Žiju šťastný život, pamatujte si to, říkal kluk, který dostal jen 17 let času

Zlobíte se někdy na život, že zrovna k Vám není fér? Vztekáte se, jak dlouho se k Vám štěstí obrací zády? Marně hledáte pozitivní opěrný bod, kterého byste se v těžkých chvílích zachytili nebo od něj dokonce odrazili? Máte sklon už rezignovat? Nebo vnímáte tísnivé pocity u někoho blízkého a nevíte, jak mu pomoci?

Když jsem psal Největší bohatství v životě, myslel jsem na lidi, kteří se subjektivně ocitli v podobně „beznadějném“ bodě – a přece to nezabalili. Jak přemýšleli?

Jednou z mnoha takových inspirací, které Vám rád představím, je tento chlapec.

Nevypadá jako chlapec, že?

Přitom Sam Berns dostal do vínku pouhých sedmnáct let života.

Že na fotografii vypadá starší? To je progerií.

Neznáte tu nemoc? To je dobře, znamená to, že Vás míjí. A není divu. Potýká se s ní jenom asi 350 dětí na celém světě.

Jen považte, patřit mezi 350 osob z 8 miliard na této planetě – Sam najednou musel přijmout, že ji diagnostikovali PRÁVĚ JEMU.

A musel to zvládnout jako dítě.

Byli byste v jeho kůži šťastní?

Možná Vám ta otázka připadá absurdní – jak by někdo, kdo ví, že se nedožije plnoletosti, mohl prožít své roky šťastně?

A přece je to možné. Otázka by tedy měla znít jinak: Co nám chybí, když nejsme šťastní, a přitom jsme takových problémů ušetřeni?

Progerie je velmi vzácná nemoc, která – zjednodušeně řečeno – spouští zrychlené stárnutí organismu. V průměru se rozvíjí od druhého roku věku (malému Samovi ji objevili ve dvaadvacátém měsíci) a medián dožití je třináct let. Tu nemoc si můžete představit tak, jako že se v dětském těle splaší hodiny. Dítě stárne takřka před očima. Rychle ztrácí vlasy, tělesný tuk, klouby mu tuhnou, tepny tvrdnou, srdce slábne.

Tady je Sam s tátou. Samovi rodiče, povoláním lékaři, na problém přišli tak, že u synka záhy objevili choroby stáří – osteoartrózu, osteoporózu, aterosklerózu. Sam ani nestačil pořádně vyrůst nebo nabrat hmotu. V době pořízení této fotografie vážil pouhých třiadvacet kilo. O mnoho víc už nenabyl.

Proč o něm mluvím? Protože mě fascinovala jeho odpověď na otázku: „Same, co by o Tobě lidé především měli vědět?“

Řekl: „To, že žiju velmi šťastný život.“ Načež dodal: „Pamatujte si to, až tu nebudu a až Vy si budete myslet, že Váš život je nesnesitelný. Není. To jen Vy o něm tak přemýšlíte!“

Zamyslete se, prosím: Trváte na tom, že Vaše problémy jsou větší než jeho? Nebo už velikost svých problémů přehodnocujete?

A jak se vůbec Sam naučil přemýšlet tak, že si (i velmi krátký) život užíval?

Sledujete v životě víc to, co Vás TRÁPÍ, nebo to, co Vás TĚŠÍ?

„Potkávám se s lidmi ne proto, aby mě litovali, ale naopak aby pochopili, že mě litovat vůbec nemusejí,“ říkal tento student střední školy. „Jsem v pohodě s tím, co nedokážu dělat nebo o co přicházím, protože stále zbývá hodně toho, co dělat dokážu a o co nepřicházím.“

Sam odmala věděl, že NIKDY nebude moci běhat, hlavně na dlouhé vzdálenosti, nikdy nezažije horskou dráhu a spoustu dalších aktivit. „Samozřejmě vím, co mi uniká, ale netrápím se tím… Raději své myšlenky soustředím na to, co mě baví a čemu se věnovat mohu: skautingu, čtení komiksů, muzice. Jistěže některých činností musím s ohledem na své tělesné omezení dosáhnout jiným způsobem, i tak je ale řadím do kategorie – TO DOKÁŽU!“

Myslel třeba bubnování. Odmala měl sen, že si zabubnuje v pochodové kapele, ale copak mohl při svých problémech nést klasický těžký buben? Pro svůj sen se však nadchl. Nechal si vyrobit speciální postroj: vestu, kterou vidíte na fotce a která mu buben nadlehčovala. „Postroj měl jen tři kila, to jsem zvládl, a poprvé jsem o poločase sportovního zápasu vyšel s kapelou na hřiště.“

Poslechněte si také, proč se bubnování rozhodl věnovat. „Protože je to jedna z činností, která úspěšně potlačuje progerii. Ne že by snad při bubnování moje nemoc ustupovala, ale já se při takové činnosti cítím zcela naplněný a v té chvíli progerii nevnímám, neexistuje pro mě.“

Tím odhalil i svou životní filozofii. „Mohl bych neustále myslet na překážky, na to, co nezvládnu, litovat se, jak mi život nepřeje. A dříve jsem takový byl. Vnímal jsem svou nemoc jako něco, co mi brání žít naplno a kvůli čemu děti umírají předčasně. Jenže pak jsem si uvědomil, že tento způsob přemýšlení mi nic dobrého nepřináší, jen jsem se kvůli němu trápil. Pak jsem pochopil, že progerie je jen překážka, kterou nemohu překonat, nic víc. A já jsem zcela smířený s překážkami, které nepřekonám. Svou aktivní pozornost raději věnuji tomu, co překonat mohu.“

Udržujte směr VPŘED

Jeho nejoblíbenější citát vyslovil Walt Disney: „Nikdy se nedívej příliš dlouho dozadu. Když Tě pohled dozadu bolí, prostě vykroč dopředu, otevírej stále nové dveře, zkoušej stále nové věci. Zjistíš, že život prožívaný směrem vpřed je naopak nádherný.“ Sam si zamiloval tanec, večírky se spolužáky, partu. „Když je Vám špatně, obklopte se lidmi, kteří Vám dělají dobře. Začnete si užívat jejich společnost i život. Pochopíte, že existují lidé, kteří na Vás za všech okolností mají pozitivní vliv, přátelé, kteří Vám vždy pomohou. A začnete si vážit těch, kteří Vás mají rádi.“

Takto mluvil při svém posledním veřejném živém vystoupení.

Nejtěžší období života prý měl, když musel ležet v nemocnici se zápalem plic. „Tehdy jsem byl oddělen od všeho, co mám rád – od aktivit i přátel. A přesto jsem se naučil neztrácet pozitivní pocit. Jak? Nadějí, že všechno bude zase v pořádku. Ta mi pomohla projít tím nejtěžším. Poznal jsem, jak je nesnadné být v těžkostech statečný, ale pak mi došlo, že statečnost nemá být snadná. A že je docela námaha neplýtvat energií na sebelitování. Ale že se to vyplatí.“

Pořád se mějte na co těšit!

A co konkrétně v jeho životě znamenalo „jít vpřed“ a „s nadějí projít tím nejtěžším“?

„Dbám na to, abych se v každém okamžiku mohl na něco těšit, vytvářel si dobré pocity a jimi pak obohacoval svůj život. Může to být maličkost – těším se i na příští číslo komiksu! Nebo na dovolenou s rodinou! Nebo na setkání s přáteli! Díky těšení mám pořád v hlavě to, že mě čeká něco hezkého, a to mi pomáhá, abych tak řekl, projít kolem negací bez povšimnutí,“ usmíval se, i když přiznával, že ho také někdy potká a srazí špatná nálada. „Hlavně neplýtvám energií na to, abych se špatnou náladou nějak zápasil. Nesmýšlím o sobě negativně. Protože kdybych se chytil nějaké negativní myšlenky, už by v mé hlavě nemuselo zbýt žádné místo na pozitivní emoce. Já to dělám prostě tak, že když mám špatnou náladu, přijmu to jako fakt a snažím se dělat vše pro to, aby mě opustila. Jdu za kamarády, fandit na sportovní zápas, cvičit nový rytmus na bubnu, postavit si něco z lega nebo si přečíst něco veselého.“

Sam Berns si přál studovat biologii, genetiku, buňky. Letos by mu bylo sedmadvacet let. Leč zemřel na aterosklerózu v sedmnácti. Vždy říkal: „Nebojím se smrti. Bojím se výčitek z promarněného života a z toho, že nenajdu odvahu naplno žít, dokud k tomu mám příležitost.“

3 otázky pro Vás

  1. Opravdu si myslíte, že máte důvod smýšlet o svém životě pouze negativně (a ani trochu pozitivně)?
  2. Skutečně si myslíte, že zrovna Vám osud nepřeje (nebo dokážete být vděční také za problémy, které nemáte, ale mají jiní)?
  3. Nebo připouštíte, že Váš splín může být jenom momentální pocit, a když to zvládl Sam, mohli byste změnit své rozpoložení i Vy?

Jak Vám mohu pomoci?

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart