Aristoteles pravil: „Kdo je samotou potěšen, je buď divoká šelma nebo bůh.“ Současně však dodal: „Divoká šelma i bůh jsou v každém z nás.“

Samotu lidé zaměňují za osamělost. Samota je fyzický stav, kdy je člověk sám – nablízku nikdo jiný. Takový stav může být i léčivý, je-li chtěný. Třeští-li Vám z lidí hlava, samota Vám pomůže být chvíli jen sami sebou. Mít prostor pro své myšlenky, pocity a potřeby. Mít čas konečně také na sebe.

Osamělost je naopak emocionální stav, kdy se člověk cítí sám, ačkoli fyzicky sám být nemusí – vedle něj může být někdo jiný. Ba se může procházet davem lidí, a přece se cítit osaměle. Hlavně když v tom davu vidí zamilované páry a on postrádá protějšek.

Než jsem napsal knihu Sami, určenou pro všechny, kdo potřebují zvládnout samotu a nedopustit osamělost, dostával jsem otázky, jako je například tento Davidův: „Petře, nedokážu se přenést přes rozchod. Od rodičů jsem obdržel Vaši knihu Sami, ale nemám sílu ji otevřít. Vlastně ani nechápu, proč bych se měl učit být sám, když vím, že existuje někdo, koho miluji a koho chci mít po svém boku. Nechci být sám, chci být s ním. Řekněte, proč bych se měl učit samotě, když na ní není nic dobrého?“

1. Kouzlo samoty

Davidova otázka je sama sobě odpovědí. David nechápe, proč by se měl učit být sám, když ten, koho miluje, je vně této samoty. To je ale právě problém. Ten, koho milujeme, by měl být uvnitř. Měli bychom to být primárně my. Když totiž nemáme rádi sami sebe, pak se sami se sebou necítíme dobře a v dobré společnosti. Naopak když se naučíme mít rádi sami sebe, ovlivní to i naše vztahy. Nedovolíme, aby nám někdo ublížil. Nebudeme zůstávat ve vztazích, které jsou horší než samota. Naučit se samotě totiž znamená mimo jiné poznat, že sami sobě můžeme dát to, co nám nedávají druzí. Tou chvílí počínaje si můžeme sami sebe vážit, sami sebe oceňovat, sami sebe povzbuzovat, sami sebe podporovat, sami sebe se ptát na to, po čem toužíme nebo co nás bolí, a sami sobě pomáhat to vyřešit.

Jestliže toto všechno očekáváme od druhých, protože si to neumíme dát sami, stáváme se na druhých závislými. Pak se bojíme rozchodů, bojíme se samoty, která se pro nás stává osamělostí. Tudíž jsme snadným terčem všemožných citových vyděračů a manipulátorů, kteří nám vyhrožují rozchodem, pokud se nebudeme chovat tak, jak chtějí. Jestliže ve vztahu, který nám ubližuje a my to víme, zůstáváme, říkáme tím, jak málo máme rádi sebe. Že raději obětujeme sami sebe, než bychom přišli o jakéhokoli, i toxického partnera.

Kouzlo samoty tedy spočívá v tom, že se naučíme spoléhat sami na sebe. Že pochopíme, že co nám druzí nedávají, to můžeme dát sami sobě. Nebo ještě jinak: Že když nám druzí neopětují naši lásku, pak tu lásku, kterou jim vytrvale a marně dáváme, můžeme nasměrovat k sobě. I to znamená mít lásku pro sebe. Přestat ji dávat těm, kteří si jí neváží. A tím se změní náboj v nás samotných. Zatímco neopětovaná láska nás ničí, láska vkládaná do sebe (sebeláska) posiluje klíčové energie začínající předponou sebe-. Máme-li rádi sami sebe, posilujeme sebevědomí, sebeúctu, sebedůvěru, sebehodnotu – to, co jsme dosud odchodem jiné osoby ztráceli. Všechna uvedená slova začínající předponou sebe- ukončují naši nezdravou závislost na druhých.

2. Pramen osamělosti

Knihu Sami jsem psal především pro osamělé. Pro ty, kteří nezvládáním samoty dávají signál ani ne tak druhým, jako hlavně sobě, že si sami sebe nedokážou dostatečně vážit ani si pomoci. Tento pouhý pocit přirozeně vytváří pochybnost o sobě, která posléze přerůstá v přesvědčení o své nedostatečnosti a vrcholí až jistotou, že „nejsem dost dobrý“. Takový člověk na jednu stranu touží po vztahu, ale v něm pak zatěžuje partnera požadavky na neustálé vnější oceňování, chválení, ujišťování, že „Tě opravdu miluji“ a „nikdy Tě neopustím“.

Problémem je, že ten, kdo sám sebe nemá dost rád, pochybuje nejen o sobě, ale i o druhém. Bojí se, že ho druhý opustí. Dokonce si v hlavě už konstruuje scénáře, jak ho druhý jistě opouští. Podezírá ho, žárlí, obviňuje jen na základě dojmů, které chtějí vyjádřit „Bojím se, že nejsem dostatečný pro Tebe“, ale ve skutečnosti protějšek znechucují a odhánějí. Tím se vnitřně osamělý člověk stává osamělým i navenek. Je opuštěn, jak „předvídal“. Nikoli však na základě své nedostatečnosti, nýbrž svého přesvědčení o své nedostatečnosti. A v tom je osamělost bestiální.

Osamělí lidé sami sobě odebírají sebevědomí, sebeúctu, sebedůvěru, sebehodnotu. Nechápou, že když je někdo opustí, tím více musejí stát při sobě; když jim někdo něco přestane dávat, tím více to sobě musejí dát sami; když něco přestane přicházet zvenčí, tím spíše to musí vznikat uvnitř. Oni bohužel čekají, že to přijde zase zvenčí. Samo. Upevňuje se jejich závislost na druhých.

Přitom, jak zdůrazňuji v knize Sami, pokud si nevážíme sami sebe, jak si nás mohou vážit druzí? Začít zvládat samotu, to znamená především proplesknout se a vysvětlit si, že druzí lidé nemají absolutně žádnou povinnost mít nás rádi, dávat nám to, co sami sobě nedáváme. Nejsme děti. To je už naše povinnost. Pokud si nás druzí váží, respektují nás, soucítí s námi, pomáhají nám, pak to je jejich laskavost. A toto slovo má kořen ve slově láska. Jinými slovy: Když nás druzí mají rádi, je to krásné, nesamozřejmé, tedy vzácné. A když nás druzí rádi nemají, není to důvod k tomu, abychom sami sebe měli rádi méně, nýbrž abychom se měli rádi mnohem víc. Nikdo jiný to za nás udělat nemusí! Upřímně, kdo nás bude mít rád, když se nezačneme mít rádi my sami?

3. Benefit samoty

Nezastírám, že naučit se být sám je těžké. Já se také snadnými záležitostmi nezabývám. Co je těžké, to obvykle stojí za to. A naučit se být sám za to stojí.

Ano, je to nepochybně ta nejtěžší cesta, jakou člověk v životě zažije. Na té cestě je totiž sám. Je sám na ranní pochybnosti, jestli dnešní den vůbec zvládne, je sám na všechny výzvy, které ho ten den potkají, je sám na večerní i noční výčitky, co ten den mohl zvládnout lépe. Jenže ta nejtěžší cesta současně činí člověka nejsilnějším a nejodolnějším. Stává se soběstačným – ne proto, že by chtěl, ale proto, že musí. Není vyhnutí. Musí najít způsob, jak to dokázat. Sice skřípe zuby, rezignuje nebo i pláče, ale to mu nepomůže. Musí jít dál. A protože jde a občas se mu i daří, tak se zbavuje závislosti na druhých. Den za dnem víc a víc chápe, že se na sebe může spolehnout. Až se stane zázrak. Uvědomí si, že nepotřebuje kdejaký vztah. Ne leckoho. Začne si vybírat.

To je první znamení, že se začal mít opravdu rád. Vybírá si, kdo ho opravdu potřebuje nebo koho opravdu potřebuje sám. Vybírá si, kdo mu neublíží, kdo si ho váží, kdo ho respektuje, kdo mu je ochoten pomáhat. S těmito lidmi vytváří vztahy. A když ho zklamou, odpojuje se a vrací do samoty. Nebojí se toho. Ví, že se „vrací domů“. K bytosti, jež ho nezradí a na niž se může spolehnout.

3 doporučení

  1. Učte se, pomocí knihy Sami, mít sami sebe rádi. Nejde totiž jen o to, jak se sebou zacházíte o samotě. Změní se i to, jak se sebou necháte vláčet ve vztazích.
  2. Všímejte si, jak velkým přítelem sami sobě dokážete být. Jak nasloucháte svým potřebám. Jak přestáváte dělat to, co Vás zraňuje, když jste sami. Jak intuitivně Vaše ruka přispěchá na pomoc Vaší noze, když se zraníte. Sebeláska je přirozeností člověka, protože je součástí pudu sebezáchovy. Stejný instinkt budete pak mít ve vztazích. Nebudete zůstávat v každém vztahu. Zůstanete jen tam, kde Vám to dává smysl. Protože ty vztahy, které Vám ubližují, žádný smysl nemají. Zjistíte, že je vždy lepší samota než pseudovztah s někým znevažujícím.
  3. Pozorujte, jak se změní Vaše okolí. Naučíte-li se zvládat samotu, kdokoli Vám ublíží pouze jednou. Vícekrát už ho nebudete chtít mít tak blízko.

Jak Vám mohu pomoci

Brání Vám v tom, abyste se měli více rádi, jisté pochybnosti o sobě, slabosti, nedostatky, na jejichž odstranění byste rádi zapracovali? Využijte mé kurzy. Co vydání, to jeden konkrétní problém a metody jeho řešení. Vyberte si podle svého tématu zde (proklikněte).

Chcete své trápení probrat se mnou? Přijďte na Setkání. Pozor: počet míst je omezený. Rezervujte si to své zde (proklikněte).

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart