Proč ten, kdo Tě opravdu miluje, se nevystaví situaci, aby Tě ztratil

Bývá to tvrdé prozření. Mysleli jste si, že Vás protějšek miluje, ale on Vám nějakým způsobem ublížil; zachoval se, jako by Vás NEmiloval.

Možná jste na vážkách: Tak miluje mě, anebo ne? Tak obvykle zní i Vaše otázka, s jakou za mnou chodíte na Setkání. Problém je, když se věta tázací mění ve větu oznamovací, když do své otázky vkládáte své tužby a přání se pak stává otcem myšlenky: Přeji si, aby mě miloval –> On mě určitě miluje! Prima. Ale proč Vám potom ubližuje?

Máte-li tohle bolestné dilema, jste třeba jako Lenka, která mi napsala: „Petře, mě a mého malého syna zničehonic opustil partner. Oznámil, že odchází za jinou, a dodal, že mě nikdy nemiloval. Když už jsem to – i díky Vaší knize Sami – psychicky překonala, ozval se podobně zničehonic, že se tentokrát chce vrátit. Že zjistil, že mě ve skutečnosti miluje. Nevyznám se v tom a vůbec mi tohle lavírování nevyhovuje. Jak definitivně poznám, že mě člověk miluje?“

Potřebujete začít nový život? Definitivně uzavřít minulost? Nevíte jak? Nesete si z předchozího vztahu bolestné rány a nic si nepřejete víc než je zahojit? Využijte knihu ZNOVUZROZENÍ.

Jednoduché poznávací znamení

Odpovím jednoduchou psychologií. Člověka, který Vás SKUTEČNĚ miluje, poznáte podle toho, že Vás nebude chtít ztratit. Je to jeho volba logická (racionální) i citová (emocionální). Byl by blázen, kdyby Vás chtěl ztratit, jestliže Vás skutečně miluje. Když totiž někoho milujeme – a nyní se bavím o bytostné podstatě slova milovat, ne o sexu –, tak touto energií vyjadřujeme, že je konkrétní člověk pro nás důležitý, ba nepostradatelný.

A mohu se pokusit to objasnit i na věcech.

Moje

Lidský mozek z psychologického pohledu funguje tak, že si osvojuje vztah k tomu, co si označíme jako „moje“.

Příklad: auto. Jděte se projít do autobazaru. Uvidíte desítky, stovky nejrůznějších ojetých aut. Každé bude jiné, ale všechna v zásadě stejná, protože budou neznámá. K žádnému nebudete mít emoční vztah, tedy ani společně svázanou historii. Z autobazaru můžete odjet a žádné z těch spatřených aut Vám nebude chybět.

Ale zkuste si kterékoli z těch aut koupit. Něco se emočně změní. Když zakoupené auto hned potom necháte někde na parkovišti, přestože i tam spatříte desítky, stovky nejrůznějších aut, to Vaše bude najednou JINÉ. Bude k Vám vyzařovat jinou, BLIŽŠÍ energii. Protože je „Vaše“.

Zdrtilo by Vás, kdyby Vám ho někdo ukradl. Neřešili byste jen peníze, které musíte rychle najít na náhradní auto. Budete řešit i COSI spjaté s tímto autem. Určité emoce, vazbu, vztah. A Vy už víte proč – bylo „Vaše“.

Důsledek výchovy

Toto je emoce, se kterou v knize ZNOVUZROZENÍ hodně pracuji. Způsobuje nám totiž mnohé „iracionální“ úzkosti, jichž se neumíme zbavit.

Psychologie tomu říká averze ke ztrátě, jinak řečeno: odpor k představě, že „pozbydu něco, co už jednou bylo moje“. V modelu averze ke ztrátě jsou vychovávány téměř všechny děti. Jen si zkuste pohrozit svému dítěti, že mu vezmete křečka, vyhodíte hračku. Bez ohledu na to, že si s ní už déle nehraje, jakmile jednou byla jeho, nechce se jí vzdávat.

Funguje to i na mezilidské bázi: Když Vám zemře někdo, na koho jste poslední roky neměli čas a pomalu si na něj ani nevzpomněli, například nějaký dávný kamarád, stejně Vás to velmi zabolí, protože jste ztratili. Nejen tu osobu, ale i společný čas strávený s tím člověkem, veškeré vzpomínky, zážitky, které jste nasbírali dohromady a mohli si o nich vyprávět. Nyní už nemůžete.

Všichni máme averzi ke ztrátě toho, co považujeme za důležité. Proto nikdo, kdo nás skutečně miluje a potřebuje (a komu alespoň průměrně funguje rozum a cit), nevystaví sám sebe situaci, aby nás ztratil. Protože by ztratil ON.

Těžká otázka

Omlouvám se za ni, ale je důležité si ji položit a já na ní trvám i při Setkáních: Kdo je vlastně ten, kdo klidně riskuje Vaši ztrátu? Říká-li teď, že bez Vás nemůže žít, proč předtím usiloval o to, aby bez Vás žil – aby Vás klidně ztratil?

Odpověď je nepříjemná: Ti, kteří klidně riskují Vaši ztrátu, Vás skutečně nemilují a nepotřebují. Avšak musím dodat: Alespoň v té chvíli. To neznamená, že se jejich lhostejný pohled nemůže zcela proměnit. Někdy stačí právě to, aby Vás tito lidé ztratili, a najednou si bez Vás uvědomí, koho měli a čeho si nevážili, koho/co už nemají a možná už nikdy mít nebudou.

Vrátím se k příkladu s autem: Vážíte si svého auta? Možná tolik ne. Možná o něj nepečujete. Ale kdybyste zítra přišli k místu, kde stálo, ale už tam nestojí, protože ho někdo v noci ukradl, možná by Vám chybělo. Možná ne, ale možná ano. A tak to funguje i v mezilidských vztazích.

Někdo, komu dlouho nedochází, co ve Vás má, si potřebuje projít ROZLIŠOVACÍ zkušeností, která mu umožní pochopit, co ve Vás měl. Ale to je možné jen tehdy, když Vás ztratí. Když najednou procítí rozdíl mezi tím, co bylo (když jste byli vedle něj), a už není (protože už nejste vedle něj). Když procítí, jak samozřejmě jste vždy byli vedle něj nebo k dispozici na telefonu, a náhle nejste. To je obrovská psychologická změna. Jen považte: Na koho se teď má ten osamělý člověk obrátit? Čím déle jste byli po jeho boku, tím větší je to pro něj nezvyk a taky bezmoc, a právě to může daného ponaučeného člověka postrčit k tomu, aby raději konečně investoval do vašeho vztahu. I když Vás předtím nemiloval, nyní může. Ale jedině když si uvědomí, že Vás už nemůže ztratit.

A tím – odpovídám Lence – se můžeme v časovém vývoji dostat od člověka, který nás, Lenko, nemiloval a nepotřeboval, k jiné verzi téhož člověka, který nás už miluje a potřebuje, a dokonce už má „všech pět pohromadě“, aby pochopil, že Lenku nesmí ztratit. Respektive: že sám sebe už nikdy nesmí vystavit situaci, aby Lenku ztratil.

Zažíváte podobný příběh? Nevíte, jak si ho vyložit? Nevíte, jak postupovat? Nechcete udělat chybu? Přijďte na Setkání. I tam bude k dispozici kniha ZNOVUZROZENÍ, která je v předprodeji zde.

Top
Shopping Cart