Pavel smutně položil svou figurku krále na šachovnici. Dal tím znamení, že hru vzdává.
„Nemůžu vyhrát,“ řekl rezignovaně. „Ztratil jsem dámu.“
„Vztahy mají se šachy hodně společného, viď?“ rýpl jsem si.
Kamarád za mnou přijel znenadání na mou samotu uprostřed hustých lesů Rychlebských hor. Byl plný toxických myšlenek typu: Kde jsem udělal chybu? Proč je teď ona s někým jiným? V čem je on lepší? Co je na mně špatného? Mám vůbec ještě šanci být i bez ní v životě šťastný?
Nevěděl, že pro tyto chvíle vzniklo ZNOVUZROZENÍ. Metodická cesta, jak začít znovu. Jak začít lépe. Jak nevpouštět toxicitu do sebe ani do vztahu. Jak být upřímný, žádat upřímnost, ale také ji potom snést. Jak pochopit, co je vztah, co potřebuje, a naopak co ho zabije. A co tudíž může zabít i nás.
Přihodil jsem polínko do krbu a podal mu trochu koňaku. Sám nepiji, ale on ho potřeboval k rozvázání jazyku. „Nejvíc mi rve srdce,“ otevřel se, „když vidím, jak je teď šťastná s někým jiným. Jak v ní ten druhý dokázal vyvolat úsměv. Prosím ji v SMS zprávách o návrat, ale ona to odmítla s tím, že jsem ji přehlížel, už si myslela, že není dost dobrá, že je stará, že už nikdy štěstí neprožije. A teď že poznala, že problém nebyl v ní, ale ve mně. Že pochopila, že to, že jsem si jí nevážil, neznamenalo, že nemá hodnotu, ale že já nejsem schopen její hodnotu vidět a ocenit. Nemohu to dostat z hlavy. Petře, proč nás najednou tolik přitahuje ten, koho jsme dříve přehlíželi? Proč má v našem životě někdo místo jen na určitý čas, i když bychom si přáli, aby v něm zůstal napořád?“
Hovořil jazykem ponaučení, zkušenosti, zmoudření. A také bolesti, která je nutná k tomu, aby člověk prozřel, pochopil a své chyby už neopakoval. Nikdo totiž nechce zažít stejnou bolest znovu. Ale nejlepší způsob, jak vyjít z pekla (když už v něm jsme), je tím peklem projít, respektive nepřestávat jít, a hlavně se v pekle nezastavovat.
A tak jsem vrátil jeho pohled k šachovnici. Tak jako u všech lidí, kteří neznají ZNOVUZROZENÍ.
Dvě různé figury
Na šachovnici jsou dvě různé barvy, protože ve vztahu jsme každý jiný.
Do vztahu vstupují lidé, kteří se něčím doplňují, ale také se v něčem odlišují. Mají něco společného, ale také rozdílného. To má svůj význam. Tam, kde jeden už nestačí, druhý pomůže. Tam, kde je jeden emocionálnější, může být druhý racionálnější. Tam, kde je jeden citlivější a rychleji se hroutí, může být druhý chladnější a víc protějšek podržet, povzbudit, ba ho zachránit. Od toho je vztah.
Muž a žena (platí i pro stejnopohlavní páry, kde má jeden více mužské a druhý více ženské energie – nikdo není stoprocentní muž ani stoprocentní žena; i muž bývá v něčem křehký a zranitelný, jakoby „zženštilý“, a i žena dokáže být tvrdá a nelítostná, jakoby „mužná“) jako lidské modely i jako dva konkrétní jedinci nikdy nejsou stejné bytosti. Ten, koho nazýváme ženou, bývá více spjat s citem, tedy i intuicí a přírodou. Má to přirozený důvod. Žena přivádí člověka na svět. Musí být schopna jít dobrovolně vstříc obří bolesti (porodu) a v té vytrvat tak dlouho, jak je třeba, dokud nevznikne nový život. To je nepřijatelné pro rozum.
Rozum je nástroj individuálního přežití. Naopak nechce dopustit bolest, vyhýbá se jí. Rozum má člověk proto, aby jakékoli bolesti předešel. Ale nový život bez bolesti nevznikne. Nic důležitého bez bolesti nevznikne. Proto se porod stal výsadou ženy, emocionálně vedeného stvoření. Žena obecně lépe snáší bolest, je schopna v ní vytrvat tak dlouho, jak je třeba, a to i ve vztahu, může v ní vidět smysl, cestu ke štěstí, které však nastane až POTÉ, CO BOLEST SKONČÍ. Proto ženy daleko častěji zůstávají ve vztahu, který je bolí. Není to pro ně nic nového. Vždyť ony ani miminko neopouštějí jen proto, že se nechová podle jejich představ. Stejné je to i s muži. Ženy dlouho drží. Věří, že se „porod nového člověka“ podaří.
Muž o sobě rád říká, že je silný a že ženy jsou ty slabé. Testy porodních bolestí (kontrakcí) prokázaly, že to není pravda. Muž vydržel simulaci porodních kontrakcí v řádech sekund. Jeho rozum to neustál – věděl, že MŮŽE ODEJÍT. Rozum je prokletím muže. Rozum umožňuje zcela se soustředit na jeden cíl. Je-li to bolest, je nevýslovná. Je-li to kořist, kterou má muž pokořit, je velmi produktivní a efektivní. Jako muž historicky při lovu. Proto byl jeho údělem lov. Ulovil a jeho práce skončila. Zatímco ženě bolestí celá práce začíná. Nejméně osmnáctiletý čtyřiadvacetihodinový úvazek vést dítě, které na začátku není nic a má se stát něčím.
Ano, ženy jsou mnohem více zvyklé a stavěné na bolest. I tím muže přitahují. Zejména silné ženy. Muži, vedení svým egem (snahou se vyrovnat nebo překonat), jsou silnými ženami inspirováni a kvůli nim a dětem se také trochu „stávají ženami“ – jsou někdy schopni iracionálního sebeobětování navzdory rozumu, hrdinství. Ženy jsou jim v té chvíli nejen vzorem, ale i podporou – jsou je schopné držet nahoře i tam, kde by to už mužský rozum dávno vzdal. Ženy totiž vnitřně vědí, že VYTRVAT V BOLESTI se vyplatí. Jsou ztělesněním myšlenky Václava Havla, k níž ho inspirovaly nejen disidentské touhy, ale právě porod: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Ženy zkrátka intuitivně cítí, že za bolestí může čekat štěstí. To učí i muže překonávat sebe samotné. Nejen kvůli sobě (egu), ale i kvůli druhým (lásce). Ano, díky ženám je muž schopen lásky, obřího citu. On, naturálně bezcitný lovec, který život jiným ze své povahy bere, zatímco žena ho dává.
Král a dáma
Požádal jsem svého přítele, aby zaměřil zrak na šachovnici. Tam je to nejlépe vidět.
Král může udělat krok jakýmkoli směrem. Nikdo mu v tom nebrání. Ale musí opravdu přemýšlet. Ten krok bude jen jeden a může ho stát všechno.
Zato dáma se v počtu kroků na šachovnici nemusí omezovat. Potřebuje mít krále neustále na očích a potřebuje nad ním mít kontrolu. Když totiž král padne, hra končí. Prohrává i ona. (Tak uvažuje i žena, proto se tak dlouho tolik pere za jeho pozitivní změnu.) A stejně by to král měl cítit i ze svého pohledu. On potřebuje ženu, když jeho situace začíná být v troskách. Král to má bez dámy těžké, protože ta ho na šachovnici nejlépe chrání. Pro krále však stále platí: Soustřeď se hlavně na sebe. Stačí pár chybných tahů, někdy jeden jediný, a přichází mat. Konec hry i pro dámu.
Můj kamarád ztratil klíčovou figuru svého života. Nevážil si své dámy. Nepochopil, že král je ten, kdo si uvědomuje hodnotu dámy. Proto skutečný král má neustálou obavu o ztrátu své dámy. V čem je její hlavní hodnota? V tom, že dáma riskuje všechno, i sebe sama, jen proto, aby ochránila krále, a vůbec budoucnost hry zvané Život, Vztah, Rod.
Bez krále, který je na straně dámy, nemá hra smysl. Uvědomí-li si král až příliš pozdě, že zbytečně obětoval dámu, je to malá tragédie, protože žádná jiná figura dámu nenahradí. Král pak musí podstoupit obrovské úsilí, aby dámu získal zpět. Ale to už nemusí být schopen zvládnout.
A tak jsem Pavlovi řekl to, co sám opakuji při Setkáních a konzultacích: Přestaň s ním zacházet jako s králem, pokud Tě on neoceňuje jako dámu.
Kdo je pro dámu pravý král?
Naložil jsem ho do auta a vyjeli jsme vstříc realitě. Spatřit ji s novým partnerem. Můj přítel žil v iluzích, že se jednou jeho dáma sama vrátí. Ale žádná dáma se nevrací jen tak. To v šachách ani v životě není možné.
„Se mnou byla poslední roky smutná, nesmála se,“ pravil. A tak jsme tu „šíleně smutnou princeznu“ spatřili. Šla ulicí po boku nového partnera. Promiňte, skutečného krále. Zářila totiž štěstím, a to právě proto, že možná byli v něčem odlišní, ale viditelně se doplňovali, inspirovali a podporovali. Říkal jí „Miluji Tě“ ne ze zvyku nebo proto, aby řeč nestála, ale aby jí znovu dal najevo, že ona je jednoduše TÍM NEJLEPŠÍM, CO HO V ŽIVOTĚ POTKALO. A také, jen to neříkal, ale předváděl. Zacházel s ní tak, že bylo evidentní, že ji miluje. A tak nebylo divu, že v něm viděla krále. Konečně byla s někým, kdo ji chce mít pořád nablízku a po jehož boku si může užívat ty nádherné maličkosti. A naopak, z něj sálal pocit, jak je jeho dáma zásadní pro jeho štěstí, i jak si on uvědomuje, že ji dělá šťastnou.
Neviděl jsem žádnou prosebnici, žádná ohnutá záda před druhým, žádné ponižování či doprošování se o kousek lásky. Naopak jsem na její tváři viděl duhu. Víte, jak vzniká duha? Když déšť prozáří slunce. Když pláč prosvítí úsměv. Když minulost, kterou pořád měla v hlavě, doplní takováto přítomnost.
Pavel byl vyřazen ze hry. Tamti dva byli sošné postavy ze šachovnice. Pravá dáma říká králi: „I když přijdou nejhorší časy, budu stát při Tobě. Neboj se být statečný, spolu to zvládneme.“ Avšak říká to jen tehdy, má-li pro koho chtít to zvládnout. Má-li vedle sebe pravého krále. A jak to pozná? Třeba tak, že se vedle něj cítí jako dáma.
Koho my všichni potřebujeme
„Takový nýmand! Taková nicka. Ani nemá byt. Ani nemá auto. Kam se hrabe na můj stupeň kariéry,“ ulevoval si můj přítel. Nepochopil. A tak jsme se vrátili do hor a k šachovnici.
Kamarád se trápil, protože se snažil ovlivnit to, co už nebylo v jeho moci, a naopak se nesnažil ovlivnit to, co má ve své moci. Nepřijímal změnu. Přitom změna je život a život je změna. Snažil se zastavit čas, ba vracet ho. Ale to v životě není možné. Kdo se v přírodě zastaví, zanikne. Kdo se zastaví v pekle, je spálen. I stojatá voda se začne kazit. A člověk je v průměru ze tří čtvrtin tvořen vodou. Nesmí se zastavit. Musí jít dál. Začít znovu a lépe. Jako ve ZNOVUZROZENÍ.
Nadával na sebe, najednou viděl chyby, které udělal. To už bylo lepší. Vidíte-li chyby, které Vás bolí, máte potenciál je už neopakovat. A neopakujete-li chyby, které Vás připravily o člověka, jste už jinou, lepší verzí člověka. Ta, kterou jste byli a která byla schopna takové chyby udělat, UŽ NEŽIJE.
Pavlova přítelkyně odešla od verze, která jí nevyhovovala. Nyní se Pavel pomalu stával tou verzí, kterou ona vždy chtěla. Ano, začal být „někým jiným“, ke komu možná jednou bude stát za to se vrátit.
Ale chce to čas. Jako je potřeba čas, když si král uvědomí, že jeho dáma vypadla ze hry. A že se bez ní neobejde. Může ji získat zpátky. Přes jinou figurku může dámu do hry vrátit. Stačí jenom dojít na konec šachovnice. Ale to je kus cesty. A nesmí se udělat stejná chyba. Jinak dáma pochopí, že ten, kdo se vydával za novou verzi, je pořád tou starou, ke které nemá smysl se vracet.
A tak jsem položeného krále mého kamaráda zvedl. Vrátil jsem všechny figurky na výchozí místa. A zase jsme s Pavlem hráli – znovu, ale lépe. Dokud nepochopil princip nejen této hry, ale i vztahů, které mají k šachům velmi blízko. Tedy dokud nepochopil, že:
- Dáma je ve skutečnosti nejmocnější figurkou na šachovnici. Král, jakkoli si připadá důležitě, je ve skutečnosti velmi zranitelný.
- Odejde-li dáma, hra pro krále ztěžkne, ale pořád se dá hrát i vyhrát. Avšak jakmile padne král, hra končí.
- Proto král, ať je sebevíc nabubřelý, musí pochopit, že nestačí myslet na sebe, ale také na přítomnost dámy, protože ta ho v těžkostech nejlépe ochrání – lépe, než to zvládne on sám.
- Král musí polknout své ego. Ano, dáma je v mnohém napřed – může se pohnout libovolným směrem o libovolný počet políček. Dokáže víc než on. Ale jen špatnému králi přednosti dámy vadí. Ve skutečnosti jej tyto přednosti chrání. Proto dobrý král umí přednosti dámy využít, vážit si jich a docenit je. Dokáže to však jen tehdy, když pochopí, jak je dáma pro něj cenná.
- Král, který zůstane úplně sám, šachy nemůže vyhrát. Ba dokonce, může ke svému údivu zjistit, že ho ochromí i zdánlivě obyčejný soupeřův pěšák.
Pavle, chápej vztahy jako šachy. Sám nic nevyhraješ. Král a dáma tvoří tým. V týmu nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení.
Přejde-li dáma do jiného týmu, zažije vítězství s někým jiným, pokud ten druhý už pochopil, že pár znamená spoluhráče, ne protihráče. A že přirozenou vlastností i potřebou každého člověka je být součástí kmene, společenství, týmu. Protože, milý Pavle, člověk sám nic nedokáže. Člověk není ani největším, ani nejsilnějším, ani nejrychlejším tvorem na Zemi. Už pračlověk věděl, že sám v divočině zahyne. Proto si pračlověk vážil každého, kdo mu pomohl udržovat oheň, který ho chránil před divokou zvěří. To člověku pomohlo naučit se chápat smysl spolupráce.
Zákony pro Tebe
- Pokud si nevážíš člověka, který Tě miluje, ztratíš ho. To, že si ho totiž nevážíš Ty, neznamená, že si ho nebude vážit někdo jiný.
- Nic netrvá věčně. Vztah je jako zahrada, o kterou se musíš starat, jinak zaroste plevelem, přestane nést ovoce a zajde. Každá zahrada je vizitkou zahradníka. A se žádnou další to nebude lepší, dokud se špatný zahradník nezlepší.
- Pokud nevěnuješ čas, lásku a ocenění člověku, který to všechno potřebuje, naučíš ho žít bez Tebe, potažmo s někým jiným, kdo mu tyto hodnoty věnovat začne.
- Nejsi nepostradatelný. Nevěnuješ-li člověku čas, lásku a ocenění, pak jsi pro něj ve vztahu zbytečný.
- Záleží jen na Tobě, jestli si uvědomíš chybu. Záleží jen na Tobě, jestli Tu chybu napravíš či odstraníš. Záleží jen na Tobě, jestli budeš lepší verzí sebe sama. Nezměníš-li se, nezlepší se ani nic ve Tvém životě.
Kniha ZNOVUZROZENÍ, určená pro postupné zvládnutí nových začátků, je k dostání pouze na našem e-shopu zde.
Chcete-li své trápení probrat se mnou, využijte Setkání či konzultaci. Žádná změna, na které nám opravdu záleží, se nestane sama.