Jak podruhé uvěřit člověku, který už jednou zranil

„Jak poznám, že mohu člověku věřit?“ Otázka, kterou mi položila, ovšem nebyla kompletní.

„Jak mu věřit poté, co už mě jednou zranil?“ Tento dodatek naznačoval, že se v ní bijí dva protichůdné hlasy. Jeden křičí: „Uvěř mu. Každý člověk přece dělá chyby!“ Ale druhý stejně energicky oponuje: „Nevěř mu. Co člověk dokáže udělat jednou, může udělat i podruhé!“ A ode mě očekávala rozřešení, který z těch dvou hlasů má pravdu.

V knize ZNOVUZROZENÍ ukazuji, do jakých slepých uliček se mohou vztahy dostat jediným nedomyšleným činem – jedinou nevěrou, jedinou lží, jediným rozhodnutím, kterého později litujeme. Kniha vysvětluje, jakými kroky oboustranně obnovit a upevnit vztah. Obecně rozšířeným omylem je, že stačí pokání. Omluvit se. Požádat o prominutí. Opakovat, že už došlo k ponaučení.

Jenže problém je, že „ponaučení“ bývají oba. I ona byla. Zatímco on ujišťoval, že už ví, co nikdy neudělat – zradit ji –, ona také cítila, co už nikdy neudělat – znovu mu důvěřovat.

I proto pořádám Setkání. Aby ti, kdo rozbili „nádobu důvěry“ v druhém člověku, pochopili, že řešení pořád je, ale musí být oboustranná vůle. Kde je vůle, je i cesta. Pro oba.

Síla zkušenosti

Než zradil její důvěru, neměla s ním špatnou zkušenost. NEVĚDĚLA, že je schopen to udělat. Kdyby to VĚDĚLA, nevěřila by mu. Problém je, že nyní – po jeho selhání – už VĚDĚLA, že je schopen to udělat. Tak jak by mu mohla věřit?

V kavárně, kde pořádám Setkání, seděl zhroucený. Ptal se, co tedy má udělat, aby mu znovu uvěřila, že je spolehlivý. Problém je, že už dokázal, že spolehlivý nyní. „Ptáte se jí,“ řekl jsem mu, „proč je pro ni tak těžké Vám napodruhé věřit. Ptejte se raději sebe, proč bylo pro Vás tak těžké napoprvé nezradit.“

Ano, bylo důležité nejprve pracovat s ním. Zjistit, proč si vůbec našel milenku v práci. Rád říkal, že z rozmaru a neuváženě. Přitom k ní odešel žít. To už nebývá rozmar a neuváženost, nýbrž vědomé, úmyslné a obvykle chladně uvážené rozhodnutí, které člověk nečiní v emocích, naopak jej činí zcela dobrovolně. Právě to byla její zkušenost s ním. Víte, co je zkušenost? V knize ZNOVUZROZENÍ uvádím sarkastickou definici: Zkušenost je to, co získáte až poté, co jste to potřebovali.

Ona dříve potřebovala vědět, že „on je darebák“, jak o něm v prvních emocích hovořila. Proč to potřebovala vědět dříve? Aby se do něj nikdy nezamilovala.

Ovšem i on dříve potřeboval vědět, že začít si s kolegyní je hra na ostří nože a že to zničí jeho vztah, partnerku samotnou i jeho poté, co si uvědomí, jak je pro něj nepostradatelná. A on si ji dovolil prakticky ztratit… A tak jsme během Setkání načrtli tři klíčové otázky:

  • 1. Opravdu může být z milenky zase jen kolegyně? Co když se ho kolegyně nevzdá? Co když ví, kde má slabé místo? Co když on znovu vjede do vyjeté koleje?
  • 2. Opravdu to on znovu neudělá? Jestliže bude kolegyni vídat denně, jestliže ta bude oživovat vzpomínky a s nimi i emoční pouto, jestliže víme, že zrada není náhoda, omyl, přešlap, nýbrž rozhodnutí člověka, skutečně bude platit jeho přísaha „Dám si pozor na to, aby se mi to už podruhé nestalo“? Nebude si tu větu jeho partnerka překládat spíše jako „Dám si pozor na to, abys na to podruhé už tak snadno nepřišla“? Co když ten brouček pochybností v její hlavě bude růst – bez ohledu na to, zda jí partner je, či není nevěrný? Co když ona bude mít legitimní pocit, že návratem se všechno vrátí do starých kolejí, všechno, včetně nevěry, jakmile muži znovu otrne?
  • 3. Co lze aktivně udělat pro to, aby naopak nic nebylo jako dřív, ale všechno bylo jako ještě nikdy předtím? Odpovědi si rozvedeme.

Hranice

Celý jeden psaný kurz jsem vyhradil tématu Jak si nastavit osobní hranice (najdete ho zde). Pro záchranu vztahu, který prožil otřes, je to povinná četba.

Žena totiž věděla toto: Nemá žádné páky na to, aby svému muži znemožnila kontakt s kolegyní. „Musíme být ve styku! Musíme se scházet v pracovní době a někdy i po ní! Vedeme spolu náročný projekt! Někdy musíme zasednout do večera v kavárně! Někdy musíme na služební cestu a tam spíme v jednom hotelu! JE TO JEN PRÁCE!“ argumentoval. „JE TO JEN KOLEGYNĚ,“ glosoval pozdní SMS zprávy na svém mobilu, které ženě nedal přečíst. „Obchodní tajemství,“ sdělil.

Jak mu žena mohla věřit, když už ji jednou zklamal? A jak mohla zpochybnit jeho práci, když na své námitky slyšela „Už to přeháníš! Vždyť je to naše obživa! Chováš se hystericky! Měla by ses jít léčit! Takový přístup se nedá snést. Jestli v tom budeš pokračovat, nemůžeš se divit, že odejdu – k jiné ženě…“? Co když s tím opravdu skoncoval? A co když ne?

Takto vztah nemohl vydržet. On nerozuměl jí. Že s každou komunikací se svou kolegyní dupe v pásmu bolesti své partnerky. Že nezáleží na objektivní pravdě, jestli je, či není věrný. Záleží totiž na přesvědčení v hlavě člověka, který byl podveden. To, čemu věří, je jeho pravda – a ta rozhoduje o tom, zda vztah potrvá dál, anebo ne. Vztah totiž nestojí na jednom člověku, na tom, který podvedl a už se dušuje, že se polepšil. Vztah stojí na dvou lidech. Jeden nestačí. A pokud jednomu způsobuje setrvalou bolest, je jen otázkou času, kdy takový vztah skončí.

Bylo otázkou času, kdy to ona vzdá. Ne proto, že by muže nemilovala, ale proto, že bolesti bylo už příliš – a každý den přicházela další. A člověk není bezmezný. Jednoho dne jeho hranice už přetečou. A právě proto je důležité nastavit si osobní hranice ve vztahu. Aby druhý věděl, co už bolí a co tedy nemá překračovat. Jinak riskuje ztrátu tohoto vztahu. (Více v tomto psaném kurzu.)

Náprava

V knize ZNOVUZROZENÍ i při Setkáních používám mimo jiné tři kroky, které mohou obnovit a posílit vztah. Ale není to jen tak. Není to snadné, proto to nezvládne každý pár. Navíc vyžadují čas a nedají se uspěchat. Obnova a posilování jsou – jak už pojmy naznačují – procesy, které chvíli trvají. A má to i svou logiku. Díky plynutí času si člověk zvyká na novou realitu. O jaké kroky jde?

1. krok: Jiný člověk, jiný vztah

Vrátit původní vztah zpátky nejde. Kdo to nechápe, tomu předložím papír, požádám ho, aby ho zmuchlal a poté s omluvou narovnal do původního stavu. Není to možné. Kdykoli se vztahem či s člověkem zamáváte, ponese stopy už navždy. A je to dobře. Právě to je znamením ponaučení a zkušenosti. Obojí i pro Vás, kteří jste jednou selhali, znamená ponaučení a zkušenost – že když Vás příště napadne s něčím nebo někým zamávat, připomenete si nevratný následek.

V knize ZNOVUZROZENÍ píšu: Vstoupit podruhé do téže řeky nejde, protože dvakrát stejná není ani ta řeka, ani Vy, kteří do ní vstupujete. Jste změnění o zkušenost. Ano, zkušenost změnila ji, jeho i vztah. Vrátit původní vztah zpátky tedy nejde, ale jde budovat jiný, lepší vztah. Jenže k tomu je potřeba jiný, lepší člověk.

Bylo nezbytné, aby se muž ponaučil. Aby si uvědomoval, co provedl, následky, které způsobil, aby byl odhodlán to už nikdy neopakovat, ale především aby pochopil, že opravdová láska není jen o tom, co říkáme nebo jak se chováme před partnerem z očí do očí, nýbrž jak jednáme ve chvíli, kdy se partner nedívá – za jeho zády. Dostat všechny tyto roviny do jedné latě znamená pročistit si identitu a charakter.

Nemá žádný smysl dávat novou šanci stejnému člověku. Stejná mysl vyrábí stejné myšlenky, a ty pak vedou ke stejným činům a stejným výsledkům. Tudíž: Aby druhá šance měla smysl, musí se partner změnit. Uvnitř. Stát se novou, lepší verzí sebe sama. (I o tom je kniha ZNOVUZROZENÍ.)

Jinak řečeno: Se stejným člověkem (stále stejnou verzí) nemůže být nový, lepší vztah.

2. krok: Nebude-li nepřítel uvnitř, vnější nepřítel vztah nezničí

Neubližovat si. To je první přikázání lásky. A aby si lidé neubližovali, musejí vědět, co druhému ubližuje. Musejí komunikovat, vyjasňovat si hranice své bolesti a být ochotni porozumět člověku, chránit ho před bolestí, ne mu ji způsobovat. To plyne ze samotné logiky lásky.

Muž tedy potřeboval vědět, co všechno jeho ženu bolí. Musel si přenastavit kontakty s kolegyní, nastavit i v jednání s ní přijatelná pravidla, tedy taková, která jeho ženě nebudou ubližovat, a kdyby to nestačilo, změnit místo nebo partnerku – jinak by její bolest neustala.

Podobný krok ale musela provést i ona. Neubližovat mu, pokud ho opravdu miluje. Netýrat ho minulostí, kterou v sobě už uzavřel. Nevyčítat mu zpětně to, co už odpykal. Jakékoli dodatečné trestání by totiž postrádalo logiku. Koho by totiž trestala? Muže, který jí ublížil? Ale pokud se změnil v lepší verzi svého Já, pak ta stará verze už neexistuje – a není tedy koho trestat.

Daroval jsem oběma jednoduchý stříbrný řetízek. Aby ho nosili na ruce. Aby měli neustále na očích, co potřebuje vztah. Každý vztah je totiž jen tak silný, jak odolný je nejslabší článek. Kde nejslabší článek povolí, tam se přetrhne celý řetízek. Jinak řečeno: Trvanlivost řetízku není odvislá od nejsilnějšího článku, ale od toho nejslabšího. Oba tedy potřebovali pracovat na své síle. Ona například na sebevědomí, on například na trpělivosti. Ona například na sebelásce, on například na porozumění.

Každý z těch úkolů znamenal jejich osobní sílení. Pokud zesílí nejslabší článek, zesílí i řetízek. A pak ho vnější síla může hůře přetrhnout. (Více o individuálním sílení v knize ZNOVUZROZENÍ.)

3. krok: Otevřít okna i dveře dokořán

„Chce odejít? Ať jde. Přestane Vám způsobovat bolest,“ řekl jsem ženě. „Nechce odejít? Ať zůstane. Bude uzdravovat Vaše zranění.“ Pro ženu neexistovalo špatné východisko. A hlavně na ní neležela primární odpovědnost za vztah. To on byl od té chvíle zodpovědný za trvanlivost vztahu: Selže? Znovu? Pak patrně o svou ženu už přijde. Neselže? I to je jeho rozhodnutí. Jeho žena čekala jen na to, zda se opravdu stal lepší verzí svého Já, anebo si dojde pro velmi tvrdou zkušenost – že s druhou ránou může milujícího člověka ztratit už navždy. Někdo jej ztratí už s ránou první.

„Nevím, jestli to dokážu,“ odpověděla. „Nemám si klást další podmínky? Třeba ať rovnou změní místo, a tím ať i já mám větší klid?“

Nemohl jsem za ni rozhodnout, ale dal jsem jí doporučení. „Nechte to na něm. Pokud ustojí kontakt s kolegyní v současném působišti, jen dobře pro něj. A pokud s ní plánuje další milenecký kontakt, pak byste mu nezabránila ani v případě, že se přestěhujete do jiného města. Odříkaného chleba největší krajíc, říká se. To, že se lidé nevídají, neznamená, že se jim po sobě nestýská. Není pravda, že co oči nevidí, to srdce přebolí. Naopak, v psychologii platí, že čím více si lidé chybí, tím pevnější je jejich pouto i odhodlání jednou spolu utéct.“

A tak se žena musela naučit 7 dovedností:

  1. Chápat, že jeho případná opětovná zrada, anebo naopak již věrnost je pouze jeho rozhodnutí.
  2. Že jeho rozhodnutí je jeho svaté právo, ale také jeho problém a jeho karma.
  3. Že nemá smysl kontrolovat ho, jestli dodržuje slib, natož ho k sobě připoutávat jako psa na vodítku, naopak je důležité dát mu volnost. Aby se projevil. Co nejdříve. Důvěřovat totiž znamená dát člověku šanci, aby zradil, ale doufat, že to neudělá. Jestliže to udělá, je to dobře. Jen ať to udělá co nejdříve. Jen tak s ním nebudeme zbytečně marnit čas.
  4. Že nemá smysl nic očekávat. Očekávání je přesvědčení, že víme, co druhý udělá. Ale my to nemůžeme vědět. My nejsme on. My můžeme pouze provést projekci – promítnout si do něj vlastní rysy a hodnoty. Tedy představit si, co bychom na jeho místě udělali my. Neznamená to však, že on udělá totéž. Je to odlišný člověk. Nevíme o něm mnoho. Proto také očekávání často vede ke zklamání. Přičemž toto zklamání vyjadřuje, jak málo jsme ve skutečnosti toho člověka znali, ačkoli jsme si mysleli, že ho známe dokonale.
  5. Že jakékoli jeho rozhodnutí je zkrátka JEHO ROZHODNUTÍ. Vychází z něj a nemá nic společného s námi. Kdo chce ublížit, ten ublíží. Kdo nechce ublížit, ten neublíží. Jak prosté. Kdo nechce ublížit, a přece ublíží, ten buď nevěděl, že tímto jednáním ublíží (neměl od nás informace, že právě toto nám vadí), nebo není svéprávný či dostatečně zralý – není schopen domyslet důsledky svých činů. A takový člověk – zejména při opakování ubližujícího činu – může být i nebezpečný, například pro naše zdraví.
  6. Že mít svou mez znamená též dát člověku jasně najevo, že pokud se pro stejné selhání rozhodne znovu, možná tím už překročí červenou čáru. A my odejdeme. Je jen na něm, jak se rozhodne. Pokud nám ublíží, nemůže se divit, že odejdeme. Pokud se diví, je opět buď nesvéprávný nebo dostatečně nezralý, že nechápe souvislost mezi příčinou (svým jednáním) a následkem (cenou, kterou zaplatí).
  7. Že každý člověk chybuje, ale ne každý se ponaučí. Ten, kdo se ponaučí, už stejnou chybu neopakuje. Je pouze naší odpovědností, zda zůstáváme s člověkem, který nám ubližuje opakovaně. Pokud nám ublíží jednou, je to jeho problém. Pokud nám ublíží vícekrát, je to už náš problém.

Potřebujete se v životě posunout, začít znovu, ale neumíte se vyrovnat se špatnou minulostí? Knihu ZNOVUZROZENÍ najdete pouze zde.

Stojíte o Setkání? Možné termíny jsou zde. Více o místě Setkání je zde.

Top
Shopping Cart