18 faktů o životě, které by mělo znát každé dítě, než v 18 letech vyrazí do světa

Každé pondělí chodím do škol a mám pro děti učební předměty, které chybí v osnovách. Sebevědomí, Komunikace, Sdílení, Soběstačnost, Odvaha, Vytrvalost, Síla a další. Zajímá mě, co děti baví a jak to v sobě rozvíjejí. Jestli si vůbec uvědomují, jaké mají talenty a zda na nich pracují, nebo jdou ve směru přání svých rodičů. Jak moc jsou samy sebou a zda vidí svou jedinečnost.

Tuhle si jeden žák hrál pod stolem na mobilním telefonu. Zaujala mě ta hra, které se věnoval. Možná ji znáte i Vy. Vypadá takto:

Tetris

„Trénuješ na život?“ zeptal jsem se ho. Nechápal, co tou otázkou myslím. „Život je přece jako tetris,“ dodal jsem. „Zapadneš do řady – a zmizíš.“

Rád děti učím myslet i jinak. Třeba jim vysvětluji pojem konstruktivní porážka – proč chyba neznamená krok zpět, ale krok vpřed, proč i špatná zkušenost může být ve výsledku prospěšná a pozitivní, proč prohra může člověku pomoci a výhra naopak uškodit. Až jednou musela přijít TA otázka: „Co především by dítě mělo vědět, než v osmnácti letech vyrazí do světa?“

V knize ZNOVUZROZENÍ ukazuji, jak je důležité připravovat děti na skutečný život. Proč jim rozmazlování škodí. Proč potřebují zažít neúspěchy, stejně jako metody, jak ze dna znovu povstat. Vědět to já, když mi bylo osmnáct let, nepromarnil bych tolik času iluzemi. A hlavně bych více věřil tomu, co mi napovídá vlastní cit, a méně se řídil doporučeními druhých, která sice mohla být učiněna v nejlepším úmyslu, podle toho, co je nejlepší pro druhé, ale to neznamená, že totéž je nejlepší pro mě. A i z toho plyne první fakt o životě:

1. Úspěch je relativní pojem

Rodiče mi vysvětlovali, že musím mít ve škole samé jedničky. Jen pak budu v životě úspěšný, a tedy šťastný. Problém je, že to není pravda.

Nikdo není schopen vynikat ve všem. Nikdo není dokonalý. Proto úplně stačí vynikat v něčem. Ale k tomu je nutné nepohrdat jakýmkoli svým talentem, ale naopak najít svou přednost, a tu co nejvíce rozvíjet. Když jsem studoval práva, šokovalo mě, kolik budoucích skvělých advokátů i soudců neumí kotoul. Někteří prolezli tělocvikem jen tak tak. Jiní ztráceli v dalších předmětech. Avšak své výjimečnosti přesto dosáhli. Protože se netrápili tím, co nedokážou, ale soustředili se na své nadání.

Život mě naučil, že všichni máme jeden cíl – být nějakým způsobem šťastní. To je náš jednotný vrchol. Ale na tento vrchol vedou různé cesty. Přesněji: pro každého jiná cesta. Proto naplnění mého života nemůže obstarat to, když uskutečním sen svých rodičů. To naplní možná jejich ambici, ale ne moji. Naše naplnění se ukrývá v nás. A z toho také plyne:

2. O svůj sen se musíme postarat sami

Jiné lidi náš sen možná zaujme. Někteří ho i podpoří. Ale další lidi nechá chladnými. To je jedna rovina.

Druhá rovina našeho snu spočívá v tom, že pro svůj sen si musíme dojít sami. Nikdo naši cestu neobstará. Splnit si své sny, to je náš úděl a také naše požehnání. Když totiž zvládneme svou cestu, už v tom je skryta naše odměna.

Přičemž tím splněným snem někdy může být i překonání těžkého období, kterým momentálně procházíme (viz kniha ZNOVUZROZENÍ).

3. Jen talent za nás nic neudělá

Talent je předpoklad. Sám o sobě ještě nic neznamená. Tento předpoklad je nutné použít, uskutečnit, proměnit v úspěch. Jinak úspěch nenastane.

Talent je přibližně deset procent úspěchu. Zbytek je dřina. Talent je kompas, ukazuje nám směr, ale dosáhnout cíle znamená především JÍT tím směrem.

Jak píšu v knize ZNOVUZROZENÍ, talent nás může dostat do flow. Co nám jde, to totiž děláme rádi. Co děláme rádi, to děláme často. Co děláme často, v tom se zlepšujeme. V čem se zlepšujeme, to nám jde stále lépe. A už se točíme ve spirále – co nám jde stále lépe, to děláme ještě raději. Co děláme ještě raději, to děláme ještě častěji… A tak dál.

Talent je tedy sazenice. Ta však potřebuje vláhu a živiny. Talent je mnohdy dán, svěřen nám s narozením. Ale co talentu dáme a obětujeme, to už záleží na nás.

Děti, které učím, vědí, že člověka, který se nevzdá, nelze porazit. Aby se však člověk nevzdal, musí mít důvod pokračovat – a když ho něco nebaví, důvod ztrácí. A to i proto, že:

4. Nic neumíme tak dobře jako to, co děláme od srdce

Flow je duševní rozpoložení, ve kterém ztrácíme ponětí o čase, ve kterém se noříme do úkolu a nic ostatního nevnímáme, ve kterém máme optimální výkonnost, protože jsme zcela soustředěni a pohrouženi. Děti, které učím, vědí, že opakování dělá mistra. Každé opakování myelinizuje (viz část o lidském mozku v knize ZNOVUZROZENÍ), prohlubuje návyk, vybrušuje dovednost a dává člověku odměnu v podobě individuálních (dopamin, endorfin) nebo kolektivních hormonů (oxytocin, serotonin). To vše tehdy, když se srdce potká s činy.

A platí to samozřejmě i naopak:

5. Většina lidí nedělá to, co má ráda

Je to statistický fakt. Většina lidí ani neví, co je flow. Nemohou to vědět, když to nikdy nezažili. A nemohou to zažít, když se nevěnují tomu, co mají rádi. Právě proto je součástí knihy ZNOVUZROZENÍ tato část o nalezení zdroje nejlepší energie v sobě samém – v tom, co nás nabíjí.

Přirozeně, ne každý má to štěstí dělat to, co má rád. Stačí však jiný úhel pohledu a lidé mohou mít rádi to, co dělají. Nejen pro činnost samotnou, ale třeba pro přínos, který jim ta činnost zajistí. Pro možnost vydělat si na jiný sen, pro možnost splnit sny svým dětem, pro možnost uživit sebe nebo druhé, pro možnost vytvořit si pozitivní energii i za cenu vlastní pracovní oběti.

Ano, i práce, která nás netěší, může vytvořit radost a vděčnost. Radost, že práci vůbec mám, vděčnost, že díky ní mohu nabírat zkušenosti, které se mi jednou budou hodit i v jiném směru. Ale k tomu je zapotřebí pozitivní představivost. A ta bývá dalším problémem.

6. Většina lidí se s věkem začne bát svých představ

Šestileté děti mají až 75procentní míru osobní kreativity. Jsou tvořivé, mají úžasnou představivost a se svými nápady spojují radost.

Pětadvacetiletí lidé (tedy naopak na konci školního procesu) mají přibližně 20procentní míru osobní kreativity, někteří jen 2procentní. Jsou ukáznění, stojí v zákrytu, nevybočují, a když jde o tvořivost, mají strach. Strach, že selžou. Strach, že sklidí posměch. Strach, že je neúspěch zničí. Se svými nápady spojují strach. A to je děsivá proměna.

Tento údaj je třeba chápat šířeji. S věkem lidé nabývají strachu z lásky, z důvěry, z upřímnosti. S přibývajícími ranami v životě se drží více zpátky. Čím více je špatných zkušeností, tím více je obezřetnosti. S věkem se lidé více bojí zkoušet. Mají stále větší odpor ke změnám. Bojí se vztahů, ale i samoty. Bojí se jakéhokoli kroku do neznáma. Raději zůstávají tam, kde to dobře znají, i když jim to nevyhovuje, než aby riskovali něco ještě horšího.

Tento vzor se posouvá stále více k dětem (směrem zpět k šestému roku života). Někdy se už malé děti bojí svých snů. Nemají pozitivní příklad v rodičích. Někdy je sami rodiče odrazují od jejich snů i sportu. Některé rodiče totiž trápí, když vidí své dítě prohrávat. Jenže ono se musí naučit prohrávat. V životě nebude jenom vyhrávat.

7. Většina lidí s věkem ztrácí spontánnost

Udělat něco jen tak. Spojit okamžitě čin s myšlenkou. Otevřít se překvapení a objevování. To všechno je prvek zvídavosti, kterou člověk s věkem rovněž ztrácí. A mně to vadí. Proto se ptám starších dětí: Kam zmizely Vaše sny? Co všechno jste si v dětství slibovali? Proč jste to neuskutečnili, odložili, a nakonec vytlačili z hlavy?

Ptám se tak i dospělých. To malé dítě, které mělo sny, neumřelo, nikam nezmizelo. Tím dítětem pořád jsme. Pořád je v nás. Jen trochu zestárlo, ale nic víc. Proto už malým dětem říkám: Zapište si někam, co od svého dospělého Já jednou očekáváte. A až budete dospělí, nedopusťte, abyste poté své vnitřní dítě zklamali.

Exupéry to napsal přesně: „Všichni dospělí někdy byli dětmi. Ale většina na to už zapomněla.“ A to i proto, že:

8. Většina lidí po odchodu ze školy přestane číst knihy

Dospělí říkají: „Není čas.“ Směšné. Času je stejně jako dřív. Dvacet čtyři hodin denně. A kdo je vyčerpaný prací, tomu právě čtení pomůže odpočinout si. Čtení je zdrojem energie, a to daleko lepším než hudba. K poslechu hudby totiž není potřeba spolupráce. Stačí jen pasivně vnímat. Ale máte-li smysluplně číst, musíte spolupracovat s autorem. Čtení je aktivita, byť v pasivní poloze.

Za svůj život jsem potkal mnoho úspěšných lidí, kteří měli čtení jako prioritu. Pro ně to byla součást duševní očisty a vzdělávání. Jako pro jiné pustit si večerní seriál. Tito lidé dokázali přečíst v průměru jednu knihu týdně. Tedy padesát dva knih ročně. Naučili se tím naslouchat. I v rozhovorech méně mluví. Vědí, že jedině nasloucháním se člověk dozví něco nového. A rozšíří si obzory.

A z toho plyne:

9. Většina lidí více mluví, než naslouchá

Věnujte tomu někdy pozornost. Všimněte si, že průměrný rozhovor dvou lidí se potýká s jedním problémem: oba se snaží hlavně mluvit. Nenaslouchají, jen poslouchají – mají uši nastražené tak, aby vystihli moment, kdy protějšek domluví a oni tak mohou pokračovat v toku svých slov, ze kterého byli předtím vytrženi.

Smyslem naslouchání je dostat informace zvenčí dovnitř. Smyslem poslouchání/mluvení je dostat informace zevnitř ven. Naslouchat znamená aktivně vnímat druhého, a tedy mu i daleko spíše porozumět. V průměrném rozhovoru se lidé dokonce hádají. Snaží se jeden druhého přesvědčit svými argumenty o své pravdě. Zapomínají, že každý má svou pravdu. A zároveň, že ničí pravda není objektivní.

I proto se vyplatí naslouchat a postupně formovat svůj pohled a moudrost. A to i proto, že:

10. Druhé lidi sami nezměníme

Základní pravdou mezilidských vztahů je, že ne všechno můžeme ovlivnit. Druhé lidi především. Lidé jsou takoví, jací jsou.

Aby se změnili, musejí chtít. A aby chtěli, musejí mít pádný důvod se změnit. Přitom ten důvod musí být v nich, v jejich potřebě se změnit – protože pochopí, že když se nezmění, něco fatálně důležitého například ztratí (zdraví, vztah, děti).

Žádný člověk se nezmění, dokud ve svém jednání neuvidí chybu nebo problém. Dojde-li nám to, máme šanci nepromarnit moře času zbytečným snažením změnit někoho, kdo o změnu nestojí.

11. Všichni se stáváme průměrem pěti osob, kterými se nejvíce obklopujeme

V knize ZNOVUZROZENÍ ukazuji, co všechno pomáhalo zformovat nás samotné – především, co se dělo v našem dětství. I jak se s tím do budoucna můžeme vyrovnat, když nám vzorce našeho myšlení a jednání vůbec nevyhovují – když to, co si o sobě myslíme, nemusí být ve skutečnosti NAŠE, ale může jít o dědictví toho, co si o nás mysleli jiní lidé v dobách, kdy jsme byli ještě velmi malí a kdy se vytvářely naše mozkové synapse (viz kniha ZNOVUZROZENÍ).

Prostředí, kterému jsme dlouhodobě vystaveni, na nás působí jako nálev na okurky, které byly do tohoto láku naloženy. I proto jedním ze smyslů našeho života není jen být sám sebou, ale také vůbec najít sám sebe, potažmo vytvářet sám sebe. Umět zacházet s okolím, které jsme si často nevybrali a které nám může velmi škodit. Stejně jako normy z dětství, které určily, co je pro nás dnes „normální“. A co nám může i ve vztazích velmi překážet.

Náš život vytvářejí naše myšlenky, ale naše myšlenky v dětství vytvářeli jiní lidé. Tak jako naši energii. Tak jako naše návyky. Tak jako naše přesvědčení, která dnes sami o sobě máme. Postavit se své vlastní minulosti a začít například věřit v sebe, jestliže v nás odmalička nikdo nevěřil, to je výzva sice náročná, ale která stojí za to a je nutné ji podstoupit, nejsme-li v životě šťastní (viz kniha ZNOVUZROZENÍ). A to i proto, že:

12. Okruh našich přátel se mění podle toho, kde se právě nacházíme

Přitahujeme. Jsme jako magnet, který vábí posměváčky, když se nám nedaří, ale také prospěcháře, když se nám daří. Orientovat se v lidech, když stoupáme ke hvězdám, ale i když padáme na dno, není lehké. Tím spíše, když na dně nás mohou opustit ti, které jsme považovali za přátele.

V knize ZNOVUZROZENÍ zdůrazňuji, že jakkoli je to bolestné prozření, je i prospěšné a důležité. My se totiž potřebujeme vyznat ve svém okolí. Svým způsobem je dobře občas projít obdobím neúspěchu, aby se nám profiltrovalo prostředí – aby se oddělilo zrno od plev. I proto je život neustálá změna. Život je totiž podobný knize. Má mnoho kapitol. A smutná předbíhá tu šťastnou.

Se zdroji špatné energie nemůžeme prožívat dobrý život. Proto se vyplatí poznat, koho máme opravdu po svém boku. I když nám na dně zůstane jeden jediný přítel, někdy i on je poklad. Tím více, když zůstal jako jediný. Zvláště když v nás věří ve chvíli, kdy i my sami v sebe už věřit přestáváme. A to třeba i proto, že zapomínáme na to, že:

13. Náš potenciál s věkem neklesá

Stárneme, vadneme, chřadneme. Na povrchu snad. I proto o nás s věkem přestávají mít zájem lidé, kteří hledají jen přívětivý povrch – hledají člověka, který nikdy nezestárne. Nenaleznou ho.

Člověk je vnitřně nedozírně zajímavý. Směrem dovnitř stále více bohatne. Jeho moudrost vlivem nepřetržitého sledu nových zkušeností roste. Vnitřně je člověk jako víno. Zraje, zúročuje svá poznání. Čím více ran poznal, tím více dokáže ocenit protějšek, který mu neublíží. O to více si ho váží a o to více o takový protějšek pečuje.

Rozčiluje mě, když lidé jakéhokoli věku tvrdí, že už je na jakoukoli změnu pozdě. Obvykle je uchopím za zápěstí a měřím jim pulz. Pokud ho nacítím, pozdě není. Oni totiž pořád žijí. A lepší čas na změnu už nezažijí. Pamatujte si: V každém okamžiku jste nejmladší, jací kdy budete, a nejstarší (nejzkušenější), jací jste kdy byli. Není čas marnit čas.

14. Náš největší soupeř je ten v zrcadle

Na světě není většího bojiště než v naší vlastní hlavě. Bolesti z minulosti se perou se zkušenostmi z přítomnosti a obavami z budoucnosti. Naše historické přesvědčení, že nejsme dost dobří, potkává naše sny, které vyžadují překonání našich limitů a také našich pochybností z dávných špatných rozhodnutí. Protože rodiče jsou plní nejistot, přebírají je i jejich děti. Vídám v nich předlohy jejich rodičů, dokážu z reakcí dětí přečíst příběh jejich maminek nebo tatínků. Zejména když přisuzují nadměrnou váhu slovům. Když je jediným soudem mohu připravit o sílu. To není jen tak.

Zejména v předmětu Sebevědomí jim vysvětluji, že nejdůležitější v životě není to, co o Vás soudí nebo říkají druzí, ale co o sobě soudíte nebo říkáte sami. Tam se rozvíjí či vadne sebedůvěra, sebeláska, sebehodnota. I jejich schopnost vůbec uvěřit, že mají právo na své sny, jít za nimi a jednou jich dosáhnout. Největšího soupeře totiž děti nemají nikde kolem sebe, ale přímo v sobě. Největšího přítele i nepřítele – to podle toho, jak si to v mysli nastaví (viz kniha ZNOVUZROZENÍ).

15. Naše přesvědčení jsou jen relativní – závislé i na tom, čeho jsme doposud dosáhli

Strach připomíná náš poslední záznam. Pokud jsme tohoto nedosáhli, máme strach, že toho nedosáhneme ani kdykoli později. To je přirozené. A hlavně to vychází z reality.

Neznamená to však, že pokud jsme něčeho nedosáhli, nedosáhneme toho kdykoli později. Naopak, kdykoli se o něco pokoušíme znovu, nezačínáme od nuly, nýbrž od zkušenosti. S každým neúspěchem tak zvyšujeme pravděpodobnost, že se o daném problému dozvídáme víc a už ho příště spíše zvládneme.

Dnešní děti mají až překvapivý strach z maličkostí. Přičemž samy je za maličkosti nepovažují. Trápí je negativní soud na sociální síti, který ve skutečnosti nic neříká o nich, ale ony si myslí, že ano. Trápí je, kolik dostaly lajků či hejtů. S internetem čelí velmi tvrdému světu. A čím jsou úspěšnější, tím více negací a žluči přitahují.

Učím děti jinak myslet o vnější zpětné vazbě. A soustředit je na konstruktivní kroky, zejména na malá dílčí vítězství. Ukazuji jim, jak plánovat tak, aby každý den zažily velkou radost, třeba i z malého pokroku. Tím v nich vytvářím flow – chuť dojít si pro další radost, zopakovat si pokrok co nejdříve. Pomáhá jim to více věřit v sebe. Více se těšit na další pokus, který může dopadnout lépe. To je model, kterým je seznamuji s důležitou energií zvanou naděje. S nadějí se úspěch nestává snazším, ale možným. A to je moc důležité slovo. JE TO MOŽNÉ!

16. Z nadhledu všechny problémy vypadají menší

Stačí čas, a získáte odstup. Jako když odstoupíte od obrazu, který Vám v detailu nedával smysl, najednou spatříte celek v jeho souvislostech. To dokáže čas. Pochopit, proč se něco stalo i proč je dobře, že se to stalo. I průšvih. Že nás něčemu naučil. Něčemu, co bychom bez bolesti možná nikdy nepochopili a nevzali vážně.

Nesoudit jakoukoli událost hned. Počkat si s definitivním závěrem. Představit si, že dnešní negativní událost má nějaký důvod i nápomocný potenciál, který jen pochopíme později. Pokud jsme život přirovnávali ke knize, pak přece víme, že vysvětlivky také nejsou na první straně, ale musíme si na ně trochu počkat. A to i proto, že:

17. Každý krok je důležitý, i když vede k chybě

Člověk je přírodou nastaven jako chybující tvor. Můžeme se proti tomu bouřit, ale nic s tím nezmůžeme. Musíme dělat chyby, protože chybami se učíme.

Za mého dětství byla chyba ve škole interpretována jako selhání a ostuda. Dnes již existují pokrokoví učitelé, kteří chybu chápou jako důkaz, že se dítě snaží o něco nového. Kdykoli jde člověk cestou, kterou nezná, může udělat chybu – neví, která z cest je správná. Musí po nějaké jít, aby zjistil, zda je slepá, či správná. Musí jít, jinak se nic nedozví. I proto je smyslem lidského života učení. Chybování a ponaUČENÍ.

Jen nám někdy uniká význam chyby. To i proto, že škola života je jiná, než škola, do které jsme jako děti chodili. V naší škole nám učitel nejprve látku vysvětlil, a až pak nás z ní zkoušel. Život nás naopak nejprve zkouší, a až pak nám látku vysvětlí. I to, že chyby vedou ke zkušenostem a k moudrosti.

18. Cesta i cíl jsou v nás

Děti se mě často ptají, co je udělá šťastnými. Já to nevím. Jak to mohu vědět? Nejsem součástí jejich srdce nebo duše. Ale vím, že to vědí ony samy.

To, co je naplní, cítí nejlépe ony. Ony cítí cíl. Stejně tak cítí cestu. V každém okamžiku cítí, jestli kráčí v souladu se svými pocity, anebo ne. Jestli je jim dobře, nebo špatně. Jestli jsou v dobrém, či špatném prostředí. Jestli dělají všechno pro své štěstí, nebo pro své neštěstí.

My sami jsme sochou i sochařem. Portrétem i malířem. My sami jsme a vždy budeme jen takoví, jakými se vytvoříme. Naše sny v nás nejsou náhodou. Vycházejí z naší přirozenosti, zrcadlí naše hodnoty a potřeby, odpovídají našim talentům a potenciálu. Cokoli si umíme představit, za tím jsme schopni jít. A za čím jsme schopni jít, toho můžeme i dosáhnout. Protože to v naší mysli není jen tak.

Stejně tak není jen tak, pokud se svých snů bojíme. Pokud o nich nebo o sobě pochybujeme. Není to náhoda. Stejně jako když uvěříme v sebe a uspějeme. Ani to není žádný div. Je to výsledek logické proměny, kterou jsme museli projít, pokud jsme se chtěli zbavit vnitřních brzd (viz kniha ZNOVUZROZENÍ). A k tomu je zapotřebí i každodenní motivace.

Řekl to už Zig Ziglar: „S motivací je to jako se sprchováním. Výsledek nikdy nevydrží dlouho. Proto se sprchujeme denně.“ A to je důvod, proč má kniha ZNOVUZROZENÍ padesát dva částí. Co část, to jeden týden. Co týden, to „sprchování“ jedním jediným úkolem. V součtu těchto padesát dva výzev znamená rok proměny člověka. První rok nového života. Pokud o to stojíte, kniha je k sehnání zde.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart