Lepení rozbité skleničky aneb Jak obnovit důvěru po zradě

Když někdo zklame Vaše očekávání, ba hůř, když zradí Vaši důvěru, a přece jste na vážkách, zda v bolestech ukončit vztah, nebo v bolestech pokračovat, obvykle jdou proti sobě dva logické argumenty:

  1. Každý děláme chyby a z chyb se přece člověk učí
  2. Minulost ale nejde vrátit, tudíž nejde změnit ani opravit

Kdykoli mě tedy navštíví pár, hledající cestu z nevěry, musí zapomenout na iluzorní „Ať je všechno jako dřív“, protože po zradě už nic nebude jako dřív. Ale to nevadí. Všechno pořád může být takové, jako ještě dosud nikdy. Co může – MUSÍ!

Vy, kteří jste v takové slepé uličce a bez vnější pomoci si už jen ubližujete, přijďte na moje poslední Setkání Zůstat, nebo odejít. Anebo využijte Lék pro duši, pokud se Setkání se mnou bojíte, a přece potřebujete své trápení vyřešit.

Na jiné koleje

Proč pouhý návrat k sobě nestačí? Prostá odpověď: Protože nedojde k opravě chyby.

Lidé, kteří se podvedli, zvolí návrat nejčastěji s argumenty: „Zůstali jsme spolu, protože to chceme zkusit… protože se milujeme… protože máme děti.“ Tyto argumenty ale existovaly ve vztahu už v době uskutečnění nevěry. A přece k ní došlo. Samy o sobě tedy zjevně nejsou dost silné. A klíčová otázka pořád zní: Proč k nevěře došlo? Dokud totiž nezjistíte, proč se něco stalo, stane se to znovu.

Použiju příklad lokomotivy. Jela a vykolejila. Ale uvědomila si, že chce dál sloužit. Stačí, že se vrátí zpátky na kolej? Jistěže nestačí. Drážní inspekce musí zjistit, PROČ vykolejila. Vinou závady na ní, nebo na trati? To za prvé. A za druhé: Nestačí to zjistit. Je nutné závadu opravit. Jinak se vykolejení zopakuje. (Na tom ostatně stojí celá kniha Lék pro duši – neustále se prostřednictvím vnitřního dialogu zaměřujeme na příčinu, ne následek.)

Proč vztah dospěl až ke zradě? Co jednomu partnerovi chybělo? Co druhý partner ignoroval? Proč mu to chybělo? Proč to ignoroval? Jak spolu komunikují o svých nespokojenostech? Jak čelí stereotypu a vůbec identifikaci/řešení každodenních problémů?

Párům, které dojdou na Setkání a pak tyto otázky nezodpovídají, připomínám: Dokud nezjistíte, proč se to stalo, může se Vám to stát i v příštím vztahu. Možná sami žádnou chybu neděláte. Ale možná něco ukrutně podceňujete. Jinde na to znovu doplatíte. Pouhým rozbitím vztahu to nevyřešíte. Pouhým odchodem od nevěrného partnera rovněž ne. Odnesete si důsledek, dosud nevyřešenou minulost, a v budoucích vztazích se Vám oživí – snížená důvěra se Vám vrátí. Bez ohledu na to, jak skvěle se k Vám bude chovat příští partner, bude splácet dluhy za nevěrného.

Proto je nevěru, která ve Vás zanechává emocionální stopy, nutné vyřešit. Posadit Vás nebo celý vztah na jiné koleje. To je podstata Zůstat, nebo odejít.

Linie zlomu

Základní omyl páru, který přijde za mnou a chce obnovit důvěru, spočívá v naivní domněnce, že stačí jen to, aby ten, kdo ublížil, už nikdy neublížil. Nebo aby alespoň slíbil, že už neublíží. Toto je naprosté nepochopení psychologie nedůvěry.

O tom, aby viník už nikdy neublížil, pokud to druhého ničí, nemusíme vůbec debatovat. To je samozřejmá podmínka, bez jejíhož splnění se vztah neposune dál. Hlavní problém je ale v prasklé důvěře. Vysvětluji to na banálním příkladu:

  • Vezměte do ruky skleničku.
  • Mrskněte s ní vší silou o zem.
  • Omluvte se střepům.
  • Čekejte, co se stane.
  • Už je sklenička zase v pořádku?

Není. Nemůže být. Protože svůj čin už nevrátíte. Anebo:

  • Vezměte kladivo a zatlučte hřebík do dřeva.
  • Vezměte kleště a zatlučený hřebík vyjmete ven.
  • Dřevu se omluvte.
  • Je všechno v původním stavu?

Jistěže ne. Ve dřevě zeje díra. Skleničku také můžete slepit, ale vždy ponese stopy ublížení. Kdo tohle nepochopí, nemá šanci porozumět člověku, který byl zrazen.

Pouhé scelení vztahu nic nevyřeší. Jedině vyřešení problému může vztah posunout dál. Ano, jsou případy, kdy prožitá nevěra může vztah i posílit, ale z obou stran musí přijít předně respekt. Uvědomění, že i diamant, jakkoli je nejtvrdší nerost, má svá slabá místa, takzvaná štěpné linii. Na ně když klepnete, diamant se rozsype na prach. U člověka je takovou štěpnou linií mimo jiné minulost. A podvědomí, které shromažďuje všechny zásadní bolesti našeho života. A připomíná nám je ve chvíli, kdy se dotkneme neuzavřené minulosti.

Pokud toto partneři neumějí zvládnout sami, potřebují Setkání Zůstat, nebo odejít, anebo knihu Lék pro duši jako základní manuál psychohygieny.

1. problém: Odcizení

Nevěra je vždy společný problém. Neznamená to, že by se nutně oba provinili, ale obou se týká následek – poškozená důvěra.

Základní pocit je u obou shodný. Dal by se definovat slovy „Už to neudělám“. Problém je, že takto uvažují oba. Ten, kdo zradil, slibuje, že už to neudělá, přestože to už udělal. A ten, kdo byl zrazen, to ví. Jeho „Už to neudělám“ může tedy znamenat „Už druhému nemohu/nedokážu věřit.“

Oba se vlastně ponaučili. Jenže v důsledku ponaučení se minuli. Ten, kdo zradil, chce už dělat maximum pro vztah. Ten, kdo byl zrazen, se i přes veškerou svoji snahu znovu otevřít nedokáže.

Není to nesmysl. Podvědomí, které svými zkušenostmi ovlivňuje přítomné pocity a myšlenky, nedovoluje tomu, kdo byl zrazen, vrátit se naivně do vztahu, který byl zdrojem obrovské bolesti, a prostřednictvím pudu sebezáchovy neumožňuje podruhé plnohodnotně věřit tomu, kdo už jednou dokázal, že se mu věřit nedá.

V knize Lék pro duši píšu: Abyste někomu mohli věřit, musíte vědět, co od něj můžete očekávat. A abyste věděli, co od něj můžete očekávat, musíte poznat, čeho je schopen. Problém zrady je v tom, že ten, kdo důvěřoval, poznal, že důvěřovat neměl. Poznal, čeho je druhý v případě důvěry schopen. To je emocionální zápis v podvědomí, který brání druhé šanci.

Tak jako ten, kdo zradil, si obvykle zpětně vyčítá zradu, ten, kdo byl zrazen, si obvykle zpětně vyčítá důvěru. Při Setkání víte, že tyto úvahy nemám rád. Důvěra sama za nevěru nemůže. Důvěra je naopak nejlepší prostředek, jak poznat člověka. Důvěra vždy vede k ponaučení a poznání, zda bylo správné, či nesprávné „věřit tomuto člověku“. A z toho plyne průšvih: Zrada je cejch.

V knize Lék pro duši píšu: „Pokud chceš, aby Ti někdo věřil, nezrazuj ho. To je celé. Pokud ho zradíš, nediv se, že Ti potom přestane věřit.“ Je to opravdu tak nepochopitelné?

2. problém: Trestání

Druhý průšvih nastává ve vztazích, které se svévolně rozhodnou pokračovat, v domnění, že se „důvěra sama spraví“. Ne, vzpomeňte na skleničku. Sama se nespraví. Stejně jako díra ve dřevě. Nic nebude jako dřív. A všechno může být stále horší. Pokud totiž neuzavřete minulost (viz Setkání nebo Lék pro duši), bude stále součástí přítomnosti. A hlavně bude tlačit z podvědomí, které se bude dále potýkat s nedořešenou, a tudíž kvasící bolestí. A odtud pak může vyplynout častý průšvih: trestání za minulost.

Jak se může ten, kdo zradil, divit, že mu později ten, kdo byl zrazen, vyjádří nedůvěru, a to v jakékoli situaci? „Jdeš pozdě? Bůhví kde jsi byl.“ „Zapomněl jsi tohle koupit? No jo, Tobě se nedá v ničem věřit.“ Přičemž nemusí jít o formu sdělených slov, ale i pasivní agrese. Zkrátka se ten, kdo byl zrazen, uzavře, když mu něco přijde podezřelé. A jak může ten, kdo někdy zradil, vysvětlit události, které se tentokrát nestaly, jestliže se někdy v minulosti staly? Jednou vinný – vinný napořád.

Z psychologického hlediska je to problém proto, že ten, kdo byl zrazen, může mít dokonce vnitřní pocit, že na trestání viníka má právo. I před dětmi. Anebo když ten, kdo zradil, přijme pozici doživotně odsouzeného. Rovnováha v celém vztahu se vychýlí nezdravým směrem. Z oběti je kat, a přitom se pořád neřeší příčina, jen následek – místo vyřešení problému se vytvářejí nové.

Kdo zná Setkání nebo Lék pro duši, ví, jak postupuji. Minulost nelze změnit. Co změnit lze, ba je nutné, jsme my sami. Změnit sebe, svůj postoj, znamená připustit: „Co když je dobře, že se to stalo? Co když alespoň díky zradě víme, že je mezi námi dlouho neřešený problém? Co když je dobře, že ta bolestná zkušenost mezi námi visí jako varovné memento? Co když je dobře, že to nemůžeme zapomenout? Co když alespoň nezopakujeme to, co nás oba potom tak dlouho bolelo? Co když je to dobře, že to z hlavy nevytlačíme? Co když tak nedovolíme zažít to znovu?“ Sečteno, podtrženo: Co když je dobře, že jsme si tím prošli a poučili se?“ Ale musíme vědět, kde se stala chyba (proč jsme měli potřebu do dřeva tlouci hřebík nebo mrštit skleničkou o zem).

Moje Setkání nebo Lék pro duši pomáhají ve třech směrech:

  1. Zabránit přenosu ubližování. Ublížení vytváří v první reakci potřebu mstít se. Ustoupit do režimu oběti a na viníka vytrvale ukazovat. „Já jsem dobrá, Ty špatný.“ NE! Není já a Ty. Jsme MY. Je to NÁŠ problém. Buď ho budeme řešit SPOLU, anebo žádné SPOLU už není. Buď jsme spoluhráči, nebo protihráči. Co chceme?
  2. Zabránit zrcadlení. Oko za oko – strategie mnoha ublížených lidí. Už Gándhí ale řekl: „Oko za oko, a svět je za chvíli slepý.“ Neuvažujme způsobem: Když to udělal jeden, může to udělat druhý. Položme si znovu otázku: Co vlastně chceme? Méně bolesti ve vztahu, nebo více bolesti ve vztahu?
  3. Zabránit internalizaci. Internalizovat znamená potlačovat to zlé v sobě tak dlouho, až přijdou psychosomatické potíže (poruchy emocí a termoregulace, pláč, pocení, zimnice, úzkost, strach, nespavost, nechutenství či naopak nezřízené přejídání a konzumaci alkoholu). A já se znovu ptám: Toto chcete?

3. problém: Cesta k sobě

Návštěvníky mého Setkání ujišťuji: Problémy přicházejí do vztahu ne proto, aby ho zničily, ale aby ho prověřily a případně posílily. Aby páry v problémech zjistily, koho mají po svém boku. Oba.

Láska neubližuje. Láska nevytváří rány, ale hojí je. Láska je porozumění, sdílení, vzájemná cesta. A o to jde i v případě obnovy důvěry po zradě.

Rád obecně používám tři cesty:

  • Einsteinova cesta. Když bylo Albertu Einsteinovi šestnáct, dostal se ve škole do sporu s učitelem náboženství. Ten se ptal, proč Bůh na světě dopustí tolik zla. Žák Einstein hned namítl, že zlo neexistuje. „Pane učiteli, existuje chlad?“ uvedl Einstein. „Jistě. Tobě snad nikdy nebyla zima?“ opáčil učitel kousavě. „Mýlíte se, pane učiteli. Chlad v souladu se všemi zákony fyziky neexistuje. Chlad je pouze označení pro nepřítomnost tepla. Všechny živé či neživé bytosti můžeme popsat na základě přítomnosti nebo tvorby tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či tvorby chladu. Chlad nemá ani jednotku. Minusové teploty říkají, kolik stupňů chybí do počátku tepla. Chlad je tedy pouhé slovo, které vytvořili lidé, aby zjednodušeně popsali to, co cítí v nepřítomnosti tepla.“ Načež pokračoval: „Pane učiteli, existuje tma?“ Učitel byl už podrážděný: „Jistě. Tys nikdy nevyhlédl do noci?“ Einstein se znovu ohradil: „Ani tma, pane učiteli, neexistuje. Neumíme zkoumat tmu, jen světlo. To se dá rozložit, měřit paprsek za paprskem, tma nikoli. Tma nemá ani fyzikální jednotku. Opět je to jen pojem, který vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla,“ dodal Einstein. „A stejné je to, pane učiteli, s nedostatkem nebo nepřítomností dobra, kterému Vy říkáte zlo.“

V souladu s Einsteinem tedy neexistuje neláska, jen nedostatek nebo nepřítomnost lásky. Tam, kde láska chybí, je nutné ji dodat. Totéž se týká porozumění, komunikace, ochoty pokračovat.

  • Pískoviště. Tuto metodu uplatňuji, když pár sice „chce pokračovat“, ale přitom se více osočuje, více boří než staví. Pak stačí vzít takové „partnery“ na dětské pískoviště a ukázat jim, že děti, které si hrají každé na svém vlastním písečku, nemohou postavit společný hrad.

Tehdy se znovu zeptám: Chcete být spoluhráči, nebo protihráči? Chcete být tým, na stejné straně, nebo soupeři, každý na jiné straně? Jedině tam, kde je společná vůle, je i společná cesta.

  • Světlo a tma. Světlo je to dobré, co jednoho či oba posiluje, tma je to špatné, co jednoho či oba oslabuje. Dalajlama to vyjádřil slovy: „Tmu nelze zahnat tmou. Tma vytváří pouze tmu. Jediné, co ukončí tmu, je světlo.“ Tím světlem mohou být slova nebo činy podpory, tou tmou může být hulvátství nebo jakákoli forma msty a ubližování. Znovu se tím ale vracíme k základním otázkám:

Opravdu máme OBA shodnou vůli pokračovat spolu? Pokud ano, nemůžeme žít každý na svém pískovišti. Opravdu chceme vytlačit ze svého života ubližování a trápení? Pokud ano, musíme se vrátit k lásce. Opravdu nám záleží na dětech? Pokud ano, pak je dostaňme z toxického prostředí, kde je pouze dětinské hašteření a vzájemné ubližování. Udělejme to společně. Dospěle. Hned.

3 doporučení

  1. Kde je vůle, tam je cesta. Kde společná vůle není, nemá smysl prodlužovat trápení sebe, druhého, dětí, které pak toxická atmosféra nejen ničí, ale také učí negativním rodičovským vzorcům.
  2. Negativní pocity, myšlenky a činy nedokážou vytvořit pozitivní život. Na začátku změnu k lepšímu musí být první pozitivní pocit, myšlenka a čin. První identifikovaný a vyřešený problém. První identifikovaná a odstraněná příčina. Pokud nevíte, jak na to, využijte Setkání nebo Lék pro duši. Využijte jedno, nebo druhé, ale sakra jednejte, dokud je čas.
  3. Láska je jako náplň, živá voda ve skleničce. Když se sklenička důvěry poškodí, láska rychle odtéká. Čas je klíčový faktor. Sama sklenička se neopraví. Sama jen zbývající voda vyteče…

Znáte už své PROČ – CO rozbilo Váš vztah? Máte skutečnou PŘÍČINU? Tou nikdy není (například) nedostatek sexu, ale co k nedostatku sexu vedlo, co nedostatek sexu umožnilo a neřešilo jej.

Pokud si už nevíte rady, a přece o záchranu vztahu stojíte, vstupenky na Setkání si zajistíte zde, knihu Lék pro duši zde. POZOR! Ve středu 14. června od 14.30 v prostorách Space Cafe v Praze na Andělu autogramiáda nové knihy Lék pro duši, která bude na místě i k zakoupení. Hned poté začíná Setkání.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart