Děláte to nejlepší, co je ve Vašich silách, a přece se k Vám druzí chovají, jako by to nebylo dost? Trápíte se tím, co pro ně udělat ještě víc, aby konečně docenili to, co pro ně děláte, a začali se k Vám chovat tak, jak si podle svého názoru zasloužíte?
Prosím, zadržte. A přestaňte klást rovnítko mezi to, jak s Vámi druzí zacházejí, a to, kdo jste nebo za co stojíte. Mezi tím totiž nemusí být vůbec žádná souvislost.
Vím, že s poslední větou nesouhlasíte. Přece jste byli vychováni tak, že když se na Vás rodič nebo učitel zlobí, pak má pravdu a jeho nespokojenost automaticky znamená to, že jste špatní. A právě proto s Vámi někteří takto manipulují. Chovají se k Vám jako k nule a doufají, že se jako nula začnete cítit. Ačkoli nula vůbec nemusíte být.
Problém prosebníka
V knize Lék pro duši, kterou jsem sestavil jako sebeterapeutický návod do nejtěžších chvil života, pokládám tu prostou otázku: „Opravdu si myslíte, že můžete ovlivnit to, jestli si Vás lidé budou vážit?“ Výborně. Tak mě, prosím, doprovoďte do centra nějakého turisticky vytíženého města. Nebo si na tento test vzpomeňte o dovolené, až budete procházet nějakým zahraničním městem.
Zaměřte svůj pohled na nějakého pouličního prosebníka. Žebráka či třeba umělce. Někoho, kdo prosí buď o milodar, nebo finanční ocenění svých dovedností. Tak třeba tento mladý obětavec.
Že ho neslyšíte? Představte si, že hraje mistrovsky. Jako virtuos. Pouzdro na housle má otevřené. Myslíte, že tam bude mít hodně peněz? A pokud ano, věříte, že příspěvek mu dá každý, kdo kolem něj prochází?
Prosím, nebuďte naivní. Ten mladík může hrát jako Bůh, a přece kolem něj budou lidé lhostejně chodit. Ne že by jim jeho umění připadalo nedostatečné. Možná se rádi zaposlouchají. Ale ani drobák mu nehodí. Budiž. Proč tedy jiní lidé se skloní, darují mu tu menší, tu štědrou almužnu a někteří ho i pochválí? A co si z toho má ten houslista vyhodit: Hraje špatně, nebo ne?
Jak to, že pro někoho je ubožák, který žebrá na ulici, a pro jiné nadějný umělec, který to možná dotáhne daleko? Proč se na něj někdo usmívá a jiný mračí? Proč má pro něj někdo slova chvály a jiný slova vzteku?
Tím se dostáváme k základní otázce:
Jak to, že různí lidé reagují jinak
Ten houslista by se mohl, tak jako Vy, hroutit: „Jak to, že si mě každý neváží? Jak to, že si mě váží jenom někdo? Kdo je vlastně ten, kdo si mě váží, a kdo ten, kdo si mě neváží?“
Pokud se domníváte, že houslistovi přispějí jen lidé s citem pro hudbu, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Pokud dovozujete, že mu přispějí jen lidé, kterým se jeho hudba líbí, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Pokud se domníváte, že všichni, kdo mu přispějí, ho mají rádi, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Objasním to.
Nepochybně mnozí z těch, kteří mají cit pro hudbu, ho s úšklebkem obejdou. Ne proto, že by nebyl dost dobrý, ale proto, že je dost dobrý. Až příliš dobrý na to, aby to uneslo jejich ego.
Nepochybně mnozí z těch, kterým se jeho hudba líbí, začnou na jeho hraní hledat něco, co se jim nelíbí. Nebo na jeho postavě. Nebo na jeho oblečení. Nebo na jeho věku. Opět ne proto, že nebyl dost dobrý, ale proto, že je až moc dobrý. Ano, někteří lidé na Vás začnou hledat to špatné, jestliže neunesou, co je na Vás dobré.
Nepochybně mnozí z těch, kteří mu přispějí, vůbec hudbě nerozumějí. Možná jen chtějí podpořit snaživého umělce, možná se umějí vcítit do jeho studu, možná ho oceňují za něco, co by sami nedokázali, možná jim ten mladík připomíná sebe v nějaké etapě jejich života, a možná je jim mladík lhostejný, ale prostřednictvím poskytnuté almužny si vylepšují svůj obraz možná v očích jiné osoby, která kráčí po jejím boku. Ano, chtějí před ní vypadat lépe, velkoryse, možná hudebně-vznešeně.
Ale všichni, které jsem uváděl, mají jedno společné. Jejich chování vůbec není o mladém houslistovi, ale pouze o nich samotných. Oni sami mají ve svém nitru motiv, proč mu almužnu dát, či nedát. Proto se mladý houslista nemusí vůbec trápit tím, jestli ho lidé oceňují. To, kolik peněz nasbírá, je totiž z psychologického hlediska především o štědrosti srdce těch lidí, kteří ten den procházejí kolem. To, jestli si ho kolemjdoucí budou vážit, je mnohem více o jejich náladě, pohodě, příjemném rozpoložení, než o jeho houslových dovednostech.
Dělejte to nejlepší, co můžete, ale víc neovlivníte
A totéž platí i pro Vás. Když si Vás někdo neváží, vypráví tím příběh o sobě, o svém momentálním životě, o tom, co má či co mu schází. Jestliže mu schází soucit, ochota si Vás vážit, jestliže má špatnou náladu, jestliže usoudil, že mu v něčem emocionálně překážíte, neocení Vás, i kdybyste byli ze zlata.
V knize Lék pro duši zdůrazňuji, že bych Vám tak rád lhal a tvrdil, že když budete lepší, schopnější, úspěšnější, bohatší, lidé Vás budou mít raději. Není to pravda. Takto paušálně to neplatí. Ano, někteří lidé Vás budou mít raději, jiní ne. Existují lidé, které přímo naštve, pokud budete lepší, schopnější, úspěšnější, bohatší. Budete-li zvládat těžké chvíle lépe než oni, můžete narazit na lidi, kteří Vás za to budou ctít a obdivovat, ale současně můžete potkat lidi, kteří Vás za to začnou nenávidět a srážet. Vůbec to totiž není o Vás, ale o tom, na koho narazíte.
3 doporučení
- Jestliže děláte pro druhé lidi maximum toho, co jste schopní, a oni si Vás neváží, neměňte se. Dělejte dál to nejlepší, co můžete. Jako ten houslista. A potom už jen pasivně pozorujte okolí. Ve chvíli, kdy děláte maximum, poznáte lidi. Pokud si Vás za to, co děláte, váží, či neváží, pamatujte, že tím nevyjadřují, kdo jste Vy, ale kdo jsou oni. Neříkají, co máte, nebo nemáte Vy, ale co mají, nebo nemají oni. Neříkají, co umíte, nebo neumíte Vy, ale co umějí, nebo neumějí oni. Například: Uvidíte, jestli mají cit.
- Neberte si osobně to, že někteří lidé cit nemají. To není Váš problém, ale jejich. A stejně tak nepodléhejte iluzi, že takoví jsou všichni. Někteří cit nemají, jiní mají.
- V tom, že někteří lidé cit nemají, nesmíte spatřit důvod k tomu, abyste se sami stali bezcitnými. Naopak, tím víc se orientujte na lidi, kteří mají cit, a važte si jich. Tito lidé jsou totiž pro Váš život opravdu důležití. To budou ti nejlepší diváci a posluchači „Vašeho houslového koncertu“.
Přemýšlejte o tom, prosím.
Jak Vám mohu pomoci
- Sebeterapeutickou knihu Lék pro duši, která je návodem pro zvládání psychicky nejtěžších chvil v životě, koupíte zde.
- Navštívíte-li ve středu 14. června Space Cafe v Praze na Andělu, budu tam i já. Rád Vám do této knihy, kterou zde prodávají, kromě svého podpisu přidám i věnování na míru, ale s jedinou podmínkou: že se ho budete DRŽET! Vše o Space Cafe je zde.