Proč děti, které dostávají „všechno“, mají pocit, že jim rodiče nedávají nic

„Jsou zmlsané,“ chcete honem odpovědět.

Zadržte. Všimněte si, že slovo VŠECHNO je v uvozovkách.

Ano, jsou rodiče, kteří si myslí, že svým dětem dávají všechno.

A stejně tak jsou děti, které si myslí, že jim rodiče nedávají nic.

Z toho plyne nedorozumění, které však může skončit i fatálně. Jako v případě Šárky.

Případ zvaný Nemožné

Knihu ZNOVUZROZENÍ jsem psal i proto, aby se podobné případy už neopakovaly. A aby rodiče, kteří zažijí tento průšvih, mohli začít nový život, stejně jako aby děti, které spadnou do této pasti, věděly, že cesta z ní existuje. Jen je nutné vědět, jak na to.

Ten případ mám založený v hlavě pod názvem Nemožné. To slovo se totiž na mě řítilo ze všech stran. „To je NEMOŽNÉ, že by se to mohlo stát zrovna Šárce.“ „To je NEMOŽNÉ, že by to mohlo potkat zrovna Šárčiny rodiče.“ Dejte si pozor na úvahu: „To je NEMOŽNÉ, že by tohle potkalo naše dítě, a tedy i nás.“ Protože NIC NENÍ NEMOŽNÉ.

Stejně tak by se ten případ mohl jmenovat Všechno. Někteří rodiče totiž věří, že svým dětem dávají všechno. Pravdu mají jen zčásti. Materiálně snad všechno. Jenže lidé nejsou jen hmotné, ale také nehmotné bytosti. Potřebují nejen materiálno, ale i emoce. Dospívající děti obzvlášť. Jsou živé, potřebují tedy všechno, co žije a umírá s člověkem – péči, lásku, starost a hlavně čas, tedy to nejdražší, co člověk člověku může dát. Věcí totiž můžete mít v životě pořád víc, ale času je s každým uplynulým okamžikem už jen méně. Času s dětmi i času s rodiči.

1. kapitola: Cesta samoty

„Když procházíš peklem, hlavně nesmíš přestat jít. Jsi-li už uvnitř, pamatuj, že nejlepší cesta ven je vždy skrz. Nevadí, že nikde kolem nevidíš světlo – tím světlem budeš Ty. Nevadí, že nikde kolem nevidíš spasitele, který Ti zachrání život – tím hrdinou, na kterého celou dobu čekáš, dokážeš být Ty.“ Čtyři prány štěstí

Obecně rozšířený omyl zní: Problematika drog se týká jenom dětí z vyloučených lokalit. Už za první republiky to nebyla pravda. A to nejen proto, že drogy stojí dost peněz. Pád do nich zažila i Šárka, pocházející z elitních sociálních poměrů. „Na vlastní oči jsem viděla, že drogy ve vysokém procentu potkávají děti, kterým rodiče dávají takzvané všechno v čele s penězi. Součástí toho všechna ale není společně prožitý čas a nemateriální, emocionální láska. Právě tu každé dítě potřebuje nejvíc.“

K pojmu: Emocionální je ta láska, kterou si nemůžete koupit. Zaplatit se dá jedině čas psychologa, který vyslechne a povzbudí to dítě, jež něčemu v dospívání nerozumí nebo se něčím trápí. Jenže problém je, že takové dítě k psychologovi nejde. A pokud musí, sabotuje terapii. Proč? Nemůže-li se svěřit vlastním rodičům, kteří ho neposlouchají, má pocit, že nemůže věřit obecně dospělým. Nemají-li ho zájem vyslechnout nejbližší lidé, proč by mu měl chtít pomoci někdo cizí? „To přece nedává logiku!“ řekne si dítě.

Šárka byla dcerou ambiciózní podnikatelky. Šárčina maminka měla prosperující krejčovství. A po svém boku muže, známého všude kolem jako nejhodnější a nejmilejší osobu. Idylická rodina, zdálo by se. Ale právě tady vznikl problém.

Šárce bylo patnáct let, když začala mít citové spády. „Kdybych měla formulovat jeden silný pocit, který jsem tehdy měla, pak to bylo: Nic vlastního nesmím. Jen do školy a po návratu domů hned k mámě šít. Cítila jsem se spíše jako levná pracovní síla než mámina dcera. Nakonec o tom, co se dělá při první menstruaci, mě musel informovat taťka, mamka zrovna neměla čas.“

V knize ZNOVUZROZENÍ varuji, že nikdy nezáleží na OBJEKTIVNÍ pravdě, ale na tom, jak si okolnosti konkrétní člověk SUBJEKTIVNĚ vykládá. To, čemu subjektivně věří, je pro něj pravda, i kdyby to objektivně byla lež. Šárka, aniž to okolí dávala najevo, měla SUBJEKTIVNÍ dojem, že „musí žít jen mámin sen“. „Navíc se mi zdálo, že pro mámu nikdy nejsem dost dobrá. Stále bylo podle jejích slov něco špatně. I oblékat jsem se musela tak, jak vyžadovala ona. Nesnášela jsem tesil, kousavý materiál, ale musela jsem ho obléct, protože vypadal úhledně a máma si zakládala na vkusu. Řešila jsem to tak, že než jsem sama vyšla do města, ve sklepě jsem se tajně převlékla do svého oblečení – sportovního.“ Tím začala fáze revolty. Touha žít jinak než podle rodičů. Jinak, jakkoli…

„Jednou jsem šla na pivko a někdo z kamarádů řekl: Dáme si piko. A já myslela, že to je čokoláda.“ Tehdy zkusila pervitin. Jak je to jednoduché, navíc Šárka připojila slovo, které rodiče nejvíce děsí – „nádherné“. Chtěla další. Ten večer nesměl jen tak skončit. I proto s kamarády jeli na koncert. Protančili celou noc. „Vůbec jsem nevěděla o reálném světě. Zmizely problémy. A hlavně – bylo to zakázané, a proto krásné.“ Alespoň chvíli nemusela být „ta hodná holka, která ze školy musí rovnou k nitím“. Únik do vzpurného, přitom „bezstarostného“ světa, se jí líbil. Chtěla to co nejdříve zažít ZNOVU. Tak se z opakování stalo pravidlo. Jako u alkoholika.

„Nejprve to byly jen víkendy, ale pravidelně. Pak určité dny v pracovním týdnu, ale pravidelně. Zážitky se množily, protože jsem rychle pochopila, že když si dám drogu, nemyslím pak na to, co mě trápí. Třeba na to, že v životě tápu a nikoho to nezajímá, nikdo se mě nezeptá, a když se zeptám já, nikdo mi neodpoví. Pro rodiče jsem byla vzduch, moje problémy byly ve srovnání s jejich prací nedůležité, cítila jsem se opomíjená. Zato v partě ne.“

Dnes, s velkým odstupem času, je Šárka neskonale vděčná za to, čím řada jiných lidí pohrdá. Že má úplně obyčejný život, zdravé děti, že se na ně může smát, každé ráno se těšit na nový den, trávit čas s tím, koho miluje. Připadá Vám to málo? Učíte své děti tomu, že mnohem více jsou peníze, dárky, majetek? Věříte, že dětem toto stačí, že to je pro ně VŠECHNO? Jen čtěte dál.

2. kapitola: Jednosměrka, ve které se necouvá

„Prožili jsme nejtěžší dobu našeho života a bylo to kruté v tom, že se to týkalo naší dcery. Je těžké popsat, jak se cítí rodiče, kteří se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe umějí, a pak prožívají bezesné noci plné pláče a bezradnosti. Nikomu nepřeji ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout, co dělat. Co prožíváte, když se rozhodnete, že dceru vyhodíte z bytu, a přitom se modlíte, aby přežila další den.“ Šárčin tatínek po letech

Když pracuji s dětmi, varuji je před základním psychologickým zákonem: Každý se stáváme průměrem pěti osob, které nás nejčastěji obklopují. U Šárky to platilo také. „Moje nejbližší okolí se postupně proměňovalo. Navíc, čím více času jsem v něm trávila, čím normálnější mi připadalo brát drogy, tím hlouběji jsem se propadala k těžším případům. A tak jsem najednou byla v partě zkušených narkomanů. Tam jsem jasně viděla, že drogy jsou jednosměrná cesta. Vjedete tam, ale už nemůžete vycouvat.“

Ptáte se, proč Šárka nepřestala, když viděla zkázu, do které se řítí? Ona se jen trpce usmívá: „Do minuty jsem zapadla do jejich koloběhu. Neměla jsem totiž důvod přestat. Bylo mi dobře a v hlavě jsem si pořád říkala: Oni jsou jiní, neschopní, já to zvládnu, když budu chtít. Nevěděla jsem, jak strašně se mýlím, když mě naučili píchat si do žíly. Tím totiž začíná likvidace – fyzická, ale také charakterová. Píchat si totiž nemůžete leccos. Máte-li aplikaci přežit, pak se nitrožilně musí zavádět kvalita, a ta něco stojí. Tudíž jsem potřebovala pravidelně hodně peněz. Nejdříve jsem rozprodala všechno, co jsem měla doma a co mi patřilo. Pak jsem musela začít tajně prodávat věci rodičů. Po nějaké době už ani z jejich majetku nebylo co prodat. A tak jsem se učila krást.“

Poodstupme od Šárky a zkusme se vžít do jejích rodičů. Viděli, co se děje. Jak mizí jejich předměty i v jakém stavu je dcera. Co byste dělali? Podporovali byste své dítě – dávali mu peníze, jen aby za krádeže neskončilo ve vězení? Nebo byste ho hodili přes palubu?

Šárčini rodiče zvolili to první. A vinou toho Šárce mohla do života vstoupit, jak ona říká, první láska. „Partner na dlouhá léta. Takový, který na rozdíl od mužů neodchází jen tak, a v drtivé většině případů zůstává do konce života. Přesněji, po zbytek života. Heroin. S ním jsem vypustila poslední hrozby okolí. Život mi začal už jen tak plynout…“

Tehdy začala závislost. Slovo, které si nepřipustí nikdo, koho se přímo týká. I Šárka si pořád myslela, že to má pod kontrolou. Že až si řekne: „Fajn, holka, to už stačí“, s drogami sekne. Bohužel, to si myslí všichni – ať jsou závislí na čemkoli. Šárce už přestat nešlo. „Mohla jsem se rozhodnout, ale to nehrálo roli. Po ránu mi začaly abstinenční příznaky. Zvracíš, bolí Tě celé tělo a není cesty ven. Pokud to zvládneš, řekneš si: Není důvod přestat, kontroluji to, mohu si dát další dávku! To je hlavní problém závislých: Dokud to zvládáš, nic Tě nenutí přestat, věříš totiž, že to zvládneš kdykoli příště. A v této slepé víře pokračuješ v užívání až do okamžiku, kdy to zvládat prostě přestaneš…“

Šárka mě sama oslovila před lety. Její rodiče prožívali naprostý očistec. Už věděli, že když nemá situaci ve své moci ona, tak oni sami jsou bezmocní diváci. Šárce sice jednou vyjednali léčení, ale tím otevřeli její mladistvou ránu zvanou Není to moje rozhodnutí. Šárka vydržela v léčebně jen tři dny. Pak ji nachytali s marihuanou a podle pravidel ústavu jí sbalili kufr a vyhodili ji na ulici. I s penězi na cestu domů, bohužel. „Samozřejmě jsem si nezaplatila autobus. Jela jsem stopem a přímo k dealerovi, který by mi otevřel uprostřed noci, když jsem za zboží měla čím zaplatit. Domů jsem dorazila zfetovaná. Musela jsem, jinak bych ten návrat k rozčileným rodičům neustála.“

Tehdy se naučila ještě jednu dovednost, před kterou v knize ZNOVUZROZENÍ varuji: manipulovat s lidmi, kteří ji milují a kterým na ní záleží. „Namluvila jsem rodičům, že na mě v léčebně byli zlí. Že proto jsem utekla. Že jinak už jsem v pořádku a spolu to zvládneme. Uvěřili. Získala jsem tím pár dní času na další krádeže jejich věcí, než mě zase odhalili. Ale já si zatím stihla vymyslet jinou lež, které zase uvěřili. Tak jsme vedle sebe žili. Já v pohodě a pořád s náskokem, oni v pasti a bez znalosti toho, co mají dělat.“

A tím chci vyvrátit základní mýlku: Narkomani nejsou hloupí, jen se tak projevují. Šárka věděla, že má rodiče v hrsti. Že se trápí pouze oni, ona ne. Že dnem i nocí spolu řeší dilema: Vyhodit dítě z domu? (Šárka: „To nesmíte, pustíte ho přímo do té smečky!“) Nebo si ho nechat doma? (Šárka: „To také nesmíte, rozkrade Vám to, co ještě rozkrást nestihlo.“) Jako by to nemělo dobré řešení. Šárka to ostatně potvrzuje slovy: „Ve smečce dítě umře. Ale stejně tak umírá doma. Protože žádné závislé dítě si pomoci rodičů neváží. A tak se i mně stalo to, co jediné se stát mohlo a mělo – rodiče mě MUSELI pustit…“ Ano, do smečky…

3. kapitola: Vabank ve smečce

„Když dítě přijde o rodiče, jako by ztratilo minulost. Když rodič přijde o dítě, jako by ztratil budoucnost.“ Čtyři prány štěstí

Zoufalství vede k naivitě. Šárčini zoufalí rodiče naivně věřili, že příchod do smečky otevře dceři oči. Že ji proberou a napraví ty otřesné události, které se každým dnem děly a stále stupňovaly v okruhu jejích „přátel“. Tam totiž neustále umírali mladí.

Kdyby už tehdy přišli za mnou, zbavil bych je této iluzorní naděje. Člověk je totiž adaptabilní tvor. Zvykne si téměř na všechno. Znecitliví vůči jakémukoli obrazu, kterému je vystaven delší dobu. I Šárce postupně připadalo normální a očekávané, že se ve smečce někdo předávkoval, oběsil. „Jednou jsem si šla pro drogu a můj dealer byl mrtvý. Kdosi tam přišel přede mnou a zabil ho. A mé pocity? Jasně, drogy jsou hnus, víš to, oplakáváš ho. Ale taky máš hned důvod tohle utrpení odstřelit JEŠTĚ SILNĚJŠÍ dávkou…“ Jinými slovy: Čím více odstrašujících signálů, tím silnější dávky.

I Šárčin životní příběh tedy velmi rychle spěl k poslednímu listu… Nalézali ji bezvládnou u silnice, stále častěji křísili ve vybydleném bytě. Jen rodiče si na to nezvykli. Snažili se stále nějak konat, aby pád dcery alespoň zbrzdili, když už tušili, že ho asi nepůjde zastavit. Protože jediné řešení bylo v ní a ona neměla zájem nic řešit.

„Táta mi sháněl alespoň brigády, abych na drogy měla legální peníze. Jenže základní otázka zněla: Kdo mě přijme? Kde jinde by mě přijali, než někde PŘES ZNÁMOST? Tak táta přesvědčil svého nejlepšího kamaráda, zaručil se mu za mě. Hned jsem mu ukradla mobilní telefon a prodala ho.“ Ten den rodiče změnili přístup. „Večer jsem byla doma, najednou zvonek. Táta jde otevřít, slyším řev, táta mě volá ke dveřím, sám odchází do obýváku a já jdu k tomu jeho kamarádovi, který stál mezi futry. Jak viděl mou lhostejnost, chytil mě za tričko, vyvlekl z domu na ulici, naložil do auta, odvezl k nějaké vodě a tam mě seřezal jako psa…“ Toho dne skončily milodary. Rodiče se odpojili a Šárčin rychlík směřoval do zdi.

„Neměla jsem peníze, a přitom jsem je potřebovala. Na tenhle moment čeká spousta mazaných lidí. Jeden mi řekl, že jestli chci být finančně nezávislá na rodičích, mám jedinou naději – sama heroin prodávat. To byla rychlá a zaručená cesta. Do pekla. Buď máte hodně peněz a zabije Vás to, anebo zažijete klasiku – jednou nás z obývaného bytu vylákali za účelem obchodu a zatím nám ten byt vypálili. Nastěhovala jsem se do hromadně užívaného kutlochu, kde se vařily drogy. Stačilo mi, že mám kde spát, co jíst, jsem v teple a mám svoji postel. Ostatní mi bylo jedno. Jedno ráno zvonek u dveří. Jdu tam, že to je asi pošta. Nebyla. Byli to zakuklenci. Policejní zásahovka. Všechny nás sebrali, mě v bačkorách a teplákách. Pro kluky to nedopadlo dobře, já mohla jít domů.“

DOMŮ? To slovo, vyřčené policistou, Šárku probudilo. „KAM domů? Byt, kde se vařilo, byl zapečetěný.“ Neměla žádný domov. „Když jsem vyšla ze služebny, měla jsem bačkory a byl mráz. A já poprvé chtěla normálně žít. Uvědomila jsem si, že mě tahle cesta pořád vede někam, kde si nevím rady.“ Ten den jsem se dozvěděl o Šárčině příběhu. A každému, kdo se ocitne ve stejné pozici, dám první základní radu: Chceš-li změnit situaci, kterou opakovaně prožíváš, a nevíš jak, pak v první řadě změň přátele a prostředí. Brzy pochopíš, co je špatně a co by mohlo být jinak.

4. kapitola: Jak se vybíhá z pekla

„Nepohrdej samotou. Někdy Tě naučí víc než kterýkoli učitel ve Tvém okolí.Sami

Lidé jako Šárka, kteří přijdou na Setkání, mají pocit, že pro pozitivní změnu ve svém životě potřebují něčí ruku a zachránit zvenčí. Ale i Šárka potřebovala zachránit zevnitř a tu pomocnou ruku potřebovala nabídnout sobě – ona sama!

Jistěže to mohla dokázat. A také to dokázala. Ale jen proto, že začala dělat správné kroky. V první fázi: Vydala se pracovat. A rozhodla se opustit akční rádius své dosavadní party. Konkrétně odjela brigádničit na přehradu. A se změnou prostředí potkala i jiné lidi. Správné lidi. Byť tomu přívlastku je nutné přesně porozumět.

Prvním karmicky správným člověkem byl lékař. „Naivně jsem mu řekla, co mě provází. Vycítil obchodní šanci. Řekl, že mě bude zásobovat léky. Nevěděla jsem, že mi začne dávat takové, na kterých se stanu lehce závislou. A že na mně začne vydělávat.“ Šárka měla pravidelný příjem z dřevovýroby. Lékaři se hodil. Šárka tak byla denně v rauši. A tehdy pochopila, co myslím výrazem „správný člověk“. Správný je ten, kdo nám dá ve správný čas správnou lekci, byť negativní. „Byla to skutečně nejdůležitější zkušenost. Nesmíte věřit nikomu. Nikdo Vás nezachrání. Když jste pod vlivem, lidé to zneužijí. A hlavně ti, kteří vědí, že v takovém stavu se ničemu neubráníte.“

A tak přišel čas na správného člověka číslo dvě. „Den co den mě nalézal omotanou kolem záchodové mísy. Už se na tu hadrovou panenku nechtěl dívat. Stal se pevným bodem, který jsem na dně nahmatala a mohla se od něj odrazit…“ Tehdy si poprvé užila první zamilování. „Sice jsem se ještě neuměla úplně odpoutat od první lásky, heroinu, a v agonii jsem i toho muže ujišťovala, ať ochutná se mnou, že je to krásné, ale on si nedal, a ještě vydržel to, když jsem si znovu dala já.“

Šárce jsem vysvětlil, že pro narkomany jsou příznačné iracionální kroky. Že se stanou. Přesvědčila se. Najednou se sebrala a odjela co nejdál od přítele. „Neměla jsem k tomu důvod. Ale on to respektoval. A když jsem si tam dala dávku, po které jsem zůstala ležet u silnice, znovu mě v tom nenechal. Přijel, pomohl, a ještě mě požádal o ruku. Rozhodl se ve mě věřit za všech okolností – a to mě změnilo. Ta dávka byla poslední v životě.“

Látky, které vymyslel člověk, dokážou vyvolat hormony štěstí. Ale ještě lepší dokáže vyvolat příroda sama. Právě láskou. „Byla jsem šťastná, dokonce jsem zjistila, že víc než s jakoukoli chemií.“ A tak přišel čas na znovuzrození. Na nové začátky. Přesněji, Šárka se musela začít učit „normální“ věci.

Třeba chodit mezi lidi. „Což pro mě bylo nejtěžší. Zapomněla jsem už, jaké to je. Zapomněla jsem, co je normální.“ Za jeho asistence zvládala i abstinenční příznaky. A hlavně, což pro mě bylo z psychologického hlediska nejdůležitější, s každým sebepřekonáním více uvěřila v sebe, že by „skutečně mohla dokázat být v pořádku“ a už nikdy se k drogám nevrátit.

Tak Šárka porodila syna, přijala práci, začala žít „obyčejně“ jako každý z nás. Jen s tím rozdílem, že v každém novém ránu viděla štěstí. Něco, co už jí nemělo být souzeno, ale ona si to vydřela.

Lidem jako Šárka, kteří přijdou na Setkání, říkám pravdu do očí. I tu bolestnou. I tu, kterou nechtějí slyšet. Chci, aby byli připraveni. Být připraven je lepší než být překvapen. A tak jsem Šárku velmi varoval před tím, že to nejtěžší má teprve před sebou. Objeví se totiž lidé, kteří jí záchranu nepřáli. Kterým bude vadit, že se zvedla ze dna. Kteří si neodpustí rýpance. Ale také jsem Šárce řekl, že ne každý rýpanec je zlý. Poznala to z úst dědečka. „Pozvala jsem ho na oslavu svých narozenin. Odbyl mě slovy: Odmítám s Tebou slavit něco, čeho si nevážíš – vlastní život. Ty žít nechceš, jinak by ses nezabíjela. A pokud mi tvrdíš, že ses už změnila, raději mlč, už nic neříkej, neslibuj, stejně Ti nevěřím. Jestli chceš, abych Ti věřil, tak konej…

Měl pravdu. A tou pravdou Šárce velmi pomohl. „Ano, ta slova mám vrytá do paměti. Kdykoli jsem někoho přesvědčovala, že jsem čistá, lhala jsem. Až když jsem žvanit přestala, povedlo se mi to. Protože jsem se musela konečně soustředit ne na přesvědčivá slova, ale na přesvědčivé výsledky. Proto jsem dnes šťastná. Našla jsem tu jedinou správnou cestu – skrze sebe, autentičnost a upřímnost, skrze pravdu, která se nežije slovy, ale naopak činy.“

5. kapitola: Memento

„Nebraň dítěti zažít prohry, ono je potřebuje zažít, potřebuje nabýt své vlastní zkušenosti a svůj rozum. Nikdy nepochopí, co říkáš, dokud to samo nezažije – dokud na svou vlastní kůži nepozná, že horká plotna pálí, jak moc to bolí a že už se jí nemá nikdy dotýkat.“ ZNOVUZROZENÍ

Šárka je dnes šťastnou mámou. A dobrou. Je o to lepší mámou proto, že na vlastní kůži poznala scestí i zákruty výchovy.

Když za mnou poprvé přišla a chtěla, aby všechno bylo jako dřív, vysvětlil jsem jí, že už nic nebude jako dřív, ale to neznamená, že všechno nemůže být lepší než dřív. Jen to bude chtít silného člověka. Protože ji čeká řada překážek. A ty největší čekají v její vlastní hlavě. (I proto vzniklo ZNOVUZROZENÍ.)

„Prošla jsem si mnoha emocemi. Zpočátku jsem se před lidmi styděla. Pak jsem se užírala svými chybami a ptala se: Proč to potkalo zrovna mě? Nakonec jsem rodiče nenáviděla.“ Všechny negativní emoce přitom byly úplně zbytečné. Učil jsem Šárku nic si nevyčítat, ale naopak vidět v té toxické zkušenosti pozitivní poselství. Třeba že každý může uklouznout, ale to, jaký opravdu je, ukáže tím, jestli dokáže vstát a co si z pádu vezme za ponaučení. Dnes Šárka říká: „Byla to cenná cesta. Bez ní bych nebyla tím, kým dnes jsem. Netušila bych, že na začátku těžké drogové závislosti může být jen nenaplněná touha po pozornosti a lásce, po společných večerech a víkendech s rodinou, na něž tolik vytížených rodičů nemá čas, protože je přece vždy něco přednější než děti.“

A to memento? Vyjádřím to ne svými, ale Šárčinými slovy: „Každý člověk, který spadne na dno, má jen dvě cesty. Cestu za životem a cestu za smrtí. Je to osobní volba. Každý má možnost se z toho dostat. Není to lehké, ale jde to. Není to ale možné bez změny podstaty. Ta cesta ze dna totiž poznamená Vás i okolí. Mnozí Vám minulost nezapomenou a budou Vám ji předhazovat, byť jste už všechny hříchy mnohokrát odčinili. I za to se však naučíte děkovat. Bude Vám to připomínat, že se zpátky nesmíte vrátit.“

Jak změnit svůj život? Jak začít nový, když Vám ten dosavadní nevyšel? Knihu ZNOVUZROZENÍ seženete pouze zde. Chcete se potkat u dobré kávy? Termíny Setkání jsou zde. (Více informací o místě Setkání naleznete zde.)

Top
Shopping Cart