Poslouchali jste Osud „nemilovaného dítěte“? Pochopili jste lépe syndrom hladového srdce, vyvolávající citový deficit a vedoucí k syndromu příliš hodného člověka, který má podvědomou potřebu vyhovět za všech okolností všem a nikdy nikomu neříct NE? Cítíte, že je to příběh Váš nebo někoho z Vašich blízkých? Potřebujete Lék pro duši?

Vězte, že nejste sami. Mnoho lidí žije ve lživých přesvědčeních o své vlastní bezcennosti, která si nesou od dětství. Není lehké jim rozmluvit, že nejsou nula, pokud s nimi někdo jako s nulou dlouhodobě zacházel. Protože se však i při Setkáních se mnou ptáte na tento problém, rozhodl jsem se mu věnovat tento samostatný článek. Kéž Vám přijde srozumitelný.

Problém opakované lži, která se stane pravdou

Prosím, představte si, že odmala slýcháte, že si nezasloužíte lásku, že jste neschopní, že můžete za neštěstí svých rodičů. Neznáte-li jiné zacházení, pak se pro Vás stane normálním nálepka nuly. A z ní poté vycházíte. A když Vám poté, v dospělosti, v pracovním, rodinném nebo i partnerském vztahu někdo vmete do tváře, byť v emotivní hádce, cokoli, co se blíží „Jsi nula“, provinile sklopíte hlavu a nebráníte se. Mlčíte, protože „on říká pravdu“, naopak se ještě potvrdí Vaše domněnka, pochybnost, přesvědčení. A, což je jeden z důvodů vzniku Léku pro duši, jestliže potom potkáte opačně jednajícího člověka, který se Vás snaží zvednout, povzbudit, zahrnout komplimenty nebo láskou, který Vám tvrdí, že si zasloužíte lásku, že jste dostateční, nevěříte mu. Přijde Vám divný, podezřelý, ba nebezpečný. Bojíte se, že je to past. Že se jeho „přetvářka“ musí dříve či později proměnit v to jediné, co znáte: v nelásku, ponižování, opuštění.

Problém naposlouchané viny

Statistickou převahu u nemilovaných dětí mají nemilované dcery. Jejich nesebevědomí, jak potvrzují Setkání se mnou, pak trápí i jejich partnery. Těm vadí, že se ženy propadají do módu oběti, ustupují do submisivního postavení, bojí se hádat, vyslovit svůj názor, žádat o to, co potřebují, ozvat se, když jim něco vadí. Raději mlčí. Žijí v domnění, že na jejich hlasu nezáleží, ba že za něj mohou být ještě potrestané. Tak jak říká jejich dosavadní zkušenost. A navíc: Bylo by to „správně“, protože by si to „zasloužily“. Tak uvažují. (I proto jejich povinnou četbou má být Lék pro duši.)

Někdo řekne: Je to jejich problém. Ne, není. Způsobují tím i neštěstí svých partnerů, setrvalý růst napětí ve vztahu, který plnohodnotně nefunguje. Až nakonec přicházejí o muže, kteří v tomto toxickém prostředí neumějí žít nebo nechápou, čím se „provinili“, že s nimi žena nekomunikuje, že se neotevírá, že si nezaslouží její důvěru.

Dovolíte konkrétní případ, který vzešel ze Setkání se mnou?

Problém sebepoškozování

Budu jí říkat Martina. Na Setkání přišla s tvrzením: „Nemám sebevědomí. Nevěřím si. A to je příčina všech mých problémů.“ Mýlila se. Nedostatek sebevědomí nebyl příčinou, ale NÁSLEDKEM skutečného problému, který Martina neviděla, a tudíž ho ani neřešila. Je to jako když Vám vyskočí opar. Nepotřebujete primárně mast na opar (léčit následek), ale najít a odstranit příčinu, jež vede k oparu: snad zdravotní problém uvnitř těla, na který organismus upozorňuje problémem na pokožce. Ano, naše pokožka je jako promítací plátno, kde se často projevují obtíže duše.

Snížené sebehodnocení (sebedowngradování), které má za následek nedostatečné sebevědomí a sebedůvěru, bývá následkem minulosti. V té pak objevíme příčinu. Nezřídka jde o zranění vnitřního dítěte. Pochopte: I když vyrostete, tak to dítě, kterým jste v minulosti byli, máte pořád v sobě. I jeho nevyřešené problémy. Přičemž všechny nedostatečně kompenzované bolesti, uložené do podvědomí, následně z podvědomí ovlivňují vědomé pocity a myšlenky a formují naši přítomnost.

Odstraníme-li příčinu, zmizí pak i následek. Jako u oparu. A o to mi jde – při Setkáních (u těch, kdo mají odvahu se potkat se mnou) nebo u Léku pro duši (pokud se mě čtenář bojí).

Jak na to? Nejprve si definujme všechny potenciální komplikace:

1. komplikace: To „nemůže“ být matkou

Statisticky nejčastější rodinné třenice probíhají mezi matkou a dcerou. A mají dalekosáhlý dosah. Kdykoli se totiž poškodí ženský vztah v rodině a dojde na „lidový soud“, skoro vždy je to dcera, koho veřejné mínění posadí na „lavici obžalovaných“. V naší kultuře se totiž má za to, že „každá matka je pečující“, „mateřství je biologický instinkt“ a „všechny matky bezpodmínečně milují své děti“. Fixujme, prosím, tyto společenské teze.

Pokud tedy matka sáhne k odmítání, trestání a ponižování dcery, je podle většinové veřejnosti prakticky jisté, že „dcera byla neposlušná, nehodná, nevděčná“, že „rozzlobila nebo odstřihla svou matku“, která měla „plné právo“ dceru zatratit. A i když najevo vyjde opak, lid shovívavě matku pochopí: Rodičovství je přece „náročné“ a jakékoli dítě „komplikované“. A prokáže-li se, že matka se sama odcizila nebo dospívající dceru bezdůvodně vyhnala, soucitný národ předpokládá, že matka „jistě vyčerpala všechna možná řešení této krize včetně těch nejlepších“ a že si v této, pro ni „těžké chvíli, zaslouží mít podporu a veřejnost NA SVÉ straně“. Tečka.

Naopak dceru – ať z domova odešla sama, nebo byla matkou odejita – většinová veřejnost vnímá jako „nevděčnou“. Připomíná dceři, že „i kdyby nic jiného, byla rodiči přivedena na svět, živena, šacena, podporována“ – a ani to „jí zjevně nebylo dost“, a tak si „zaslouží pokárání, zostuzení nebo odsouzení“. Taková jsou data.

Většinová společnost tudíž za nemilující matku „dokončí“ její toxickou práci. Až možná i zničí dceru.

Důsledek: Maminko, prosím, jak k Tobě mohu najít cestu?

Při Setkáních často řešíme psychologický fenomén, kdy se nemilovaný k nemilujícímu snaží najít lepší cestu. Pro dítě, toužící po ocenění rodiče, je to typické. Cítí-li nelásku, snaží se mu nějak vlísat do přízně, vysloužit si alespoň malé pohlazení, zavděčit se, zkrátka udělat pro nemilujícího rodiče VÍC.

Neúspěšná snaha dosáhnout ocenění zvenčí způsobuje, že se nemilované dítě naučí hledat chybu v sobě, a i když v něm žádná chyba není, omlouvat se a ponižovat se. To nahrává nemilujícím rodičům k manipulaci, kdy si kompenzují svůj mindrák právě ovládáním dítěte. To je pochopitelně snadný terč – přirozeně miluje svého rodiče a věří mu, navíc se nemůže efektivně bránit. Nemá kritické myšlení, schopnost rozporovat rodičovská slova, tedy není-li milované, automaticky to vnímá tak, že si lásku nezaslouží, není dost dobré a má dělat pro rodiče ještě víc. Tím spíše, když je většinová veřejnost pořád na straně rodiče. „Zlobíte se na dítě? Asi Vás zlobí to dítě.“

Snaží-li se potom nemilovaná dcera najít cestu k nemilující matce, veřejnost to ráda interpretuje jako dceřino „doznání viny“. V součtu je tedy lhostejné, jestli se dcera snaží, či nesnaží obnovit vztah s matkou. Vnějším prostředím je vždy označována za špatnou – buď za „vinnou“ (hele, už se snaží dolézat), nebo „nevděčnou“ (hele, ani se nesnaží). A „špatnou“ dcera zůstává, i když se svěří se svým neštěstím třetí osobě (hele, proč si to nevyřeší přímo s matkou, ta podlá neupřímná dcera?).

Z toho plynou dvě fatální otázky:

  • Jak mohou nemilované děti upozornit na toxické chování rodičů, aby to ve výsledku nebylo obráceno proti nim – aby samy nevyzněly podrazácky, nevděčně, dětinsky?
  • Je povinností nemilovaných dětí strpět bolest od toxických rodičů a doprovodné veřejné zostouzení?

2. komplikace: Stud a život v tichu

Martina, která při Setkání se mnou hledala kořeny svého nesebevědomí, byla odlišná alespoň tím, že měla trochu důvěry ke mně. Že se někomu rozhodla svěřit. Napomohlo tomu i to, že jsem jí NEPOLOŽIL otázku: „Proč jste tak dlouho mlčela?“ Po této otázce obvykle svěřování nemilované ženy skončí. Dojde jí, že posluchačem nemůže být pochopena, a zablokuje se. I proto vznikl Lék pro duši, nástroj, jak si psychologicky pomoci v osamělosti. Obdivuji každé nemilované dítě, které se dokáže svěřit jiné osobě. A to proto, že musí překonat obří překážku v sobě. Toto jsou dva důvody, proč nemilované děti o svém utrpení mlčí:

  1. Nenapadne je mluvit. Norma dětí je odvozována od toho, co ve svém prostředí pravidelně a dlouhodobě vidí – tudíž co je pro ně normální. I když jsou bity, vnímají to jako normu pro žití v tomto pozemském světě a přijímají, že „takto se má s dětmi zacházet“. (A to až do chvíle, než uvidí lepší zacházení ze strany rodičů svých spolužáků…)
  2. Stydí se a bojí. Jakmile pochopí, že žijí hůře než jejich vrstevníci, ústa jim zamkne osobní hanba a vnitřní přesvědčení, že jsou samy vinny tím, jak špatně se s nimi zachází. Ostatně, to je i častá mantra rodičů. Nemilující matky obhajují své škodlivé jednání nejčastěji přesunem viny na dítě: „Netrestala bych Tě, kdybys nebyla tak hloupá, nešikovná, neopatrná.“ Anebo: „Dáváš mi samé primitivní otázky a já mám jiné věci na práci než se bavit s primitivem.“ Nebo: „Kdybys byla hodnější a poslušnější, nemusela bych na Tebe křičet. Můžeš si za to sama.

Pocit hanby a studu, odmala živený v nemilovaném dítěti, se propisuje do jeho následného mlčení. Dospělý člověk s vnitřním zraněným dítětem nechce „ještě více zviditelnit“ své „zcela zřejmé“ nedostatky, o nichž byl dlouhodobě přesvědčován. Stokrát opakovaná lež (nemilujícího rodiče) se (pro nemilované dítě) stane pravdou. I to způsobí zvyk. A také společnost, která stále opakuje: „Rodiče máme uctívat, jsou moudřejší a myslí to s námi vždy dobře.“ Potažmo: „Jednají-li s námi zle, pak si to zasloužíme.“

Nemilované dcery se proto naučí vyhledávat ticho – vztahy, kde nemusejí komunikovat, nebo osamělost, kde alespoň není trestání druhými a bolest.

Důsledek: Hanba jako zbraň

Z hlediska nemilovanosti nezáleží na tom, zda rodiče ubližují dětem aktivně (násilím včetně slovního a duševního), nebo pasivně (lhostejností a nevšímavostí). Nemilované děti jsou potom vždy náchylné k uzavřenosti a přesvědčování sebe, že se nemají mít rády a vidět na svém životě nic dobrého. Vy, kteří využíváte mou pomoc při Setkáních, víte, že jdeme-li po niti Vaší minulosti, nalézáme tam často rodiče či příbuzné úmyslně zlé, nebo neschopné zvládnout své ego a přijaté špatné emoce. Děti jsou pak „první na ráně“, bližší než sám partner, protože děti musejí být VŽDY nablízku a VŽDY strpět to, co jim dospělý říká. Právě tyto momenty jsou skutečnou příčinou zranění vnitřního dítěte a jeho dlouhodobé nemohoucnosti se zotavit (proto Lék pro duši).

Emoční zranění pak ještě prohlubuje u nemilovaných dětí pocit, že jsou špatné v každém případě: ať se provinily, nebo ne, ať toxické jednání svých rodičů poslušně snášely, nebo ho neustály. Jinak řečeno: Děti prožívají „otravu duše“, ať s rodiči uťaly kontakt (mají pak pocit viny), nebo ať ho s nimi udržují (mají pak trvale živený pocit nedostatečnosti). Chronické sebeobviňování se vlivem psychosomatiky přes bolesti hlavy propisuje do bolestí žaludku, píchání v hrudi, chronické únavy a ruptury očního kontaktu, tedy neschopnosti podívat se rodičům zpříma do očí.

Téměř každé dlouhodobě nemilované dítě postupně přestává mluvit, obhajovat se, internalizuje svou hanbu dovnitř (poslušně ji polyká a v mysli neustále převaluje, až akceptuje, že je skutečně vadné a bezcenné). Přitom příběh nemilujícího rodiče mohl začít před mnoha pokoleními – generačně se pak přenáší mezi rodiči a potomky například setrvačný názor, že „děti nelze vychovávat po dobrém“, neboli: „Kdybys viděla, jak mě máma tloukla! Moji rodiče by Tě za tohle zabili! Ještě mi děkuj, jaký jsem já ohleduplný rodič…“

Bohužel, přibližně polovina dětí rodičovský vzorec přebírá. Druhá polovina naopak nenávidí a ve vlastním rodičovství zásadně neduplikuje. U druhého případu „vlákno zla“ naštěstí končí.

3. komplikace: Porozumění své „hanbě

Novorozenci přicházejí na svět ještě bez pocitů hanby a viny. První projevy těchto sebepoškozujících negací jsou pozorovány u batolat. Do třetího roku věku pak má dětský mozek vytvořenou přibližně polovinu veškeré logiky, včetně toho, jak automaticky reagovat na něčí útok, křik. Toto si dospělí lidé s minulostí nemilovaného dítěte musejí uvědomit. Mnohé z toho, co mají v hlavě, odpovídá tomu, co do nich druzí „nahráli“. Ale nyní k rozdílům mezi hanbou a vinou.

Pocit hanby (studu) je škodlivější a má větší předpoklad, že v člověku zůstane. Hanba se totiž vztahuje na všeobecnost: Dítě se pak cítí nedostatečné ve všem, co dělá.

Pocit viny je spojen jen s konkrétní událostí a může mít i pozitivní efekt – hlubší empatii, soucit s osobami s podobným problémem.

Naopak lidé ochromení pocitem hanby hůř hledají cestu k druhým. To je dáno i tím, že hanba funguje jako SEBESTŘEDNÉ zaměření na „špatné“ Já. Vyřazuje tudíž z mysli výhled ven a snahu o empatii. Ten, na koho dolehne hanba, má sklon utíkat od problému a tolik neřeší, zda nepoškodil jinou osobu. Hlavně chce NEvidět VLASTNÍ chybu i následky. Tak strašně se stydí a uzavírá.

Bohužel, před pocitem hanby utéct nejde, jelikož je v nás. Proto jsou tito jedinci náchylnější k neadekvátní „sebeobraně“, silnému hněvu i sebedestrukci. Ze msty pak dokážou ničit sebe i druhé, což ztěžuje jejich fungování v dlouhodobých vztazích. Navíc doba, po kterou vnitřně trpí, je přímo úměrná emoční bolesti, které byli vystaveni.

To je problém i nemilovaných dcer. Samy si neumějí pomoci a o cizí pomoc se bojí říct. Nechtějí svou hanbu dostat „do světla lamp“. Říkají si: „Stačí, že tu hanbu musím snášet v sobě. Druzí se mě beztak nezastanou, neporozumějí mi.“

Následek: Odosobnění se od pocitu viny

Kdo se už v dětství naučil, že druzí lidé jsou pro mě vždy autorita, která má zásadně pravdu a určuje i to, kdy „jsem nedostatečný a vinen“, ten může mít v dospělosti problém s vnějším centrem hodnocení. Pak kolem sebe neustále hledá někoho, kdo „nacení hodnotu jeho samotného“. Kdo jej kritizuje, nejenže má pravdu, ale jeho slova není možno rozporovat a je nutné je přijmout jako zahanbující fakt. „Mám ošklivý nos. Nevzhlednou figuru. Nikomu se nelíbím. Už si nikoho nenajdu. Nic nedokážu. Nic dobrého si nezasloužím. Nevěřím si.“

Obdob těchto vět uslyšíte ve své mysli tisíce. Jak se tam vzaly? To už víte. Naučte se chápat původ tohoto „plevele“ ve své hlavě a naložit s ním tak, jak si zaslouží – „vytrhat ho“ (Lék pro duši).

Přičemž si osvojte pět základních faktů:

  1. Všem lidem se ani přes veškerou snahu nezavděčíte.
  2. Vždy bude existovat někdo, kdo se k Vám bude chovat hůř než Vy k němu, a to ne proto, jací jste Vy, ale proto, jaký je on (a jaké mindráky má).
  3. Všichni lidé nejsou stejní, naopak každý člověk je jiný.
  4. Kvůli jednomu toxickému člověku nemusíte mít toxický vztah k celému lidstvu.
  5. Kvůli jedné fázi života si nemusíte ničit neštěstím celý zbytek života.

Vaše cesta

Při Setkáních, potažmo v knize Lék pro duši učím zbavit se vnějšího centra hodnocení. Přestat se řídit tam, co Vám okolí namlouvá. Věnovat větší pozornost tomu, co si myslíte, cítíte, přejete Vy. Hodnotit svůj život více podle sebe. Přesunout tedy centrum hodnocení života i sebe dovnitř, do svého vlastního nitra. Což znamená dát sebe na první místo.

Vím, jak je pro nemilované děti těžké naučit se říkat NE, umět se za sebe postavit, nastavit si osobní hranice, začít vnímat a uspokojovat také své potřeby. Není to snadné, jenže se to vyplatí a jde to. Jako se děti naučí mít se nerady, mohou se poté naučit mít se (dokonce o to víc) rády – už proto, co musely překonat. Pamatujte: Lidé, kteří od narození dostávali málo lásky, si zaslouží co nejvíce lásky. A nejen zaslouží, oni to potřebují.

Jak Vám mohu pomoci

  1. Knihu Lék pro duši seženete pouze zde (proklikněte). V knihkupectvích není a nebude dostupná.
  2. Pro Setkání se mnou si vyberte termín zde (proklikněte).
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart