Téma sebelásky mi je velice vlastní. Myslím si a především cítím, že kdybychom tuto „vlastnost“ byli schopni mít všichni, svět by byl krásnější. Sám s tím někdy bojuji a podmiňuji lásku k sobě samému výkonem, který podám. Ale to je právě náš nezdravý vzorec. „Ovládá“ nás v rozpoložení, zda budeme, či nebudeme v pohodě. Pokud si tento pocit uvědomíme, přestane nás ovládat. Teprve pak jsme vyhráli.
Je to jednoduché. Pokud se přestaneme řídit pocitem, že jsme dobří díky něčemu, uvědomíme si, že jsme dobří už tímto samotným uvědoměním, a díky tomu se již nemusíme s nikým srovnávat nebo kohokoliv napodobovat. Můžeme být sami sobě ukazatelem, co chceme a co nás naplňuje.
Pak se u nás samých může vytvořit sebedůvěra a důvěra v naši cestu. Zjistíme, že i když svou cestu na chvíli ztratíme, tak ji zase budeme umět najít. Proč? Protože se nedefinujeme „pozlátky“, která jsou kolem nás, námi vytvořena. Definujeme se tím, kdo jsme my sami uvnitř nás samých. Je to dáno tím, že známe své plusy i mínusy a chceme s nimi nakládat tak, abychom se cítili sami se sebou v míru nebo ve větší harmonii.
Pak se může stát, že se sami přijmeme. Jak? Jednoduše se tak stane. Díky cestě, kterou jdeme. Cesta sama nám nabídne přijetí, protože tu není nepřátel, je tu více lidí s nabízející pomocí a láskou. Jen to my sami si neustále vyhledáváme pár „exotů“, kteří nám jakoby ubližují, a dáváme jim svou energii. Co se ale stane, když se po většinu času na tyto „exoty“ a vábničky vykašleme? Stane se jediné: Začneme cítit sami sebe. Potřebujeme se zaměřit na to, co doopravdy cítíme. Cítit je umění, schopnost. Bohužel opravdově cítit už moc neumíme. Neumíme to právě proto, jelikož jsme podlehli mýtu a uvěřili, že se musíme cítit dobře jen tehdy, když někoho porazíme, předčíme. Proto porovnávání ve školách, které nás formuje, proto porovnávání ve sportu a ekonomice. Jak to říká Jarda Dušek (což má od indiánů): „Ten, kdo se porovnává s druhým, nepochopil, co je jeho dar.“
Vzájemné porovnávání a hledání uznání v okolním světě je špatná cesta. Není nikde dokázáno, že když určitým způsobem prorazím, tak to znamená, že jsem lepší. Je to jen další představa o mně samotném, kterou jsem vyplnil, abych nemusel znát svou opravdovou cenu, hledat a najít svůj opravdový dar, který mě naplňuje na každodenní bázi. Každou minutu mého konání.
Ale pokud opravdově cítíte a pokud se rozhodnete toto cítění podpořit svým konáním, tak najednou víte, že to, co se děje ve vašem životě, je směr, kterým chcete jít. Je to váš směr, a ne směr vašeho okolí. Protože se to děje samo od sebe, jste ve flow a nemusíte nad tím přemýšlet. Je to podobné jako ve sportu, když se oprostíte od trash talk, od potřeby vyhrát a jste vděční za to, že tam jste přítomni. A děje se to. Najednou jste lehčí, radostnější, milejší i pro druhé. A to je cesta sebelásky, sebedůvěry a sebepřijetí.
Proto jsem se rozhodl v době, kdy jsem netušil, co dělat, když jsme se dostali do extrémně těžké situace během covidu, vytvořit podcast #jakechcescesko. Věděl jsem, že pro mě není důležité, jaké bude mít sledování, ale jaké odpovědi dostanu na mé otázky. Věděl jsem, že je důležité dát možnost sobě i ostatním mluvit o tom, co cítí. Dovolit si harmonizovat to, co je pro většinu lidí ve společnosti tíživé, poněvadž tomu nerozumí. A právě porozumění je pro sebepochopení a sebepřijetí klíčové, protože pokud porozumíme tomu, co se děje uvnitř nás, tak lehce porozumíme i vnějšímu světu. Díky porozumění si uvědomuji, že jsem příliš malý na to, abych něco soudil či se k souzení vůbec přibližoval.
Ale jak se k tomu dostat? Někdy je to těžké. Je těžké si to uvědomit a najít balanc mezi disciplínou a „pouštěním“. Dovolit si odpustit, že ne vždy se dějí věci dokonale dle mého. A právě o tom je ono pouštění. Je to hrana a není to nikdy stoprocentní. Někdy je třeba udělat něco zavile. Mohu být zatvrzelý ve svém konání, ale potřebuji vědět, že to dělám proto, abych pak mohl být lehčí. Proto je pro mě prvním a posledním receptem, když se cítím těžký, nemastný, neslaný, rozplizlý a nedaří se mi dostat do flow, jít si zaběhat, zacvičit a prodýchat své tělo. Díky tomu si uvědomuji, co právě cítím. Je na to milion receptů, každý si musí najít svůj rituál. Když nad tím tak přemýšlím, možná právě proto dělám s čokoládou, kde mě samého kakaový rituál dostává do středu, chcete-li do harmonie. Kakao je úžasným darem. O kakau se říká, že je nápojem bohů. Například staří Aztékové věřili, že jim kakao darovali bohové, aby si více vážili lesů a neničili je. Pro mě je kakao vlídnost, je to radost a harmonie. A proto všechno naše konání v čokoládovně následně podtrhuje to, co vytváříme.
Nevím, jak to máte vy, ale takto pro mě vypadá sebedůvěra. A skrze toto konání si uvědomuji, že není podmínka být dokonalý k tomu, abych se přijal.
Líbí se Vám myšlenka Petra Kovaříka? Spolumajitel čokoládovny Steiner & Kovarik se v období tvrdých covidových omezení, jež nepříjemně zasáhla jeho podnikání, rozhodl pro tvorbu podcastu s názvem Jaké chceš Česko. Klikněte zde a poslechněte si některý ze zajímavých rozhovorů a získejte ještě více inspirace do života.
„Svůj vnitřní mír nenajdete přeskupením okolností svého života, ale tím, že si uvědomíte, kdo jste na té nejhlubší úrovni.“
Eckhart Tolle
německý filozof a duchovní učitel