Dobře, až moc dobře si pamatuji na dětství.

Tehdy jsem ještě dával druhé šance. Říkal jsem si: „Nikdo přece není neomylný. Všichni přece chybujeme. Právě chybami se přece ponaučujeme.“

Nevěděl jsem totiž, že to není pokaždé pravda. Ano, jsme neomylní. Ano, všichni chybujeme. Ale ne všichni se chybami ponaučujeme.

Existují totiž lidé, kteří dělají chyby, ale neopravují je. Jinými slovy: Je rozdíl mezi chybou a „chybou“, která je ve skutečnosti ne omylem, ne přešlapem, ne nedopatřením, ale vědomým, úmyslným, chladnokrevným a dobrovolným rozhodnutím.

Nejspolehlivější způsob, jak chybu a „chybu“ odlišit, je nedávat druhé šance.

Co je chyba

Jak píšu v knize L.E.Ž., která je o zvládnutí těch nejbolestnějších zklamání ve vztahovém životě, chyba z psychologického pohledu je, když udělám něco, o čem NEVÍM, že je nesprávné, a teprve to uděláním potřebuji zjistit.

Právě poznáním, že toto bylo nesprávné (toto způsobilo bolest mně nebo druhé osobě), se člověk ponaučuje. Ano, chyba činí člověka moudřejším, vědomějším, vede ho ke změně. Člověk se totiž učí, že toto nemá opakovat.

Co je „chyba“

Něco úplně jiného však je, když udělám něco, o čem už VÍM, že je nesprávné. Například vím, že druhému ublížím. To není chyba. Já už vím, k čemu daný krok povede, co způsobí druhému nebo mně. Já se nedozvím nic nového. A přece to udělám. Přesněji, PRÁVĚ PROTO to udělám.

Vím, že druhý bude trpět. Vím, že riskuji jeho ztrátu. A stejně to udělám. To není chyba. Vím, co dělám. To je rozhodnutí.

Jak píšu v knize L.E.Ž.: Chyba plyne z nevědomosti, rozhodnutí z vědomosti. Chyba učí něco nového, rozhodnutí neučí nic nového. Kdo chybuje, ten neví, co dělá. Kdo ví, co dělá (že ubližuje), ten z psychologického pohledu „nechybuje“, naopak dosahuje výsledku, který si přál.

Co chci a co nechci

Na Setkání, kde máte možnost osobně si se mnou povídat o svých trápeních, ta otázka znovu padla. Jaké jsou moje nejdůležitější hodnoty.

Mám tři. Za prvé, čas. Nemám čas na lidi, kteří mi ubližují. Kteří napoprvé nepochopí, co mi provádět nemají. Kterým sdělím, co mě bolí, a oni to přesto (právě proto udělají). Nechci zbytečnou bolest.

Proto mám jasně staveno, co chci a co nechci. Co prominu a co neprominu. Každý můj protějšek to ví předem. Nemůže říct, že to nevěděl. Nemůže říct, že to nepochopil. Kdyby to nechápal, může se hned na začátku vztahu zeptat, co tím myslím. Například: Nechci nevěru. Nediskutuji o tom. Nikdo mě nemusí přesvědčovat, že „jedna nevěra přece nevadí“. Mně vadí. Je to moje bolest. Já vím, co mě bolí. Ve dvaceti letech jsem kvůli tomu stál na mostě a chtěl se zabít. Proto mám druhou hodnotu, mez.

Jasně předem říkám, co nechci. A jasně předem stanovuji ceník. Tak se v psychologii říká jídelnímu lístku, na kterém je dopředu uvedeno: guláš = 150 Kč. Neboli: zrada = rozchod. Jinými slovy: Jestliže někdo chce, abych mu věřil, nesmí mi lhát. A jestliže mi lže, nemůže se divit, že mu potom už nevěřím. To je celé. Každý to ví PŘEDEM. Pokud mě přesto zradí, není to chyba.

A to je moje třetí hodnota: pocit. Záleží mi na tom, aby mi bylo dobře. Abych byl šťastný. Mé štěstí vymezují mez a čas. Samozřejmě mě bolí, když mě někdo zradí (když překročí moji mez), ale právě proto s ním už neztrácím čas. Kdo potřebuje víc pokusů na to, aby pochopil, že si nenechám ubližovat, to není člověk pro mě. Nejsem výchovný, nápravný ani zaopatřovací ústav. Nejsem doučovna. Chci v životě hotové (dostatečně zralé) lidi, kteří už vědí, že když řeknu „Toto mi nedělej“, tak toto neudělají. Na koho je to příliš složité, s tím se dál nezdržuji.

Změna člověka

Chápu, že někdo jen prověřuje moji mez. Že schválně udělá to, co mě bolí, a myslí si, že neodejdu. Protože například v předchozím vztahu potkal někoho, kdo sice hrozil ceníkem („Pokud tohle uděláš, odejdu“), ale pak neodešel. Představte si hospodského, o kterém se rozkřikne, že si u něj můžete objednat guláš, ale nemusíte ho platit, protože on pak mávne rukou: „Nemáte peníze? Tak já Vám to promíjím.“ Přesvědčil jsem se, že to je slepá cesta. Že když budu k lidem, kteří mě zneužívají, hodní, tak to neznamená, že oni začnou být hodní. Začnou mě zneužívat ještě víc.

A já mám sám sebe rád. Omlouvám se tímto všem, kteří to poznali. Kteří se rozhodli ublížit mi, a pak zjistili, že tím spálili most, cestu ke mně. Já jim to předem říkal. Proč odpovídají „Ale my to nevěděli, že to myslíš vážně!“ Promiňte, já to myslím vážně.

Bolí mě, když mi někdo ublíží, a právě proto ho dál nechci ve svém životě. A to i v jeho zájmu. Vím, že to takového člověka může změnit. Že si uvědomí, že když ublíží, ačkoli věděl, co ublíží, tak může o svůj protějšek přijít. Je to důležitá zkušenost. Chápete? Já nechci být pro lidi doučovna, výchovný, nápravný, zaopatřovací ústav, ale přesto tím pro lidi vlastně jsem. Tím, že odejdu. Jim dávám šanci se ponaučit, pochopit, že za ubližování se platí. Ano, díky mému odchodu se mohou stát někým jiným, lepším. Ale to už není můj problém ani věc. To záleží jenom na nich.

5 doporučení

Podotýkám, že toto je můj osobní pohled, moje osobní mez, protože je to moje osobní bolest. Nikomu to nevnucuji. Jen odpovídám na častou otázku. Při Setkání nikdy nesměšuji své pohledy a Vaše potřeby a zadání. Rozumím, že chcete dát další, třetí, čtvrtou šanci člověku, který se nezměnil. Rozumím Vám, i když Vás nechápu. Mlčky se ptám: Kolik těch „druhých“ šancí potřebujete na to, abyste konečně pochopili, že stejné činy způsobí stejné výsledky? Kolik bolesti ještě potřebujete vytrpět, abyste konečně pochopili, že lidé se nemění proto, že chcete Vy, ale proto, že se tak rozhodnou oni? Kolik nárazů do zdi ještě potřebujete zažít, abyste konečně pochopili, že ta zeď nezměkne jen proto, že jste měkcí Vy? Jestliže Vy byste na místě druhého už neublížili, tak to automaticky neznamená, že neublíží ani on. On není Vy. Vy nejste on. Potkáte-li v divočině lva, také si nesmíte myslet, že Vás nesežere jen proto, že Vy lvy nejíte.

A proto Vám alespoň doporučuji toto:

  1. Dejte lidem najevo, že v životě jsou čtyři věci, které nikdo zpátky nevrátí: Kámen, kterým hodí. Slovo, které řekne. Šanci, kterou propásne. A čas, který promrhá. Zrada se týká toho všeho.
  2. Zbavte se projekce. Přestaňte od lidí očekávat, že se zachovají tak, jak byste se na jejich místě zachovali Vy. Jestliže říkají „Promiň, já to neudělám“, ještě to neznamená, že účinně litují a že se už napravili, a to i tehdy, když Vy byste těmito slovy mysleli účinnou lítost a sebenápravu. Naučte se odlišovat své normálno od cizího. Jen proto, že je něco normální pro Vás (neublížit), tak to neznamená, že je to normální pro každého. Ba dokonce, je-li pro Vás normální neublížit, můžete být snadným terčem pro lidi, pro které je normální ublížit. Vy jim totiž vinou projekce bláhově věříte.
  3. Zvažte, jestli má smysl se trápit pro ty, kdo se netrápí pro Vás. Jestli má smysl vidět hodnotu v lidech, kteří nevidí hodnotu ve Vás. Zvažte, jestli je správné naznačit protějšku „Tys mi ublížil? To nevadí, tak klidně pokračuj!“ Položte si jednoduchou otázku: Proč by se měl změnit? Abyste neodešli? Ale Vy přece neodcházíte, i když Vám ublíží. Tak ještě jednou: Proč by se měl změnit? Čím ho motivujete ke změně?
  4. Pokud Vám někdo ublíží, nikdy nerezignujte na vztahový život. Neznamená to, že všichni lidé jsou stejní. Překvapím Vás, ale naopak: Každý je jiný. Je dobře poznat (a zapamatovat si), kdo je schopen ublížit, ačkoli mu věříte. A je také dobře rozlišit konkrétního člověka a lásku jako takovou. Zrada není problém lásky, ale nelásky. Láska nikdy nezklame. Zklame jen konkrétní člověk.
  5. Připomínejte si, co v životě chcete, ale ještě více co nechcete. Když budete opomíjet to, co nechcete, budete trpět. Protože lidé se k Vám chovají podle Vašich mezí. Když žádné nemáte, oni také ve svém ubližování nebudou mít žádné meze. Nedomnívejte se, že Vám neublíží, když jste k nim hodní, když je milujete, když pro ně děláte první poslední. Někteří Vám totiž právě v té chvíli ublíží vůbec nejvíce.

Jak Vám mohu pomoci

Pokud Vás bolí zrada a nevíte, jak ji překonat, využijte knihu L.E.Ž.

Pokud Vás bolí zrada, nevíte, jak ji překonat, a máte odvahu za mnou přijít a svěřit se, využijte Setkání.

Záleží na Vás. Já tu jsem pro Vás v každém případě. A to i tehdy, když jste někomu dali opakovanou šanci, ačkoli se nezměnil. Nebudu se Vám posmívat, ani by mě to nenapadlo. Já to také zažil. Právě proto vím, proč to nedělat. I jak se z toho dostat, když si pak zpětně špatně odpouštíte bolest, kterou Vám nezpůsobil druhý, ale Vy sami svou naivní projekcí. Ne, jen proto, že jste hodní, laskaví a milující, neznamená to, že takoví jsou všichni. A je prospěšné to poznat – i za cenu bolesti. Bolest přece vede k poznání a k ponaučení. Tak se uklidněte! Vše je, jak má být.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart