Věřím v to, že člověk je jako nádoba. Má svůj objem i mez. Může se do něj vejít hodně bolesti, ale ne neomezeně. Dříve nebo později jeho mez přeteče. A pak i ten nejtolerantnější člověk může odejít. Odejde ne proto, že by málo miloval, ale proto, že té bolesti, kterou ve vztahu schytává, je příliš.
A teď nemluvím jen o vztazích partnerských. Mluvím také o vztazích rodinných, pracovních nebo přátelských. Ve všech může člověk uplatnit jednu úžasnou schopnost – adaptabilitu. Každý z nás je schopen se přizpůsobit, zvyknout si na leccos, pokud je tomu vystaven dostatečně dlouho. Ale každý z nás je jen člověk. Jakmile jeho nádoba bolesti přeteče, už ho nic nezastaví. Ne snad proto, že by mu už na druhém nezáleželo, ale proto, že pochopí, že mu má také záležet na sobě.
Nejčastější otázka, které jsem od vydání knihy ZNOVUZROZENÍ vystaven, zní: „Komu je tato kniha určena?“ Každému, kdo prochází nebo prošel toxickým vztahem. Kdo v práci, rodině nebo kamarádství poznal, jak může zklamání člověkem bolet a jak se z té bolesti včas vymanit. Jak si zachovat nebo obnovit sebevědomí. Jak si připomenout svou hodnotu. Jak si nastavit osobní meze, aby se podobná bolest už neopakovala. Zkrátka: jak zapracovat na tom nejdůležitějším vztahu, jaký máme. Vztahu k sobě. Mít se rádi. Postarat se o sebe. Podpořit se. A to hlavně tehdy, když to není vůbec snadné. A to bývá tehdy, když je to současně nejvíce potřeba.
Toto je mých deset limitů. Kde jsou ty Vaše?
Při Setkáních se často ptáte na můj osobní život. Vyhýbám se těmto otázkám, protože můj život není pro řešení Vašich těžkostí důležitý. Pro Vás je důležitý Váš život. Na druhou stranu je fér, když si alespoň představíte mé osobní meze – kde jsou „okraje mé nádoby bolesti“.
Nemusíte mě soudit. Vy máte jinou nádobu a její okraje jsou jinde. Ostatně, i moje vlastní limity se s věkem mění. Čím méně času mi v životě zbývá, tím náročnější jsem ohledně lidí – už si nedovoluji zbytečně marnit čas s toxickými lidmi.
I proto mi nevadí, když mě někdo zradí, když mnou pohrdá, když mě špiní, když mě opustí. Jsem vděčný za to, že jsem opravdu poznal člověka, byť je to poznání bolestné. Pochopil jsem, co měl na mysli Buddha, když šel se svými žáky cizím krajem, a vtom ho obestoupili odpůrci a začali ho bít. Žáci chtěli Buddhovi pomoci, on však volal: „Nebraňte jim… Možná je to poslední rána, kterou mám od nich dostat.“ Podobný jsem já. Rány, které ve vztazích dostávám, mi umožňují pochopit, kdy už nepotřebuji schytat žádnou další a kdy mohu v klidu opustit vztah.
Říkám jim jizvy. Jsou to stopy na duši, které se už zpětně ve vztahu nedají vyhladit, vrátit, změnit. Vydržím jich devět, desátou už ne. S desátou odcházím, ať protějšek žadoní sebevíc.
Vydržíte totéž, co já? Nebo i víc než já? Sčítáte právě nyní obdržené rány pro definitivní DOST a své ZNOVUZROZENÍ?
Popíšu jednu jizvu po druhé:
1. jizva: Protějšek po mně požaduje, abych byl někdo jiný, kým nejsem
Předem se omlouvám všem, kdo mě nepřijímají takového, jaký jsem – kdo chtějí, abych byl jiný, abych se změnil k jejich obrazu. Promiňte, nemohu vyhovět.
Jsem, jaký jsem – ber, nebo nech ležet. Pracuji na svém zlepšení, snažím se být lepší verzí sebe sama, ale nemohu být někdo úplně jiný.
Už dávno jsem pochopil, že existují pouze dvě možnosti, jak nespokojenost druhých mohu řešit: Buď přijmu, že jsem „špatný“ a „nedostatečný“, a budu se tím trápit, nebo se s tím, jaký jsem, vyrovnám, smířím. A pokud se nesmíří ten druhý, může jít.
Tak to mám dnes. Jako kluk jsem se naopak hrozně trápil tím, jaký jsem, a že kdekomu nevyhovuji. Chtěl jsem se každému zalíbit, ale poznal jsem, že čím víc se o to snažím, tím nešťastnější jsem, protože se necítím dobře, přirozeně, a hlavně ani pak se zavděčit nedokážu – každý má jiný vkus a každý si mé „ideální Já“ představoval jinak. Už nedopustím, aby někdo rozbil mé Já, mé sebevědomí, na tisíc střípků a abych já tu mozaiku dlouho nebyl schopen složit zpátky. Jak píšu v knize ZNOVUZROZENÍ: Dnes už vím, že je nesrovnatelně snazší vyplnit prázdné místo vedle sebe, kde byl někdo, kdo si mě nevážil, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsem dříve býval já sám.
2. jizva: Činy protějšku neodpovídají jeho slovům
Jednou z prvních dovedností, kterou jsem se v životě naučil, byla chůze. Znamená řádně střídat pravou a levou nohu. Nic to není, ale jen tak člověk může dojít daleko.
Když chci dojít co nejdál ve vztahu, snažím se stejně střídat slova a činy. Dělat přesně to, co říkám. To znamená vyvažovat. Naopak jen slibovat a neplnit je jako skákat po jedné noze. Vztah se tím zneváží.
Někdo tvrdí, že střídání pravé a levé nohy je jednoduché. Právě takový život mám rád – jednoduchý. Naopak mi připadá komplikované, když lidé cosi říkají a něco jiného dělají. Jako by vykročili jednou nohou dopředu a druhou současně dozadu. Nevím, kam si myslí, že dojdou. Obávám se, že zůstanou na místě. Komici.
Proto dnes řeším nejen to, co člověk říká, ale hlavně co potom skutečně dělá. Kdo není v rovině, s tím být neumím. Jsem přílišný primitiv. A tak nestojím o komplikovaný život.
3. jizva: Musím nutit protějšek, aby si mě vážil
Denně potkávám lidi, kteří si mě váží, a pak jiné, kteří si mě neváží. Ačkoli jsem takový, jaký jsem, a jsem tak konstantní, lidé na mě reagují rozdílně. Z toho plyne, že problém není ve mně, ale v tom, jak oni vidí mou hodnotu pro ně. Je to jejich volba, jejich rozhodnutí i jejich úhel pohledu. Se mnou to nemá nic společného – ke všem se chovám úplně stejně, oni přesto nazpět odlišně.
Dříve mě bolelo, když si mě zrovna ten, na kom mi záleželo, nevážil. Domníval jsem se, že se musím doprošovat o jeho pozornost. Až mi došlo, že ponižováním svou hodnotu nemohu zvýšit, jen ji dále snižuji. Nelze se ponižovat a současně očekávat, že ve mně druhý uvidí vyšší hodnotu.
A tak to neřeším. Nechávám druhé, ať si sami zváží, jestli pro ně mám hodnotu. Pro koho ano, ten mi udělá radost. Pro koho ne, ten mi taky udělá radost, protože se alespoň lépe orientuji, komu mám věnovat svůj čas a komu nemusím, protože je to beztak zbytečné. Přestal jsem se prosit o ocenění. Vím totiž, že prošením se beztak nic skutečně hodnotného nezíská. Pokud někoho uprosíte, aby si Vás všímal, stejně jeho pozornost není upřímná, přirozená, od srdce, je jen vynucená, a tudíž ne autentická.
4. jizva: Přitažlivost je podle protějšku založena pouze na zjevu
Mám štěstí, že nejsem půvabný. Automaticky tak v mém životě nezůstávají lidé, kteří hledají krásu jen na povrchu.
Těch, kdo při mně zůstávají, je málo, ale to je dobře. Tím větší objem mého času na každého připadne. A ti lidé jsou pro mě poklad. Vědí, že všechno podstatné zůstává očím neviditelné a že opravdová krása může začít teprve tehdy, když zavřeme oči. Když navnímáme, jaký ten druhý je, pro co žije, co jej definuje a dělá šťastným. Tam začíná hloubka jeho srdce, jeho ojedinělosti, jeho duše, jeho charakteru. Miluji zavřít oči a vnímat člověka jen jeho energií.
Jasně, dříve mi bylo líto, když povrchní ženy přitahovalo pouze mé mládí, obličej bez vrásek nebo vysportované tělo. To všechno jsou totiž omezené půvaby – časově i prostorově. Pokožka lidského těla má jen dva metry čtvereční. Zato nitro člověka je nekonečné. Proto poznat druhého (uvnitř) je výzva na desítky let. Mně to nevadí, usiluji o dlouhodobý vztah.
5. jizva: Protějšek zrazuje mou důvěru
V knize ZNOVUZROZENÍ vysvětluji, že důvěřovat znamená dát někomu šanci, aby mě zranil, a současně doufat, že to neudělá. Důvěra je předpoklad vztahu. Bez ní vztah nevznikne. Jen důvěra však nestačí. Protože důvěra je jednostranný akt. Jestliže důvěřuji, ještě to neznamená, že ten druhý mou důvěru ocení a nezklame.
Zradu si mnoho lidí bohužel vykládá jako selhání důvěry, ve skutečnosti bez důvěry nelze poznat člověka. Příležitost totiž dělá zloděje. Ano, zloděj potřebuje příležitost, aby se projevil. A právě důvěra takovou příležitostí je. Příležitostí stisknout spoušť revolveru, když se k člověku otočím zády. Střelit mě do zad. Pomluvit, pošpinit, zradit, obrátit mou nejslabší stránku proti mně.
Dříve mě to hodně bolelo. Dnes už vím, že každý má právo jednat, jak se mu zlíbí, ale potom také za své jednání nese odpovědnost. Zatímco já nesu odpovědnost za to, jak se potom k zrádci postavím. Nemstím se. Chápu zradu jako rozhodnutí člověka odejít ode mě. Nevadí mi to. V mém vztahu jsou dveře otevřené. Chceš odejít? Běž. Chceš být se mnou? Buď. Ale nestůj mezi dveřmi. Blokuješ průchod. Jinak řečeno: Nikoho, kdo mě zradí, nevyhazuji. Každý svým jednáním vůči mě dal dostatečnou odpověď na to, zda se mnou chce zůstat, nebo ode mě odejít.
Tak to mám nastavené já: „Klidně mě zraď, pokud chceš. Ale když to uděláš, budu to číst jako Tvé rozhodnutí: Petře, odcházím.“
6. jizva: Protějšek se mnou hraje hry
Nejsem dítě ani hračka. Ani můj život není na hraní.
Nejsem pokusný králík ani převozník. Své potřeby, nároky a požadavky, jakož i osobní meze, pásma bolesti a hrany trpělivosti vysvětlím každému dostatečně předem, a protějšek tak má od samého začátku naprosto jasno o takzvaném ceníku. Je to jako v restauraci. „Tohle uděláš, tolik zaplatíš.“ Například: „Zradíš? Končíme.“ Stejně jako se lidé nediví, když jim hostinský účtuje tu částku, kterou mají u daného pokrmu v jídelním lístku, ani já nemám čas na lidi, kteří nerespektují můj ceník a myslí si, že jsou nějaké druhé šance.
Nejsou. U mě ne. „Zradíš? Končíš. Ostatně, víš, že zrada není omyl, ale vědomé, dobrovolné a úmyslné rozhodnutí. Tak se rozhodni. Vyber si položku. A spolu s ní i cenu.“
7. jizva: Protějšek se mnou odmítá komunikovat
Komunikaci vnímám jako jediný způsob, jak dlouhodobě budovat vztah. Jediný způsob, jak skutečně naplnit podstatu vztahu – sdílet, souznít, porozumět si, tedy i vyjasnit si domněnky, vyřešit problémy a zjemnit případné napětí, které pochopitelně vzniká rozdílností dvou lidí.
Dovedu pozitivně komunikovat beze slov. Negativně? O to nestojím. Nehodlám číst něčí myšlenky, jsem rád, že to neumím. Nechci si vyrábět své domněnky, které jsou důsledkem nedostatku informací, protože vím, že zejména negativní domněnky mě ničí. Sklouzávají ke katastrofickým vizím i nereálným očekáváním, že se snad všechno zlepší.
Nechci žádné snad. Chci partnera, který je čitelný, komunikuje zřetelně a pozitivně, tím spíše, když procházíme problémy. Chci, abychom spolu tvořili tým. Pro mě je totiž vztah jako dvojkolo – nelze, aby jeden šlapal a druhý současně brzdil. Takový bicykl totiž potom nejede.
8. jizva: Protějšek mě více odrazuje, než podporuje
Stále hlouběji se propadám do tématiky knihy ZNOVUZROZENÍ. Její základ: Každý vztah existuje proto, abychom se cítili LÉPE a zvládali VÍCE než sami.
„Partner“, který nám soustavně bere energii, odvahu a chuť do života, není skutečný partner. Není to spoluhráč, je to soupeř. A já mám soupeřů v životě už tak dost. Takový „partner“ je tedy pro mě nadbytečný, vím, že samotnému mi bude lépe.
Naopak partner, který mě posiluje, podporuje a inspiruje, potažmo který dovolí, abych mohl já posilovat, podporovat a inspirovat jeho, je pro mě nepostradatelný, protože bez něj bych zřejmě nefungoval tak dobře. Jeho přednosti v mých slabých chvílích mohou vykrýt moje nedostatky. Jeho odlišnost se v tom momentu pro mě stane spásou.
Ve ZNOVUZROZENÍ píšu: „Skutečná kompatibilita (míra souznění) ve vztahu není o nalezení člověka, se kterým se jenom dá žít. Naopak je o nalezení protějšku, bez kterého se svým způsobem žít nedá. Bez spřízněné duše to totiž znamená už jen živořit.“
9. jizva: Protějšek mě nutí unikat za vším dobrým do minulosti
Nemám za sebou snadnou minulost. A nevadí mi ani nesnadná minulost u mého protějšku. Vím, že síla nepadá z nebe. Síla se rodí z těžkostí, které dokážeme ustát a překonat. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří prošli těžkými problémy, takoví mě dokážou inspirovat i pochopit a podpořit.
Minulost je pro mě zdrojem síly, ponaučení a dobré energie. Ať vzpomínám na to dobré, co jsem zažil, nebo to špatné, co se mi podařilo zvládnout, cítím se při pohledu do minulosti dobře. Nestrpím však, když to jediné dobré je v minulosti. Když mi někdo tak otravuje přítomnost, že to dobré ohledně našeho vztahu nalézám už jen ve vzpomínkách. Já nehodlám žít minulostí. Veškerý život je v přítomnosti. I štěstí lze prožívat pouze TEĎ.
Když jsem dříve musel v nezdravých vztazích utíkat za nadějí nebo vším dobrým do minulosti, žil jsem velmi prázdný život. V přítomnosti ho nic nenaplňovalo. Nevadí mi, když mou přítomnost naplní problémy. Vítám, když problémy přijdou do vztahu. Alespoň ho prověří. Nenávidím však, když ve vztahu není nic. Jen prázdno. A to může mít ještě jednu podobu:
10. jizva: Protějšku vůbec nezáleží na tom, co mě trápí
Toto je poslední kapka.
Pokud mi protějšek tvrdí, že mu na mně záleží, přirozeně by mu mělo záležet i na tom, co mě trápí, co mě bolí, a snažit se to spolu se mnou odstranit.
Jestliže moji bolest ignoruje, není to pro mě partner. Jestliže moji bolest způsobuje, není to pro mě partner. Jestliže mě v bolesti nechává osamělého, není to pro mě partner.
Opakuji: NENÍ TO PRO MĚ PARTNER.
Neříkám, že to musí být špatný člověk. Je to však určitě špatný člověk pro mě. A já nepotřebuji ve svém životě špatné lidi. Proto hledám ty dobré.
Nevadí mi hledat. Nevadí mi odcházet. Naučil jsem se chápat život jako knihu. Kde jedna kapitola končí, druhá začíná. Je škoda ustrnout na stránce, která nás trápí a trhá se nám v rukou. Ale i tato stránka do knihy patří.
Já nečtu knihy kvůli happy endu. Čtu je kvůli celému příběhu. I kvůli bolestné zápletce, která dá ději smysl.
A život je kniha, kterou píšeme sami. My jsme jejími autory. A můžeme kdykoli říct: „Takhle můj příběh nemá skončit.“ Tehdy odcházím. A co Vy? Kde jsou Vaše hranice? Už jste odhodlaní říct DOST?
Jak Vám mohu pomoci?
- Nejste spokojeni se svým životem? Můžete začít nový. Týden po týdnu, nový krok za novým krokem. Právě o tom je ZNOVUZROZENÍ, kniha, která je k dostání pouze na našem e-shopu.
- Chcete probrat svůj problém osobně? Termíny Setkání jsou zde.