Jste JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo je pro Vás naopak JEDINOU volbou? Visíte tedy na člověku, který ale má na výběr mezi vztahem s Vámi a dalšími lidmi? On je pro Vás tím jediným možným, ale Vy pro něj jenom jednou z několika možných cest? Víte, že si nemůžete takticky bouchnout do stolu, ať si jde, protože by opravdu šel, měl by ke komu jít; ale současně kdyby on odehnal Vás, zůstali byste sami?
Dělá Vám problém toto nerovnovážné postavení? Pak se může stát, že cítíte, co je být nezdravě závislým. Jaké je mít citový deficit v důsledku toho, že Vy (v obavě o vztah) dáváte maximum, ale ze strany protějšku se (z lhostejného přístupu ke vztahu) vrací minimum. Vy se druhému chcete věnovat stoprocentně, ale on dělí svůj čas, energii a zájem mezi více objektů, a tak začínáte být vděční za každou chvíli, co je s Vámi? Nejste s tím však v pohodě, trápí Vás to a rádi byste tento stav změnili, ale nevíte jak, když on je Vaše všechno, zatímco Vy si připadáte jako nic?
V knize Lék pro duši ukazuji postupné řešení mnoha odstínů takovýchto případů, kdy taháte za kratší konec a nedokážete se takového vztahu vzdát. Máte totiž pocit, že ten vztah Vás definuje, že přijít o něj, přišli byste o všechno, že ztratit ho, cítili byste se jako ještě větší nula než teď. Máte občas takové rozpoložení? Prosím, pokud Vám chybí Lék pro duši, věnujte pozornost alespoň následujícím několika doporučením:
1. Proč to nechceme ukončit
Důvodem bývá základní psychologický fenomén, kterým jsme vychováváni: averze ke ztrátě.
Averze je něco jako odpor. A ztráta je metodický model, který už naši rodiče používali k tomu, abychom je více poslouchali. Když nás chtěli k něčemu přesvědčit, hrozili ztrátou. Například: Přijdeš o oblíbenou hračku. Nebo o kamarády (domácí vězení). Nebo o štěně, které sis vysnil. Selhání znamenalo přijít o něco, co jsme měli rádi a na čem nám záleželo.
V našem podvědomí se tak vytvořila přímá vazba mezi ztrátou a vlastním selháním, mezi trestem a vlastním selháním, mezi ztrátou a trestem. Od té doby kdykoli nám někdo naznačí, že jsme selhali, pocítíme bolest a strach, dva symptomy možné ztráty, která bude projevem zaslouženého trestu. V knize Znovuzrození, která je o pochopení vlastní historie a svých reakcí na konkrétní typy jednání, hovořím o prádelní šňůře. Stačí zatahat za kterýkoli z kolíčků a celá šňůra se rozhoupe. Stačí, abychom měli pocit ztráty (někoho ztrácím), a už máme pocit trestu i selhání. Nebo stačí, abychom se cítili potrestáni, a hned máme jasno, že to bylo v důsledku našeho selhání a utrpíme zaslouženou ztrátu.
Každý trest v dětství nás naučil, že ztráta bolí, potažmo že naše selhání bolí. A protože bolest nechceme zažívat, bojíme se jakékoli ztráty a jakéhokoli svého selhání. Ani ze špatných vztahů tak neodcházíme, přesvědčeni, že špatné chování protějšku je patrně trestem za nějaké naše selhání. A že ztráty, které důsledkem toho trpíme, jsou zasloužené.
Ano, i nemilování si tedy vykládáme jako trest, v důsledku našeho selhání, a hrozbu ztráty, kterou nesmíme dopustit, jinak nás to bude bolet. A tak si ve špatném vztahu můžeme připadat vinní, dlužní a nedostateční. Vůbec tedy nezáleží na tom, co je protějšek za člověka. I když je to dárek, my o něj nechceme přijít, protože by to pro nás znamenalo ztrátu, trest, selhání. Zkrátka prohru. Takové pozadí mají vztahy, ve kterých jeden prostě nedokáže říct NE i na to, co ho enormně bolí.
2. Proč se bráníme nastavit si mez
Vyspělost člověka je dána tím, do jaké míry se dokáže postarat o své zájmy. Zda se umí postavit za sebe. Zda dovede říct: DOST, NE, TOHLE UŽ NEAKCEPTUJI! Základem této vyspělosti je schopnost nastavit si osobní mez. Jde o základ sebelásky. Ubližuje-li nám někdo, říct NE, tohle už nedopustím. To znamená ukázat, že mám sebe rád.
Nebo také: že mám svou cenu. Kdo si totiž neumí nastavit osobní mez, ten si často sám připadá nemožně, neschopně, slabě, zbytečně, bezcenně. Není to primárně jeho okolím, nýbrž jeho vnitřní zábranou a nemohoucností říct NE, už dost! (Proč to v nás je a jak se toho zbavit, o tom je Znovuzrození).
Když se mě lidé ptají, jak nezapomínat na svou mez, radím jim občas se podívat na dvoutisícikorunu. Tak ceněné poselstvo nám totiž zanechala žena portrétovaná na zadní straně.
Jak to dokázala Ema Destinnová
Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878–1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym; vyjadřoval „osudová Ema“. Tato pěvkyně s božským lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho vlivného muže. Byl to císař Vilém II. Díky nezměrnému bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na chvíli nepochyboval, že při svém dobývání ohnivé Emy uspěje. Jenže…
Karty byly rozdány jasně: Císař byl pro ženy jasnou volbou. Pěvkyně byla pro něj jednou z mnoha možností. Ale jejich vztahová hra podle těchto karet rozhodně neprobíhala.
On přišel na její představení. Usedl v nejdražší lóži. Ona ho ignorovala. On začal chodit na každé její představení. Na jeviště posílal květiny. Ona ho ignorovala. Ona jednou zpívala Carmen, on přišel do lóže oděný v kostýmu Dona Josého – tolik chtěl, aby Ema zpívala jen pro něj. Ona ho ignorovala. Zpívala pro všechny v sále. On to už nevydržel.
Po představení rozrazil dveře její šatny, rozhodnut zlomit ji. Dal jí najevo, že on je přece pro ženy jasnou volbou, zatímco ona pro něj jen jednou z možností. Ema Destinnová se mu k jeho zdrcení vysmála. Dala mu najevo, že on pro ni není jasnou volbou, zatímco ona pro něj je ve skutečnosti jedinou možností. Proto ji tak uhání.
Císař se rozzlobil. Nařídil: „Zítra přijedete na mé panství a budete zpívat jen pro mě. Kolik peněz žádáte?“ Jednal, jako by byla nájemní slečna. Emma mu to nedarovala. Aniž by se k němu otočila od svého zrcadla, vyhodila naprosto nehoráznou, nesplnitelnou cenu. Císaře popudila. Vykřikl: „Vyloučeno. Tolik peněz vyplácím pouze svým maršálům!“ Božská Ema se konečně otočila od zrcadla a líbezně císaři řekla: „Potom Vám ovšem, Vaše Veličenstvo, budou muset zazpívat Vaši maršálové…“
A teď Vám dám klíčovou otázku: Myslíte si, že po této epizodě císař s nadbíháním Emě ustal? Jistěže ne. Emě ten obnos musel dát. Neměl na výběr. Ema totiž měla pravdu. Chtěl-li, aby mu zazpívala právě ona, musel její požadavek splnit. Ona pro něj byla jedinou volbou, on pro ni byl jen jednou z mnoha možností. Ano, všechno bylo naopak.
Pět poselství Emy Destinnové:
- O Vaší hodnotě nerozhoduje nikdo druhý, pouze Vy sami.
- Ponižujete-li se, pak svou hodnotu nezvyšujete.
- Vážíte-li si sami sebe, pak druzí musejí Vaši hodnotu akceptovat. Nic jiného jim nezbývá, chtějí-li být ve Vaší blízkosti.
- Pokud si sami sebe nevážíte, není to chyba druhých, ale Vaše. A vážit si Vás nebudou ani druzí.
- To, že si Vás někdo jiný neváží, ještě neznamená, že nemáte hodnotu. Stejně tak to, že si Vás tento člověk neváží teď, neznamená, že to tak zůstane. Zítra Vás může prosit na kolenou, ale musíte se udržet na vlastních nohou a nezačít sebe ponižovat.
Máte s těmito body problém? Využijte knihy Znovuzrození, potažmo (v případě už vážnějších duševních obtíží) Lék pro duši.
3. Jak zvýšit svou hodnotu
Nehodlám diskutovat o tom, zda někdo má či nemá hodnotu. Všichni nějakou máme. Ne však stejnou. Hodnota každého z nás je stejně vysoká jako naše sebeúcta.
Toto je důležité pochopit: Naše hodnota není to, o čem se nás snaží přesvědčit okolí. To může mít důvod s námi manipulovat. Sebeúcta je ovšem hodnota, kterou máme my sami pro sebe. Čím více si sebe vážíme, tím vyšší máme hodnotu. A čím vyšší hodnotu si uvědomujeme, tím více si sebe vážíme. Jsou to spojené nádoby.
Naše sebeúcta svým způsobem rozhoduje o výsledcích našeho života. O naší odvaze, našich činech, našich úspěších. Všechno, o co se pokusíme, potažmo co dokážeme, vychází z naší víry – kým věříme, že jsme. Tolik k hodnotě. Musíme se však naučit rozlišovat hodnotu a cenu.
Cena je to, co člověk platí. Hodnota je to, co za cenu dostává. Císař musel zaplatit cenu, aby dostal hodnotu v Emině přítomnosti a zpěvu. Pokud druhý nemusí zaplatit žádnou cenu za to, co mu poskytujeme, pak mu naše hodnota může připadat nulová, protože nulová je i cena, kterou platí. Jinými slovy: Může si toho, co mu dáváme, rychle přestat vážit. Ačkoli to, co mu dáváme, má objektivní hodnotu, pro něj to subjektivní hodnotu přestane mít. Z toho plyne syndrom neviditelného člověka.
Jak varuji v knize Lék pro duši, pokud někomu od prvního dne nosíme snídani do postele, objektivní hodnota našeho laskavého činu je pořád stejná. V jeho očích ale může klesat. Zatímco první den může být naší laskavostí překvapen a nadšen, s každým dalším dnem, co mu přineseme znovu až pod nos tu samou omeletu, se může začít ofrňovat. Naše laskavost se mu omrzela, přejedla. Připadá mu již všední, běžná, nudná. A to přesto, že naše námaha, vyvinutá k přípravě tak laskavé snídaně, je každý den pořád stejná. Tak se stane, že tento člověk si přestane vážit nejen toho, co pro něj každodenně děláme, ale i nás samotných. Přestane nás vidět. Přestane na nás vidět cokoli dobrého. Odtud termín neviditelný člověk.
Existuje jediný způsob, jak původní hodnotu v očích omrzelého člověka znovu získat. Přestat dělat to, čeho si už neváží. Někteří lidé si totiž neuvědomí hodnotu toho, co pro ně dlouhodobě a soustavně děláme, dokud nenajdeme odvahu přestat to dělat.
Naučme se odlišovat svou hodnotu, kterou máme pro sebe, od té, kterou nám přisuzují druzí. To, že nás začali přehlížet, neznamená, že jsme pozbyli hodnotu. Možná jsme ji pozbyli jen pro ně. Možná děláme až příliš mnoho věcí tak samozřejmě, že jsme pro ně přestali být vzácní. Je to jako s květinou. Dáme-li jí přiměřeně vody, rozkvétá a je nám vděčná. Pokud ji však přelijeme, můžeme ji zahubit. Všechno má totiž svou míru, svou mez. Mějme ji i my. A pokud ji druhý nerespektuje, „ať mu zazpívají jeho maršálové“.
Knihy Znovuzrození a Lék pro duši seženete pouze zde.