Jako malému kloučkovi mi babička vyprávěla jeden příběh. Byl o děvčátku, které drželo dvě jablíčka. Byla nádherná, červená, vypadala šťavnatě a tatínek na ně dostal chuť. Poprosil dcerku, aby mu jedno dala. Holčička zaváhala. Pak honem nakousla jedno, po něm i druhé jablíčko. Tatínka to rozzlobilo. Začal na holčičku křičetouci. „Jsi tak sobecká! Dávám Ti vše, co Ti na očích vidím! A Ty se ke mně zachováš takhle! Nezasloužíš si mě! Nezasloužím si Tebe! Jediné, co si zasloužíš, je výprask!“
Holčička se zalykala slzami, snažila se něco vysvětlit, ale dostala příležitost až poté, co tatínek s bitím přestal. „Tatínku,“ vyhrkla, „já Tě mám přece nejraději na světě. Ta jablíčka jsem ochutnala jen proto, abych věděla, které z nich je sladší – které Ti mám dát…“
Babička mi ten příběh vyprávěla proto, abych se v životě naučil NEJDŘÍVE MYSLET, AŽ POTOM JEDNAT.
A přece jsem udělal spoustu zbytečných chyb. O těch hlavních, které následuje mnoho dalších lidí, je kniha L.E.Ž.. Jednou z největších bylo moje přesvědčení, že lhát se vyplatí. „Stačí zalhat, a člověk je ze všech úskalí venku,“ říkal jsem si. A tak jsem i jednal. Až jsem jednou našel doma na stole lístek od dívky, která ode mě po jedné takové mé „neodhalitelné“ lži definitivně odešla.
To psaní začínalo slovy: „Petře, pamatuj, že ženu nic nebolí víc než poslouchat lež a znát pravdu.“ Jak jsem byl hloupý, pohrdavě jsem se zasmál: „Ty a znát pravdu? Co to žvaníš? Jak bys mohla znát pravdu?“ Tehdy začalo moje prozření… Nevěděl jsem totiž nic o ženské přirozenosti a intuici, kterou rozebírám v knize L.E.Ž.. Teprve po letech, když jsem tu dívku potkal šťastnou po boku jiného muže, mi řekla: „Žádná žena nepotřebuje slyšet pravdu, protože ji dávno cítí. To, že se žena ptá, neznamená, že pravdu nezná, ale že chce vědět, s kým ve skutečnosti má tu čest. Žena totiž hlavně potřebuje muže, na kterého je spolehnutí. A když takovým muž není, žena není smutná z toho, že jí lže, ale že tomuto muži, jí milovanému člověku, už nikdy nemůže věřit – i kdyby stokrát vědomě chtěla, nedokáže to.“ A dodala: „V mužském světě hrají velkou roli slova. Muži jsou totiž víc racionálně založení, věří tomu, co vidí, slyší, na co si mohou sáhnout, domlouvají se hlavně slovy. Muži si tak myslí, že lásku stačí vyjádřit slovy. Jenže ženě nestačí slova, žena potřebuje činy. Ženě nemusíš vykládat, jak moc Ti na ní záleží, ona to pozná z toho, jak s ní zacházíš. Žena po muži vyžaduje slova jen proto, aby ho lépe poznala – aby jí zpřístupnil jeho vlastní myšlení, aby pochopila, jestli je schopen do budoucna se změnit, vůbec někdy přiznat svou chybu…“
Od lži až k ničemu
Od mnoha (například nevěrných) mužů dostávám žalostné příběhy, zakončené otázkami typu: „Jak to, Petře, mohla vědět?“ Muži podceňují ženskou intuici. Přitom žena je už z povahy své role více spjata s přírodou, citem, energiemi. Jejím úkolem je najít spolehlivý protějšek, schopný po všech stránkách zajistit a neopustit rodinu, tudíž vytvořit ženě i rodině bezpečné prostředí. Žena potřebuje umět odhadnout, S KÝM vlastně sdílí. Proto je tak citlivá a křehká. Musí být, od početí se stará o jinou křehkou bytost – embryo, plod, dítě. To je dlouho zranitelné, proto se žena učí být mu správnou ochranou, skořápkou, tvrdým brněním. Žena se nikdy nesmí obrátit zády k dětem, musí jít i přes vlastní bolest a sebeobětování. Ostatně, už porod pro ni znamená nepohodlí až utrpení. Proto je u ženy natolik posílen cit, který jí v každém okamžiku říká, co je správné, přičemž správné nemusí znamenat bezbolestné.
Naopak, porod ženu učí, že utrpení může přinést štěstí. Stejně žena přistupuje mnohdy ke vztahu. Věří, že utrpení má smysl a že se „narodí“ lepší člověk. Toto čekání ale není nekonečné. Žena totiž vydrží hodně, ale pořád je člověk a má své meze. V článku 5 důvodů, proč muži ztrácejí VŠECHNO, když přijde ženské NIC jsem varoval před momentem, kterému psychologie říká NIC. Je to ta chvíle, kdy přijde ženské mlčení. Ten křik beze slov. Ten okamžik, kdy se v ženě přesáhnou všechny meze. Kdy se žena vyčerpá dosavadním vysvětlováním, obhajováním, doprošováním a bojováním o vztah. Kdy jí nezbude už žádná síla. Jedině na to rezignovat. Na daného muže i na vztah. Tehdy je se vším konec. Jako když definitivně uschne květina a nejde oživit. Já to poznal. Přál bych každému muži, aby tuto zkušenost nemusel nabrat. I proto vznikla L.E.Ž.. A i proto varuji před lží jakožto nejhloupějším činem ve vztahu. A to ze sedmi důvodů:
1. důvod: Ženy nejsou muži
Toto zřejmě není objev hodný Nobelovy ceny. A přesto to je pro některé muže novinka.
Muži rádi soudí ženy podle sebe, svým vlastním způsobem myšlení. Proto si myslí, že lež, která připadá neprůstřelné mužům, nemohou ženy odhalit. A to jen proto, že by ji neodhalili muži.
Jenže muži a ženy jsou založeni na odlišném vnímání a rozhodování. Chcete možná bizarní příklad?
Zkuste si s malými dětmi hrát na schovávanou. Užasle spatříte, že ony klidně strčí hlavu pod polštář, tělo nechají venku a mají pocit, že je nevidíte, protože ony nevidí Vás.
Muži jsou v tomto takové děti. Mají pocit, že mohou lhát a ženy nic neucítí. Jenže lež je energie. Má odlišné vibrace než pravda. A není to dáno obsahem věty, nýbrž tím, kdo tu informaci vysílá. Ano, muž, který lže, sám není v pohodě s vytvořenou energií věty. On racionálně ví, že je v rozporu s tím, co říká. Vytváří umělý produkt, a ten „jinak chutná“.
Budeme-li v ruce držet bílou kuličku a tvrdit, že je černá, protějšek to pozná. To je však případ hmotné lži. U nehmotné lži (slov, která jsou v rozporu s myšlenkami) je třeba si uvědomit, že slova, tak jako myšlenky, jsou energie. Ačkoli nejsou vidět (naše oči jako racionální smysly jsou k neužitku), náš cit dokáže navnímat jak slovo, tak myšlenku. A navíc člověk nedokáže vyzařovat atmosféru, která s ním samotným není v souladu. Je možné předstírat úsměv, ale nelze předstírat šťastnou energii. Tu buď máme, nebo ne.
Muž věří především tomu, co vidí. Zůstává-li s ním žena, ačkoli sám ví, že jí lže, jeho závěr zní: Ona neví, že lžu. Nechápe, že s ním žena může zůstávat PRÁVĚ PROTO, že dobře ví, že muž lže. Že dobře ví, jak je to s mužem těžké a bolestivé. Vzpomeňme si, prosím, na porod. Žena ví, co je správné. Že má jít vstříc bolesti. Ukrutné bolesti. A to proč? Protože cítí, že za bolestí může být štěstí. Narození nového člověka. I nového muže, který nebude lhát.
Muž lže, protože věří, že bude ve větším pohodlí. Ve skutečnosti je to omyl. Lež přivádí člověka do mnohem většího nepohodlí. Žena to cítí. Ví, že její muž je jako dítě. Že dělá přesně to, co by neměl. Že „je to vidět“. Ale žena obvykle od dětí neutíká. Ví, že výchova je bolestný proces, jenž trvá dlouho. Na druhou stranu i žena má meze. Tou mezí je NIC.
NIC, které nastane „zničehonic“, jak říkají muži. NIC, které přijde „bez důvodu“. Muž totiž neumí „cítit“ problém zdaleka tolik jako žena. Proč také? Jeho úkol je mít bystré oči, mysl a končetiny. Aby mohl běžet za mamutem a skolit ho jednou přesnou ranou. Vnější svět je údělem mužů. Na vnitřní svět není čas. Děti potřebují jíst. Ale žena potřebuje cítit, že jsou všichni v bezpečí. Proto muž věří hlavně tomu, co vidí, a žena hlavně tomu, co cítí.
2. důvod: Klade-li žena otázku, ne nutně proto, že nezná odpověď, ale proto, že chce vědět, zda je muž schopen změny a hoden důvěry
Když ženy sdílejí, hodně mluví.
Když se ale ptají, mnoho slov nepotřebují.
A když muže usvědčí ze lži, často úplně mlčí.
Zato začne žvanit muž. „Jak jsi to mohla vědět? Kdo Ti to řekl?“ hledá vysvětlení. Ale žádné pro muže pochopitelné není. Pokud žena vůbec odpoví, pak pouze: „No, VÍM to.“
Muži si často stěžují, že ženy nesrozumitelně mluví. Že říkají přesně opak toho, co chtějí vyjádřit. Ano, ženy nejsou úplně racionální bytosti, a slovo „vím“ z jejich úst není přesné. Vědění totiž vychází z rozumu, zatímco ženské „vím“ vychází ze srdce – říká, co žena cítí.
Ženská intuice cítí to, co se stane i co se děje. Vnímá momentální energii, která vede k budoucím činům. Absorbuje energetický nesoulad i rodící se lež. Ten důvod, proč je žena svou intuicí zmatená, je způsoben pouze tím, že si své tušení neumí racionálně vysvětlit. Natož aby ho tlumočila muži. Žena proto nezřídka hledá věcný důkaz, který by předložila muži, aby jí v jeho racionálním a hmotném světě uvěřil. Sama ho ale na nic nepotřebuje.
Intuice je přírodní dar. Disponuje jí všechna zvěř. Žena je tak v tomto smyslu jako tažný pták, který dávno dopředu ví, kdy přichází chlad a je potřeba odletět. Proto když se žena ptá, není to nezbytně proto, že by neznala odpověď, ona ji zná, ve smyslu cítí, ale jen se potřebuje ujistit, koho vlastně vedle sebe má – jestli muž bude schopen se někdy změnit, uznat svou vinu, zda má smysl na něj čekat a marnit čas, když už je přece dávno dospělý.
Ano, občas je to naivita, ale žena věří, že toho muž bude schopen, když ne s ohledem ke svému rozumu, tak alespoň s ohledem k jejímu srdci.
3. důvod: Žena nikdy neví, zda horší je muž, který jí přímo lže do očí, nebo ten, který si myslí, že je tak hloupá, že jeho lžím bude vždycky věřit
Uvědomme si, že ženy chrání děti. Před každým nebezpečím. I před vnitřním nepřítelem.
Ženy proto bedlivě naslouchají. I mužským slovům. Přímo si o ně říkají. Obzvláštní zřetel věnují emočně silným slovům jako: Miluji Tě. Záleží mi na Tobě. Chci být stále s Tebou.
Když to slyší, rády zavírají oči. Muž si myslí, jak to asi ženy dojímá. Ale ženy to intuitivně dělají proto, aby se lépe soustředily na energii slov. Aby vnímaly nejen významový obsah slov, nýbrž to, co je jen mezi řádky, a přece vyřčené. Ženy totiž dobře vědí, že oči lze zavřít před tím, co nechceme vidět, ale srdce nelze zavřít před tím, co nechceme cítit.
Když ženy navnímají lež, bolí je to. Uvědomují si totiž, že je muž velmi podceňuje. Že si o nich myslí, že jsou možná hodně hloupé, když tomu věří. Chtěli byste takového partnera?
Žena, protože více cítí energii, dobře ví, že lživé slovo z časoprostoru jenom tak nezmizí. V ženě uvízne na hodně dlouho a je otázkou, zda se ho vůbec někdy podaří vyjmout. To jen muži si myslí, že na slově nezáleží, že ho lze kdykoli odvolat nebo zapřít. Ne, mužské slovo zůstává v ženském srdci. Napořád. Tak se stane, že žena, byť odpustí, nezapomíná. Je to ochranný mechanismus přírody, který jí nedovolí vystavit sebe i děti opět nepříteli.
Muži se mě často ptají, co vlastně žena při vnímané mužské lži cítí. Není to nenávist ani opovržení. Je to jen ryzí neštěstí. Nikoli snad z toho, že se jí muž rozhodl lhát, to je nakonec problém jeho karmy, ale z toho, že někomu, koho byla ochotna milovat, od té chvíle už nemůže nikdy věřit.
4. důvod: Zalhat ženě je nejrychlejší způsob, jak se pro ni stát cizím člověkem
Když muž řekne: „Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!“, myslí si, že žena slyší: „Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!“ Muž totiž uvažuje logicky. Pouze logicky.
Jenže žena dokáže slyšet i to, co nebylo výslovně řečeno. Třeba: „Dnes NA TEBE nemám čas, protože pro mě nejsi důležitá. Zítra se MOŽNÁ uvidíme, ale třeba taky ne. NEchybíš mi, protože kdybys mi chyběla, byla bys moje priorita i dnes.“
Ženská intuice tímto překladem mužských slov vytváří ve svém srdci speciální prostředí, kdy emocionální paměť (žena si výtečně pamatuje emoční energii mužských slov) je zvědavá, zda muž své slovo dodrží. Pokud ano, zůstává jí blízký, protože dokazuje, že je na něj spolehnutí. Pokud slovo nedodrží, možná plíživě, ale rozhodně se pro ni stává cizincem. Zejména když na ni opakovaně „nemá čas“. U žen drsně platí, že když jim nevěnujete čas, učíte je žít bez Vás, či s někým jiným, kdo jim čas věnuje.
Z toho plyne, že lhát nebo zamlčovat ženě, respektive vyjadřovat její NEdůležitost jiným způsobem (odepíráním společného času), je nejjistější cesta, jak o ženu přijít. Zpočátku se tím sice žena trápí, podbízí se, vyčítá, hádá se, ale jednou přestane. Protože už necítí NIC, o co by z jejího pohledu stálo za to bojovat. Proto v karmické knize L.E.Ž. apeluji: Nelžete tomu, kdo Vám důvěřuje, a nevěřte tomu, kdo Vám lhal. Lež totiž zabíjí vztah.
5. důvod: Ženy o lži nevyjednávají
Když jsme u těch rozdílů mezi mužským a ženským světem:
Mužský rozum je flexibilní, pružný, ohebný. Nic v něm není definitivní a jednoznačné. Jen se podívejte na jakýkoli populární mužský sport. Typicky: fotbal. Muži se umějí pohádat o to, co je faul nebo co je hra rukou. Byť fotbal má jasná pravidla, největší mužská zábava, spojená s fotbalem, je vykládat je každý po svém. Třeba: „To nebyl AŽ TAK VELKÝ faul.“
Chápete? Myšlení mužů funguje na škále. Jako když otáčíte kolečkem hlasitosti. Pro muže existuje menší nebo větší lež, ne tak úplně nevěra a podobně. Jako by chování mohlo mít svou stupnici závažnosti. Tak to je (mužský) rozum.
Ale ženské srdce funguje přepínacím způsobem. ON/OFF. Vypnuto, či zapnuto. Není nic mezi. Plus, nebo minus. Život, nebo smrt. Láska, nebo bolest. Ženě se může narodit byť postižené dítě, ale neznamená to, že ho bude milovat méně. Miluje ho. Tečka. Je to její dítě. Kdežto muž dokáže vycouvat od těhotné ženy s tvrzením, že už ho to tolik nebaví.
Pro ženu lež buď je, nebo není. Nevěra buď je, nebo není. Naopak muž je schopen říct: „Hele, po většinu roku jsem Ti byl věrný.“ Jako by řekl: „Letos jsem Ti byl na 99 procent věrný.“ Ale žena v takovém případě slyší: „Prostě jsem Ti byl nevěrný.“
Muži proto rádi o ženách říkají, že jsou „jednoduché“. Ve skutečnosti ale muži jsou „příliš složití“. Jenom se vraťme k fotbalu: Muži ke čtyřem rozhodčím na hřišti přidali ještě další instituci – videorozhodčího, který je na zápasech „proto, aby rozsoudil odlišné názory“. Výsledek? Sporů je ještě víc. Muži se od této chvíle hádají i nad výroky videorozhodčího.
Jinak řečeno: Zatímco muži jsou schopni donekonečna o něčem diskutovat a vyjednávat, pro ženu je lhaní projevem zraňování a ubližování, a basta. Přitom zraňování a ubližování má ženský cit na opačné straně než lásku. Proto žena dokáže ihned přestat důvěřovat i tomu muži, kterého miluje. To, že od něj odchází, neznamená, že ho nemiluje, ale že tu bolest, kterou jí způsobuje lží nebo nevěrou, už nelze vydržet. Už jí to nestojí za bolest.
K tomuto rozhodnutí vede ženu samozřejmě ne rozum, ale cit. Žena ví, že bez muže, tím spíše když odchází i s dětmi, bude budoucnost těžší. Na druhou stranu na bolest je žena zvyklá. Zvládne ji. Co nezvládne, je člověk, na kterého není spolehnutí. Na prvním místě má totiž žena lásku k dětem, které si život v prostředí zraňování a ubližování nezaslouží.
6. důvod: Jedna lež zpochybňuje všechny pravdy
Má-li žena nějakým přívlastkem definovat lháře, nejčastěji použije slova jako hloupý či směšný. Zkrátka: Chudák. Pro mužské ego jsou takové výrazy nepochopitelným úderem. Oni sami si totiž myslí, že když lžou, jsou naopak silní, obdivuhodní. Když se ale muž vážně zamyslí, dá ženám za pravdu. Jak jinak než jako hlupáka nazvat člověka, který vědomě jednou lží riskuje zpochybnění všech svých pravd, které do této doby vyslovil a od této doby vysloví? Jak jinak než jako směšného chudáka nazvat člověka, který si neumí předem spočítat, že na získání důvěry potřebuje moře pravd, ale na ztrátu důvěry mu stačí jedna jediná lež? Mužský rozum se právě těmito hořkými zkušenostmi učí, že stačí jednou zalhat a vztah, ať byl sebekrásnější, už nebude nikdy jako dřív.
A to i proto, že:
7. důvod: Ženy se nebojí zřejmých nepřátel, ale falešných přátel
V knize L.E.Ž. jsem předestřel několik svých životních chyb. Nezapomínám na ně, protože mi pomáhají stejné chyby neopakovat. Mezi nejbolestnějšími a tedy nejvíce nezapomenutelnými je té dívky, o níž jsem psal na začátku. V dopise na odchodnou také stálo:
„Petře, jsem nešťastná a zklamaná. Ne z toho, jaký jsi. To je nakonec Tvoje věc. Ale z toho, že ses stal někým, kým jsi slíbil, že nikdy nebudeš.“
Ta věta mě děsně zabolela a probudila. Ukázala mi, že moje lež zpochybňuje hlavně mě. Na odhalené lži je totiž nejhorší, že před Vámi najednou stojí ne jiný člověk, ale právě takový člověk, jakým vždy byl. Ve skutečnosti se nezměnil, pouze spadla jeho „maska“.
V karmické knize L.E.Ž. varuji, že nejde obelhat někoho, kdo nám nevěří. Obelhat lze jen toho, kdo k nám chová důvěru. Kdo nám nedůvěřuje, ten nám totiž šanci na obelhání ani nedá. Podraz tak nikdy nemůže přijít od nepřítele. Těm přirozeně nevěříme – víme, že jim nemáme věřit. Lež a přetvářka nás tak mohou překvapit jen u FALEŠNÝCH přátel.
Ostatně, ta dívka mi napsala: „Nebojím se lidí, o kterých vím, že jsou nepřátelé. Bojím se lidí, kteří se tváří jako přátelé, a přitom za zády ubližují. To znamená, že už se bojím i Tebe.“
Jako muž jsem doufal, že se na mou lež zapomene. Jenže její srdce nikdy nezapomnělo. Naučilo mě, že co mužská lež, to jedna jizva, kterou už nepůjde vyhladit. Co lež, to jeden zápis, který říká: „Holka, pamatuj si: Tomuhle konkrétnímu člověku nestojíš za pravdu. Byla jsi natolik hloupá, že jsi mu věřila. Už stačilo.“
3 doporučení
- Nezrazujte ženu. A pokud to uděláte, neočekávejte, že Vám ještě někdy bude věřit. Žena si totiž mnohem víc než muž uvědomuje spěch času. Nemarnit čas je součástí genetického kódu ženy.
- Pokud ženu zradíte a ona dál s Vámi zůstává, nemusí to znamenat, že Vás dál miluje. Možná je pro ni snazší, racionálnější zůstat než odejít. Ale neznamená to, že Vám lži baští. Její emocionální odpojení můžete velmi zřetelně cítit, třeba na snížené důvěře nebo neosobnosti.
- Stojíte-li na rozcestí, zda to udělat, nebo ne, zvažte toto: Žena hledá muže, který jí pomůže odstraňovat problémy, ne být problémem sám o sobě. Pro ženu je tak z dlouhodobého pohledu optimální muž, který používá rozum i k tomu, aby dříve či později pochopil ženské srdce, mimo jiné i to, že nejsou menší a větší lži, pouze a jenom lži.
Čelíte následkům lži nebo zrady Vašeho protějšku? Nebo neumíte překonat Vaši vlastní nevěru, která zničila něčí důvěru? Kniha L.E.Ž. je k zakoupení zde.