Odejít, a pak zjistit, že to ještě mohlo fungovat? Anebo zůstat, a pak se ujistit, že jste zbytečně ztratili další čas, kus života, který Vám už nikdo nevrátí zpátky?
Odejít, a pak zdálky sledovat, jak se Váš protějšek změnil, je šťastný a dělá šťastným někoho jiného, zatímco Vy jste v jeho změnu nevěřili? Anebo zůstat, a pak si opětovně vyčítat, že jste v jeho změnu věřili, že jste mu dali další šanci, zatímco on sjel – jako vždy po Vašem ukecání – do starých kolejí?
„Jak mám věřit, že moje rozhodnutí je správné?“ Tak se mě ptají ti, kteří nečetli mou knihu JáMy spřízněných duší.
Není totiž nutné VĚŘIT. Úplně stačí VĚDĚT. VÍRA se skládá z nedostatku informací (vědění). Pokud NEVÍME, musíme VĚŘIT. Naopak VĚDĚNÍ znamená dostatek informací, potřebných pro naše rozhodnutí.
Samozřejmě, nemůžeme ovlivnit všechno, zejména ne druhého člověka, ale můžeme POZNAT, kdy má další šance vztahu smysl – kdy nám může poskytnout ještě nějakou novou zkušenost.
Ne věřit, ale vědět
Václav Havel kdysi řekl: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Právě o to jde: kdy si vztah ještě zaslouží naději.
V knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, jak rozlišit spřízněnou duši od karmického partnera – jak poznat, kdo je součástí našeho doživotního příběhu a kdo jen pouhou kapitolou v něm. Při Setkáních pak rád využívám (a Vás učím) metody, kterými se můžete rozhodovat i sami ve vztahu nikoli podle emocí (tedy každý den jinak, podle emocionálního rozpoložení, jež momentálně máte), ale podle rozumu, racionality. Pamatujte: Rozhodovací mechanismus člověka je jako poslanecká sněmovna, kde jsou jen dvě politická uskupení: Hnutí emocí a Strana rozumu. Čím více křesel dáte jedné skupině, tím méně hlasů zbude druhé skupině. Čím více jednáte pod vlivem emocí, tím méně je ve Vás rozumu. A to neznamená jednat pod vlivem lásky, spíše zamilovanosti nebo iluzí. Uvědomte si: Zamilovanost je pouhá chemická, hormonální reakce, která pomine. A až se rozplyne tento růžový opar, zbude holá realita. Proto rozum a ne iluze.
Postupné síto
Nevím, jakým konkrétním trápením sami nebo ve vztahu procházíte (pokud právě to se mnou chcete probrat, přijďte na Setkání), ale dám Vám pomůcku. Jako kdybyste svůj vztah proseli deseti cedníky. Projde, neprojde? Je to deset jednoduchých otázek, na které byste měli umět jednoznačně odpovědět ano/ne, jedno/druhé. Byť můžete na každou otázku odpovídat intuitivně – citem, výsledkem použití všech deseti sít by mělo být racionální rozhodnutí. Co tedy, bez ohledu na Vaši situaci, stojí za to nechat si projít hlavou?
1. Dostává ze mě vztah/partner spíše to NEJLEPŠÍ, nebo to NEJHORŠÍ?
Ohlédněte se zpět. Jak jste se po dobu trvání vztahu změnili? Jste lepší verzí sebe sama, nebo horší, než jste do vztahu vstoupili? Čeho nového jste s tímto partnerem dosáhli? Co vytouženého jste zažili? Kam jste pokročili ve svých snech? Co jste získali, nebo ztratili, a bez jeho přispění by se to nestalo?
Vezměte si čistý papír a rozdělte ho na dva sloupce. Váš seznam musí mít obě zabarvení – to dobré i to špatné. Nevyplňujte v emocích, v nich máte sklon vidět jednobarevně. Rozpomeňte se i na momenty, kdy Vás druhý v těžkých chvílích povzbuzoval i zpochybňoval, podporoval i odrazoval, zvedal i srážel, motivoval i demotivoval.
Výsledná energie by měla vyjadřovat, zda jste partnerovi spíše vděční za to, co Vám dal či vzal, nebo zda se po jeho boku cítíte spíše méněcennější. Zda jste vlivem vztahu naopak neslevili ze svých důležitých hodnot, potřeb a cílů.
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum potřebuje čas. Poté může přijít druhé síto, z prvního vyplývající:
2. Cítím se ve vztahu po většinu doby ŠŤASTNĚ, nebo NEŠŤASTNĚ?
V emočním rozhodování se necháme unášet pouze jednou emocí, která na sebe váže další stejně pozitivní či negativní emoci. Přitom racionálně zapomínáme na to, že jsme lidé, tedy chybující bytosti, že nic spjaté s člověkem není dokonalé, ani vztah. Každý vztah zažívá hádky, prověrky, pády, ale pro sílu, odolnost, kompatibilitu páru je racionálně rozhodující to, zda těžkostem čelíme sami, odděleně, nebo společně, nedílně. Zda jsme spíše jeden proti jednomu, nebo dva na jedné straně. To totiž vyjadřuje, zda jsme ve správném vztahu, se skutečným partnerem, nebo ne.
Do vztahu vstupujeme proto, abychom byli jistější než sami. Abychom sdíleli to těžké. Když se dva podělí o jednu těžkost, oběma je lehčeji, než kdyby na ni zůstal sám. Problém je, že po světě chodí čtyři kategorie lidí: ti, kteří nám v problémech pomohou (partneři), ti, kteří nás v problémech nechají, ti, kteří nám v problémech ještě přitíží, a ti, kteří nám problémy vytvářejí.
Těžké chvíle přicházejí do vztahu právě proto, abychom poznali, koho máme po svém boku. Zda nám druhý život zjednodušuje, či komplikuje. Zda je šťastný, když jsme šťastní my, a nešťastný, když jsme nešťastní my, anebo je šťastný, když jsme my nešťastní, a nešťastný, když jsme my šťastní. V knize JáMy spřízněných duší přirovnávám správného partnera ke slepeckému psu. Byť my sami nemusíme momentálně vidět cestu temným prostředím, on to světlo vidí a vede nás. On je naší nadějí, že se věci zlepší, a to právě tehdy, když sami naději nevidíme. Potom se cítíme jistější, silnější i šťastnější. Avšak, stejně jako mezi slepcem a slepeckým psem, záleží na pevnosti pouta. Když se pouto přetrhne, je slepec ztracený. A nešťastný. Tak jak se cítíte Vy?
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum opravdu potřebuje čas. Poté může přijít třetí síto, z druhého vyplývající:
3. Obětuji pro vztah víc, než je fér?
Pokud jste druhému slepeckým psem, když on potřebuje, dáváte a můžete mít z toho dobrý pocit. Horší je, když máte špatný pocit poté, co byste sami potřebovali pomoc a druhý ji nevrací. Ve vztahu, má-li být oboustranně vyvážený, musí platit má dáti/dal. Je to fér. Pak nezáleží na tom, kolik do vztahu přinášíte a musíte obětovat, protože stejnou porci dává ten druhý. Ve vyváženém vztahu dáváním nechudnete, ale bohatnete. Pomáháte druhému, čímž emocionálně pomáháte sobě, a když potřebujete pomoci Vy, pomáhá Vám druhý, čímž také emocionálně pomáhá sobě.
Jakmile se však vztah stává jednostranným, rozezní se ve Vás alarm. A Váš mozek se začne ptát, proč Vám druhý nevrací. Načež Vás začne napadat, že možná nejste dost dobří, že pro něj možná nemáte hodnotu, že ji možná nebudete mít nikdy pro nikoho. A nadělení jménem Ztráta sebevědomí je zde – u člověka, který je přitom pro vztah nepostradatelný. Nebudu ani více zdůrazňovat, že z psychických problémů mohou nastat vážné zdravotní problémy. Proto na této odpovědi velmi záleží.
Přemýšlejte, nespěchejte. Přece už víte, že rozum potřebuje čas. Poté může přijít čtvrté síto, z třetího vyplývající:
4. Sdílíme spolu podobné vášně a cíle, když řešíme naši budoucnost?
Neřešte, co bylo. Tím méně na začátku vztahu. Dva lidé se potkají a v té chvíli si rozumějí. Jenže člověk je živý organismus a život je změna. Člověk se průběžně vyvíjí, mění, přehodnocuje své názory. Pro vztah je tedy důležité ne to, jak kompatibilní byl pár na začátku, ale jak dokáže být kompatibilní po celou dobu vztahu.
Proto do každého dlouhodobě laděného vztahu musejí vstupovat rozhovory o budoucnosti. Kdo cítí nekompatibilitu, ten se těmto rozhovorům podvědomě vyhýbá. Nebo má sklon k falši, lhaní, přetvářce. Zůstává ve vztahu ne proto, že by mu tolik záleželo na druhém, ale proto, že třeba neumí být sám. A neumí to ani říct. Nebo se stydí za svou vnitřní změnu. A neumí to ani říct.
Dva lidé, kteří se začnou rozcházet v hodnotách, potřebách a přáních, nemají šanci na dlouhodobé udržení partnerského pouta. Mohou být opětovně přáteli a podporovat se jen v NĚKTERÝCH oblastech, ale už ne ve všech. Takové „partnerské“ pouto se totiž rozcházením soustavně napíná, jako gumička natažená mezi dvěma vzdalujícími se lidmi. Je pouze otázkou času, kdy praskne – kdy se dostane na svou mez. Nenastala u Vás právě nyní?
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum skutečně potřebuje čas. Poté může přijít páté síto, ze čtvrtého vyplývající:
5. Více spolu bojujeme, nebo se smějeme?
Partneři jsou spoluhráči. Oblékají jeden dres. Na hřišti se sice mohou pohádat, ale v zájmu vztahu, protože oba chtějí lepší výsledek pro svůj tým.
Spoluhráči přestanou být v momentě, kdy začnou bojovat proti sobě. Kdy se – fotbalovou terminologií řečeno – pokoušejí druhému vstřelit gól. Pokud přehlédli, že oblékají tentýž dres, takový gól je vlastní, ztrácejí jím oba. Proto také v knize JáMy spřízněných duší zdůrazňuji, že ve vztahu spřízněných duší nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, či dva poražení.
Proto se zamyslete: Co vystihuje Váš vztah? Sdílení, nebo soukromničení? Zájem o druhého, nebo lhostejnost? Vzájemná podpora, nebo srážení? Začne-li – obrazně – ve Vašem vztahu pršet, spíše vyčítáte jeden druhému, proč nevzal deštník, anebo se usmějete a zatančíte si v dešti? Pamatujme: Ve vztahu nejsou nejdůležitější ty chvíle, kdy svítí sluníčko a Vy se držíte za ruce – to totiž za slunce dokáže každý. Nejdůležitější jsou tedy ty chvíle, kdy vyjdou mraky, kdy Vám přestane vycházet cokoli, ale Vy se přesto rozhodnete dál společně držet za ruce.
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum skutečně potřebuje čas. Poté může přijít šesté síto, z pátého vyplývající:
6. Děláme si dostatečně čas jeden na druhého?
Vím, že v této době není snadné ušetřit čas. Nemáte-li však jeden na druhého čas, nemůžete využít přednosti vztahu. Možná Vám už ani nedochází, proč vlastně ve vztahu jste.
Vztah je o sdílení, podpoře, naslouchání, povzbuzování, plánování, zlepšování, rozvoji. Na to všechno je zapotřebí čas. A nyní krutý fakt: Lidé mají buď čas, anebo výmluvy. Pokud si na Vás už dlouhodobě čas nedělají, vyjadřují tím, že nejste jejich dlouhodobou prioritou. A to bez ohledu na to, jak nadějně znějí jejich slova. Není totiž důležité, co člověk říká, ale co opravdu dělá. Slova mohou lhát, ale činy znamenají vždy pravdu. A tím jsme narazili na klíčové slovo. Láska je čin. Zatímco zamilovanost je emoce, která se dříve či později rozplyne.
Proto tolik záleží na rozumu. Právě rozumové smysly vnímají činy. A základní zákon partnerské psychologie říká: „Když někomu dlouhodobě nevěnujete čas, učíte ho žít bez Vás, potažmo s někým jiným, kdo mu ten čas věnovat bude.“ Zdůrazňuji: Fyzická vzdálenost mezi lidmi není žádnou omluvou pro nedostatek času na sebe. Milují-li se dva lidé, kteří se nemohou vinou různých okolností vidět, mohou na sebe o to víc myslet, o to víc plánovat, o to víc si stýskat, o to víc se těšit. Protějšek může být ve vězení, ale stejně je emočně s Vámi. Ba někdy je s Vámi emočně víc, než kdyby seděl přímo vedle Vás na gauči. A na jeho činech, byť je pocítíte jen jednou za čas, je to o to víc znát.
Jak na tom jste – oba? Přemýšlejte, nespěchejte. Poté může přijít sedmé síto, ze šestého vyplývající:
7. Opravdu miluji tu osobu, kterou můj protějšek je, nebo spíše tu představu, kterou v něm chci vidět?
Žádný člověk se nezmění jen proto, že mu k tomu dáte dostatečný čas a podporu. Jediný důvod, proč se lidé mění, je ten, že se změnit chtějí. Aby se člověk změnil, potřebuje silný důvod a také čas, aby přepral své dosavadní návyky. Bez změny návyku nelze změnit člověka. A změnit návyky je nepohodlné. (Zaměřil jsem na to celou jednu metodickou knihu ZNOVUZROZENÍ.)
Naopak pohodlnější je jen slíbit, že se změním. Ukecat druhého. Vytvořit v něm iluzi, že jsem tím, kým ve skutečnosti nejsem. A nechat ho s tím růžovým snem mazlit. V psychologii se tomu říká milovat představu, ne člověka. Představu, která není pravdivá.
Při Setkáních poznávám, že mnoho lidí žije s duchem, iluzí, pouhou představou o tom, jaký „by protějšek mohl být, kdyby chtěl“, ale tato představa se definitivně rozchází s realitou. Problém je, že tito naivní lidé trpí. Žijí ve snu, že jsou druhým milováni, a přitom jsou tvrdě ignorováni. Pochopitelně není snadné si to přiznat. Tím důležitější to ale je.
OPRAVDU se partner mění? OPRAVDU Vás miluje? OPRAVDU to můžete posoudit z jeho činů, nikoli slov? Nejste obětí svých představ, vlastní projekce, kdy si do druhého promítáte sebe sama a považujete za samozřejmé, že pro Vás udělá to, co byste pro něj udělali Vy? Nepletete si jeho a sebe? Nežijete s chimérou nebo vzpomínkou (jaký ten člověk kdysi byl, ale už být přestal)?
Přemýšlejte, nespěchejte. Jakkoli je to bolestivé, je nutné uvědomit si pravdu. Až poté může přijít osmé síto, z toho sedmého vyplývající:
8. Mohu později něčeho litovat, pokud nyní vztah neukončím?
Kdybyste za pět let byli v té samé situaci jako nyní, už byste odešli? Už by Vám dalších pět ztracených let, dalších pět let iluzorních šancí otevřelo oči? Nestalo by se spíše to, že byste se za pět let cítili ještě odevzdanější, odchod považovali za „už zbytečný“, když „za chvíli umřu“? Nebo byste byli na sebe spíše naštvaní, že jste neodešli už dávno? Přemýšlejte o tom, jak vlastně uvažujete.
Doléhá na Vás už nyní tíha času? Vyčítali byste si za pět let, kolik jste ho promarnili? Jen si přičtěte ke svému nynějšímu věku pětku. Opravdu máte čas? Nebo byste sami sebe bičovali lítostmi a výčitkami typu „Já hlupák“, „Kdybych“, potažmo nepoužíváte je už dnes?
Zvažte, zda v dávno nefunkčním partnerském vztahu nezůstáváte jen vinou svého strachu nebo obavy z možného nepohodlí, osamění, pravdy, kterou je nesnadné přijmout, a proto raději dál žijete ve lži. Psychologie tomu říká podvod na vlastním srdci. Vaše srdce ví, co cítí. A rozum potřebuje pochopit, proč se tak cítí.
Srdce nemá strach, to rozum. V něm jsou pochybnosti, katastrofické vize, černé scénáře, které však nemusejí mít nic společného s realitou, mohou vycházet jen z pohodlnosti, alibismu, pocitu, že „za moje neštěstí může vždy někdo jiný, nikdy ne já“.
Přemýšlejte, nespěchejte. Poté může přijít deváté síto, z osmého vyplývající:
9. Dává mi vztah nějakou přidanou hodnotu?
Máte díky vztahu něco, co by Vás o samotě nepotkalo? Děti, prostředí, energii, která by Vás rozchodem opustila a navždy by Vám nenahraditelně chyběla?
Přidaná hodnota je to, za čím vstupujeme do vztahu a zůstáváme v něm. Nebýt přidané hodnoty, budeme v pohodě sami. Vztah by Vám tedy měl reálně zlepšovat život, přidávat mu na barvě, kráse, klidu, možnostech. Rozhodně by Vám neměl způsobovat pocity vyčerpanosti, šedi a bezvýchodnosti. Jakmile začnete vidět život převážně černobíle, je očividné, že se pohybujete v mezích, že Vám chybějí barvy. V realitě života buď vypadl Váš příjem barevného signálu, nebo partnerovo barevné vysílání. A to může mít různé příčiny. Každý psaný kurz věnuji jedné z nich.
Zůstávat ve vztahu, který mi jen bere a nic nedává, nemá žádnou logiku. Nepomáhá to ani rozumu, ani citu. Jen to vypovídá o Vás, o Vašem problému se sebevědomím, sebehodnotou, sebeláskou, stresem, strachem, úzkostmi, všem, co lze řešit, ale co se nevyřeší prohlubováním. Jak říká základní psychologické pravidlo: Když chceš ven z jámy, nejdříve v ní přestaň kopat.
Přemýšlejte, nespěchejte. Poté může přijít poslední síto, z předposledního vyplývající:
10. Nebyl by můj život lepší o samotě?
Lepší znamená klidnější, zdravější, volnější na dýchání. Bez toxického prostředí, toxických myšlenek, toxických pocitů a toxických činů, které přinášejí jen toxické výsledky a toxický život.
Posuďte to. Jak by Vám asi bylo bez partnera? Přemýšlejte nejen krátkodobě („Kde budu zítra spát?“), ale i dlouhodobě („Chci spát v toxické jistotě?“). Uvažujte ve všech souvislostech („Co se stane ze mě / z mých dětí, budeme-li dál dýchat tuto dusnou, jedovatou atmosféru?“). Pokud si umíte sebe nebo své děti představit šťastnější, svobodnější a vyrovnanější, můžete ještě zkusit:
- Projít řádku po řádce jednoduchou knihu Spolu. Obsahuje nejen konstruktivní řešení rozporů, ale už samo společné čtení je konstruktivním krokem, jak lze druhému dokázat (nebo on nám), že nám na záchraně vztahu záleží. Kde je oboustranná vůle, je cesta. Na vztah jsou zapotřebí dva. Na rozbití stačí jeden. Jinak řečeno: Kdo nechce, s tím vztah není možné zachránit.
- Projít řádku po řádce jednoduchou knihu Sami. Nebude opravdu lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce? Není krok do neznáma (a šance na lepší kus života) rozumnější, než zůstávat tam, kde nic dobrého není? Tato kniha snižuje strach z osamělosti a vysvětluje, proč může samota naopak prospět započetí mnohem lepšího příštího vztahu.
- Přijďte na Setkání. Ve středu 29. března je výjimečně na téma Jak zachránit vztah. Udělejte něco pro sebe, ať máte jistotu a nerozhodnete se v emocích tak, že budete později litovat.