Generál Hannibal si vysloužil uznání jako stratég od velkých vojevůdců i tisíce let po své smrti. Nejvíce se však proslavil ikonickým přechodem Alp s celou svou armádou, a to včetně bojových slonů. Vydal se přes Alpy na počátku zimy, do neznámého prostředí bez potřebného vybavení nebo zajištěného zásobování pro své vojáky. Dodnes nikdo nezná přesnou trasu ani neví, jak se podařilo slavnému Hannibalovi Alpy zdolat. Víme jen, že to dokázal. Přechod slavného vojevůdce byl inspirací pro dva bratry, PAVLA a ZDEŇKA LÁZNIČKOVY. Pojďme se podívat na jejich společný podnikatelský příběh.
Nejprve rodina
Když byli Zdeněk a Pavel Lázničkovi ještě malí kluci, strávili spolu spoustu času ve skautském oddíle a odvážných příběhů podobajících se příběhu slavného Hannibala slyšeli desítky. Příběh slavného generála je však inspiroval natolik, že podle něj pojmenovali společné podnikání. V přírodě trávili většinu volného času a skautské prostředí formovalo jejich osobnost. Když spolu bratři začali 1. ledna 2000 podnikat, už na začátku si řekli, že byznys nesmí ohrozit jejich rodinné vztahy. Nejprve bratři, až potom podnikatelé a společníci. Tak zněla jejich dohoda a ani jednoho nenapadlo, že by tomu mělo být jinak. Ostatně je to právě čestné chování, pomoc bližním a plnění povinnosti, k čemu se zavazuje každý skaut ve svém slibu. Není tak překvapením, že když bratři hledali první zaměstnance pro malou prodejnu outdoorového vybavení, tak mladší Zdeněk prohlásil: „Když to bude skaut, dostane přednost.“ Pavel nemohl než souhlasit, dobře věděl, že kdo drží skautský slib, má zažité i zdravé hodnoty do života.
Vybavení do přírody bylo oběma bratrům blízké. Pavel navíc měl už zkušenosti s obchodem outdoorového vybavení a Zdeněk zase pracoval v marketingu. Zdeněk tehdy zatoužil rozjet e-shop. Bylo to ještě v dobách vytáčeného internetu a byl to velký boom. Bylo mu jedno, co budou prodávat, hlavně když to bude na e-shopu. A tak se bratři dali dohromady a řekli si, že otevřou prodejnou s outdoorovým vybavením. Tehdy se jim ale zdálo, že v Praze už jsou všichni a všechno. Proto první prodejnu Hanibal otevřeli v Poděbradech. „Bylo docela úsměvné jezdit ráno z Prahy pracovat do Poděbrad a na cestě potkávat jen auta, co jezdí naopak. Rychle jsme ale zjistili, že prodejna outdooru se v Poděbradech neuživí, a tak jsme ji museli zavřít. Zboží jsme odvezli do stodoly a hledali nové prostory v Praze, kde se nám nakonec podařilo zakotvit v Korunní ulici na Vinohradech,“ vzpomíná Pavel na podnikatelské začátky.
Nákup v malé prodejně outdoorového vybavení v Korunní ulici na Vinohradech byl pro zákazníky vskutku netradičním zážitkem. Prodejna byla tak malá, že zboží bylo vyskládáno v regálech až po strop, a majitelům tak nezbývalo než lézt po regálech pro zboží jako po horolezecké stěně, což zákazníci samozřejmě radostně kvitovali. Superteplé spacáky, stany, goretexové oblečení, prostě vše, co může potřebovat člověk na cestě do hor. Co se nevešlo na prodejnu, to měli bratři uskladněno i doma v ložnici. Když něco na prodejně došlo, skočili na tramvaj a zajeli pro zboží domů. První objednávky z e-shopu také rozváželi hromadnou dopravou, to aby ušetřili za poštovné. Než je podnikání zvládlo uživit, pracovali na brigádách a využili každého kamaráda, který byl ochoten nabídnout pomocnou ruku. „Od začátku jsme šli hodně nízkonákladově,“ dokončuje Pavel Láznička vyprávění o začátcích outdoorových prodejen Hanibal.
Cesta plná zkoušek
Ani slavný Hannibal nepřekročil Alpy bez chyb a přešlapů. Chybovat je lidské, a kdo má strach dělat chyby, zůstane stát na místě. Když se Pavla zeptám, zda za těch 22 let zažili nějaké těžké chvíle, tak jen souhlasně přikyvuje. „Myslím si, že těžké chvíle jsou tak nějak součástí firmy, která prožívá růst. Ze začátku jsme vedli firmu spíš jako skautský oddíl a byl to dost velkej punk. S růstem to už tolik nejde, musí to fungovat jako firma, takže lidé mají třeba na klíčích čipy na docházku, nastavujete různé procesy a podobně. Těžké pro nás například bylo, když kolegové řekli, že to už je jako v korporátu – každá podobná změna k více firemnímu prostředí byla pro nás zkouškou.“
Když Pavel zmiňuje růst, nemá ani tak na mysli rozšiřování poboček nebo přehnanou expanzi. E-shop, dvě prodejny v Praze a jedna v Brně už tak potřebují práci čtyř desítek lidí v týmu, a tak bratři nemají už potřebu další prodejny přidávat. Ostatně někteří kolegové v týmu jsou s nimi už od úplného začátku a například prodejnu v Brně otevřeli až ve chvíli, kdy se pár kolegů do Brna přestěhovalo. „Na prodejně je důležité umět zákazníkům dobře poradit. To si vyžaduje nejen zkušenosti, ale určitě také nadšení a vztah k pobytu v přírodě. S kolegy máme super vztah a ten je daný naprostou otevřeností. Žádné informace mezi sebou netajíme. Jednou týdně je snídaně vedoucích a odborníků, kam chodí třináct lidí a kde používáme pravidlo rozhodování radou – každý řeší nějaký projekt a taky o něm rozhoduje, má ale povinnost poradit se se všemi, kterých se to týká,“ objasňuje systém vnitrofiremní komunikace Pavel Láznička. „Účastníci pak informace předají svým podřízeným a ředitel napíše derivát, který rozešle úplně všem včetně brigádníků. Máme také interní facebookovou skupinu, která je velmi živá, a kde lidé nemají obavu vyjádřit se i velmi kriticky.“
Už od začátku měli bratři své role rozdělené. Pavel se staral o chod prodejen a Zdeněk měl zase na starost finanční řízení a technologie. „Poslední rok a půl už do firmy moc nechodíme,“ zmiňuje Pavel Láznička a vysvětluje, že se jim podařilo najít skvělého šéfa, kterému mohli Hanibal s klidem předat. O něčem podobném přemýšlí mnoho podnikatelů, ale ne každému se to podaří. Někomu chybí odvaha přiznat sám sobě, že někdo další může dělat stejnou práci jinak a klidně i lépe. I proto se Pavla ptám, jak se jim podařilo najít manažera, který si zasloužil jejich důvěru. „Nebylo to vůbec snadné, hledali jsme několik let a udělali řadu chyb. Zkoušeli jsme například hledat mezi kolegy, ale to nefungovalo. Museli jsme přivést někoho zvenku. Pár let jsme pracovali společně, ale pak jsme pochopili, že se prostě musíme stáhnout, protože moc kohoutů na jednom dvorku nemůže dlouhodobě fungovat.“ Mimochodem, když Pavel zmínil, jak se jim podařilo firmu předat, vzpomněl jsem si na vyprávění Martina Hausenblase, o kterém jsem se již zmiňoval v úvodu magazínu. Když Pavlovi svou vzpomínku vylíčím, jen se pousměje a dodá: „Než jsme firmu předali, tak jsme se jeli s Martinem poradit, abychom získali zkušenosti někoho, kdo už firmu úspěšně předal. Dnes jsme za to rádi, firmě se daří skvěle, prodejny fungují i bez nás a e-shop už nám generuje polovinu celého obratu.“
Síla komunity
Pokud si myslíte, že bratři po předání firmy už jen cestují po horách nebo odpočívají, tak jste na velkém omylu. Jakmile se jim trochu uvolnily ruce, skočili společně do dalšího podnikání, které jim dělá radost. „Už v roce 2019 jsme s bratrem investovali do společnosti Patizon, která vyrábí špičkové spacáky a péřové bundy. Je to zatím malá firma, tržby máme v jednotkách milionů korun. Je to ale tentokrát něco jiného než produkty jen prodávat. Výroba nás baví a chceme z Patizonu udělat globální značku.
Skautské hodnoty, na kterých bratři vybudovali Hanibal, přenášejí také do Patizonu. Důležitá je tak nejen kvalita, ale především udržitelnost. Konkrétně udržitelnost je téma, se kterým Lázničkovi tak trochu předběhli dobu a měli odvahu jít do rizika. V Hanibalu už od počátku dělali věci, které postupem času vnímáme jako běžné. Vedle běžného třídění odpadu je to také tzv. upcycling. V jejich sortimentu jsou už roky zajímavé upcyklované tašky. „V Hanibalu jsme nic nevyráběli, jen přeprodávali s vysokou přidanou hodnotou. Jediné, co jsme vyráběli, byly igelitové tašky. Zjistili jsme, že za rok jsme jich rozdali osm tisíc, a mně přišlo špatné, že vyrábíme jen odpad. Pamatuju si vratné lahve, vratné bombičky do sifonových lahví, tak jsme udělali zálohovanou tašku – byla z polyesteru a vyrobená v Číně. Zákazníci ale říkali, že u nás nakupují za strašně moc peněz a najednou jim nedáme zadarmo ani tu tašku. Byla to nepříjemná situace i pro prodavače, tehdy, před zhruba devíti lety, bylo běžné, že se tašky dávaly zadarmo. Pak nastal výpadek ve výrobě a prodavači říkali, že lidé tu tašku chtějí, že už ji přijali, jen to prostě chvíli trvalo. Díky tomu přerušení výroby jsem ale začal hledat alternativu a někde, klasicky asi ve sprše nebo snad na kole, mě napadlo, že bychom mohli tašky ušít ze stanů, které jsou na vyhození. Že se to k nám hodí. Vymysleli jsme i příběh: Byla jsem stan, teď jsem taška.“ Zavedení se neobešlo bez problémů. Dodavatelé stanů byli zvyklí ty reklamované vyhazovat, nakonec si však dali říct a stejně jako zákazníci změnu akceptovali. Hanibal nyní takové tašky vyrábí i pro jiné firmy.
Hanibal se stal součástí životního stylu Zdeňka a Pavla Lázničkových. Budují kolem sebe komunitu lidí s podobnými hodnotami a zájmy. Na různé výšlapy po světě jezdí jak se členy pracovního týmu, tak se zákazníky. Pořádají pro ně i různé kurzy, třeba pohybu po zajištěných cestách, tedy ferratách. Všechna dobrodružství zaznamenávají na kameru a krátkometrážními dokumenty z cest pak plní svůj velmi slušně sledovaný kanál na YouTube.
Své zážitky publikují členové komunity i na blozích přidružených k e-shopu a vytvářejí také magazín Hanibal Journal, což je takový následník katalogu, který je však daleko víc časopisem s tipy na cestování než jen přehledem výrobků. Malá část vychází v tištěné podobě, víc lidí ho čte elektronicky, kde mají možnost prokliků na videa nebo na konkrétní výrobek v e-shopu. Za dvacet dva let kolem sebe bratři vytvořili silnou a oddanou komunitu lidí, které spojuje zájem o outdoor, turistiku, horolezectví a další sporty spojené s pobytem v přírodě. Dobré jméno jejich společného podnikání jim také pomáhá rozšiřovat několik ambasadorů z řad fotografů, horolezců, umělců a dalších nadšenců. Na krátký příběh jednoho z nich se podíváme v následujícím článku.