záminku (pro své zálety) a viníka, přičemž to nesměl být on! Tudíž se v Kristýně začaly jen množit její negativní domněnky: „Možná se mnou partner nechce žádný sex proto, že mě dávno podvádí.“ A bylo lhostejné, že pro svou domněnku neměla důkazní oporu v přítomnosti, dostatečný důkaz byl přece v minulosti: I tatínek totiž doma nechtěl sex. I tatínek už dávno podváděl…

2) Musím si hlídat postavu

„Nedbáš o sebe, tak se nediv,“ vyhrkl jednou tatínek. Maminka mlčela. Svěsila hlavu. Jako by tomu uvěřila. Jako by to určitě byla pravda. Nakonec, objevovala pořád další vrásky, špeky, šediny. Její vzhled se pohledem dítěte skutečně kazil. Mimochodem, i na ulici nebo v televizi tatínek rád dával Kristýnině mamince za vzor jiné, mladší, „lepší“ ženy.

„Přitom ve výsledku nezáleželo na tom, jak moc o sebe maminka pečovala. Tatínek ji dál podváděl,“ vzpomenula Kristýna, když jsme opět osaměli a čekali na druhého důležitého hosta. Potřebovala objasnit svůj druhý problém: Proč jí vůbec nezáleží na tom, jak často její partner používá superlativy, kterými chválí její křivky. Když ji nechválí, bojí se, že už není hezká. A když ji chválí, též se bojí, že už není hezká, jen ji chce galantně chlácholit.

A také se strachovala, že když jí v tomto ohledu vysekne poklonu, nastavuje tím laťku její krásy. A ona se už nesmí změnit. Stát se například tlustší. Pochvalou se rozvinul strach.

3. Nevím, jak vůbec přistupovat k mužům

Na tento problém jsem u zraněných žen sám zvyklý. Když mě vidí poprvé, mají odstup, jsou nervózní, nevěří mi, i Kristýně očividně v hlavě zněly poplašné zvony: Proč mi ten muž chce pomoci? Co za tím je? Chce se mnou spát? Copak se dá muži věřit, všechno mu svěřit?

Byla nejen uzavřená. Hlavně provinilá. Už proto, že se mnou mluví. Ostych ji neopustil ani za chvíli, již v přítomnosti svého partnera v mé kanceláři při konzultaci. Otevřela se, teprve když si dokázala přiznat: „Mám v sobě psychický blok. Brání mi navazovat i profesionální vztahy s muži při pracovních obědech nebo schůzkám mezi čtyřma očima. Napadne mě: Proč se ptá na můj den? Proč lichotí mému vzhledu? Mužům se nedá věřit. Všichni jsou stejní!“

4. Nemohu usnout, dokud partner není doma

Zranění vnitřního dítěte (viz část o emocionálních stopách v podvědomí v knize Lék pro duši), připomínající se dávná bolest, mívá různou podobu. Kristýna jednu popsala: „Bez ohledu na to, jak unavená jsem jako dítě byla, nebo že mi máma před zhasnutím lampičky a polibkem na dobrou noc zdůrazňovala, že táta dnes zůstane dlouho v práci, ani pak jsem neusnula a napjatě čekala na zachrastění jeho klíčů v zámku. Pokaždé jsem se znovu bála, že už se nevrátí. Ten zvyk ve mně zůstal: strach, že se nevrátí můj partner.“

„Opravdu jedeš na služební cestu? A zavoláš mi hned z hotelu?“ ptala se Kristýna, než odjel. Věřila, že ji to uklidní. Nepomohlo to. „Miláčku, už spíš?“ psala dál. Třeba každých pět minut. A když už skutečně spal (jednou musel), zahlcovala ho svými SMS dál: „Proč neodpovídáš?“ Neměl oddech. Pokud v polospánku odpověděl, vyzvídala dál. „Opravdu jsi v posteli sám? A teď taky?“ Anebo rovnou volala. Nedala mu klid. Protože strach nedal vydechnout jí.

„Každou chvíli až do svítání mi cinkaly otravné zprávy typu: ‚Miláčku, a teď už spíš? Proč mi teď neodpovídáš?‘ Kdybych ztišil vyzvánění nebo telefon úplně vypnul, zničil bych ji,“ uvědomoval si při rozhovoru se mnou její partner. Ano, nezasloužil si takové zacházení. Jenže ona si takové zacházení nezasloužila už malá Kristýnka.

5. Nerozumím si s matkou

Všichni v sousedství i práci to věděli. Tatínek se rád chlubil tím, jaký je samec a jeho žena zoufalka. Kristýnčina matka na to mlčela. Ze všech možných variant si zvolila tichou rezignaci. Přeměnila se na robota. Ráno zase vstala jako první, všem připravila snídani, děti oblékla do školy, často beze slov. Hněv, bolest a hořkost se kupily uvnitř ní. Všichni v blízkém okolí jí vyčítali slabost, ale ona si touto obrannou reakcí naopak vyráběla pocit, že je silná. Že se „přes to všechno“ o děti postará, „přes to všechno“ děti o tátu nepřipraví. Že celé břímě odnosí na zádech sama, nedotkne se dětí. Jenže, maminky, pamatujte: I tohle je klam.

„Protože se táta mohl toulat po nocích a nepřipadat si provinile, ba dokonce z toho mohl vinit mámu, velkou část dětství jsem prožila bez táty. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně – proč i když naši nejsou rozvedení, táta doma není. Mámino nekonání mě ničilo stejně jako tátovy nevěry. Oba se tvářili, že jim na mně záleží ze všeho nejvíc. Pravda je jiná. Ze všeho nejvíc jim záleželo hlavně na sobě, na tom, aby si zachovali tvář. Kdyby jim na mně opravdu záleželo, tak…“ nakousla Kristýna, ale neodpověděla. Nebylo proč. Kdyby neplatí.

Cesta k řešení: Jak přesadit kořeny

Kéž by si každý rodič uvědomil, že když uškodí svému partnerovi, ve výsledku poškodí strom (vztah), tedy i jeho plody, dítě. Hořká stopa se pak může táhnout i hodně dlouho přes jednu generaci, kdy hořký plod přinese hořká semínka, z nich vyroste opět hořký strom s hořkými plody a příběh přejímané hořkosti pokračuje. U Kristýny bylo důležité, že to nechtěla dovolit. I proto se rozhodla tento problém řešit se mnou.

Dvě změnové publikace – kniha Znovuzrození a kurz Jak být psychicky odolnější – pomohly jejímu partnerovi pochopit všechno, čemu dosud ve vztahu nerozuměl. Hlavně Kristýniným chronickým pochybnostem a strachům, které ve skutečnosti nesouvisely ani s ním, ani s přítomností. Plynuly z její minulosti, i z té, na kterou se úplně nedokázala rozpomenout – už si nevybavila každé slovo, které kdy zaslechla, nezapomněla však energii, jakou v tom momentu cítila. Ta energie se usadila v jejím podvědomí a ovlivňovala všechny její obavy.

„Milujete Kristýnu?“ zněla moje hlavní otázka na jejího partnera. Bez rozpaků přikývl. Byl to základní předpoklad, aby od té chvíle mohl své partnerce účinně pomáhat. Stát se „lékařem, uzdravujícím její bolest“. V první řadě natolik průhledným a transparentním, aby si Kristýna den za dnem uvědomovala, že se po jeho boku nemá čeho bát, že její partner není její tatínek, tedy že mu může opravdu důvěřovat. A dopadlo to dobře. Vždycky to dopadne dobře, když oba chtějí; kde je oboustranná vůle, tam je oboustranná cesta. A výsledkem jsou vlastně tři komicky snadné úvahy:

  • Můj partner NENÍ můj otec.
  • Moje občasná pochybnost neplyne z přítomnosti, ale z MINULOSTI.
  • Moje občasná pochybnost není skutečným problémem, nýbrž NÁSLEDKEM skutečného problému, skutečné příčiny. Odstraní-li se příčina, zmizí následek.

Doporučení: Změny v hlavě

Shrnu racionální změny v Kristýnině hlavě:

Skutečně prvním mužem ovlivňujícím Kristýnino myšlení se postupně stal její partner, ne otec. Svým způsobem přesadila své kořeny. Neznamenalo to, že by na svého otce, který už nežil, musela vzpomínat ve zlém. Naopak, s tím špatným, co jí provedl, už ztratila spojitost.

Jak to dokázala? Odpustila (metodiku odpuštění detailně rozebírám v Léku pro duši) tak, že tatínkovo jednání bylo tatínkovo rozhodnutí a tatínkova karma. Mámino jednání pak bylo mámino rozhodnutí a mámina karma. Nebyla to věc Kristýny, ale jejich. Jejich svobody.

Totéž platí o každém z nás: I Kristýnino jednání je v každém okamžiku výsledkem Kristýnina rozhodnutí a vytváří Kristýninu karmu. Pokud tedy uvěří strachu, pak tento strach bude věčně součástí jejího života. To znamená: Pokud bude dál pochybovat, že má lepšího partnera, než jakým byl její otec, pak její partner pro ni bude špatný, bez ohledu na to, jak dobrý skutečně je. To Kristýna sama totiž rozhoduje, v jakém světě mentálně žije.

A Kristýna se rozhodla žít v lepším světě. Začít věřit tomu, že její partner je lepší. Že její přítomnost je jiná než její minulost. Že jejím největším problémem není její vztah, ale její dětství. Přičemž to, jak vypadalo, už neovlivní. Může však ovlivnit to, jak k němu zpětně bude přistupovat.

Třeba tak, že kdyby jí partner ubližoval, ODEJDE. Tím spíše, když bude mít odpovědnost za dítě. Na vlastní kůži totiž poznala, jak mohou (například) dominantní otec a submisivní matka vytvořit předpoklady pro naprosté zničení vztahové budoucnosti svého dítěte, které už nebude věřit ani sobě, ani partnerovi, ani vztahu.

Potřebujete také pomoci?

  1. Knihy Lék pro duši a Znovuzrození najdete zde. V žádném knihkupectví nejsou k dostání. Tištěný FC kurz Jak být psychicky odolnější si můžete přihodit do košíku zde.
  2. Své místo při Setkáních nebo konzultacích si zajistíte zde.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart