Proč slova, která při rozchodu ublíží, bolí déle než sám rozchod

Je něco horšího než rozchod bez jediného slova vysvětlení? Jistěže je. Rozchod s toxickými slovy na rozloučenou.

Ta první vedou pouze k rozvíření domněnek „Proč ode mě protějšek odešel?“ Výsledek však může být i neutrální. Můžete dojít k závěru: „Pokud mi nic zlého nevmetl do obličeje, možná žádný relevantní důvod neměl, žádné ublížení z mé strany nepoznal, a právě proto by přede mnou, nebo před společnými přáteli, neuměl obhájit, proč odchází. Možná i vnitřně připouští, že sám dělá chybu, a chce si ponechat otevřená zadní vrátka. Možná…“ Ano, těch domněnek plných naděje může být víc… Mnohem víc, než když Vám vmete do obličeje zlo. Zejména to zlo, jež Vás nejvíce bolí a on ví, že Vás ještě dlouho bolet bude.

I to je důvod, proč lidé sahají po mé knize Lék pro duši. Doslechnou se na svou adresu možná pravdy, možná lži, avšak které přesahují sám rozchod. Jde o výčitky, jež Vám mohou zničit pověst nebo sebevědomí. Ostatně, jen si představte, že se o sobě dozvíte, jak mizerní jste jako partneři, rodiče, milenci. Jak jste do vztahu nedali nic, zatímco Vy víte, že jste do něj dali všechno. Jako by Vaše všechno neznamenalo nic. Pak mi adresujete dotaz, podobný tomuto: „Petře, už vím, že s rozchodem jako takovým se člověk časem nějak srovná, ale slova, jimiž partner ublíží cestou ze vztahu, bolí mnohem déle. Proč, když to jsou jenom slova?“

Odpověď je prostá: Protože slova NEJSOU JENOM slova.

Energie ve slově

Člověk má dvě paměti. Racionální, která ukládá právě slova z hlediska jejich formální hodnoty. A pak emocionální paměť, která ukládá energii těchto slov – to, jak jsme se při nich cítili. Právě to vytváří naši citlivost na konkrétní slova či gesta. Emocionální paměť je součástí našeho podvědomí. Nás pak podvědomě nějaká slova trápí, ačkoli už dávno odezněla. Říká se tomu podvědomý nebo také emocionální zápis.

Jinak řečeno: Slova jen tak neproletí. Ukládají se dokonce na dvou místech. Zůstávají součástí našich vzpomínek. Pokud si je zpětně dovybavíme, vytahujeme je ze své racionální paměti. Pokud máme jen špatný pocit z určitých slov nebo lidí, a neumíme pojmenovat proč, pravděpodobně taháme špatný pocit ze svého podvědomí, které nás varuje: Pozor na toto jednání. Mohla by se Ti vrátit velká bolest. Ano, podvědomí je součástí pudu sebezáchovy. (O tom detailněji v Léku pro duši.)

Pro lepší ilustraci slovo přirovnávám ke kameni. Ten je také snadné hodit do řeky, jenže on tím nezmizí ze světa, uvízne někde v té řece, kamsi propadne a zůstane tam, jako slovo v člověku. Nikdo neví, jak hluboko, a už vůbec ne, jestli se ten „kámen“ podaří z člověka někdy vyjmout. Může ho tížit i celý život, protože se mu vlivem emocionálního zápisu a následné automatické asociace bude toto slovo, respektive jeho negativní energie připomínat v různých bolestných chvílích. Ale o tom za chvíli.

Stopa ve slově

Moc slova ukazuji v Léku pro duši také na příkladu, ke kterému stačí použít kladivo, hřebík, kleště a prkno. Kladivem zatlouct hřebík do prkna, jako slovo do člověka. Následně kleštěmi hřebík z prkna vytáhnout, jako „vzít to slovo zpátky“. Nejčastěji za doprovodu jiných pošetilých slov jako Promiň, nechtěl jsem, nevěděl jsem, že Ti to tak ublíží. Všechna tato slova jen potvrzují, jak málo lidé chápou energii slov. Stačí se totiž podívat do toho prkna. Po vytaženém hřebíku zůstane navždy díra. Rána. Jako stopa v emocionální paměti.

Už nikdo ji nezacelí. Navždy tam zůstane. Kdykoli se nám může připomenout. Stačí totiž, a tím se vracíme k automatické asociaci, že se stane událost na stejné emocionální či energetické bázi. Řekněme sražené sebevědomí ženy vinou objemnější postavy. Rodič takové dceři kdysi řekl: „Nepřibralas?“ Kamarádka se roky poté zarazí: „Nejsi těhotná?“ Zhrzený odmítnutý milenec se do ní opře: „Máš velkej zadek.“ Nebo stačí, když nápadník hodí očkem po neznámé kolemjdoucí ženě, jež má shodou okolností menší zadek. Všechny tyto případy rozezní původní stopu z dětství, a tudíž i stejnou bolest. Dotčená žena si už ani (racionálně) nemusí vybavit původní ránu z dětství, doslovné znění invektivy ani osobu, která jí jako první vyslovila. Ale vždy už v ní zůstane pocit, jaký v té chvíli měla. A může být doživotně ochromená strachem ze vztahů. I když se k ní nikdo nebude chovat zle, v jejím podvědomí se pořád bude ozývat: „Máš velký zadek. Nesmíš ho nikdy ukázat.“ A tak se někteří lidé dokonce zřeknou vztahů nebo intimností v nich jen pro obavu, kterou v nich vytvořil někdo jiný.

Neštěstí ve slově

Nic nezpůsobuje tolik zbytečného neštěstí jako emocionální stopa. Lidé pro pouhý strach z minulosti jsou schopni odřeknout konkurs, při kterém by uspěli, odvolat schůzku, na níž větří příliš velkou konfrontaci. Usazený emocionální zápis, i jedno jediné pitomé slovo idiota, Vás může podvědomě stahovat.

Slovo zkrátka není jenom slovo. A je dobrý důvod, proč z nás nemizí. My si totiž potřebujeme pamatovat, jak se k nám konkrétní člověk zachoval nebo jak jsme se v přítomnosti té osoby cítili. Díky nezapomínání se spíše nevrátíme do vztahu s ním, respektive nerozvineme žádný podobný vztah, nepřipustíme si k tělu lidi, kteří si nedávají pozor na slova, protože už cítíme, že by od nich mohla snadno přijít bolest.

A i sami si dáváme pozor na svoje ústa. Z vlastní zkušenosti víme, že slova nejsou nic. A proto i v pozitivním smyslu mohou pro člověka znamenat hodně, někdy všechno, a nikdy ho neopustit. To je důvod, proč se potřebujeme naučit odlišovat lidi, kteří už vědí, jak se s nimi správně nakládá, od těch, kteří ještě nerozumějí jejich síle. Jinak řečeno: Co zaviní hřebík ve dřevě nebo slovu v člověku, to není problém hřebíku nebo slova, ale určité konkrétní osoby, která s hřebíkem nebo slovem zachází destruktivním způsobem.

3 doporučení

1. Přijměte s pokorou každou bolestivou zkušenost, která Vás učí vnímat ani ne tak konkrétní slova, ale přes ně konkrétní lidi. A že Vám někdo může kdykoli ublížit? To nevadí. Alespoň člověka poznáte. A pokud Vás negativně překvapí při rozchodu, uvědomíte si, jak málo jste ho vlastně znali po celý vztah.
2. Nikdy nepoužívejte spojení „jenom slovo“. I v Bibli se píše, že na počátku všeho bylo slovo. To znamená, že slovo je součást tvoření. Vložíte-li jakékoli slovo do své nebo cizí hlavy, začne tam žít, vytvářet myšlenky.
3. Proto s každým slovem zacházejte opatrně. A obklopujte se lidmi, kteří s ním opatrně zacházejí. Ti opační ať raději odejdou.

Provází Vás letitá emocionální stopa a potřebujete ji v sobě opravit, více se v sebe věřit? Využijte Lék pro duši. Koupíte pouze zde.