„Ubližuje mi tím. A trvá to už dlouho. Mám odejít?“
„Mám pocit, že mě nemiluje. Mám odejít?“
„Zdá se mi, že mu nemám věřit. Mám odejít?“
Jedny z nejčastějších otázek, které mi pokládáte při vánočních setkáních, kdy mi svěřujete příběhy, jež Vás bolí, a vypadá tak logické doporučit Vám: „Samozřejmě, odejděte!“ Jenže pak se objeví dvě ALE.
- Svěsíte hlavu na mou otázku: „A ví to vůbec ten druhý?“ To znamená: „ŘEKLI jste mu, čím Vám ubližuje? SVĚŘILI jste mu svůj niterný pocit, že Vás nemiluje nebo že mu nevěříte? BAVILI jste se spolu na toto téma? HLEDALI jste SPOLU příčinu Vašich negativních nutkání?“
- Zvlhnou Vám oči, někdy i vytrysknou slzy, když se zeptám vůbec na Vaši komunikaci. „Co děláte pro to, abyste rozptýlili své vnitřní obavy, pochybnosti, dojmy?“ Potažmo: „Rozumíte vůbec možnému rozdílu mezi DOMNĚNKAMI a SKUTEČNOSTÍ?“ Jinak řečeno: „Chápete, že Vaše interpretace nemusí mít žádnou souvislost s objektivní realitou, jen se subjektivními projekcemi?“ Tudíž: „Uvědomujete si, že Vaše DOJMY mohou být odrazem Vaší MINULOSTI, Vašich dosavadních prožitků i bolestných zkušeností a nemusejí mít nic společného s přítomným partnerem?“
Lež, která se stala pravdou a nemizí
Příklad Katky. Chodila s lhářem. Poznala, že „člověku nelze věřit ani slovo“.
Nyní má Katka nového partnera. Je přesvědčená o tom, že jí lže. Že má nějaký vztah, který zamlčuje. Její partner žádný paralelní vztah nemá. Přesto tento jeho paralelní vztah „existuje“ – v její hlavě. Katka totiž nemá uzavřenou minulost. I kdyby měla po svém boku světce, neuvěří mu; promítne si do něj svoji bolestnou zkušenost. Nikdo jí nemá šanci vymluvit, že se mýlí. Přece „jak by to mohl být omyl“, když ona to „zažila“, ona „na vlastní kůži poznala, že se chlapům nedá věřit“?
Katčin partner je z toho psychicky zničený. Ať si telefon na noc vypne, nebo nechá zapnutý, Katka „právě to“ považuje za důkaz nevěry. Přece: „Proč by si mobil na noc VYPÍNAL, kdyby měl čisté svědomí? Je vidět, že se MÁ ČEHO BÁT!“ A naopak: „Proč by si mobil na noc NECHÁVAL ZAPNUTÝ, kdyby neměl milenku? Je vidět, že připouští nějakou tajnou noční SMS!“
Případ Tomáše. V předchozím vztahu byl nevěrný. Své nové partnerce to přiznal.
Tím u ní ztratil důvěru. V jejím výkladu je totiž „,mužem, který je schopný být nevěrný“.
Tomášova partnerka opomíjí, že se jí Tomáš svěřil proto, aby věděla o jeho minulosti všechno. Aby znala i jeho chyby a slabosti minulosti. Aby viděla, co si zpětně vyčítá a nehodlá to už nikdy zopakovat. Ona interpretuje jeho minulost jako přítomnost. Přece: „Jak bych mu mohla věřit, když vím, že už svou předchozí partnerku podvedl? Proč mám věřit, že mě nepodvede?“
Tudíž Tomáš přemýšlí o odchodu. Současně ale ví, že i kdyby měl příští vztah, „vyplatí se ženě duševně neotevírat“ a „raději zamlčovat“.
Otázky pro sblížení
Celou jednu knihu, JáMy spřízněných duší, jsem vyhradil katastrofálním chybám, jež mohou zbytečně rozdělit i ten vztah, kde jsou dva lidé pro sebe stvořeni. Stačí, aby se jeden stal vězněm své minulosti (jako Katka) nebo přílišnou „vrbou“ svých kamarádek (jako Tomášova partnerka, která ze všech stran slyší: „Nebuď blázen, nevěř mu! Jednou sukničkář, vždycky sukničkář…“, a to zejména od těch kamarádek, které jsou single a samotným se jim nedaří seznámit).
V knize JáMy spřízněných duší varuji před hlavním příkopem, který rozděluje vztahy – nekomunikací. Nádherně to zobrazil Shakespeare v Romeovi a Julii: Romeo vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří bezvládně ležící Julii. Myslí si, že jeho milovaná je mrtvá. A tak vypije jed, ukončí život, aniž se dozví, že Julie svou smrt jenom předstírá, aby vyklouzla z vlivu svých rodičů, kteří jejich svazku nepřejí. Následně Julie procitá a vidí mrtvé tělo Romea. Dojde jí, že její milovaný odešel. Pomyslí si, jak osudově chybovala a že bez něj nemůže žít…
Shakespeare v doslovné poznámce píše: Ach, kolik zbytečných problémů by si lidé ušetřili, kdyby spolu více mluvili?
O tom je nejen kniha JáMy spřízněných duší, ale – pokud potřebujete aplikovat konkrétní metody do svého osobního vztahu – i vánoční setkání. Na které otázky se zjevně nejvíce zapomíná?
1. „Co Ti vadí?“
Když Ti něco vadí, probůh mluv! Mluv včas! Mluv hned! Neboj se! Potlačování špatných pocitů Ti nepomůže. Naopak Ti uškodí.
Potlačené negace se v člověku hromadí a zvětšují. A nakonec vyjdou na povrch způsobem, který si tento člověk většinou ani nepřeje – výbuchem, nevěrou, nevysvětleným odchodem. A to jen proto, že „se domnívá“, že mu protějšek měl vidět do hlavy, přečíst jeho myšlenky, potažmo „přece je normální tohle nedělat“.
Problém je, že když protějšek neví, co Vám vadí, může dál pokračovat ve Vašem ubližování, aniž si je toho vědom. Máte za sebou citlivou minulost? Prožili jste například zneužití, znásilnění? Musíte o tom mluvit! Jinak si protějšek může špatně vyložit, že se například vyhýbáte milostnému styku, že potřebujete více času na vytvoření důvěry, že se stáhnete při prvním zakřičení.
Mluvte o tom, co Vás trápí, co Vás bolí, vyjděte s tím na světlo. Protějšek nemusí být zlý člověk, jen o Vás ví příliš málo na to, aby Vám pomohl, respektive neškodil.
2. „Proč je tohle pro Tebe normální?“
Co je normální – mít sex jednou týdně, jednou měsíčně, jednou ročně nebo jednou denně?
Věřte, že žádná celospolečenská norma neexistuje. Existuje jen celospolečenský průměr, nicméně průměr není norma; každý z nás má svou vlastní normu, jež je daná naší minulosti, našimi zvyky, našimi potřebami, našimi názory, naším věkem, našimi zkušenostmi, naším momentálním rozpoložením či silami. „Všeobecně normální“ neexistuje. Každý jsme jiný a je důležité mluvit o své normě, o tom, co je pro nás normální a proč, a stejně tak neodsuzovat ty druhé, kteří vyrostli v jiném prostředí. Jen tak si můžeme navzájem porozumět. I tomu, jak se „normálno“ mění.
Michaela před časem zažila znásilnění. Byla čerstvě vdaná. Její manžel byl zvyklý na její původní „normálno“: impulzivní sex, třeba na kuchyňské lince. Vzrušovalo ho to. Jenže znásilněním se toto „normálno“ vypařilo. Michaela se leká při prudkých pohybech. Je-li chycena zezadu, uhodí. Je-li nějak ponížena, rozpláče se. „Hysterko, běž se léčit!“ slyšela od svého partnera. Nebo: „Chápu, že jsi zažila znásilnění, ale už to Tvé lekání trvá ,nějak dlouho‘,“ soudí. A tím dává najevo, jak jí nerozumí.
Kdykoli člověk soudí, dává najevo, že sám nic podobného nezažil. Kdyby to zažil, nesoudil by. Chápal by. A i když něco nemůže pochopit, pořád je schopen to alespoň PŘIJMOUT jako fakt.
Ptát se na minulost znamená pochopit vztah mezi příčinou (co způsobilo dnešní panickou reakci) a následkem. Ponižováním Michaely, jež prožila znásilnění, se její rána nezacelí, spíše ještě víc otevře – zatímco Michaela sama se před muži definitivně zavře. Copak tohle její partner chce? Opravdu je takový trouba? (Není. Při vánočním setkání pochopil…)
3. „Co Ti dnes udělalo dobře?“
Partneři jsou spolu nejen proto, aby se hrabali v bolestných zraněních, ale také proto, aby si právě v negativních chvílích ukazovali zdroje dobré energie. Jen proto, že se v konkrétním dnu stalo něco nepříjemného, neznamená to, že celý den byl zkažený. Ano, někdo se na člověka možná zamračil nebo rozkřičel, ale jiní lidé se usmáli, objali ho, pomáhali mu. Nic v lidském životě není dokonalé, a to ani dokonale špatné. Na všem špatném je totiž možné najít i něco dobrého. Čím hlubší je noc, tím jasněji vyniknou hvězdy.
Kdo se drží mé základní vztahové knihy 250 zákonů lásky, dobře ví, že spokojenost lidí v každém vztahu závisí na kvalitě pocitů, myšlenek a činů, které do něj OBA vnášejí. Z toho plyne:
4. „Co zavinilo, že se dnes cítíš tak osaměle nebo zbytečně?“
Nezaměňovat s otázkou číslo 1. Zatímco ta je spíše zacílena na špatné pocity vzniklé uvnitř vztahu, tato míří ven ze vztahu. K lidem, kteří ublížili. K chybám, o kterých je třeba mluvit. Třeba jen proto, aby si člověk uvědomil, že nikdo není bezchybný a že chyby jsou zdrojem probuzení, ponaučení a zlepšení člověka, takže je stačí analyzovat, procítit a poděkovat.
S tím souvisí i vypovídání se. Komu chybí „vrba“ nebo pozitivní náhled na situaci, ten chodí za mnou na vánoční setkání. Kdo se přede mnou stydí nebo bojí, tomu jsem napsal knihu Sami (pro sebeinventuru) a Vánoční Speciál (pro prosvětlení pocitů). Páry, které spolu sdílejí i to špatné, poznají, že sdílením se špatná energie půlí a dobrá násobí – že sdílená starost se mění v poloviční a sdílená radost v dvojnásobnou. A je to i logické. Sdílení toho těžkého je jako společné nesení balvanu. Právě v té chvíli si uvědomíte, jak obrovský smysl má zdravý vztah.
O to, aby zdravý byl, se však musíme neustále snažit a pracovat na tom. Nestane se to samo. Jak píšu v knize 250 zákonů lásky, je to jako se zahradou. Musí se pravidelně udržovat, jinak zaroste plevelem a přestane nést sladké ovoce. A jak vypadá údržba? Má podobu třeba právě komunikace. Nebo i tiché přítomnosti po boku druhého. Není nutné řešit za něj všechny jeho problémy, on to zvládne sám. Aby to ale zvládl rychleji, lépe či sebevědoměji, je důležité, aby v bahně nezůstal sám. Zůstat v bahně sám může někdy člověku vzít naději, sílu a sebelásku.
A proto v knize 250 zákonů lásky zdůrazňuji: Toto je důvod, proč krize vztahy utužují. Lidé si v nich uvědomí, koho mají opravdu po svém boku a zda náhodou nejsou sice „ve vztahu“, ale ve skutečnosti osamělí.
5. „Co mohu udělat pro to, aby Ti bylo lépe?“
Logicky následující otázka, která z psychologického pohledu dává energii už v momentě jejího vyslovení. Obsahuje totiž naději: „Spolu to zvládneme.“ „Pokud Ti něco schází, já Ti to dodám.“ „Tvůj nedostatek vyplním svou předností. Jsme kompatibilní pár. Nic nás neporazí.“
Podprahově (podvědomě) jde o pocit: „Mému protějšku záleží na mě, potažmo na našem vztahu. Je nešťastný, když já jsem nešťastný. Má osobní zájem na tom, aby mi bylo lépe, a dokonce je ochoten pro to něco udělat, obětovat tomu svou energii nebo čas.“ Místo výčitek povzbuzení. Místo srážení podpora. Místo zesměšňování účast. Místo vzdalování se sblížení. A stačí i tato jediná věta. V knize JáMy spřízněných duší ukazuji, jak „malé“ projevy lásky umějí změnit energii člověka. Jak mu dodají pocit milovanosti a hodnoty. Nakonec i proto vznikl Vánoční Speciál, coby jednoduchý dárek pod stromeček, který představuje nejen uvedenou otázku, ale i odpověď: pomáhá Vašemu obdarovanému tak, jako byste mu pomohli Vy, a to i tehdy, kdy nevíte, jaká slova v konkrétní situaci sami říct. Vánoční Speciál to ví. A jakkoli je mým dílem, VY HO DARUJETE. Tudíž: VY jste tím, kdo nakonec POMŮŽE SVÉ BLÍZKÉ OSOBĚ. VY jste na ni MYSLELI.
6. „Čeho se bojíš?“
Nejopomíjenější otázka. Proč? Tazatelé se bojí upřímné odpovědi. Proto tuto otázku raději ani nepokládají.
A přitom jde o nedorozumění. Jediné, co tazatel potřebuje, je nesoudit odpověď. Ať přijde jakákoli, přijmout ji jako fakt a námět ke společné úvaze.
Ano, položit tuto otázku chce odvahu. Ale odpovědět na ni chce odvahu ještě větší. Ten, kdo odpovídá, ví, že může být zneužita jeho křehkost a zranitelnost. Že na sebe řekne svou slabou stránku. Říct manipulátorovi „Bojím se, že mě opustíš“ znamená dát mu prostředek k vydírání: „Jestli mi nevyhovíš v této věci, pak Tě opustím.“ Nebo: „Bojím se, aby mě někdy neopustily děti.“ To pro manipulátora je informace: „Když mi nebude po vůli, mohu kdykoli pohrozit zmanipulováním dětí.“
Avšak současně se bez této otázky a odpovědi vztah neposune dál. Nezjistíme, koho opravdu máme po svém boku. Jestli někoho, kdo náš strach zneužije, anebo někoho, kdo nás v těžkých chvílích ochrání a podpoří.
Lana Del Rey to vyjádřila v písni Young and Beautiful: „Budeš mě pořád milovat, i když už nebudu mladá a krásná?“ Není snadné tuto obavu přiznat. Stejně jako dostat zápornou odpověď ani ne tak slovy jako činy. Přesto si pořád musíme připomínat, že chování lidí vypovídá o nich samotných – že pokud zneužijí našeho slabého místa, nejsou to partneři. Zatímco když někdo dobře zná naše slabé místo a neobrátí ho proti nám, to je skutečný přítel.
Proto také v knize JáMy spřízněných duší píšu: Zdravé vztahy nejsou ty, které nemají žádný problém. Všechny mají nějaké problémy. Ale ve zdravém vztahu je partneři spolu chtějí a dokážou společně řešit a překonat. Právě to představuje pomyslné razítko, potvrzující smysluplnost jejich vztahu.
7. „Co si přeješ, prosím, ještě probrat?“
Někdo tuto otázku považuje za nadbytečnou. Naučte se jí ale zakončovat rozhovor. Je lepší ji položit zbytečně, protože protějšek už nic dalšího řešit nepotřebuje, než utnout komunikaci a nedat protějšku čas a prostor sdělit ještě něco, s čím se možná na světlo vystupuje ztěžka.
Nejtěžší je to s negativními domněnkami. Hrozí výsměch. Pořád ale mějte na paměti, že nikomu nevidíte do hlavy, natož do srdce. A že vztah je od toho, aby Vám bylo lépe než samotným. A tak se věnujte jeden druhému. Dávejte si navzájem najevo, že Vám na vztahu záleží. Mluvte o touhách i starostech. Hledejte cesty, jak si můžete být vzájemně užiteční. Proto jste si nablízku.
Nebo nejste?
Při vánočních setkáních se Katka, Tomáš, Michaela i jejich partneři přesvědčili, že každý, i zacyklený, problém lze vyřešit. Jen je třeba chtít. OBOUSTRANNĚ chtít. A také OBOUSTRANNĚ pro to něco UDĚLAT.
A i když Vám kterýkoli ze zbývajících termínů mých vánočních setkání nevyhovuje, výmluvy neexistují – pořád můžete pracovat na vztahu díky knihám 250 zákonů lásky, JáMy spřízněných duší a Sami, a pořád máte možnost položit tomu druhému pod stromeček Vánoční Speciál. Pěstujte zahrádku! Pečujte o sladké ovoce! Neztraťte zbytečně jeden druhého…
POZOR! Pokud knihy objednáváte jako vánoční dárek, uveďte do poznámky v objednávce křestní jméno obdarovaného; dopíšu do knihy své vlastnoruční věnování, ať má Váš blízký člověk skutečně OSOBNÍ dárek! Z motivačních překvapení si vyberte zde.