Proč nemluvíš? aneb Rodinné kořeny špatné komunikace

„Chybí mi Tvoje větší blízkost. Chybí mi být více spolu, i bez sexu. Chybí mi cítit, že nejsem sám. Chybí mi vyslechnutí.“ To všechno chtěl říct. Ale neřekl.

Připadal si izolovaný, když po práci usedl ke stolu a žena – po své směně v práci – běhala kolem dětí.

„Chybí mi Tvoje pomoc. Ale bojím se Ti to říct, abys nebyl podrážděný, že nechápu, jak moc jsi po práci unavený. Chybí mi pocit, že sdílíme péči o děti.“ To všechno chtěla říct. Ale neřekla.

„Zdá se mi, že jsem ostrůvek v moři, který kdekdo přehlíží.“ To si myslel on, ale i ona. Důvod, který posléze rozbil vztah, přitom nebyl v přítomnosti, ale v jejich minulosti.

Stopy vedou do minulosti

Někdy to bývá už předchozí vztah, ve kterém se naučíte mlčet, raději než abyste schytali výčitky. Často to ale bývá dětství, odkoukané chování rodičů a jejich vzájemné třaskavé přestřelky, které Vás naučí zamknout si pusu na sto západů. Ostatně, možná jste k tomu rodiči byli i vedeni – pod tlakem pohrůžek tresty.

Jenže jak k tomu přijde protějšek? Jak si on po svém vysvětlí, že se neotevíráte, nesvěřujete, že mu nedáte šanci pomoci Vám, obejmout Vás, když potřebujete? Jak vůbec rozpozná, kdy se něčím trápíte, a pokud dál mlčíte, čím?

Když jsem psal Znovuzrození, chtěl jsem, aby lidé překonali svou minulost, ve které se mohli naučit něco, co jim v dnešních vztazích škodí, oni to vědí, jen si neumějí odpomoci. Kniha ukazuje cestu. Ale aby lidem pomohla, musejí po ní vykročit. Dát jí šanci. Jako Martin s Radkou.

Radka předchozímu partnerovi vyčetla, co jí ve vztahu vadí. Odpovědí jí byla sprcha nadávek. „Nejsi normální. Běž se nechat vyšetřit.“ Budiž, Radka odešla, ale zaseknutí v komunikaci si vzala s sebou. Martinovi tak neříkala, co jí vadí. Tiše trpěla. A pak najednou bouchla, sečetla to Martinovi za všechny bolesti, o kterých ale on nevěděl. Neviděl jí do hlavy. A žádnou výtku od ní neslyšel.

S pocitem, že nejsou kompatibilní, si Martin našel jinou ženu. Takovou, která neměla Radčinu minulost. Radku má dodnes za blázna. Tak ji i oslovuje. Radka tak podruhé slyší, že není normální. A začíná si myslet, že je to pravda. Přitom potřebuje jen odosobnit se od minulosti, od člověka, kterému vadilo slyšet, že ve vztahu selhává. A selhávajícího vyrobil z Radky.

Ostatně, další z příběhů píše Markéta: „Petře, můj partner začal jednoho dne dělat přesně to, co mi vadí. Upozorňovala jsem ho na to. Nereagoval. Tak jsem odešla. On se pokusil o sebevraždu. Jen mi poslal zprávu, že mě miluje a nemůže si odpustit, že o mě přišel. Zalarmovala jsem policii a oni ho stihli zachránit. Já se však od té chvíle trápím otázkou: Proč to nechal zajít tak daleko a neřešil mou nespokojenost? Proč ještě dnes říká, že něco mu brání přeprat sám sebe? Proč není schopen řešit svůj problém, který byl konkrétně ve špatné komunikaci.“

Specialita rodičovských vzorců

V knize Znovuzrození vysvětluji problematiku mozkových synapsí, tedy i lidské logiky, která se utváří nejen v dětství, ale dokonce ještě před narozením – od třetího trimestru těhotenství. Jinak řečeno: Dítě se učí, co je normální, v prostředí, ve kterém vyrůstá. Jeho mozek je neuroplastický, tedy průběžně se formuje podle vnějších vjemů. Špatná komunikace sem přirozeně patří také.

Špatná komunikace rodičů vytváří předpoklad špatné komunikace dítěte. Zdůrazňuji však slovo předpoklad. Neznamená to, že špatně komunikující rodiče budou mít nutně špatně komunikující dítě. Děti si totiž věkem rozvíjejí rozum a jsou schopny zaujmout i opačný postoj – jestliže jim vadila špatná komunikace rodičů, zařeknou se, že stejné už samy nebudou. Chce to však, jak píše Markéta, přeprat sebe sama, své mozkové synapse, tedy své normálno, ve kterém dítě vyrostlo. Pokud totiž máte toxického rodiče, například alkoholika nebo sobce, pak komunikace v takové domácnosti může být velmi bouřlivá a dítě se v ní těžko orientovat. Dítě pak obvykle cítí, že „takhle je to špatně“, ale nemusí vědět, jak je to dobře, nemá-li ve svém okolí příklad, vzor, cestu. To pak bohužel vede k tomu, že dítě se samo straní komunikaci, ve vzpomínce na toxickou a ubližující podobu, a to mu pak komplikuje vztahy. Říkáte mu „Mluv“. A ono nemluví. Neumí to totiž – a současně se za to možná i stydí. Podobné je to s vyjadřováním citů, vyrostl-li člověk v emocionálně chladném prostředí.

Pro lepší obrázek uvedu modelové situace:

1. Špatnou komunikací rodičů k vlastní bázlivé komunikaci

• Rodič Vám jako dítěti něco řekne, ale myslí něco jiného. A pak se zlobí, že jste nepochopili to, co skutečně myslel.
• Nebo: Zanedbává komunikaci o něčem důležitém. Očekává, že mu budete číst myšlenky. A potom vás trestá za to, že to nedokážete.
• Nebo: Ignoruje Vaše pokusy o komunikaci s ním. Odmítá s Vámi úplně komunikovat. A když už s Vámi komunikuje, tak pouze toxicky: zlehčuje, znehodnocuje, zesměšňuje to, co Vás trápí, anebo se zlobí, že se vůbec snažíte s ním komunikovat, že ho obtěžujete.
• Nebo: Jenom předstírá, že Vám naslouchá, aby od Vás měl pokoj. Ve skutečnosti Vás ignoruje.

Těchto několik příkladů dokáže způsobit, že potom, když to dítě vyroste, jako Markétin partner, může mít problém komunikovat se svým protějškem o všem, co sám potřebuje.

Může se – po svých zkušenostech z dětství – bát, že ho druhý nevyslechne, nebo že se mu vysměje, nebo že ho opustí jako „slabého, neschopného člověka, který si s něčím neumí poradit“.

Například Markéta nemůže tvrdit, že se mu tohle stát nemůže. Jemu se možná právě tohle STALO – s jeho rodiči. Proto to v jeho případě nemusí být ani strach, ale skoro přesvědčení, zkušeností zarytá jistota, že „jinak to přece ve vztazích s blízkými lidmi není“, nic jiného totiž možná on nepoznal.

2. Špatnou komunikací rodičů k vlastní chladné komunikaci

Ale uvedené toxické příklady z dětství se mohou na vyrostlém partnerovi projevit i opačně – na jeho vlastním chladném chování.

Protože poznal, ve svém dětství, že ho nikdo při pokusech svěřit se nevnímá, může být v dospělosti přesvědčen o tom, že komunikace nemá smysl, že komunikací stejně nic a nikoho nezmění.

Anebo: Může vlivem svých negativních zkušeností (a výsměchu) neříkat to, co si myslí. Anebo říkat to, co si nemyslí. Může říkat pouze to, co chcete slyšet. To znamená, že potom neumí efektivně komunikovat a říkat, co mu opravdu leží na srdci, co ho skutečně trápí, s čím se bytostně potřebuje svěřit. A tak vyznívá chladně.

3. Špatnou komunikací rodičů k vlastní uzavřenosti

Stejně tak se partner může bát při Vašem pokusu o komunikaci vůbec naslouchat. Proč bát? Protože Vám špatně porozumí a Vy se pak na něj budete zlobit. Tak jako se na něj mohli zlobit jeho rodiče, když mu chtěli něco sdělit a „on selhal“. To všechno jsou formy vnitřních traumat, respektive podob vnitřního selhání, které si člověk nese od dětství v sobě. Je důležité to odblokovat. A právě proto jsem sestavil knihu Znovuzrození. Aby člověk mohl začít nový život, pokud mu ten dosavadní nevyhovuje, pokud je mu něco nepříjemné, a přitom to považuje za svou součást – jen proto, že vyrostl v prostředí, kde to rodičům možná nevadilo. Jenže děti jsou odlišné bytosti. Mají časem svůj vlastní rozum, a ten jim může dokonce zavelet: Oprosti se od minulosti.

Proto mám prosbu: Nepodléhejte předčasně pocitu, že ten, kdo nekomunikuje vůbec, anebo komunikuje z Vašeho pohledu „nenormálně“, je zlý. Nemusí být. Někdy může být velmi nešťastný, a právě proto se chovat toxicky. Protože si ze své minulosti nese problémy, které neumí setřást. Ale to jej ještě nedělá špatným člověkem. Tak jako Vás, když mu nerozumíte. Jak byste mu mohli porozumět, když nemluví, když se nesvěřuje, když nevyjasní všechno nejasné? Řešíte právě to?

Jak Vám mohu pomoci

• Knihu Znovuzrození neseženete v žádném knihkupectví, pouze na dvou místech. Buď v tomto e-shopu, anebo v této kamenné prodejně. V té se můžeme potkat i osobně, pokud chcete. A tím i probrat Vaše trápení. Termíny možných Setkání jsou zde. Knihu zakoupíte i na místě, navíc Vám rád vepíšu osobní věnování – pro Vás nebo Vaše blízké.