Mám pro Vás hádanku. Víte, co má společného nečekaný dárek s nečekanou chybou? Jsou to hned dvě věci. Každá taková chyba člověka překvapí a vyvolá nějaké emoce. Stejně jako nečekaný dárek může člověka potěšit, tak jej může zklamat nebo uvést do rozpaků. A to samé dokáže chyba. Může potěšit, ale i zklamat. Jak se naučit vnímat každou chybu jako dar a proč je tato dovednost důležitá, abychom překonali sami sebe? Pojďme se nad tím zamyslet společně.
Nejlépe, jak dovedu
Dovolte mi otázku. Děláte rádi chyby?
Předpokládám, že nikoliv, respektive chci říct, že asi neznám nikoho, kdo by se ráno probudil a řekl si: „Už se těším, co všechno zase dneska pokazím.“ Osobně věřím v jednoduché nastavení všech lidí na tomto světě, a to nastavení zní: „Vše dělám nejlépe, jak dovedu.“ Toto nastavení je zapsáno hluboko v naší DNA, je naší přirozeností. Nebo snad znáte někoho, kdo by zcela vědomě a záměrně dělal chyby? Jistě bychom našli ve společnosti někoho, kdo má potřebu druhým škodit. Ano, jistě jsou mezi námi lidé, kteří něco vědomě zanedbají nebo záměrně udělají chybu. Věřím ovšem, že tento typ lidí s nezdravými hodnotami nepatří mezi čtenáře FC Workshopu. Ovšem i v tomto případě můžeme záměrně vykonanou chybu vnímat jako snahu co možná nejlépe zkomplikovat život (uškodit) někomu jinému. Takže i v tomto případě je vlastně naplněna definice „Vše dělám nejlépe, jak dovedu.“
Většina lidí nemá chyby ráda. Jistě, kdo by se chtěl radovat z případného nezdaru. Je ale nutné při každé chybě prožívat smutek, lítost nebo snad naštvání? Minulost už nezměníme. Jakou energii nám do života přinášejí podobné emoce? Podobné emoce k lepšímu životu nepřispívají, což ovšem neznamená, že bychom je měli vnímat jako špatné, utíkat před nimi, potlačovat je nebo proti nim bojovat. Je v pořádku si postesknout, jakmile objevíme nějakou chybu. Stejně tak je v pořádku být sám na sebe naštvaný. Není však už v pořádku v podobném stavu setrvat a dovolit, aby tyto emoce posilovaly hlas našeho slabšího já.
Ano, zmiňuji slabší já. Každý jej máme, ať si to chceme přiznat nebo ne. Označením „slabší“ však nemám na mysli, že by se mělo jednat o tu část naší osobnosti, která nemá žádný vliv a sílu. Naopak, slabší já v mnoha případech přeroste lidem přes hlavu a ovládá celý jejich život. Slabší já dokáže být ve skutečnosti pořádně silné, a pokud mu to dovolíme, neumožní člověku v životě růst.
Petr Casanova v tištěném FC Kurzu, na který nyní navazujeme tímto pracovním FC Workshopem, použil známé přirovnání indiánského kmene Čerokíů, kteří používali přirovnání špatného a dobrého vlka. Hlas špatného vlka oslabuje naši identitu, hlas dobrého vlka je podporou a pomáhá k růstu. Ptáte se, který vlk je silnější? Samozřejmě ten, kterého víc krmíte, a právě prožívané emoce jsem se naučil vnímat jako zdroj energie pro naše slabé a silné já, chcete-li jako krmivo pro dobrého a zlého vlka.
Dva skřítci
Když jsem tuto teorii kdysi vysvětlovat našim malým dětem, řekl jsem jim, aby si představili, že jim na každém rameni stojí malý skřítek. Skřítek na levém rameni do ucha našeptává slova jako například: „Jsi šikovný! Zvládneš to! Je to skvělá příležitost!“ A skřítek na pravém rameni našeptává: „Vykašli se na to! Je to příliš těžké! Na to nemáš!“ Který skřítek má silnější hlas? Samozřejmě ten, který má víc energie. Jenže malé děti ještě nejsou natolik vyvinuté, aby se dokázaly samy rozhodnout, jakého skřítka budou krmit, a tak jsou tito skřítci krmeni skrze prostředí, ve kterém se nacházejí. Děti zcela automaticky a přirozeně chtějí krmit skřítka na levém rameni, jen jim tuto dětskou přirozenost občas začneme komplikovat a vytváříme prostředí, které jejich lepšího skřítka oslabuje.
Zkusme se nyní vcítit do života malého dítka. Ráno přijde do školy a třeba zapomene na domácí úkol. Pan učitel mu vynadá, a aby si to dítě dobře zapamatovalo, napíše mu do žákovské knížky pětku. Pak možná nepochopí nějakou látku a řekne něaco špatně. Další chyba, další špatná známka. Kamarádi ve třídě mají dítě za hlupáka a začnou se mu za jeho chyby smát. Vyčerpané a unavené dítko přichází domů a rodiče položí klasickou otázku: „Co bylo ve škole?“ Nahlédnou do žákovské, uvidí špatné známky a spustí další salvu slov, jež v dítěti spouštějí další porci emocí krmících skřítka na pravém rameni. Jaký je výsledek? Hlas skřítka na pravém rameni je silnější, našeptává slova, která člověk nerad poslouchá, a tak se za každou cenu snažíme vyhnout další chybě, abychom už nemuseli prožívat ty mizerné pocity, které nám hlas onoho skřítka způsobuje.
V podobném prostředí se naučíme vnímat chyby jako špatné, máme z nich obavy a za každou cenu se jim snažíme vyhnout. Jak se to potom projevuje v praxi u dětí? Dítě bude raději před tabulí mlčet, než aby řeklo něco špatně. Raději se nebude pokoušet udělat něco samo, než aby udělalo další chybu. Strach udělat chybu zabíjí přirozenou kreativitu, čímž brzdí růst a ubírá chuť učit se nové věci. A podobné nastavení si s sebou odnášíme z dětství do dospělého života. Jakmile se naplno rozvine strach udělat chybu, je to už jen potvrzením, že naše slabší já je silnější, než je zdrávo.
Říkáte si, jak jej oslabit? Jak se zbavit strachu z chyb a posílit druhý hlas?
Někteří lidé se snaží hlas plný oslabujících a negativních myšlenek ignorovat. Jenže jak ignorovat hlas, který je vždy a všude s námi? Když už to nemůžeme vydržet a nechceme hlas slabšího já poslouchat, nebo už na to nezbývá dostatek sil, tak se před ním snažíme utéct. Někdo se uchýlí k zábavě na sociálních sítích, někdo tupě zírá na televizi a někdo už potřebuje zvolit alkohol nebo drogy, aby hlas slabšího já utišil. Jenže jakmile přijde vystřízlivění, ten hlas je ještě silnější, a tak potřebujeme další dávku útěku. Proto si musíme uvědomit, že žádný útěk nedává smysl a hlas slabšího já neoslabí. Jak jej tedy utišit bez útěku? Nejprve se potřebujeme zaměřit na posilování druhého hlasu, který čerpá energii z emocí jako radost, láska a štěstí.
Zdravé nastavení
V podcastu Myšlením na vrchol se v rámci rozhovorů zaměřuji zejména na způsob myšlení mých hostů z řad úspěšných podnikatelů, sportovců a další inspirativních lidí. Už více než stovka těchto lidí dostala v závěru povídání stejnou otázku: „Jakou radu byste dali svému mladšímu já?“ Pokud patříte mezi pravidelné posluchače mého podcastu, mohli jste si všimnout, že ani jeden z těchto hostů nelituje chyb v minulosti. V jejich odpovědích nezaznívají slova jako například: „Tohle bych udělal jinak.“ Nebo: „Měl jsem se tehdy rozhodnout jinak.“ Nejčastěji zmiňují, že by na svém životě nic neměnili, protože nebýt chyb a špatných rozhodnutí, pravděpodobně by nezískali cenné zkušenosti, které mohou dnes hojně využívat. Hosté mého podcastu se dokázali naučit vnímat chybu jako dar. Stala se pro ně přirozenou součástí života, se kterou se potřebují vyrovnat, moc se v ní neutápět a jít zase dál. Krásně to shrnuje myšlenka podnikatele Ondřeje Synka ze společnosti Signi, který řekl: „Cílem není nedělat chyby, ale dělat je rychle a levně.“
O čem svědčí tato myšlenka? Co nám prozrazuje o nastavení vnitřního světa mých hostů? Jednoduše to, že hlas jejich slabého já není tak silný, aby jim bránil v dalším růstu a rozvoji. Samozřejmě to neznamená, že když tito lidé udělají v životě chybu, že skáčou radostí dva metry do vzduchu a radují se z dalšího nezdaru. Ani pro ně není chyba příjemným zjištěním. Jen se s chybou naučili pracovat. Také prožijí nepříjemnou emoci, ať už je to smutek nebo naštvání, ale hlas jejich lepšího já je natolik silný, že jim nedovoluje se v těchto emocích zbytečně dlouho utápět. A co z toho plyne? Jednoduše to, že hlas slabšího já je s námi celý život a je to dobře. Jeho úkolem je upozornit nás na případná nebezpečí a na chyby, ze kterých se můžeme ponaučit. Zda to dokážeme a zvládneme chybu vnímat jako dar, nebo zda se budeme utápět v lítosti, záleží už jen na tom, který hlas je silnější. Proto, pokud chceme neustále překonávat sami sebe a nedovolit slabšímu já přerůst nám přes hlavu, tak se potřebujeme naučit pracovat s chybou, a to skrze posilování hlasu, který nedovoluje se zbytečně dlouho utápět v nepříjemných emocích.
Návrat k počátku
Je dobré si uvědomit, že každý nějak začínal. Každý máme trochu jiný výchozí bod. Někdo měl v životě takové štěstí, že vyrůstal ve zdravém prostředí a hlasy jeho dvou skřítků jsou více méně v rovnováze, což bychom mohli vnímat jako zdravý stav. Někdo ale takové štěstí neměl a nemá sílu utišit hlas slabšího já. Takový člověk potřebuje dojít do zdravého stavu. Potřebuje začít krmit druhý hlas, a to skrze prožívání lepších emocí a pocitů. Přemýšlíte, jak na to? Není to vůbec složité. Stačí se jen vrátit do dětských let.
Co se Vám naposledy opravdu podařilo? Jaká činnost Vám vykouzlí úsměv na rtech? V čem jste opravdu dobří? Jakmile se začneme věnovat aktivitám, při kterých přirozeně zažíváme drobné úspěchy, začínáme prožívat pozitivní emoce, čímž oslabujeme slabší já a krmíme druhý hlas. Ten, který je podporou v růstu a nedovolí nám se zbytečně dlouho trápit událostmi, které už stejně nemáme možnost ovlivnit.
Jakmile se nám podaří dosáhnout zdravého stavu, kdy se oba dva hlasy pohybují v rovnováze, můžeme přikročit k jedné sebekoučovací technice, jež pomůže dodat energii tomu hlasu, který to zrovna potřebuje. Jedná se o techniku vnitřního dialogu, které se budeme ještě dále věnovat na dalších stránkách tohoto FC Workshopu. Než se však do těchto technik pustíme, pojďme si stanovit výchozí bod. V jakém stavu je Váš vnitřní svět? Který hlas je silnější? Dokážete vnímat chybu jako dar, nebo je pro Vás situací, se kterou si neumíte poradit? Pojďme si to uvědomit a natrénovat na dalším pracovním listě.
„Ve škole se učíme, že chyby jsou špatné, a jsme za ně potrestáni. Podívejte se ale na způsob, jakým jsou lidé navrženi k tomu, aby se učili. Učíme se tím, že děláme chyby. Učíme se chodit tak, že upadneme. Kdybychom nikdy nespadli, nikdy bychom nechodili.“
Robert T. Kiyosaki
