Jste ve vztahu se sobcem? S někým, komu vždy vycházíte vstříc, ale on Vám nikdy? S někým, komu pomáháte, kdykoli můžete, ale on Vám nikdy? Trápí Vás to a ptáte se, kdy buď tohle přestanete svým hodným srdcem trpět, anebo kdy jemu konečně dojde, že takhle Vás dříve či později ztratí, a tudíž kdy se změní?

Tyto otázky si dlouho pokládala i Anička, která mi popsala svůj příběh a zakončila ho slovy: „Už nevěřím na to, že se sobec změní. Pokud polepšeného sobce potkáte, pošlete mi jeho fotku. Jistě nebudu sama, kdo by chtěl vidět takovou bílou vránu.“

Předně, toxickým vztahům jsem věnoval knihu Protože. V ní jsem vysvětlil, co je sobectví. Pokud tuto knihu neznáte, uvedu zde alespoň pár bodů.

1. fáze: „K čemu druhé lidi?“

Sobectví je z hlediska psychologie vnitřní přesvědčení člověka, že nikoho jiného nepotřebuje, že všechno zvládne sám a že tohoto postoje nikdy nebude litovat.

Jenže je to lež. Bude toho litovat. Je to nevyhnutelné. Ještě žádný člověk totiž nedokázal všechno sám. A je to i logické. Člověk z podstaty není ani bezchybný, ani dokonalý. Má mnoho nedostatků, občas v něčem selže, něco nezvládne, a také mnohdy potřebuje někoho, kdo jeho nedostatek vykryje svou předností.

Navíc přesvědčení sobce, že nikoho jiného nepotřebuje, znásobené jeho dosavadním úspěchem, bohužel vede k nepokoře, a tudíž dříve či později k pádu. Jako když je řidič přesvědčen o tom, že je mistr, že všechno zvládne, že je možné předjet i v takhle riskantním úseku s protijedoucím kamionem – a kašle přitom na druhé. Při takové míře nepokory může sám skončit v příkopu nebo na vozíku. A já se ptám: Co s ním bude pak? Jak se o sebe postará?

Inu, nepostará. A právě tehdy pochopí, jak se mýlil a že potřebuje někoho, kdo mu pomůže. Jenže kde takového člověka POTOM vezme?

2. fáze: „Sakra, kde jsou druzí lidé?“

Nedávno jsem napsal článek Deset zákonů karmy, ve kterém jsem varoval před karmou sobců: Když totiž ignorujete lidi, kterým na Vás záleží, když jim nevěnujete čas, tak je učíte žít bez Vás, potažmo s někým jiným, kdo jim svůj čas věnuje. Tudíž se sobec – a je to opravdu nevyhnutelné – vinou svého sobectví dříve či později ocitne na dně s potřebou jiné osoby, ale současně BEZ ŠANCE tuto jinou osobu mít. Jasně, může pak na okolí nadávat, pohrdat jím, vinit ho z vlastních problémů (jako to dělal doposud), ale tím si nepomůže, tím se jeho problémy jen zhorší. A to je dobře. Sobec POTŘEBUJE padnout na takové dno, do takové bezmoci a do takové osamělosti, aby si nakonec přece jen řekl: „Hele, nemohu za to nakonec já?“

A to se sobcům, ať tomu věříte, nebo nevěříte, děje. I sobci jsou totiž lidé. I oni chtějí být šťastní a není jim dobře v neštěstí. Pouze dělají tu chybu, že si myslí, že se jim v životě povede nejlépe, pokud budou myslet jenom na sebe. JENOM NA SEBE, to je definice sobectví. Sobec je ten, který má na prvním místě hodnotového žebříčku sebe, a pak už nikoho jiného. Já, já, já, JENOM já.

Naproti tomu lidé, kteří už pochopili sebelásku, mají také na prvním místě sebe, ale na dalších místech svého hodnotového žebříčku mají další lidi. Právě kvůli nim myslí nejprve na sebe. Aby měli dostatek síly, energie, lásky, a tu pak mohli dávat druhým. Nikdo z nás není schopen dát to, co sám nemá. Proto bychom v zájmu druhých lidí měli myslet v první řadě na sebe. Ale ne jenom na sebe. Protože my také budeme někdy potřebovat druhé. A tohle si sobec neuvědomuje.

3. fáze: „Vraťte se, prosím“

Co sobce tedy změní? Předně Váš odchod. Ten vytvoří základní podmínku pro to, aby sobec zůstal sám. Aby mohl poznat, že nezvládne všechno. A také, aby se přestal divit, že mu nablízku nikdo nezůstal, když myslel jenom na sebe.

A potom musí přijít dno. O to se už nemusíte starat Vy. To zařídí život. Ten je spojen s neustálou výzvou, změnou, komplikací.

Tato kombinace Vašeho odchodu a životního dna má nejvyšší potenciál otevřít sobci oči. Protože na dně nikdo nechce zůstat sám.

Mimochodem, při Setkáních, což jsou unikátní příležitosti, kde si osobně povídám s lidmi o jejich problémech a hledáme pro ně řešení, se mě dotazují i bývalí sobci, kteří už prozřeli. Ptají se, co mají dělat, aby ty milující lidi, které ignorovali, do svého života vrátili. Už to je známka, že pochopili podstatu své chyby. A také, že zjistili, že téměř nic v životě není natrvalo ani jisté. Jedna jediná jistota v životě je smrt. Což – přeloženo do vztahové psychologie – znamená: Jediná jistota ve vztazích je smrt vztahů, pokud o ně nebudeme pečovat. A tohle si sobci uvědomí. Že na vztah jsou zapotřebí dva, zatímco na jeho rozbití stačí jeden. Třeba ten, který si myslel, že ti druzí tady budou vždy, i bez jeho snahy, pomoci, podpory. Toto je omyl, za který může sobec až fatálně zaplatit – jestliže pochopí, v jak hlubokém omylu žil, až když je pozdě, až když ten, kdo sobce opustil, už neuvidí důvod vracet se k někomu, kdo mu způsobil tolik bolesti.

Proto jsem psal jednak knihu Protože (mimo jiné pro ty, kdo narazili na sobce), tak JáMy spřízněných duší (mimo jiné pro ty, kdo až pozdě zjistili, že ztratili možná nejdůležitější osobu svého života).

Jak Vám mohu pomoci?

  1. Uvedené knihy ProtožeJáMy spřízněných duší, stejně tak jako další knihy pro vyřešení vztahových trápení, najdete pouze na našem e-shopu zde.
  2. Možné termíny a místa Setkání jsou zde.
O autorovi
Petr Casanova
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart