Svět, který jsme si vytvořili a ve kterém žijeme, nás vede k dokonalosti. Naše mysl je neustále atakována obrazy dokonalého světa, a tak zcela přirozeně začíná sama toužit po tom, co vidí. Jenže mysl nerozlišuje, co je pravda a co pouhá iluze. Neví, kolik času zabralo pořídit onu dokonalou fotografii na Instagramu, ani nemá tušení, kolik nepovedených pokusů předcházelo natočení videa s dechberoucími akrobatickými kousky. Nic z toho vědět nemusíme, ale přesto po tom můžeme začít toužit. Jakmile se nám nedaří touhu naplnit, můžeme nabýt přesvědčení, že nejsme dost dokonalí, a proto nemáme v tomto světě místo. Přestaňme trávit svůj vnitřní svět podobnými představami a pochopme podstatu dokonalého světa. Zamilujme se do své nedokonalosti.
Touha po dokonalosti
Vzpomínám na období, kdy jsem nedokázal mít sám sebe rád. Nesnesl jsem pohled na své tělo v zrcadle, ve svém charakteru jsem spatřoval mnoho vlastností, se kterými jsem nemohl být v životě šťastný. Dlouhá léta jsem svou duši utápěl v sebelítosti, žil minulostí a říkal si, co by bývalo bylo, kdyby… Myslel jsem si, že nejprve musím všechny mé blízké a lidi, na kterých mi záleží, učinit šťastnými. Jen tak si já sám zasloužím štěstí. Jen tak se budu cítit i já sám šťastný. Dnes už vím, jak bylo podobné nastavení v mé mysli hloupé, a uvědomuji si, že jen šťastní jedinci jsou schopni tvořit šťastnou i celou společnost. Proto je důležité, aby se každý z nás nejprve cítil spokojený a šťastný. Až potom bude člověk schopný pomáhat ke štěstí i druhým lidem.
Jenže jak dosáhnout onoho pocitu vnitřní spokojenosti, když jsme mnohdy i celá desetiletí žili v nastavení, že nejprve musíme něco získat nebo se někým stát, abychom dosáhli a přivábili štěstí? Jak se zbavit pocitu, že mi moje váha, výška nebo snad flek na tváři brání ve štěstí? Patříte-li mezi pozorné účastníky kurzu FC Workshop, jistě již chápete, že se vždy můžeme rozhodnout, jakým způsobem budeme na věci pohlížet. Že nám společnost, rodiče, učitelé a přátelé vsugerovali do mysli jakousi představu o dokonalosti, ještě neznamená, že jsme nuceni se této představě bezpodmínečně podřídit. Vždy se můžeme rozhodnout, jakým způsobem budeme pohlížet sami na sebe. Na všem, o čem si dnes myslíme, že nám brání k lepšímu životu, potažmo k lepšímu pocitu ze sebe sama, můžeme objevit něco, díky čemu uvidíme svou výjimečnost. Něco, díky čemu se dokážeme do sebe zamilovat.
Inspiraci můžeme vidět všude kolem nás. Stačí se jen oprostit od dokonalosti moderního světa a vrátit se ke kořenům. V moderní společnosti má vše svůj řád, vše se snaží o krásu a dokonalost. Dokonalé tvary budov, krásně naleštěná auta, magazíny plné modelů a modelek. Netvrdím, že je na takovém světě něco špatného. Pouze si uvědomuji, jakou paseku takový vnější svět může napáchat v našem vnitřním světě. Je totiž těžké přijmout sebe samé jako dokonalou osobnost a milovat se takové, jací jsme, když neodpovídáme představám, jež nám předkládá moderní společnost. Proto říkám, že je dobré vrátit se ke kořenům celé společnosti.
Zastavte se uprostřed lesa a zkuste najít dokonalý tvar. Patrně nic takového neuvidíte. Čeho si však můžete na první pohled všimnout, je naprostá harmonie a schopnost neustále se přizpůsobovat svému prostředí. Budete v takovém lese schopni říct, který ze stromů je ten jediný správný a dokonale krásný? Vždy to bude jen subjektivní pohled každého z nás, a tak máme dvě možnosti. Můžeme se začít přít, který ze stromů je ten krásnější, nebo se můžeme jednoduše shodnout, že celý les je přece úžasný a že není třeba hledat jediný a dokonale krásný strom. Stejně tak se můžeme dohodnout, že jeden krásný les je tvořen tisícovkou jedinečných a nádherných stromů, které spolu žijí v symbióze. A podobným způsobem se můžeme rozhodnout dívat sami na sebe a celou společnost. Každý z nás může být jako ten jedinečný strom, který přispívá ke kráse celého lesa, aniž bychom museli mít potřebu soudit a hodnotit, kdo přispívá více a kdo méně.
Půda pro lásku
Pozorně si, prosím, prohlédněte muže na obrázku. Nick Vujicic, dnes již slavný australský motivační řečník a autor několika knih, se kvůli vzácnému syndromu narodil bez všech čtyř končetin. Má pouze dvě zakrnělé nožky. V dětství své postižení nesl velmi těžce a přemýšlel o sebevraždě. Přesto se dokázal se svou invaliditou vyrovnat. Dnes už miluje sám sebe a rozhoduje o svém pocitu štěstí. Jestli je na světě někdo, kdo prožil mnoho vnitřní bolesti pramenící z neschopnosti milovat sám sebe, tak je to právě Nick Vujicic. Napadá vás také otázka, jak se někdo, jako je Nick, zvládl vyrovnat s minulostí a přijmout sebe sama? Odpověď můžeme hledat v jeho myšlence: „Jedním z nejlepších způsobů, jak odstranit bolest z minulých zkušeností, je nahradit zranění vděčností.“
Zkuste se vcítit do života tohoto muže. Jste dospívající teenager, nemáte ruce ani nohy. Jaké myšlenky se vám asi tak mohou honit hlavou? Uvěřili byste například představě, že si jednoho dne vezmete krásnou ženu, se kterou budete mít děti? Pokud se znovu podíváte na fotografii s Nickem, můžete po jeho boku vidět manželku Kanae, se kterou má Nick čtyři zdravé děti. Potřebujete ještě nějaký jiný důkaz, že se každý může naučit milovat sám sebe a stát se tvůrcem svého života?
Nick není jediný, kdo mluví o vděčnosti jako o nástroji, jenž nám pomáhá vyrovnat se s ranami z minulosti a přijmout sebe sama. Dalajláma například řekl: „Kořeny veškerého dobra leží v půdě vděčnosti.“ Učí nás tak tomu, že pokud v životě hledáme jakékoliv dobro, ať už si pod tímto slovem představíte důvěru, lásku, víru či snad hodnotu, měli bychom vždy začínat u vděčnosti. Chceme-li se tak rozhodnout pracovat na zdravé sebelásce a objevit ztracenou sebedůvěru nebo sebehodnotu, můžeme začít vnímat právě vděčnost jako nástroj, jenž nás dovede k objevení skutečné a nepodmíněné lásky.
Ozdravný proces
Poznal jsem už mnoho lidí, kteří neustále a dokola projevují nespokojenost nad tím, v čem nejsou tak dobří jako ostatní. Zato jsem poznal jen zlomek těch, kteří opakovaně projevují vděčnost za své přednosti. Je snad náhodou, že onen zlomek lidí dosahoval v životě skvělých výsledků a působil opravdu šťastně? Vzpomenu-li si znovu na svůj život v období, kdy jsem nebyl schopen milovat sám sebe, uvědomuji si, jak moc jsem projevoval svou nespokojenost se vším, co mi schází, a jak málo svou vděčnost za to, co mám. Až v momentě, kdy jsem byl schopen nahradit zášť a lítost vděčností, začal se můj život měnit. Dnes už vím, že to byla jen má volba. Bylo to rozhodnutí, které jsem potřeboval udělat. Přestal jsem litovat všeho, co se mi v životě nedařilo, a začal hledat důvody pro vděčnost.
Pojďme si uvědomit, že jakákoliv projevená nespokojenost, zášť vůči druhým nebo závist jen vytváří toxické prostředí v našem vnitřním světě. A stejně jako jsme se byli schopni sami rozhodnout náš vnitřní svět podobným způsobem trávit, můžeme se rozhodnout začít jej pomalu uzdravovat pomocí vděčnosti. Možná že někomu zrovna v tento moment nabíhá myšlenka, že to přece nebylo mé rozhodnutí, když jsem převzal nezdravé vzorce myšlení od rodičů, učitelů a mého okolí. Pokud vám naběhla podobná myšlenka, dovolte mi položit nepopulární otázku. Kdo nese odpovědnost za váš život? Chcete neustále omlouvat svou minulost, nebo dokážete převzít odpovědnost za svůj život a rozhodnete se jej změnit? Sám jsem musel kdysi podobné rozhodnutí udělat. Přepsat způsob svého myšlení a přestat se utápět v sebelítosti. Je to více jak deset let, co jsem takové rozhodnutí udělal, a stále objevuji témata a životní oblasti, jež si zaslouží ozdravnou kůru. Vždy když takové téma najdu, začínám hledat body, za které mohu být vděčný, a ty si neustále připomínám.