Ta otázka pokaždé způsobí nedorozumění.
„Čeho se ve vztahu nejvíce bojíte?“
Tak se mě zeptala novinářka v souvislosti s mou novou knihou.
„Ničeho,“ odpovídám.
Nechápala. „Nebojíte se ničeho?“
Opravil jsem ji: „Naopak! Nejvíc se bojím NIČEHO.“
Jako by nevěděla, co je NIC ve vztahu. Přitom znala karmu. Věděla, že si člověk vytváří svoji karmu – že co sám vysílá, to se mu později vrátí. A NIC je jeden ze zákonů karmy. Právě na NIČEM je karma nejlépe vidět. A právě s NIČÍM přichází tolik duševní bolesti, že pomoc s tímto psychologickým fenoménem nemůže chybět ani v mé nové knize Lék pro duši. Protože NIC je Lhostejnost.
Jak se vytvářením NIC vrací NIC
Trápí mě, když se lidé trápí. Trápí mě, když si sami neumějí pomoci. Trápí mě to tím víc, když já vím, jak si mohou pomoci.
Denně mě osloví přes osm set lidí. Není v mých silách všem se věnovat najednou. Proto vznikl Lék pro duši – kapesní terapeut, kterým si každý pomůže snadno sám. Čtením si vytvoří své alter ego, druhé Já, které naslouchá, klade otázky a přináší odpovědi. A to za pomoci Léku pro duši a jeho jiných pohledů na věc.
Vím, jak ta osobní pomoc je důležitá. Sám jsem udělal moře chyb, které mě potom mrzely, ale nešly vrátit, takže jsem si je neuměl odpustit. NIC patří mezi ně. Dnes jsem za to ale vděčný, neboť i díky němu jsem zjistil, jak lehce takové chyby vznikají a jak těžko se napravují, jak moc bolí, a to nejen druhého, který mě miloval, ale hlavně mně, jakmile mi dojde, že jsem o něj právě přišel. A někdy nevratně. NIC už je takové.
Chcete příklad? Jako ještě mladý kluk jsem dlouhodobě lhal jedné dívce. Neptejte se mě proč. Proč lháři lžou, když vědí, že pravda může vyjít najevo a potom zničí jejich důvěryhodnost? Já lhal jen tak, bylo mi to lhostejné, ona sama mi byla lhostejná! Bylo mi fuk, zda se lež provalí a ona ode mě odejde. I když mě milovala, já ji nepovažoval za zásadní osobu. A hlavně jsem si nepřipustil, že by odešla, protože při mně pořád zůstávala. Jako by neviděla, že lžu. Ale ona to věděla. A když moje lež praskla, jako by jí nevadilo, že lžu. Po každém přistižení mi dala novou šanci. Já se ani neomluvil. Tehdy jsem nevěděl, že člověk má své meze a „nádobu bolesti“, která jednou přeteče přes „okraj trpělivosti“. Až přišel den, kdy se odstěhovala. Na stole nechala jen dopis, kde stálo:
Petře,
věř mi, že ženu nic nebolí víc než poslouchat lež, a přitom znát pravdu. Odcházím nešťastná a zklamaná. A musím Ti vysvětlit proč.
Jsem nešťastná a zklamaná ne z toho, jaký ve skutečnosti jsi, to je nakonec Tvoje věc; ale z toho, že ses stal někým, kým jsi sliboval, že nikdy nebudeš. Lhářem.
Abys mi dobře rozuměl – neobviňuji Tě z nějaké chyby. Ty jsi žádnou neudělal. Ty jsi jenom odhalil to, kým opravdu jsi: lhářem. Chybu jsem po celou dobu našeho vztahu dělala jen já, protože jsem Ti to, že už přestaneš lhát, věřila.
Nevyhledávej mě, prosím. Odcházím proto, že mám strach. Já se totiž nebojím zřejmých nepřátel. Těm nevěřím, proto mě ani nemohou obelhat. Koho se bojím, to jsou falešní přátelé, kteří se blízce tváří. Těm věřím, a tak mě snadno obelžou, zklamou a zraní. Proto se už bojím TEBE.
Papír se mi chvěl v ruce a já si uvědomil, že takhle jsem to nechtěl. Celou dobu, co jsem lhal, jsem si myslel, že nic nemohu ztratit. Že i když ona odejde, já o nic nepřijdu, protože ta holka sama je pro mě NIC. Jenže bylo to přesně naopak. V den, když odešla, mně zbylo NIC.
Zbyl jsem si já sám. A já, lhář, jsem byl pro ni už NIC.
Když člověku zůstane NIC
V Léku pro duši ukazuji cesty zbavení se duševní bolesti, která je mnohem větší než fyzická. A hlavně – zatímco fyzické zranění se má schopnost zacelit, duševní rána může být otevřená celý život, když ji člověk sám neuzdraví. Navíc jsou různé druhy duševní bolesti. Jak napsal už v sedmnáctém století Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Tak třeba moje dívka odešla ne poté, co napsala ten dopis. Odešla de facto dávno předtím. Teprve zpětně jsem si počínající ženské NIC začal uvědomovat. Začíná za emocionální hranicí, kde žena zničehonic přestává:
- usilovat o Vaši pozornost
- bojovat o Vás
- odpovídat na Vaše zprávy
- vyvolávat nebo udržovat konverzaci
- žárlit
- flirtovat s druhými, jen abyste Vy žárlili
- nahlížet do Vašeho mobilu
- zajímat se o to, jestli se zajímáte o ni
- snažit se, abyste ji milovali
A to všechno přestane dělat z jediného důvodu: Že jí právě v té chvíli dojde, že si zaslouží někoho lepšího, než jste Vy.
Pět varování
Je to chvíle, kdy žena zpravidla ještě zůstává, ale už nereaguje. Chvíle, kdy proto muži nedochází, že tohle není to nejhorší. To nejhorší teprve přijde. Ta žena Vám totiž začne chybět. Ona sama, její péče, její láska. To všechno dosud tvořilo Váš život, ale Vy jste si to neuvědomovali nebo si toho nevážili. A s příchodem NIC ucítíte, že je všechno jinak.
Že je všechno pryč. Jako bílé chmýří odkvetlé pampelišky, do kterého jste z legrace foukli, ono se rozlétává kamsi po celé louce a Vy už víte, že ho nikdy neposbíráte zpátky.
Právě to je NIC. Moment, kdy zapadnou dveře, ať už ty skutečné, od bytu, nebo ty emocionální, v komunikaci. Vám to zpočátku nevadí, posmíváte se. Dokud nezjistíte, že ty dveře nemají kliku. Ani dostatečnou škvíru u podlahy, kterou byste podstrčili lísteček s opětovnou omluvou, posměškem, urážkou. Chtěli byste řvát, nadávat, prosit, vyhrožovat. Ale zjistíte, že i vnitřní plocha dveří je polstrovaná, tedy můžete do dveří bušit, ale nevznikne jediný zvuk. Sesunete se za těmi navždy přibouchnutými dveřmi k zemi, a teprve teď si to plně uvědomíte. To Vy jste vězeň. Za dveřmi je NIC. Žádná reakce. Žádná naděje.
Jak varuji v Léku pro duši, jedním z největších omylů lidí je domněnka, že protipólem lásky je nenávist. Není to pravda. I nenávist je osobní emoce a vyjadřuje, že někomu ještě stojíte za slova, hněv, myšlenku, že mu na Vás pořád záleží. Ve skutečnosti je opakem lásky, a to právě NIC ukazuje nejlépe, lhostejnost. BEZemočnost. Apatie, ignorace, NIC. Nulový zájem. V té chvíli procítíte, jak strašné je mít v mysli někoho, koho už nemůžete obejmout pažemi. Není to, jako když Vám někdo zemře, je to horší, protože se učíte žít s vědomím, že jste ho SAMI PŘIMĚLI odejít.
Patřil jsem mezi muže, kteří si mysleli, že „ženy nevědí, co chtějí“. Tím jsem ukazoval svou nevědomost. Ženy totiž dobře vědí, co a koho chtějí. Chtějí někoho, kdo je nebude chtít ztratit. Kdo chápe, že láska nikdy sama nebolí. To, co v lásce vytváří bolest, je právě lhaní, ponižování, přehlížení a jiné ubližování. Bolest v lásce nezpůsobuje láska, ale ČLOVĚK. A právě takové partnery ženy nechtějí vedle sebe. Ani v blízkosti svých dětí. Žena, která se má jen trochu ráda, nepotřebuje někoho, kdo nepotřebuje ji.
Stalo se Vám to také? Přemýšlejte nejen o tom, o KOHO jste přišli, ale také PROČ. S oním PROTOŽE se budete muset naučit žít. NIC Vaší partnerky paradoxně nemusí pocházet z ní, ale z Vás, a pokud si TO neuvědomíte včas, zjistíte, že nemáte NIC, zatímco jste mohli mít VŠECHNO. Tady je pět důvodů:
1. Nestěžujte si, když ztratíte něco, o co jste nebyli ochotni bojovat
O karmě se říká, že je krutá. Ve skutečnosti je spravedlivá. Hlavní zákon karmy zní: Čeho si nevážíš, to Ti bude odebráno.
Nevážíme-li si zdraví, přijdeme o něj. Nevážíme-li si přátel, ztratíme je. Nevážíme-li si lásky, opustí nás. Proč se vztekáme, když jsme dávali najevo, že pro nás není hodnotná?
Karma je drsná, ale dobrá učitelka. Drsnými zkušenostmi nás učí, abychom si vážili toho, co máme, ještě když to máme, ne až když to ztratíme. Ztráty učí člověka začít nový život u svých priorit – u zdraví, lásky, jiných lidí.
Slabí muži, a já byl mezi nimi, rádi vydírají ženy slovy: „Promiň mi přece, všichni jsme jen lidé a děláme chyby.“ Kdo však říká A, měl by dodat B: Za chyby se platí. I za to je třeba karmě děkovat. Nejdráž zaplacené chyby jsou nejužitečnější. Už je neopakujeme, protože cenu, kterou jsme museli zaplatit, si pamatujeme. A co je v životě obvykle tou nejvyšší cenou? O tom je druhý bod:
2. Budete-li chtít vrátit to, co dříve bylo, nepůjde to
Tou cenou a masivním pomocníkem karmy je čas. Ten plyne pouze vpřed, nikdy ne zpátky. A to muži někdy podceňují.
Ženy si směr i rychlost časového proudu většinou dobře uvědomují. Muži rádi tvrdí, že nestárnou, a jednají, jako by všechno šlo vrátit. Jenže ne, pánové, nejde. Když skleničku upustíte na zem a rozbije se, nepomůže říct „promiň“ – její střepy už se nikdy nezacelí, tak jako jednou rozbitá důvěra.
Karma říká, že každý čin je projevem našeho rozhodnutí, za které pak neseme plné důsledky. Ne, už nic nebude jako dřív. Ale to je dobře. Alespoň může být všechno, díky našemu ponaučení, takové jako nikdy předtím.
Opustí-li žena muže, kterému se nedalo věřit, ví, že neztrácí. Naopak je pro ni do budoucna ziskem fakt, že je v jejím okolí o nedůvěryhodného člověka míň. Naopak ztrácí muž, který přišel o ženu, která mu věřila. A z toho plyne i jednoduchá matematická úvaha:
3. Nelze sedět v jedné lodi, a přitom pádlovat proti sobě
Ve vztahu je k nepotřebě ten, kdo jenom brzdí, zatímco druhý chce sebe, děti nebo vztah posouvat vpřed. Brzdič je obvykle ten, kdo nehodlá řešit společné problémy, ba kdo je rodině hloupě přidělává. Přitom problémy nepřicházejí proto, aby zničily vztah nebo charakter, ale proto, aby jen prověřily (při zdárném řešení upevnily) vztah a ukázaly charakter.
Jak píšu v Léku pro duši, není pravda, že příležitost dělá zloděje. Příležitost ve skutečnosti odhaluje zloděje. Proto dát druhému příležitost, aby nás ošidil, podvedl či jinak zklamal, je nejlepší způsob, jak ho poznat. A jak si díky nabytému poznání ušetřit spoustu času, stráveného jinak po boku nesprávného člověka.
Ženy tohle – právě kvůli času, který jim rychleji ubíhá – dokážou stejně rychleji pochopit: Že vlastně neexistuje racionální ani emocionální důvod, proč stále stejným lidem dávat donekonečna další šance, když tolik jiných lidí ve vztazích čeká na šanci první.
4. Až spadne most, ztratí spojení oba břehy
Ve zdravém vztahu neexistuje MOJE a TVOJE, pouze NAŠE. Týká se to i chyb a problémů. Vztah si totiž můžeme představit jako most, spojující dva břehy. Spadne-li most, nikdy nespadne jen jednomu, či druhému břehu. Vždy spadne oběma. A na oba. Proto také každý most potřebuje dva pevné břehy. Oslabujeme-li lží nebo ponižováním druhého, narušujeme pevnost břehu, který drží náš společný most.
„Promiň mi mou chybu,“ říkal jsem tehdy své odešlé partnerce. Odpovědí mi však bylo pouze zrcadlení. „Ne, Ty mi promiň mou chybu.“
Zarazil jsem se. Jakou chybu mohla udělat ona, ta, kterou jsem celou dobu klamal? Ale ona mi to vysvětlila: „Chybou bylo s Tebou udržovat vztah.“
Jinak řečeno: Proč se příliš dlouho trápit podlamujícím se mostem, když na vině je druhý břeh? Základní zákon přírody říká: Co má vydržet, vydrží. Co se má zhroutit, zhroutí se.
A tak už z její strany následovalo jen NIC, doprovázené pro mě nejbolestnějším zjištěním:
5. Zklamete-li, bude spousta lepších, než jste Vy.
Přijde-li žena o partnera, který jí dlouhodobě lhal a kterému byla naprosto lhostejná, ona nic neztrácí.
Přijde-li ale muž o partnerku, která mu dlouhodobě věřila a která ho naprosto milovala, ztrácí všechno.
Ženy totiž intuitivně přitahují řetízky i náhrdelníky. Víte proč? Protože vztah je právě jako řetízek. Každý řetízek je tak pevný jako jeho nejslabší článek. Přetrhne se tam, kde zklame ne nejsilnější, ale nejslabší článek. Tak jako partnerský vztah skončí tam, kde selže slabší z partnerů. Proto ženy nepotřebují slabé články do řetízku. Potřebují silné. Síla se pozná podle schopnosti překonávat slabost. Dělat to, co není lehké. Třeba přiznat chybu, napravit ji, neopakovat ji. To všechno je těžké. To zvládne jen silný člověk.
Sílu člověka obecně zjistíte ne tehdy, když jde všechno snadno a bez problémů, ale naopak když v životě přijdou těžké prověrky a problémy. Tehdy se ODHALÍ charakter článku. Myslete na to, až Vás přepadne pokušení ublížit tomu druhému – svou lží, falší, přetvářkou, pomluvou, zradou nebo přehlížením. Ten druhý nebude tím, kdo ztratí. On totiž přijde jen o Vás. Jen o NIC.
Zatímco Vám jednoho dne dojde, že VŠECHNO je obsaženo ve schopnosti člověka věřit, milovat, rozvíjet. A pokud to Vy máte, můžete to ihned nabídnout někomu dalšímu. Někomu, kdo si toho u Vás bude víc vážit. Kdo už ví, jak je to vzácné. Takový protějšek bude vždy lepší než ten, komu ještě pořád nedochází, proč nelhat, proč neriskovat svou pověst, proč nepřicházet o milující lidi.
Jak Vám mohu pomoci
- Kniha Lék pro duši vychází 7. června. Už nyní ji můžete získat v předprodeji o 120 Kč levněji. Nemusíte nikam chodit, jen si ji rezervovat zde. Přijde Vám rovnou domů.
- Než pomocí Léku pro duši pomůžete sami sobě, můžete využít Setkání se mnou. Poslední možnosti jsou zde.