Víte, co je zkušenost? To, co získáváme až poté, co jsme to potřebovali.
Tomáš potřeboval zkušenost, že lidem, kteří ho milují a čekají na něj, nemá donekonečna říkat „Nemám na vás čas“. Protože lidé mají své meze. A když jim dlouhodobě nevěnujete čas, učíte je žít bez Vás, potažmo s někým jiným, kdo jim ten čas věnovat začne. Což pro Tomášovu partnerku a děti byl někdo jiný.
„Opravdu jsem neměl čas,“ snažil se i mě přesvědčit Tomáš. Uvnitř ale věděl, že to není pravda. Všichni máme stejně času. Všichni máme 1440 minut denně.
A všichni je můžeme utratit, za co chceme. Ale můžeme je utratit jenom jednou. Každou z těch 1440 minut pouze jednou. Druhou příležitost ten den už nedostaneme.
„Všechno se stihnout nedá,“ namítal Tomáš. A v tom měl pravdu. Jenže všechno se ani stihnout nemusí. Člověku stačí stihnout to, co je pro něj důležité. A také to člověk dělá. To, čemu věnuje svůj čas, už tímto aktem označuje za důležité. Své partnerce a dětem čas nevěnoval. Zní to krutě, ale nebyli pro něj tak důležití jako jiné hodnoty, kterým svůj čas každý den věnoval.
„Čas je ten nejvzácnější poklad, který někomu můžeme dát,“ řekl jsem Tomášovi. „Dáváme mu totiž kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. A někdy ani ty lidi ne.“ Což Tomáše zabolelo. A to bylo dobře. Bylo cítit, že mu na partnerce a dětech přece jen záleží. Ale pochopil to až poté, co pro něj přestaly být samozřejmostí, tou samozřejmě doma čekající samozřejmostí…
Začít znovu
I pro Tomáše vznikla kniha ZNOVUZROZENÍ. Vysvětluje, jak po chybě začít znovu a lépe. Jak není nutné litovat minulosti, ale stačí vytvářet lepší budoucnost. Pak se totiž i Tomáš může časem stát tím, koho jeho partnerka a jeho děti vlastně chtěly – doma budou mít tátu, po jakém toužily. A že k tomu potřeboval zkušenost? A kdo z nás ne? Komu z nás chyba nepomohla k ponaučení?
„Nemám na Tebe čas.“ Tomáš to tolik potřeboval slyšet. Aby poznal, jak snadné je říct „Nemám na Tebe čas“ někomu, kdo jej právě potřebuje, a přitom je tak těžké slyšet „Nemám na Tebe čas“ od někoho, koho právě potřebuje on sám. Ba jaký je rozdíl, když uslyší „Samozřejmě mám na Tebe čas. Vždyť jsi můj důležitý člověk, moje priorita. S čím Ti mohu pomoci?“ Jeho partnerka si ale s těmito větami dávala na čas. A to bylo jen dobře. Tomáš potřeboval mnohé pochopit.
Třeba jak důležité je sdílení. Jak může ulevit člověku, který se momentálně potýká s těžkostí, ať je to partner nebo dítě. Ano, stojí to čas, ale ta investice se může mnohonásobně vrátit. Proč?
1. důvod: Dlužíte to těm, kteří při Vás jinak stáli po celou Vaši cestu
Za celý dosavadní život jsem nepotkal úspěšného člověka, který by úspěchu dosáhl zcela sám. I když své projekty si zaštítil sám, na cestě přesto narazil na nesnáze, byť psychické, a tu a tam potřeboval podepřít – mít ucho, do kterého by se mohl vypovídat, mít rameno, na které by mohl složit unavenou hlavu, mít paži, která by ho objala, mít srdce, které by se mu snažilo porozumět a přitom ho nesoudit. To všechno nabízí sdílení, jímž se každá dobrá energie násobí a každá špatná energie dělí: sdílená radost je totiž dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost.
Ne, nikdo po žebříku úspěchu nevystoupal docela sám. Vždy mu někdo ten žebřík držel u paty, aby nesklouzl. A to, že někdo takovou osobu nevidí/přestal vidět, neznamená, že neexistuje.
2. důvod: Potřebujete změnu
Tomáš byl vytížený člověk, o tom není diskuse. Někdo i chápal jeho slova, že „nemá čas“ na nic jiného než práci. Pokud však člověk říká „Nemám čas ani na odpočinek“, tím víc ho potřebuje. Takový člověk totiž vlivem přepracovanosti mohl ztratit produktivitu či efektivitu. A tak v něm mohl vzniknout pocit, že MUSÍ dělat víc, aby dohnal zdržení a resty. Přitom je to naopak.
Právě odpojení od práce pomáhá poté nabrat vyšší produktivitu a efektivitu. Odpočinku napomáhá přeladění na jiné starosti, třeba i na dětské problémy a pohledy, rodinnou atmosféru, výlet, to všechno znamená kýženou změnu a změna je život. Neříkejte „Nemám na sebe čas“. To jen ukazuje, jak moc ho právě teď potřebujete.
3. důvod: Je to zdravé pro karmu
V životě nelze sklidit něco jiného, než zasejeme. Říká se tomu karma. Chováme-li se lhostejně, je pouze otázkou času, kdy se ocitneme o samotě – sami vystaveni lhostejnosti druhých lidí.
Se vztahy je to jako se sazenicemi. Ne každá se uchytí. Ale nějaká ano. Věnujeme-li tedy čas člověku, který nás potřebuje, může se stát, že nám jednou naši laskavost oplatí. Není to zaručené, ale je to opět jen škola a zkušenost. Učí nás přemýšlet, komu svůj čas věnujeme. Nesprávní lidé nám laskavost neoplatí. Jinak řečeno: Věnujeme-li někomu čas a on nám ho nevrátí, nejsme ve správném vztahu. Dříve či později nám to dojde. Jako Tomášově partnerce. Nebyla se správným partnerem. Leč Tomáš se tím správným partnerem stále mohl stát. Pořád měl šanci změnit se.
Bylo však důležité, aby se „napil vlastní medicíny“. Aby se pokoušel pro svou partnerku dělat maximum a ono to nestačilo. Přesně to před časem zažila ona. Protože jí na Tomášovi záleželo. Ale jemu na ní ne. Tím Tomáš pochopil základní karmický zákon: „Věnujete-li maximum člověku, který si toho neváží, dáváte své maximum nesprávnému člověku.“ Až Vám to dojde, uvědomíte si, že všechen čas, kterého si neváží druhý člověk, můžete hned teď začít dávat sobě nebo někomu jinému – a bude to mnohem lépe vynaložená energie.
Mimochodem, rozhodnutí Tomášovy partnerky věnovat svůj čas už někomu jinému bylo tím nejlepším rozhodnutím i pro její vztah s Tomášem. Tomášovi to otevřelo oči. Načež se stal přesně tím partnerem, jakého si vždy přála mít.
4. důvod: Stejné věci uvidíte jinak
Kdyby tohle Tomáš věděl, věnoval by se rodině mnohem víc každý den. Pochopil by totiž, že to prospěje i jeho pracovním výsledkům ještě z jednoho důvodu: pauza dá člověku odstup/nadhled.
Stereotyp „obdařuje“ člověka slepotou. Je to jako v obrazárně. Pokud neustále stojíme před jednou malbou, oči zmírají nudou, „přestávají vidět“. Potřebují impulz, změnu. Někdy jsme natolik ponořeni do detailu (i v práci), že ztrácíme přehled o celku. Tak jako v obrazárně je dobré alespoň poodstoupit. Z větší vzdálenosti uvidíme věc komplexně a v souvislostech. „Protření očí“ se postará o to, že znovu spatříme důležité věci, někdy úplně nové. Ne proto, že by původně na plátně (v projektu) nebyly vidět, ale proto, že jsme nedali sobě (a očím) odpočinout.
5. důvod: Mít něčí důvěru je vyznamenání
Často se mě lidé ptají, proč ke všem živým vysíláním, podcastům, článkům, kurzům, knihám i on-line konzultacím nalézám čas i na osobní setkání. Odpověď je jednoduchá: Protože mi to dává energii. Být požádán o pomoc, o vyslechnutí nebo radu přijímám jako poctu a kompliment. Mít něčí důvěru, vědět, že na mě dotyčný spoléhá a že jsem někdy ten jediný, komu ještě věří, je pro mě vyznamenání.
Tomáš to časem také pochopil – že smět předávat vědomosti a zkušenosti vlastním dětem je velké privilegium i odpovědnost. A mít lásku ženy je velký závazek. Ani jedním není radno pohrdat. Všechno uvedené je totiž mimořádně vzácné. Kdo tomu nevěří, ten si bude muset projít Tomášovou zkušeností a osamělostí. Pak uvěří.
6. důvod: Člověk roste s úspěšnými vztahy
Být první, na koho si člověk vzpomene, když potřebuje pomoci, tomu se říká top-of-mind. Přičemž přátelství nevzniká jen tak. Chceme-li mít přátele, musíme být sami přítelem. A jsme-li někomu oporou, která při něm stojí, pak to může znamenat, že zdaleka nejsme takové „nuly“, za jaké nás někdo může považovat nebo za jaké se někdy považujeme sami.
I proto pomoci někomu je nejlepší způsob, jak pomoci sobě. Jak si zahojit rány, které nám mohl způsobit někdo v jiných vztazích. Jak se po boku dětí a partnera cítit platně, hodnotně, šťastně. A naopak, jak se bez nich cítit prázdně, zbytečně, bezcenně. Jako Tomáš. To byla zkušenost, kterou potřeboval. Získal ji. A využil.
Každý, kdo není spokojen se svým životem, může začít nový. První rok jeho nového života může začít třeba hned. Ale musí chtít a vědět jak. S tím prvním Vám nepomohu, záleží to jen na Vás. To druhé přináší kniha ZNOVUZROZENÍ. Najdete ji pouze zde.