Proč se milovaný člověk vytratí a ani neřekne proč

Někdo říká, že nejbolestnější je udělat tlustou čáru za minulostí a nechat tam i vztah, který pro člověka hodně znamenal.

Jiný říká, že bolestnější je nedělat tu tlustou čáru a pořád čekat, až se milovaný vrátí.

Ve skutečnosti největší utrpení vytváří to, když NEVÍME, jestli udělat tlustou čáru, nebo čekat. Když nemáme definitivní informace. Když směšujeme své domněnky, své naděje a realitu. Když na vlastní kůži prociťujeme, co v psychologii znamená inkongruence.

I proto vznikla kniha ZNOVUZROZENÍ. Abychom začali nový život a nemarnili čas, ještě navíc sebeužíráním.

Inkongruence

Inkongruence je vnitřní rozpor, který vzniká nutností přijmout nepřijatelné. Ten rozpor je zpravidla mezi tím, co cítíme, a tím, co víme. Cítíme naději a víru, doufáme, že protějšek bude „zítra“ zase s námi. „Zítra“ však zjišťujeme, že s námi není. A tak si znovu vytváříme naději, sami sebe přesvědčujeme, že se protějšek JISTĚ vrátí, že nás URČITĚ miluje, ale každý další den to realita vyvrací.

Pro psychoimunologii, podobor psychologie, který prokázal přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity, je to pohroma. Protože naděje v tomto případě člověka zabíjí – uvězňuje ho v představě, která se nenaplňuje. Čím více člověk spojuje své štěstí se „zítřkem“ a návratem partnera, tím větší neštěstí „zítra“ prožívá. Je to jako gambling. Čím více prohráváte, tím více se upínáte k vidině pozdější výhry a návratu veškerého vkladu. Rozdíl mezi inkongruencí a gamblingem je jen v tom, že peníze většinou dojdou, ale naděje nemusí. To už se dříve člověk vyčerpá z energie, síly, zdraví. A i to je důvod, proč jsem napsal ZNOVUZROZENÍ. A proč jsem s touto knihou spojil sérii Setkání.

Když jste nic neudělali špatně

O to strašnější je to v případě, když jste odchod protějšku ničím nevyvolali. Nejste si vědomi žádné chyby. O to víc Vás ničí, že neznáte žádný důvod.

Psychologie takovému odchodu říká ghosting. Ghost je anglicky duch. Člověk se vypaří jako duch. Jako by se vypařil ze zemského povrchu. Už neodepisuje. Už nezvedá telefon. Jako byste mu nestáli za slovo.

Na Setkání jsem měl takovou dvojici. Jen přišel každý zvlášť. Roman pod podmínkou, že se nepotká s Lucií. „Nevěděl bych, co jí říct,“ definoval jeden z odstínů ghostingu. „Odchod mě mrzí, ale nebylo jiné řešení. Musel jsem,“ komentoval svůj odchod bez rozloučení i jediného slova vysvětlení. Na jeho příkladu ukážu absurditu nikoli takových odchodů, ale trápení těch, kdo byli opuštěni. V nich totiž zpravidla vůbec žádný problém NENÍ. A je škoda, když si ten problém sami vytvářejí. I proto nesmějí přehlédnout ZNOVUZROZENÍ.

Jak se vysvětluje odchod, když žádný důvod není?

Než se nad tímto mezititulkem zarazíte, dejte mi čas, abych Vám ho vysvětlil.

Nejtěžší je odejít od člověka, který Vám ničím neublížil, nic nepokazil, je skvělý do vztahu. Jediný problém je, že potkal někoho nesprávného. Možná nezralého, možná s neuzavřenou minulostí, možná sběrače trofejí. Pak je skutečnost, že neudělal žádnou chybu, nepodstatná. Na vztah jsou totiž zapotřebí dva, na jeho rozbití úplně stačí jeden.

Roman byl s Lucií hezkou řádku let. Nemohl si na nic stěžovat. A přece přestal být spokojený. Dostavil se syndrom únavy materiálu. Stereotyp. A Romana začaly zajímat jiné ženy. Nejdůležitější je přívlastek: jiné. Romanovi totiž bylo jedno, jaké to byly ženy, hlavně že byly jiné než Lucie. Postavou, věkem, barvou vlasů, chováním, zájmy, sociálním stavem, finančním statusem, historií.

Zkrátka: Romana začala lákat změna. Vztah s Lucií pro něj byl nezměna. Přestala ho vzrušovat – ne proto, že by nebyla atraktivní, ale proto, že se mu její atraktivita už přejedla. Potřeboval jinou formu atraktivity – takovou, kterou mu Lucie nebyla schopna nabídnout.

„Co dělám špatně?“ vycítila Lucie problém. „Co mám dělat jinak? Kde mám přidat, kde ubrat?“ snažila se vyvolat komunikaci. Marně. Čím více zkoušela Romana rozmluvit, tím zarytěji mlčel. A důvod? Právě proto, že neměl co říct.

Roman objektivně NEMĚL DŮVOD odejít. Subjektivně ho však našel. V tom, co Lucie nemohla nijak ovlivnit. V tom, že je TAKOVÁ a ne JINÁ.

Proto si pamatujte: Největší komplikací pro toho, kdo se rozhodne odejít, je stav, kdy neděláte nic špatně.

Z toho totiž zpravidla vyplyne ghosting:

1. možnost: „Jestliže není žádný důvod, musím ho vytvořit“

Roman už věděl, ke komu odejít. Byl tou dámou i tlačen, aby už odešel. Jeho však trápilo, že nemá DŮVOD, který by uspěl. Který by přijala Lucie, který by pochopili jejich přátelé, ve kterém by ho podpořila jeho rodina.

Jestliže Lucie nedělala ve vztahu žádnou chybu, která by Romanovi vadila, a přece se jí rozhodl opustit a potřeboval nějaký důvod jmenovat, bylo nutné, aby Roman takový důvod VYTVOŘIL.

A tak se na Lucii snažil najít něco špatného. Vyprovokovat ji. Chytit ji za slovo, když mluvila. Nebo jí vyčíst mlčení, když mlčela. Zlobit se na ni, když si ho nevšímala. Nebo obrátit proti ní to, když si ho všímala. Přimět ji zapálit v sobě nějaké emoce. Výčitku. Aby mohl říct: „Se ženou, která vyčítá, nebudu.“ Nebo slzy. Aby mohl říct: „S plačkou nebudu.“ A tak se ji snažil kritizovat za to, že se dostatečně nevěnuje dětem (když vařila, prala nebo uklízela), anebo že se dostatečně nevěnuje domácnosti (když se věnovala dětem).

Nechtěla večer sex? „S frigidkou nebudu.“ Chtěla večer sex? „Nevoníš. Máš povadlá prsa. Nedaří se Ti mě vzrušit. S takovou nebudu.“ Z práce chodil domů pozdě, jen aby se na něj utrhla. A když se nezlobila, nepřišel vůbec, jen aby teď spustila scénu. A když to přešla v klidu, vyčetl jí to. „Se ženou, které se ani nezajímá, kde jsem celou noc byl, nebudu. Asi máš milence.“

Bylo to zoufalství. To, jak jednal, i jak se cítil. Lucie mu totiž, přes veškerou jeho manipulativní snahu, nezavdala hmatatelný důvod, kterého by se mohl chytit. A který by přijalo jeho okolí.

Tahle možnost padla. Musel zkusit druhou.

2. možnost: „Jestliže vím, že s Tebou nemohu vyhrát diskusi, musím odejít bez ní“

Výroba zástupného důvodu nevyšla. A to hlavně proto, že s Lucií nešlo hnout.

Lucie byla Stavitelka. Tudíž byla i tvrdý oříšek. Stavitel je (viz kniha ZNOVUZROZENÍ) typ partnera, který buduje vztah bez ohledu na okolnosti. Krize pro něj není argument, aby vzdal vztah. Naopak, začne-li se hroutit stavba, Stavitel ihned přispěchá a snaží se problémy identifikovat a řešit. A právě to dělala, k Romanově nelibosti, Lucie: Chtěla jakýkoli problém řešit.

„Nedosolená večeře? Napravím to.“ „Přesolená večeře? Kompenzuji Ti to. Příště Ti dám slánku stranou, ať si dosolíš dle chuti!“

„Máš málo sexu? Pojďme to napravit.“ „Máš příliš sexu? Pojďme to omezit.“ „Nevzrušuji Tě? Pojďme to vyřešit.“

„Věnuji se málo dětem? Málo Tobě? Málo domácnosti? Pověz, jak si to představuješ. Zvládneme to.“

Ani jedno nebyla odpověď, kterou by Roman chtěl slyšet. On totiž nechtěl jakékoli problémy řešit. On potřeboval slyšet, že „TENTO PROBLÉM JE, PROMIŇ ROMÁNKU, NEŘEŠITELNÝ.“ Anebo: „TUTO TVOJI POTŘEBU, PROMIŇ ROMÁNKU, NEUMÍM USPOKOJIT. Odejdi, prosím, k jiné.“

A tím se vracím k mezititulku, nad nímž jste možná protáčeli panenky: Jak chcete vysvětlit odchod, když nemáte žádný vysvětlitelný důvod? Potažmo: Jak chcete získat posvěcení k odchodu, když jste ve vztahu se Stavitelem, který se nikdy vztahu s Vámi jen tak nezřekne – a to ne proto, jací jste Vy, ale proto, jaký je on?

Roman nebyl schopen s Lucií diskutovat, protože Stavitelka diskutuje proto, aby pochopila a vyřešila problém. Ale Roman nechtěl, aby ho Lucie pochopila, natož aby jeho reklamaci vyhověla. On chtěl získat argument, na který Lucie nedokáže reagovat. Jenže Stavitel pozitivně reaguje na jakýkoli požadavek, který mu umožní zachránit vztah. A takovým požadavkem je i stížnost. „Já Ti děkuji, Románku, žes mě UPOZORNIL NA MOU CHYBU, DÍKY TOMU JI MOHU OPRAVIT.“ Tohle Roman vážně slyšet nechtěl.

A proto zvolil ghosting. Odchod bez rozloučení a vysvětlení. Aby nemusel argumentovat proč. Věděl totiž, že by své PROTOŽE neobhájil. Lucie by ho přesvědčila, že je konstruktivní partnerka. A on by musel s pravdou ven. Říct: „Promiň, odcházím, a vlastně nevím proč. V Tobě chyba není. Musí tedy být ve mně. A dost možná té chyby budu jednou litovat. Ale asi ji potřebuji udělat.“

Právě tohle Lucie od Romana neslyšela. A i to mělo strategický důvod.

3. možnost: „Jestliže přijatelný důvod neumí vytvořit moje hlava, musí ho vytvořit ta Tvoje“

Pro Romana bylo důležité, jak ho bude vnímat okolí. Přátelé, rodina i nová partnerka. Přece jen opustit po dlouhodobém vztahu milující ženu, která neudělala žádnou vážnou chybu, by pro Romana nebyl nejlepší vklad do nádoby důvěry jeho nové partnerky. „Co provedl jiné ženě, to by jednou mohl provést i mně!“ Této úvahy v hlavě nové partnerky se Roman bál jako čert kříže.

A tak musela vzniknout legenda. Nebo alespoň ovzduší, které tuto legendu vytvoří. A k tomu Romanovi stačilo mlčet. Někdy i „gentlemansky“ mlčet.

„Promiň, kamaráde, toto Ti nemohu říct, důvod mám vážný, ale nechci Lucii pomluvit.“ „Nezlobte se, rodiče, toto je naše věc, důvod mám vážný, ale nechci Lucii poškodit.“ „Odpusť, moje nová lásko, toto jediné Ti neprozradím, důvod mám vážný, ale jsem kavalír.“ Tak vypadali tři „broučci do hlav“ těch posluchačů, kteří si ihned položili otázku: „Co strašného asi Lucie udělala? Něco to být muselo. Jinak by přece Roman tak úžasnou ženu neopustil.“ Tudíž: „Nejspíš vůbec nebyla úžasná. Zjevně to byla její maska pro okolí. Uvnitř vztahu to byl toxický démon!“ V čem konkrétně, druh démona si dosaďte podle fantazie. Právě ta obstarala to, co Roman nedokázal. Najít „důvod“, proč Roman SPRÁVNĚ odešel.

Jak varuji v knize ZNOVUZROZENÍ, představivost nemá žádné meze, zatímco realita své meze má. Tudíž: Co si člověk v záchvatu kreativního fantazírování dokáže představit, to je vždy daleko barvitější než skutečnost. To je ostatně důvod, proč na fantazii hrají i politici. Umíte si představit, že by Vaše děti narukovaly a byly zabity ve válce? Že někdo nás všechny zavleče do války? Jen si to představte a ihned Vás přepadne strach a získáte argument, proč volit opak. Jinak řečeno: Protikandidátovi nikdy nemá smysl vyčítat skutečnost. Ta bývá mnohem nudnější než negativní sen.

A tak se z Lucie stal démon. Ze ženy, která Romanovi nikdy neublížila. A nejhorší bylo, že sama před okolím uznala, že chyba „musela být v ní“.

Co dokáže nedostatek informací

Stavitel se nesmíří se závěrem „Neznám důvod, proč odešel“. Stavitel musí ten důvod zjistit. Už kvůli sobě. Jak by mohl vstoupit do dalšího vztahu, když neví, kde chyboval? „Jestliže nepřijdu na to, kde jsem udělal chybu, stane se to příště znovu!“ – Takhle uvažuje Stavitel.

Lucie však neměla žádné relevantní informace. Roman jí důvod nesdělil. Okolí se od ní začalo odtahovat. Štítilo se jí. Ani Romanovi rodiče už ji nechtěli slyšet. „Však Ty dobře víš, cos provedla,“ odbyli ji. Fakt, že si ničeho nebyla vědoma, nejenže nezabránil, ale přímo způsobil to, že se zcela oddala SVÝM DOMNĚNKÁM.

Sama tedy VYMÝŠLELA, co mohla provést tak strašného. A víte, co je průšvih? Že žádný člověk není bezchybný. A tak i Lucie na sobě nějaké chyby našla.

„Ach, teď si vzpomínám, jak byl Roman jednou smutný. To jsem ho nedokázala rozveselit. MOŽNÁ PROTO ODEŠEL.“ „A teď si ještě vzpomínám, že mě tehdy naše dítě neposlechlo a Romana to rozčílilo. Selhala jsem jako máma. MOŽNÁ PROTO ODEŠEL.“ „A teď si ještě vzpomínám, že jsem kvůli únavě nechtěla sex a Romana to naštvalo. Selhala jsem jako partnerka. MOŽNÁ PROTO SI NAŠEL NÁHRADNICI.“ Mám pokračovat? Lucie zpětně našla „své nedokonalé momenty“, slova, činy, co neudělala dost dobře a mohla udělat lépe, všechna MOŽNÁ pro Romanovu odtažitost.

Jen jedna alternativa Lucii nenapadla: že žádný problém na její straně ve skutečnosti nebyl.

Lucie se mi ozvala s tím, že přemýšlí o sebevraždě. Opustil ji muž, pro kterého se snažila dělat maximum, což ji vedlo k závěru, že „její maximum není pro muže ve vztahu dostatečné“. Zároveň ji opustili přátelé, dokonce i část její vlastní rodiny. Všichni jí „dávají najevo“, že nějak fatálně selhala. „Diskrétně“ nechtějí říct čím. I Roman je „tak galantní“, že ji nechce pomluvit.

A tak se zrodila tichá pošta. Hra, určená pro děti, ale často ji hrají i dospělí. Někdo rozhlásí zprávu, každý si trochu přidá, a než dojde zpráva k osobě, které se týká, už zní katastrofálně. Jako když spustíte sněhovou kouli z vršku – stane se z ní lavina. Právě to dokáže lidská představivost a někdy i zlomyslná ochota ublížit. Třeba právě Lucii, která se někomu mohla zdát „tak zatraceně dokonalá“. Anebo i její vztah s Romanem. Sláva, že jim to nevyšlo! Tumáš, hoď na ni honem taky trochu špíny, na mrchu.

Jak si lidé zbytečně ubližují

Když za mnou Lucie přišla na Setkání, byla vskutku v nedobrém stavu. Štve mě to u každého Stavitele. Stavitelů totiž není dost. A je šílené, že právě jejich Stavitelské srdce je důvodem, proč jsou tolik vystaveni ghostingu. Přitom by stačilo jen překonat své ego a říct: Lucie, odpusť mi, není to Tebou. Zasloužíš si víc než mě. S někým lepším budeš šťastnější.

Někteří lidé však nedokážou říct ani to. A tak jsem i kvůli Lucii napsal ZNOVUZROZENÍ. Aby ti, kteří ve vztazích nedostávají to, co chtějí, nepropadali skepsi, že si to nezaslouží. Protože oni to nedostávají (od stávajících či bývalých protějšků) jen proto, že si zaslouží mnohem víc. Ale to už je jiný příběh, bytostně související s tématikou ZNOVUZROZENÍ. Knihu najdete zde.

Termíny pro Setkání jsou zde. Vše důležité o místě Setkání je zde.

Top
Shopping Cart