Zažíváte tu nejbolestnější osamělost?
Nebo jste už přešli do fáze NIC?
Objasním oba pojmy.
Nejbolestnější osamělost je, když se cítíte sami uvnitř vztahu. Snažíte se o vztah, prosíte o komunikaci, vysvětlujete, obhajujete se, ale všechno je pro kočku, nikam to nevede. Cítíte se hůře než o samotě, protože jste denně konfrontováni s nezájmem. Máte pocit selhání („Proč se mnou nemluví?“) či nedostatečnosti („Nestojím mu za nic. Tudíž můj život už nebude stát za nic.“)
NIC je fáze (viz 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské NIC), která se nachází až za pocitem osamělosti ve vztahu. V osamělosti se snažíte, co můžete – až se vyčerpáte, vyhoříte, zkrátka vypnete. NIC je už apatie, lhostejnost, znecitlivění – to, co dříve od partnera bolelo, se časem stalo normálním, běžným, „zvládnutelným“. Adaptovali jste se. Přešli jste do režimu přežívání, respektive přežití.
V knize JáMy spřízněných duší ukazuji karmické momenty, které v takové chvíli „citového odumírání snažícího se člověka“ dokážou zapůsobit jako gamechangery – všechno změní.
Jedním z karmických fenoménů je psychospirituální setkání.
Syndrom mobilu bez signálu
Psyché je duše. Spirit je duch. Duše komunikuje podvědomě, duch je naše vědomí. Psychospirituální krize znamená, že nešťastná je duše a nešťastný je i duch. To znamená: Vědomě víme, že situaci není jak změnit, a podvědomě víme, že nezměna nás zničí. Příklad?
Představte si, že Vám záleží na vztahu. Jenže on nefunguje. Bojujete o jeho oživení nebo záchranu, ale sami. Často od protějšku nedostáváte ani odpověď, proč Vás přehlíží, případně proč si našel za Vás náhradu. Jednoduše nevíte PROČ. Vaše vědomí i podvědomí se začíná trápit. Potřebuje odpověď. Jakoukoli. Bez znalosti pravdy ale nemůžete nic změnit. Chybu opravit.
Vědomí, které trápí, se projevuje tím, že nemůžete myslet na nic jiného, soustředit se ani doma, ani v práci. Podvědomí, které trápí, se projevuje v noci. Vrací Vám nedořešené myšlenky a nezodpovězené otázky jako „Herdek, čím to je? Co dělám špatně?“ Nenechá Vás spát. Převalujete se a vyčerpáváte. Nemáte-li fakta, můžete se jen domnívat.
Trčíte například před zrcadlem a hledáte na sobě údajné chyby. Jako člověk nejste bezchybní, a tak nějaké samozřejmě najdete. To Vám pomáhá emocionálně přijmout situaci, jakkoli je pro Vaši mysl neakceptovatelná. Tak dlouho se trápíte, zda je to opravdu Vašimi vráskami či Vaším stářím, Vámi pokaženou večeří před lety nebo hádkou ještě dřív, až se propadnete do beznaděje.
Psychologie hovoří o syndromu mobilního telefonu, který se ocitne mimo signál. Nefunguje-li komunikace ve vztahu a Vás to trápí, hledáte signál. Ale nenacházíte. Nepřestáváte hledat, ale energie Vám jednoho dne dojde. Dochází rychle. Mnohem rychleji než se špatnou komunikací. Jako mobilu, který se mnohem rychleji vybíjí, není-li na signálu a nemůže-li ho najít. Vybíjí se, protože je zbytečný. V jeden moment pak displej definitivně ztmavne a je po hledání. Také Vám se definitivně zatmí, spadne opona a smíříte se s tím co je, už o nic nebojujete. Nemáte totiž jak. Vyhasla Vaše energie. Přesněji, zbyla jen troška na poslední akt – rezignovat na vztahový život. Odepsat jakoukoli naději.
Někdo už ani neodchází, protože pohřbí obecně vztahy. Právě pro to obrovské množství investované energie a nulovou návratnost už „nemá zájem“. Někdo už ani neodchází proto, že si po důkladném prohlížení své tváře v zrcadle připadá skutečně už „příliš starý“, ba každý den starší. Navíc, není-li „dost dobrý“ pro jednoho člověka, proč by měl být pro jiného? Tak znějí úvahy, které se však fatálně mýlí. Nicméně to člověk ve fázi NIC ještě neví. Přechází do inertní letargie, kdy je mu už všechno jedno. I život sám.
V tom období vypadáte jako emočně zcela odolní vůči novému zamilování. Do žádného dalšího vztahového dobrodružství se Vám po tak vyčerpávající zkušenosti ani nechce. Jste vyhořelí.
Jenže život se Vás neptá. Prověří Vás způsobem, který Vás možná až šokuje.
Bezcitný, nebo přecitlivělý?
V knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, že psychologický klam fáze NIC spočívá v tom, že přehlédnutý člověk otupí vůči „vztahu“, ve kterém je, respektive ve kterém už ani není. Není v tomto původním „vztahu“ duchem přítomen. Zůstává jen ze setrvačnosti nebo pohodlnosti.
Proč píšu „vztah“ s uvozovkami? Protože to už není reálný vztah. Dva lidé v takovém „vztahu“ zdánlivě žijí vedle sebe, ale ve skutečnosti se fyzicky i emočně míjejí jako cizinci. Někdy jisté emoce ještě proběhnou, zejména jsou-li si na obtíž. Ale už to není nic nabíjejícího. Chovají se k sobě hůře než spolubydlící. Ti alespoň promluví, projeví nějaký zájem. „Partneři“ ve fázi NIC jsou emočně odpojeni.
Pohlédnete-li na ně zblízka a izolovaně, vypadá to jako necitlivost nebo až bezcitnost. Ale to je zdání. To, že ztratíte citlivost vůči lhostejnému člověku, neznamená, že ztratíte citlivost vůči opačným podnětům. Ba naopak, čím vypnutější jste v apatickém vztahu, tím citlivější můžete být k emocionálnímu jiskření v jiném vztahu. Dám příměr.
Voní-li se Váš partner parfémem, který po mnoha letech nemůžete už ani cítit, „přestanete ho cítit“. Zvyknete si i na chování, které Vás dříve vytáčelo. V běžných vztazích tento jev nacítí páry, které si například připravují na chléb stále stejnou pomazánku. Jako by znecitlivěli vůči její chuti i konzistenci, nic je už nepřekvapí, nevzruší. Avšak to neznamená, že by ztratili smysl cítit jídlo. Naopak, ucítí-li mimo pomazánkový domov na ulici NĚCO JINÉHO, ba dokonce COKOLI JINÉHO, smysly ihned zbystří. A tak je to i při citové krizi.
Jste-li emočně vyprahlí, zasyčíte, svlaží-li Vás pár kapek. Tím spíše, když to nečekáte. Když jste v to již přestali věřit. Právě tomu se říká psychospirituální setkání. Potkají se často dva lidé, kteří naopak CÍTÍ AŽ MOC DOBŘE, co jim samotným i druhému schází. Ihned si to dokážou dát. Jako jsme toho byli svědky po středečním setkání.
„Mohu Vás obejmout?“ Ta otázka zazněla v rohu kavárny, kde se u jednoho stolu posadili on a ona. Nikdy předtím se neviděli. Až při setkání. Ale otevřeli se. Každý zvlášť. Avšak tím, že se veřejně otevřeli, postřehli, že mají podobný problém. „Už to nikdy nezažijeme, jsme moc staří.“ Důsledek NIC. A najednou se ti dva v rohu kavárny objali, ba silně sevřeli, až oběma vytryskly slzy. „Já to pořád MŮŽU zažít!“ „My pořád ještě nejsme staří.“ Jako když usychající květině věnujete doušek vody. Ožije – tím směrem, odkud vláha přišla. Láska je takovou vláhou. Byť ve formě pouhého objetí a sdílení emocionálního momentu.
Ne, tohle nejsou bezcitní nebo necitliví lidé. Pozor na použití těchto slov vůči sobě, pokud fází NIC procházíte. Můžete být udiveni, co pro Vás osud chystá…
Povzbuzení ducha i duše
Lenka přišla o zájem manžela. Snad zvyk, snad stereotyp, snad potřeba změny způsobila, že jakmile s manželem vyprovodili děti z rodinného hnízda, manžel odešel také. S tvrzením, že už ho Lenka neuspokojuje, že je stará, okoukaná, v sexu již příliš předvídatelná. Že bez dětí už nemají důvod, proč být spolu. Setkání navštívila přesvědčená, že je už nezajímavá, nevyužitelná, nadbytečná. Odsouzená ke stáří o samotě.
Luboš se trápil pro dlouhodobé odcházení své ženy k jedné pánské celebritě. O ženu bojoval, ale slýchal, že je „příliš nudný“, „mimo vysokou společnost“, „v práci nic nedokázal“. Na setkání seděl stranou, bez energie.
Co oba potřebovali, to našli. Jeden v druhém. Souznění. Porozumění. Osvěžení.
Oba se až třásli, když si uvědomili tu změnu. Zvláště když jsme spolu probírali jejich vnitřní negativní přesvědčení (v čem jsou „tak špatní“). Ona od něj slyšela, že zdaleka není nezajímavá, zbytečná, on zas od ní, že je zábavný, svým pracovním zaujetím obdivuhodný a je úžasné s ním trávit čas. Všechno naopak, než jak slyšeli dosud. „Takovou ženu mít!“ „Takového muže mít!“
Psychospirituální setkání, o kterých píšu také v knize JáMy spřízněných duší, prospívají duši i duchu. Jistěže ti dva mohou vytvořit partnerský vztah, ale nemusejí. Pro ně je ozdravné už to, že ožijí, usmějí se, získají sebevědomí. Život dostane barvy. Budoucnost naději. Začnou znovu žít. Možná KONEČNĚ ŽÍT. A s lepší energií si najdou definitivního partnera jinde. Nebo přítele jeden v druhém hned. To už je na nich.
Psychospirituální setkání pomáhá ujistit se, že „pořád stojím za vztah“ i že „pořádný vztah stojí za to i mně“. Pak je pro mě snadné přestat přežívat ve „vztahu“, který mi skoro sebral emoce a který nejenže nemá budoucnost, ale ani přítomnost. Po psychospirituálním setkání je člověk odhodlán okamžitě odejít. Raději vykročit do neznáma, než zůstávat tam, kde už vůbec nic není.
Důležitost nových setkání
Procházíte-li nejbolestnější osamělostí anebo už fází NIC, prosím, nerezignujte na život ani na vztahy. Potkávejte nové lidi (lituji, ale setkání jsou již vyprodaná – pro případ, že by se uvolnilo nějaké místo, pište na [email protected]). Překvapí Vás, jak dokážou být lidé rozmanití, ale i blízcí – jak podobné problémy mohou zažívat a Vám porozumět.
Každý, kdo Vám vstoupí do cesty, může mít ve Vašem životě až nečekaný smysl a roli. Jen mu dát šanci.
V knize JáMy spřízněných duší v nadsázce píšu, že nepřesvědčuji negativní čtenáře o tom, že je čeká ještě něco krásného. Někdy se totiž vyplatí v to nevěřit. Tím víc je pak člověk šokován, jak jej psychospirituální setkání dokáže vyvést z omylu a tím silněji s ním zatřást. Nezlobte se na tento karmický moment. Život s námi někdy potřebuje zatřást, abychom se probudili a třeba začali zase žít.
Pochybujete o své spřízněné duši? Čelíte osamělosti ve vztahu? Drtí Vás NIC, ať už Vaše, nebo Vašeho protějšku? Knihu JáMy spřízněných duší najdete zde.
PROSBA: Pokud tuto nebo kteroukoli jinou mou knihu plánujete věnovat jako vánoční dárek, uveďte do kolonky Poznámka zákazníka v objednávce křestní jméno obdarovaného. Dopíšu mu do knihy vlastnoruční věnování, aby rozbalil pod stromečkem skutečně OSOBNÍ překvapení. Správnou knihu pro něj vyberete v komplexním přehledu zde.