Vzkaz dvacetiletého kluka, který umírá, všem, kteří zapomínají žít

Je podle Vás něco dobrého na smrti?

Stoikové říkají: Teprve smrt učí lidi žít.

Na pohřbech lidé přehodnocují své priority, váží si zdraví, přátel, času, který pořád ještě mají k dispozici, ale jednou mít nebudou.

Já to pochopil už jako kluk, když jsem navštívil svého umírajícího dědečka v nemocnici. „Dědečku, jaké to je vědět, že umíráš?“ Obrátil ke mně své oči a hořce se usmál: „A jaké to je, Péťo, myslet si, že neumíráš?“

Hodnota času

V ten den jsem pochopil, že všichni umíráme. S každou další minutou je náš život o minutu kratší. Konec se blíží. Jen nevíme, kdy nastane.

Pouze někteří z nás mají přesnější informaci o svém konci. Jako Radek. Bylo mu krátce dvacet let, když se dozvěděl, že další roky už nepřidá. Lékaři mu sdělili takzvanou definitivní diagnózu – objevili mu onemocnění, které soudobá medicína ještě neumí léčit, jen zbrzdit. Zajistit vyšší kvalitu života maximálně na několik měsíců. Ale nic víc.

Radek si přišel osobně vyzvednout Vánoční Speciál a požádal mě o vepsání věnování. „Na příští vydání v prosinci 2023 už tu nebudu,“ pokrčil rameny a pak dodal zvláštní otázku: „Nezdržuji Vás?“ On, pro kterého byl čas cennější než pro mě. Ujistil jsem ho, že si vážím každé sekundy, kterou mi věnuje.

Posadili jsme se a povídali si, jak jde využít čas ve zbytku života, aby neztratil smysl. Pročítal jsem s ním Čtyři prány štěstí, zvláště poslední kapitolu o ženě, která již není mezi námi, ale přála si splnit sen, který jsem jí mohl dopřát.

Den, kdy pochopíš…

Jan Werich říkal: „Neděsí mě nekonečno, ale konečno. Kdybych slyšel, že vesmír má svůj konec, ptal bych se, co je za ním.“

Také Radka ještě před dvěma lety nenapadlo, že by konec jeho života mohl být na dohled. Že i jedna jediná minuta bude brzy nedocenitelná. Radek ten „okamžik prozření“ má v živé paměti.

„To takhle přijdete na rutinní prohlídku k lékaři a jeho změněný výraz, rozpačité škrábání ve vousech a po dlouhém mlčení nakonec jediná věta smaže veškeré plány o Vaší budoucnosti. To je první šok. A druhý přijde vzápětí – jakmile Vám dojde, jak marnotratně jste dosud žili. Čím vším jste se zbytečně trápili, pro koho poztráceli tolik času, který Vám teď chybí. A s tím přijde hněv i bezmoc. K tomu naštvání, jak je možné, že zrovna v mém případě je tak brzy konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! Jak to, že jiní lidé mohou žít déle? Proč tamten, tamta a já ne? Nakonec se dostaví to nejhorší – výčitky. Položíte si totiž otázku: Jak to, že říkám, že jsem ,ještě nic neprožil‘, když mám za sebou už tisíce odškrtnutých dnů? Vtom Vám dojde, že jste nežili, jen přežívali. Že jste žít ani nezačali. Že ráno co ráno nevznikalo nic nového, pořád jen ten samý den dokola. Vstávali jste pokaždé ve stejný čas, jedli pokaždé skoro tutéž snídani, šli nebo jezdili pokaždé na stejné místo, den co den měli tytéž problémy a úkoly a večer se vraceli do stejného prostředí, pouštěli si tutéž televizi, čuměli na stejný program a usínali v té samé posteli, aby ráno začal znovu stejný den. Uvědomíte si, že jste nežili spoustu dnů, ale většinu života jeden jediný den pořád dokola. Jako byste celý život poslouchali jednu gramofonovou desku. A v té chvíli trochu pochopíte Boha. K čemu je takovému člověku další stejný den?“

Radek nebyl smířený. Ani s koncem, ani s dosavadním životem. Trýznil ho pocit, že život promarnil a další šanci nedostane. Obviňoval se, že až teď pochopil, co bylo nedůležité a on naopak považoval za nezbytné. V práci na sebe nechal křičet, potlačoval špatné emoce, a tudíž i špatně spal. Měl úspory, ale k čemu mu teď byly, když jim obětoval nejen moře práce, nýbrž i stresu, trápení a zdraví?

Radek sypal z rukávu sny, které má, ale nestihl si je splnit. „Je pozdě,“ svěsil hlavu, a to mi vadilo. Pořád totiž měl čas.

Pořád máš čas…

„Všichni žijeme jenom jednou. Ale pokud žijeme správně, i jednou může být dost,“ upozornil jsem ho. Jeho život nebyl pryč. Radek pořád žil. Minulost už nebyla, budoucnost ještě nebyla, ale přítomnost Radek pořád měl v ruce. Jako Stephen Hawking, kterého rovněž po dvacítce postavili před prognózu maximálně několika let života. Dožil se šestasedmdesáti! I proto jeho příběh nechybí ve Vánočním Speciálu. Radek potřeboval štěstí. A štěstí je možné prožívat jen v přítomnosti. Tou byl Radek obdařen. Co mu chybělo, byla jen změna postoje k sobě, času i životu.

Byl začátek listopadu a já Radka, přes vzácnost jeho času, požádal o velkou oběť: aby mi každý den po internetu věnoval jednu jedinou pravidelnou chvilku. Aby si našel čas na mě a TEĎ. V každodenních rozhovorech jsem ho vedl k tomu, aby se přestal soustředit na to, co nemůže ovlivnit a čím je tedy zbytečné se trápit, a aby se naopak začal plně soustředit na to, co ovlivnit může a čím je tedy zásadní se zabývat. Aby pro zbytečné litování včerejších chyb nepromarnil dnešek a zítra zítřek. Aby si uvědomil, že člověk nejvíce lituje toho, co v životě neudělal. S tím, že Radek pořád měl čas a šanci udělat to, o čem snil.

Věděl jsem, že Radkův ubíhající čas nemohu zastavit. Mohu však změnit pocit, s jakým prožívá TEĎ. A s jakým bude zítra hodnotit dnešek.

Naše komunikace probíhala každodenně necelý měsíc. Pak mi zanechal vzkaz, že se už bohužel neuvidíme. Byl převezen na pokoj, nazvaný terminální. Ale přidal smajlík. Dodal totiž, že i když to byl poslední měsíc mimo nemocnici, prožil ho JINAK. Už to nebyly stále stejné dny. Co den, to jiná barva života. „Měl jste pravdu, Petře,“ napsal. „I jeden měsíc prožitý naplno může být ve výsledku bohatší než desítky let v prázdnotě.“

Na konci mě Radek požádal, abych každému z Vás něco vzkázal. Něco, co Vám může změnit život a pomoci Vám skutečně žít – zatímco Radek už tyto řádky číst nemůže.

1. vzkaz: Vypněte autopilota

To bylo to první, co jsem Radkovi řekl. Že život je jako řeka. A my jsme vhozeni do jejího proudu v těle, které vypadá jako loďka.

Máme jen dvě možnosti. Buď se nechat unášet proudem bůhvíkam, buď do kamení, stromoví, k divokému jezu, anebo můžeme uchopit pádlo a začít ovlivňovat směr. Plout možná i proti představám a radám druhých, ale v souladu s intuicí, srdcem, hlasem svého naplnění. Radek mi k tomu napsal: „V těch posledních krásných dnech jsem poznal, že radost ze života utváří nikoli to, kam nás proud zanese, ale vědomí, že jsme si nějaký směr vybrali vlastním citem a trvali na něm i přesto, kam nás proud chtěl unést.“

Zavřít oči a navnímat vlastní cit. Poslouchat, co nám vytváří dobrý pocit a co špatný. Říkám tomu semafor. Cítíme-li se dobře, jako by svítila zelená a hlásila: To je ono! Takhle pokračuj! Ve směru svého naplnění. Zatímco cítíme-li se špatně, jako by se rozsvítila červená a křičela: Zastav! Takhle nepokračuj! Něco musíš změnit!

I to znamená začít víc používat rozum a cit. Vypnout autopilota.

2. vzkaz: Jděte proti strachu

Radka ke mně přitáhl psaný kurz Jak pokořit strach. Procítil, že strach je brzda, která mu kazí i zbytek jeho života. Zejména tehdy, když mu city hlásí zelenou

Napsal mi: „Když víte, že se Váš život chýlí ke konci, není snadné připomenout si, co Vám v životě dává radost, naplnění a dobré pocity. Nakonec jsem to našel. A pak zbývalo už jen to těžší – přestat se toho bát. Pomohlo mi uvědomit si, jak jsem byl hloupý, když jsem se bál udělat to, po čem jsem toužil, k čemu mě vedl cit, co mě citelně mělo udělat šťastným. Zmátlo mě, že mě strach zpochybňuje, oslabuje, odrazuje. Ráno co ráno mi odebíral další den. Kradl mi sebevědomí, odvahu, radost, až jsem musel říct DOST. A jak píšete v kurzu Jak pokořit strach, rozhodnout se, zda budu jednat z lásky k sobě, nebo ze strachu. Začal jsem činit rozhodnutí z lásky k sobě. Dopřávat si to, co mi dělá dobře, i když mi kdekdo mohl říct, že je to ,už zbytečné‘.“

Radkovi jsem při každodenních setkáních přes internet opakoval: „Nemůžeme ovlivnit to, jaké karty nám život rozdal, ale můžeme ovlivnit to, jak s nimi naložíme.“ Tudíž: převezmeme plnou zodpovědnost za to, jak se stavíme k životu, ke každému dni, který nám zbývá, ke každé špatné emoci nebo pochybnosti, která nás přepadne. Zda jí podlehneme, nebo se jí vzepřeme.

3. vzkaz: Pěstujte víc než jenom tělesnou schránku

K tomu Radkovi pomohla právě poslední kapitola knihy Čtyři prány štěstí, která se jmenuje Niscala. Radka jsem nutil, aby nepřemýšlel jen o problémech svého těla, ale učil se sytit také svou mysl a duši. Aby začal rozvíjet svůj vnitřní svět. Protože uvnitř začíná všechno skutečně důležité. Včetně štěstí, lásky, radosti ze života.

Zaměřil jsem Radka na to, aby vnímal, jak se sám cítí. Aby upřednostňoval to, jaké pocity má ze svého života, mnohem víc, než jaké pocity z jeho života mají druzí. Aby se vymanil ze všech vnějších lítostí a sýčkování. Aby začal žít emocionálně co nejzdravěji…

Možná jste se teď uchechtli. K čemu Radkovi bylo žít psychicky zdravěji, když beztak umíral? Radek to popisuje slovy: „Poznal jsem, jak je úžasné začít žít tak, aby mi bylo co nejlépe. V ten moment se i okamžik zdál jako věčnost, pokud byl šťastný. Zatímco když jsme nešťastní, když nás něco nesnesitelně sžírá, i minuta je jako hodina; hodina černě. Zatímco prociťovat šťastné TEĎ znamená mít nádhernou přítomnost a nádherný život, být jím v plně prožívané přítomnosti pohlcen, dát své existenci smysl a barvu.“

Radek například začal lehce sportovat. Ne pro zdravou tělesnou schránku. Ale aby poznal, že tělo je mnohem víc než jenom schránka. Že je to obydlí pro duši, pro osobnost, pro charakter, pro myšlenky a pocity. S pohybem je živější i obsah těla. Duši je mnohem lépe, osobnost prospívá a charakter zkrásňuje, zatímco myšlenky a pocity se projasňují. Radek tak lehkým sportem začal sílit hlavně uvnitř. A proto přestal odkládat své sny. Vzal papír, na kterém je měl sepsané, a začal jednat, odškrtávat.

Bylo lhostejné, že všechny nemůže stihnout. Důležité bylo, že s uskutečňováním snů měl nádherné TEĎ.

4. vzkaz: Bojte se posledního dne, kdy si vyčtete, co jste nezkusili

Smrt není problém. Podle psychologů se dá přirovnat k anestezii, k nadechnutí se rajského plynu. Mžik a konec.

Problémem je ale umírání. Takové, které bolí. Takové, které bolí nejen fyzicky, ale i duševně. A to třeba také kvůli zbytečným výčitkám a lítostem.

Radek ve svém posledním psaní uvedl: „Opakoval jste mi, Petře, že náš život naplňují činy, které vykonáme, ne které odložíme. Naučil jste mě tím bát se posledního dne v životě, kdy bych si mohl vyčíst, že jsem se o něco pro sebe důležitého ani nepokusil. To jsem nechtěl zažít.“ A dodal smajlíka. Protože Radka všichni v okolí nazývali bláznem.

Příbuzní mě přesvědčovali, ať už raději nevychází z bytu, nic si neplánuje, hlavně co nejrychleji vyřeší své poslední věci a čeká v slzách na konec. Jenže Radek, řídící se vnitřním semaforem, cítil, že potřebuje víc. „Přikládám Vám, Petře, fotografii svého seznamu snů. Je z velké části už proškrtaný. Snažil jsem se dokráčet do stádia, ve kterém jsem dnes – do stádia, že OPRAVDU NEMÁM ČEHO LITOVAT. Za pár minut mě odvezou do nemocnice, na terminální pokoj. Ale já se v sanitce budu usmívat. Tento pocit jsem nikdy dříve neměl. Vždy jsem se něčeho bál. Vždy jsem litoval minulosti, že jsem ji lépe nevyužil. V posledním měsíci nemám čeho litovat. Víc stihnout nešlo. Byl to nejkrásnější měsíc mého života.“

5. vzkaz: Čerpejte dobrou energii

„Kdo tvoří Vaše nejbližší okolí? Jakou energii Vám dává? Pokud špatnou, kde jsou zdroje Vaší dobré energie?“ I tak zněl můj téměř výslech Radka při prvním setkání.

Nutil jsem ho, aby při přehodnocování svého přístupu k času začal rozlišovat, kdo mu jakou energii dává, a kdo bere. „Nemůžete mít dobrou energii ze špatných zdrojů, včetně špatných lidí. Musíte se naučit odečítat, mazat špatné zdroje ze svého nejbližšího okolí. Nebude Vám hůř, naopak zbudou jen skuteční přátelé a blízcí. Pročistěte si okolí. Pročistíte sebe.“

Potěšilo mě, že Radek v posledním psaní uvedl: „Přestal jsem brát dobré lidi jako samozřejmost. Protože mít dobré lidi kolem sebe je vzácnost. Stejně jako není samozřejmost mít dobrou energii. Je nutné si ji chránit, nedat si ji jen tak vzít.“

Tou dobrou energií pro Radka bylo oněch osm sil, kterým je věnován celý Vánoční Speciál.

Poslední slova

Závěrečnou pasáž na Radkovo přání přepíšu celou. Stojí za to o ní přemýšlet jako o posledních slovech kluka, který ví, že na nich záleží.

Radek napsal:

„Slovy je těžké popsat to, co právě teď cítím. Odmala jsem slýchal, jak je čas vzácný. Škoda, že až do vyslechnutí diagnózy jsem nechápal, co znamená, že ,tu nebudu navždy‘. Nyní už vím, že začaly poslední dny mého života.

Dřív bych byl asi naštvaný. Nyní jsem vyrovnaný a spokojený. Celé tělo se mi chvěje radostí z toho, jak si užilo poslední měsíc. Lépe to nešlo. Dřív by mě možná mrzelo, že už nestihnu vidět mnohé, co jsem vidět ještě chtěl a na co se jiní lidé pořád mohou těšit. Ale já to beru tak, že nikdo neuvidí úplně všechno. Nikdo totiž nemá tolik času, aby mohl stihnout úplně všechno. Na druhou stranu každý má dost času na to, aby stihl alespoň něco z toho, co je pro něj skutečně důležité.

Z Vánočního Speciálu jsem stihl jen první kapitolu: o nadhledu. Naučila mě podívat se na svůj život z větší než jen přízemní výšky. Uvědomil jsem si, že jsem jen NIC v měřítku k celé planetě. A že celá naše planeta je NIC v měřítku k celému vesmíru. Ta celá naše planeta letí, beznadějně ztracená, naprosto nepředstavitelnou rychlostí nekonečnou temnotou. Podobně jsme na tom my sami. Čím déle žijeme, tím jasněji chápeme, že za sebou necháváme stopu. Že má smysl zkusit opravdu žít. Proto tady jsme. Ale za sto let tu nikdo nebudeme.

Proto, lidé, žijte. Pamatujte, že zážitky dělají život. Žijte tak, ať máte v posledních dnech svého života co sčítat, ne jen čeho litovat.“

Mohu Vám pomoci?

Vánoční Speciál s osmi klíči ke klidnější mysli i naplněnější duši najdete pouze zde. POZOR: Darujete-li jej pod stromeček svým sourozencům, rodičům, přátelům nebo kolegům, uvažte dobře počet objednaných výtisků. Ať není pozdě. Tento dárek je k dispozici pouze do vyprodání zásob.

Knihu Čtyři prány štěstí najdete mezi ostatními mými knihami pouze zde. POZOR: Zamýšlíte-li knihu jako dárek, uveďte do kolonky Poznámka v objednávce křestní jméno obdarovaného, ať mu vepíšu do knihy adresné vlastnoruční věnování – a otevře tak pod stromečkem skutečně OSOBNÍ překvapení.

Psaný kurz Jak pokořit strach najdete mezi ostatními mými kurzy pouze zde.

Bohužel, všechna vánoční setkání se mnou jsou pro tento kalendářní rok již vyprodána.

Top
Shopping Cart