Může Vás přepadnout strach, pochybnost či nesebevědomí, a sami nevíte proč. Víte jen, že nedokážete udělat krok, který by Vám pomohl. A tak zůstáváte v tom, co Vám škodí.
Jako byste náhle zeslábli, ztratili motivaci. Nevěříte sobě nebo někomu. Nemáte pevnou půdu pod nohama. A přitom jste tento pocit ještě před okamžikem neměli. Co se stalo?
První myšlenka bývá: „Můj problém je tam někde venku. V jiném člověku, v okolnostech, v těžkosti situace.“ Ale ve skutečnosti je ten problém uvnitř, ve Vašem Já. A ten problém si nesete životem. Už dlouho. Mnohdy od dětství.
Jako dítě
Když jsem psal knihu ZNOVUZROZENÍ, jedním z cílů bylo i „osvobodit či uzdravit uvězněné zraněné vnitřní dítě“ čtenáře. Je to pro Vás příliš mystický pojem? Přiblížím Vám ho civilněji.
Na Setkání se mnou přišla Kristýna. Řekla: „Připadám si jako dítě. Toto (jmenovala konkrétní problém) neumím zvládnout, zatímco všichni kolem mě ano.“ Ve skutečnosti neměla důvod „si připadat jako dítě“. Ona dítětem svým způsobem pořád je. I my všichni jsme tím, kým jsme jako malí byli. Oproti tehdejší době se změnilo jen to, že jsme povyrostli a zestárli. Přibyly nám zkušenosti, a to proto, že přibyla zranění. Tyto zkušenosti však s námi zůstávají, stejně jako naše zranění. Právě vlivem zkušenosti, která se ukládá do podvědomí (my o ní vědomě ani nemusíme mít tušení – ta zkušenost může být tak stará, že si její zrod ani neuVĚDOMujeme), nechceme zažít stejnou bolest, nechceme opakovat stejnou chybu, na kterou jsme už dříve doplatili.
Tomu se říká zranění vnitřního dítěte. Toho, které je pořád v nás. Toho, kterým pořád jsme. Nejde o žádný přelud nebo iluzi. Jde o opravdovou prožitou bolest, která se oživí, jakmile projdeme podobnou situací – zradou, opuštěním, zklamáním.
Asociační zkratkou k averzi ke ztrátě
Nyní jsem použil další dva důležité pojmy. Asociační zkratka je právě ta emoční spojnice s minulostí, pocitová vzpomínka, kterou nám osvěží podvědomí. Zdůrazňuji slovo „emoční“. Nejde o racionální vzpomínku, kdy bychom si vzpomněli, co nám kdo způsobil v minulosti. Ta vzpomínka je pouze emoční, tedy nám se vrátí pocity, které jsme tehdy měli. Přičemž každý z oživlých pocitů nám sděluje, zda jsme v dobré, či špatné situaci, zda je naše jednání správné, nebo nesprávné. Pro podvědomí není důležité PROČ, ale ŽE jsme v podobném problému už dříve byli.
Je to jako roztančit se s kotníkem, který jsme někdy měli zlomený. Při neobratném pohybu nás znovu zabolí. To špatné se vrátí. Není důležité PROČ (co se stalo v minulosti, jak jsme si zranili kotník), ale ŽE tady je naše slabost a musíme zpomalit, začít víc přemýšlet. A nyní k druhému pojmu.
Averze ke ztrátě je nejčastější projev vyvolaný asociační zkratkou. Vlivem dávné zkušenosti nám podvědomí sdělí, že jsme v problému a můžeme o něco důležitého přijít. Jako tehdy. Averze ke ztrátě je zjednodušeně řečeno odpor ke změně, a to proto, že máme změnu spojenou s nevýhodou. Příklad: Jako děti jsme museli uklízet, poslouchat či nosit dobré známky ze školy, jinak nám hrozila ztráta něčeho, co máme rádi. Pokud s námi rodiče nebyli spokojeni, trestali nás odebráním oblíbené hračky, nezakoupením vytouženého zvířete, museli jsme jít spát dříve místo Večerníčku. Cokoli, co nás bolelo (domácí vězení, odpojení od kamarádů, neláska rodičů, výprask), bylo používáno jako negativní vnější motivace, abychom byli poslušnější a lepší. Jinak řečeno: Pokud nás někdo trestal například opuštěním („Nemáme Tě rádi“), učili jsme se z toho vyrozumět, že nejsme dost dobří.
A právě tak může vypadat současná asociační zkratka našeho podvědomí: Jakmile nás někdo odmítá (v práci) nebo odmítl (v partnerském vztahu), vyvozujeme z toho, že nejsme dost dobří a máme pocit osamělosti, nedostatečnosti, viny. A navíc máme brutálně špatný pocit, protože máme naučený strach ze ztráty, odpor k ní.
Proti sobě
Lidé s neuzdraveným vnitřním dítětem mají sklon nebýt sami sebou, jít proti vlastnímu přesvědčení, bát se tam, kde vědí, že je strach ničí. Například trpí žárlivostí a nemohou si pomoci. Nebo mají zdevastované sebevědomí, a to jen proto, že je v dětství někdo naučil o sobě pochybovat. V knize ZNOVUZROZENÍ varuji: Když s Vámi v dětství někdo jednal tak, že na Vás nezáleží, pak stačí v dospělosti narazit na člověka, který s Vámi jedná jako s nulou, a Vy mu neodporujete, svěsíte hlavu a opravdu si myslíte, že nula jste. Neexistuje pochybnost, dospělé vztahy Vám jenom potvrzují to, co je zapsáno ve Vašem podvědomí z dětství. A naopak, když v dospělosti potkáte člověka, který s Vámi jedná tak, jako když jste důležití a záleží na Vás, Vy mu nevěříte, myslíte si, že si s Vámi jen hraje. Jinak řečeno: Ve vztazích s jinými lidmi se buď „potvrzuje“, že jste nula, anebo s Vámi zacházejí „neupřímně“. Protože Vy máte v podvědomí zapsáno: „Jsem nula.“
Tyto případy mi velmi vadí. Tím, kdo trpí, jsou totiž často lidé, kteří vůbec nejsou nuly. Mají dobré, milující srdce, jenom jsou poznamenáni toxickým dětstvím. Rozdali by se pro trochu lásky, ale současně mají pocit, že si ji nezaslouží. I proto se tím zabývám v knize ZNOVUZROZENÍ a při Setkáních. Všem, kdo se k mé knize nebo na kávu se mnou nedostanou, věnuji následující řádky.
Pět ozvěn
Negativní stopy v člověku vytváří v dětství nejen zneužívání nebo týrání, ale i obecné emoční zanedbávání a systematické zraňování. Šikanování. Ponižování. Zostuzování. Trestání. Hanobení. Zesměšňování. Odmítání. Opomíjení. Ignorování. Obviňování. Trápení. Statistiky ukazují, že ve většině případů jde o „emoční přenos“, tedy že se (například rodič) vybíjí na dítěti kvůli vlastní špatné náladě nebo vlastnímu zkaženému životu. Nosí v sobě jed a věří, že když ho plivne na jinou osobu, zbaví se ho. Nezbaví. Když plivnete, část sliny Vám vždy zůstane za zuby. Takže poškodíte jinou osobu a sami si nepolepšíte.
Druhou formou „emočního přenosu“ je předání komplexu. (Například rodič) ve vlastním dětství zažil podobný přístup, jen on byl to dítě. Poznal, jak se (například rodič) může snadno „hojit“ na dítěti, které se nemůže bránit. A protože sám přijal jed, kterého se potřebuje zbavit, ze své vlastní zkušenosti ví, že nejspolehlivější je vybít se na dítěti. Z oběti se stane agresor. (Klasický model šikany, kdy se šikanovaný následně stane šikanujícím.)
Děti jsou vděčným terčem „emočního přenosu“, protože nemohou jinak reagovat než přijatý jed polknout. Nemohou ho prsknout zpět na rodiče, tím by mu zavdaly důvod k trestání. A tak se takové dítě učí ustupovat, internalizovat (tlačit špatné emoce ve svém nitru), zapouzdřovat se, obviňovat se („Asi jsem opravdu špatné dítě“) a sebepoškozovat se. Některé děti se naučí hrát úsměv, a přitom v duši nosit žal – jako klaun.
Podotýkám, že není snadné člověka s takovým vnitřním zraněním identifikovat. Tito lidé, ačkoli trpí, se bojí požádat o pomoc – jako děti, které „nesměly jít na policii“. Navíc často ani nechápou, že je třeba se svěřit. Mají pocit, že přece JSOU vinní. „Co by mi řekl psycholog, když opravdu JSEM nula? Ještě by se mi vysmál!“ To bývá jejich argument. Anebo: „Stejně to nemá řešení.“
Ale má. Kniha ZNOVUZROZENÍ je nejsnazší cestou. Nemusíte se s nikým potkávat. Stačí si ji na dálku objednat a ve svém vlastním soukromí ji číst. Jen připustit, že by „mohla pomoci“. Už to je ale pro zraněné vnitřní dítě náročná představa. Přece „dosud mi nic nepomohlo“. Ale o tom až v knize.
Hlavně je důležité identifikovat zraněné vnitřní dítě. Jak? Podle ozvěny, která z podvědomí ovlivňuje Vaše myšlení a jednání, která vyvolává iracionální strachy a pochybnosti, brzdy na životních křižovatkách. Neptejte se, odkud se to vzalo, všímejte si, ŽE se to vůbec děje:
1. Sebekritizování
Toto je nejčastější projev zraněného vnitřního dítěte v dospělém člověku. Vychází z působení dvou negativních sil:
- z poptávky okolí (rodičů, učitelů) po neúměrně vysokých výsledcích
- z nenávidění vlastního Já, že jsme této poptávce nedokázali dostát
(Například rodič) měl svůj tajný sen o tom, kým budeme. Sice spíše odpovídal jeho osobní ambici a ne našim talentům, ale když jsme neuspokojovali jeho potřebu, pohrdal námi. A tím nás učil pohrdat sebou. Na jeho straně stačila nízká hladina EQ (emoční inteligence) a stejně jako on vůči nám, také my vůči sobě nepoužíváme soucit, ale hněv. A ten můžeme bez rozpaků obracet i proti partnerovi nebo dítěti – snažíme se vyplivnout ten jed, který nás odmalička otravuje. Tak se šíří tento jedovatý virus. Přitom příčina není v našem nynějším okolí, které nedostává našim nárokům, ale v našem minulém okolí, které nás tuto praxi naučilo. A to tak dokonale, že si dnes ani neuvědomujeme, jak je to nenormální a toxické. Pro nás to je „přirozené“.
2. Problémy v sexu
Intimitu si už z povahy věci potřebujeme chránit. Pokud do ní v dětství někdo vnikl násilím a pomyslně „vyrazil dveře i s panty“, ty už nemusejí jít zpět nasadit. A my pak můžeme mít pocit, že „není co chránit“ – tato dysfunkce působí stejně, jako když nám někdo strhl oblečení a násilně nás vystavil na odiv. Po čase otupíme a stud už přestává být aktuální.
V takovém případě, a při Setkáních to často řeším, vzniká nejen sexuální zdrženlivost, ba odpor k sexu, ale i naopak neschopnost rozpoznat, co je soudnost a kde je mez, tělo pro takového člověka se zraněným vnitřním dítětem „nemá hodnotu“, stává se pouhým nástrojem k dosažení cílů (prostituce), vytrácí se fyzická radost, člověk znecitliví vůči objímání. Patří sem i inhibice (promiňte další odborný pojem, ale musím ho zmínit), emoční proměna člověka, který je zcela přirozený až do chvíle milostného aktu a s jeho začátkem se automaticky sníží aktivita enzymů – z prvotně psychického problému se stane problém tělesný, biochemický.
Lidé s takto zraněným vnitřním dítětem pak mají potíže udržet dlouhodobé vztahy. Buď se sexu vyhýbají, anebo k němu mají naopak neosobní, necitový vztah. Obojí partneři špatně nesou.
3. PTSD
Posttraumatická stresová porucha (Post Traumatic Stress Disorder) se rozvíjí v důsledku vážné události, která představovala ohrožení na životě. Podvědomí zde selhává v tom, že asociační zkratku nenabízí jen tehdy, když se opakuje stejná situace, ale prakticky neustále. Strach z lidí má člověk nejen v noci, kdy byl přepaden, případně v úzkých nepřehledných prostorech (jako jsou podchody, uličky, setmělé parky), ale při jakémkoli kontaktu s člověkem, i za dne.
Podvědomí sahá ne do přihrádky Minulost, ale zapíná představivost, která nemá žádné hranice. Potom kdokoli může vypadat jako agresor. Tudíž se oběť vůbec nemusí být schopna vymanit z úzkosti a paniky. Jejím trvalým společníkem se stává přílišné nepohodlí, reaktivita, podrážděnost, ovšem i bez zjevného důvodu. Z toho opět plyne složitost navazování dlouhodobých vztahů.
4. Imposter syndrom
Tomuto tématu jsem věnoval i podcast 3 způsoby, jak zvládnout imposter syndrom. Nyní vysvětlím, jak se vůbec v člověku rozvine.
Vzpomeňte na školu. Byli jste učiteli nebo třídě kvůli něčemu pro smích? Pokazili jste někdy nějaký úkol, příklad? Na jednu stranu Vás posměch motivoval naučit se látku, aby se posměch už nikdy neopakoval, ale na druhou stranu ve Vás mohl zůstat ten hanebný okamžik, kdy jste „nebyli dost dobří“. Ano, stali jste se lepším žákem, ale současně s negativním mementem v hlavě.
Na jednu stranu jste tedy učenliví (přesvědčili jste se o tom), ale na druhou stranu se bojíte selhání. Lidé s takto zraněným vnitřním dítětem nedosahují v dospělosti svého potenciálu, vyhýbají se novým výzvám a jsou mnohem pasivnější, a to ne proto, že by nebyli schopní a šikovní, ale proto, že si nevěří a mají strach, že případný neúspěch by druzí zneužili k jejich poškozování.
Kniha ZNOVUZROZENÍ s tímto fenoménem pracuje.
5. Podemílání vztahu
Stačí v dětství potkat narcistu, slabocha, sobce či manipulátora (případně kombinaci některých z těchto rysů) a drží se Vás vnitřní hlas, který říká: „Stejně to nevyjde. Vždyť na mně není nic zajímavého. Přijde trest, opuštění, izolace.“
V knize ZNOVUZROZENÍ varuji před těmito formami sebenaplňujícího se proroctví (self-fulfilling prophecy). Vztahy s takto sebedestruktivním člověkem se skutečně rozpadají, ale ne proto, že by tento člověk byl zavrženíhodný, nýbrž proto, že sám vytvoří tak toxické ovzduší, že v něm nelze dlouhodobě přežít. „Vím, že máš milenku, ani bych se nedivila, když se na sebe dívám. Hleď, tady je nová vráska, stárnu, už ani nemá smysl o sebe pečovat, raději se už sbalím do hrobu.“
Sem patří i sebepřesvědčování negativním způsobem. „V posteli ji neuspokojím. Nevzruším se. Musím.“ Člověk sám sobě vyrobí stres, jehož podstatou je omezení výkonu například pohlavních funkcí. Kdo je na útěku před ohrožením, opravdu nepotřebuje řešit rozmnožování (kromě jiného).
Řešení
Až otevřete knihu ZNOVUZROZENÍ, pochopíte, že minulost ovlivňuje naši přítomnost, ale že budoucnost je závislá na tom, co uděláme teď. Jinak řečeno: Minulost už nazpět neovlivníme, ale můžeme ovlivnit to, jak s minulostí naložíme. Alespoň pět bodů:
- Nejsou to naše hlasy, ale cizí. Přesvědčení, která nosíme ve své hlavě, patří z valné většiny někomu jinému. Viz část o mozkových synapsích a jejich vytváření (v knize ZNOVUZROZENÍ). Co si o sobě myslíme, je často to, co si o nás v dětství myslel někdo jiný. Tento vnitřní soud si neseme životem. Jací jsme, co nedokážeme. Přitom limity, o jakých se nás druzí dříve snažili přesvědčit, jsou často JEJICH vlastní limity, ne naše. Své limity teprve potřebujeme poznat. Neznáme je ani my, natož druzí.
- Člověka ze všeho nejvíce ovlivňuje okolí. Každý z nás je průměrem pěti osob, jimiž se nejčastěji obklopuje. Jsou-li to negativní lidé, přirozeně nevěříme v sebe, ve vztah, v život. Někdy tak stačí vyměnit prostředí, lidi v něm, a naše energie se okamžitě změní, a náš život s ní. S jinými příklady a pohledy se změní i naše perspektiva, i prohry můžeme vnímat konstruktivně. (A pokud žádné takové pozitivní okolí nablízku nemáte, zahrňte do něj mne – třeba prostřednictvím mých knih, které Vám ty jiné úhly pohledu na tutéž věc nabídnou.)
- Praktikujme metody na zesílení sebevědomí a vlastní identity. Věnuji tomu každý měsíc nový kurz. Vyberte si zde podle problému, kterým se projevuje Vaše zraněné vnitřní dítě. Pěstujte vnitřní hygienu (viz kniha ZNOVUZROZENÍ s technikami a meditacemi pro konkrétní situace).
- Nezveličujme. Všichni v sobě máme vnitřní dítě a nějaká zranění. Všechna je možné léčit, lišíme se jen v rozsahu a druhu zranění, potažmo ve schopnosti sebeuzdravování. Pokud si sami neumíme pomoci, není to ostuda. Může to být právě následek minulosti, kdy nás někdo připravil o víru, odvahu, sebevědomí. My všichni v sobě máme síly, o jakých nemáme ponětí, protože jsme je ještě neměli možnost poznat a využít. Je čas uvolnit svůj potenciál.
- Udělejme pro to něco. Každé zraněné vnitřní dítě si zaslouží vyléčit. Jsme-li dospělí, znamená to, že už trpělo dost. Ale nestane se to samo. Vyžaduje to sebepřemáhání, překonávání vzorců, které si neseme z dětství. Je v pořádku pochybovat, že to dokážeme. O to více hrdí na sebe budeme, až to dokážeme. Nebudeme zdaleka první. Ani zdaleka poslední. Ale je důležité, abychom to zvládli. Třeba kvůli našim dětem. Zastavme proces přenosu zraňování. Přetrhněme jedovatou nit, která se možná v našem rodě táhla celá pokolení. Nikdo své zraněné vnitřní dítě neuzdravil. Možná to čeká na nás, abychom my už další utrpení nevytvořili.
Knihu ZNOVUZROZENÍ najdete pouze zde.
Všechny psané kurzy, zaměřené na řešení vždy jednoho fatálního psychologického problému, jsou zde. Vyberte si dle problému, který Vás tíží.
Pokud se chcete se mnou osobně potkat, přijďte na Setkání. Více o místu Setkání je zde.
Aktuálně: Jste-li ze severní Moravy nebo Slezska, v sobotu 25. března budu součástí festivalu Cesta k harmonii. Mé vystoupení je zde.