Jak odpustit zradu, která nás vykolejila z cesty

„Odpustit? To nejde.“ Schovala si tvář do dlaní, aby nebyly vidět slzy.

Rozuměl jsem jejím slovům. Říká je téměř každý, komu někdo způsobil velkou emocionální ránu. V jejím důsledku postižený prociťuje do hloubky svého srdce hořkost zrady, umocněnou ještě nemožností jakkoli vrátit minulost nebo změnit přítomnost a posílenou skepsí, že v budoucnosti už dobře nebude.

Šárku tohle potkalo právě před Vánocemi. A nejen ji. I její malou dcerku. Snad i proto Šárka cítila prázdno nejen vedle sebe, ale hlavně v sobě.

Rozuměl jsem jejímu rozpoložení, ve kterém jí odpuštění připadalo nemožné, a naopak zapomenutí tak nutné. Odpustit nesmí, zapomenout musí. Tak uvažovala. Ale bylo to přesně naopak.

Jak píšu v knize zvládání osamělosti Sami, představte si těžký balvan, který Vám někdo navalil na záda. Klesáte pod jeho tíhou. Právě takový pocit můžete mít po zradě. Nikdo Vás však nenutí ten balvan nosit po zbytek života. Pokud Vás tíží, můžete ho odložit, nechat ho tam ležet – právě to znamená odpustit.

Současně však nesmíte zapomenout. Naopak si musíte pamatovat, kdo Vám ten balvan navalil na záda, kdo Vás v té těžkosti nechal o samotě, kdo je schopen to udělat i kdykoli v budoucnu.

Šárka uvažovala způsobem: „Proč mám jinému člověku odpouštět jeho ubližující čin?“ Ale odpouštěním neubíráme tíhu druhému. Ubíráme ji sobě. A naopak: Tím, že neodpouštíme, ubližujeme ne tomu druhému, ale sobě. Naše neodpouštění způsobuje nám samotným, že se trápíme, že nespíme, že se nesoustředíme, že choříme. To všechno prožíváme my, ne ten druhý!

Tři kroky zpátky do života

V knize Sami stavím odpuštění na metodě PPP (viz také podrobný rozbor v tomto záznamu živého vysílání Úkol pro „jiné Vánoce“). Základem je přijetí faktu, že zrada nepřichází od „nepřítele“. Přichází od člověka, jehož jsme za přítele považovali. Proto jsme mu důvěřovali. Ale on nás zradil. Nebyl to přítel. Nebyl to člověk, na kterého bychom se mohli spolehnout. A my to nevěděli. My se to potřebovali dozvědět. Zrada je tedy vlastně pozitivní poznání, které nám prospěje ve zorientování se ve svém nejbližším okolí. Z toho plyne i ponaučení. Pochopení, kdo je vlastně kdo.

Třetí P, propuštění, je v tomto případě o porozumění podstatě odpuštění. Když odpouštíme, pak ne někomu jinému, ale sobě. Jako bychom byli Papinův tlakový hrnec, v němž se zvyšuje přetlak a hrozí to až naším roztržením. „Odpouštěcí“ ventil je i na zmíněném hrnci prostředkem zamezujícím sebezničení. Odpuštěním zkrátka říkáme: Už to stačilo. Nastal čas z bolestné minulosti přejít do lepší budoucnosti. Ukážu to konkrétně na Šárčině těžkém případu.

Pro Šárku bylo složité věřit v lepší začátek, když jí v hlavě rezonovalo slovo „konec“. A to kvůli vážné nemoci, která jí byla diagnostikována. Lékaři neřekli, že je to beznadějné. Nevěděli, zda je či není schopna se uzdravit. Proto naléhali, ať věří. S vírou se změny stávají možnými, bez víry nemožnými.

Problém byl v tom, že první, komu se zlomená Šárka po návratu od lékaře svěřila, byl její partner. Ten ji však zaskočil. Vysvětlil jí, že „není dost silný“ na to, aby s ní takovému problému čelil. Že se nenarodil proto, aby život zasvětil ženě, jejíž zdraví se bude setrvale zhoršovat. „Promiň, ale stárnu, tudíž si vážím každé chvíle. Chci žít, ne umírat po Tvém boku!“ řekl a odešel. Od Šárky k jiné ženě, která byla zdravá.

Šárka mě kontaktovala, když byla na dně. Neviděla žádný důvod, proč ještě žít. Nedivil jsem se. Bylo v ní jen zlo, žádné dobro. Tudíž i výhradně negativní emoce. A já potřeboval, aby nám některá z nich POMOHLA. Aby z negativní emoce vznikla myšlenka pozitivní. Myslíte, že to není možné? Ale je. Stačilo například, aby Šárka začala mít strach. O Rozárku. O svou malou dcerku.

1. krok: Najděte smysl svého života

Rozárčin tatínek odešel od její maminky proto, že nedokázal čelit faktu její nemoci. Potvrdil mi to po telefonu. „Vím, že Šárka umírá. Nedokážu se dívat na její bolest. Proto odcházím. Ano, jsem srab. Ale její umírání může trvat měsíce i roky a její konec je nevyhnutelný. A já nechci ztrácet svůj život. Čím déle se dívám na Šárku, tím více mi dochází, že každá vteřina je vzácností a nemám marnit čas. Snad jsem krutý, ale všichni máme jen jeden život. I já. Nesmím ho marnit. Proto jsem před Vánocemi odešel k jiné ženě. Je mladší a zdravá. S ní žiju, se Šárkou umírám.“

Nestál už ani o komunikaci se Šárkou, za vším udělal tlustou čáru. Na dceru prý bude platit, ale vidět ji také už nechce.

„Copak mu tohle mohu odpustit?“ bylo první, na co se mě Šárka zeptala.

„A co získáváte tím, že neodpouštíte?“ odpověděl jsem otázkou.

Načež zmlkla. Po tváři jí začaly stékat slzy beznaděje.

„Ve skutečnosti má Váš muž ze svého vlastního pohledu pravdu,“ řekl jsem. „Jeho pohled je správný v tom, že má jen jeden život. Může ho žít tak, jak uzná za vhodné. Je to jeho problém, jeho rozhodnutí, jeho karma. Ale Vy máte také jen jeden život. A hlavně Rozárka,“ podtrhl jsem. „Hledáte-li jeden důvod, proč stojí za to odpustit, ten důvod stojí vedle Vás. Je mu osm let, potřebuje šťastnou mámu, která se přestane trápit a smysl svého života nebude vidět v minulosti, ale v budoucnosti.“ Načež jsem objal Rozárku. „V JEJÍ budoucnosti.“

2. krok: Najděte opravdového partnera

Pokud jde o životní partnery, psychologie rozlišuje dva typy. Jedni poznají to nejlepší z nás, a přece odejdou. Druzí poznají to nejhorší z nás, a přece zůstanou.

Šárčin muž se dozvěděl těžkou zprávu. Proto od Šárky odešel. Jeho motto znělo: Jak bych s ní mohl být v tom nejhorším?

Rozárka se dozvěděla stejnou zprávu. Proto u své mámy zůstala. Její motto znělo: Jak bych s ní mohla nebýt v tom nejhorším?

Z toho plyne, že vztahová zralost člověka není dána jeho věkem, ale srdcem.

„Kdo je pro Vás důležitější osobou?“ dal jsem Šárce na výběr: „Muž, který od Vás odešel, nebo dcera, která při Vás zůstala?“ A protože jsem jí viděl odpověď na rtech, dodal jsem rychle, aby věděla, co říká: „Komu tedy momentálně věnujete více myšlenek, soustředění, energie? Důležitější, nebo NEdůležitější osobě?“

Šárka se zarazila. Jako všichni ti, kdo si dovolují tvrdit, jak moc potřebují milujícího člověka, a přitom se soustředí na toho, kdo je opustil. Jako všichni ti, kdo si dovolují tvrdit, jak moc touží po štěstí, a přitom dělají všechno to, co je drží v neštěstí. Jako všichni ti, jimž pořád nedochází, že to, nač se soustředí, vytváří jejich život. Jinak řečeno: Při soustředění na špatné lidi není možné mít dobré pocity. A špatné pocity nemohou vytvořit dobrý život.

„Základním předpokladem odpuštění je uvědomit si, že nejdůležitějšími lidmi pro nás nejsou ti, kteří nás zrazují a opouštějí, a proto nemá smysl jim věnovat více svou energii, ale naopak ti, kteří při nás zůstávají, i kdyby celý svět odešel. Těm se máme věnovat.“

Šárka měla pocit, že „opravdový životní partner odešel“. Pletla se. Opravdový životní partner zůstal. Jak píšu v knize Sami: Ten, kdo opravdu miluje, se nikdy nevrací, protože ten, kdo opravdu miluje, ve skutečnosti nikdy neodchází.

To byla první pozitivní myšlenka pro zředění Šárčiných negativních pocitů. Uvědomit si, na kom opravdu záleží, a že tohoto člověka neztratila, naopak si ho pevněji přimkla k sobě – tudíž že nemá smysl chtít vracet minulost s tím, kdo je v nejtěžší chvíli schopen odejít. Naopak stojí za to budovat budoucnost s tím, kdo ani za nejhorších okolností neodejde.

Požádal jsem Šárku, aby zavřela oči. Ty nás totiž rády klamou. To nejdůležitější zůstává neviditelné. Myslím, že když Šárka zavřela oči, pořád viděla svého bývalého partnera. Ale tím, kdo ji v té chvíli reálně objal, byla Rozárka. Ta se měla stát tím nejdůležitějším člověkem jejího života. A tehdy se Šárka poprvé usmála. Tohle dokáže láska. Uvědomění, že na nic není sama. Že při ní stále někdo stojí a stát bude. A že je to člověk, který – na rozdíl od ní – ještě rozhodně nic nevzdal.

3. krok: Najděte důvod být pozitivní vzor

I Šárce jsem vyprávěl ten starý příběh: To takhle z nemocnice vyšly maminka s holčičkou. Silně pršelo. „Mami, pojď, proběhneme to,“ zvolala malá. Maminka ji zadržela. „Ne, vždyť zmokneme.“ Holčička posmutněla. „Pak ale, maminko, není pravda, co jsi mi tvrdila před chvílí u tatínkovy postele.“ Žena se ohradila: „Copak jsem vyprávěla, že můžeme proběhnout deštěm, aniž bychom zmokly?“ Dívenka zavrtěla hlavou: „Ne. Mluvila jsi o tatínkově nemoci. Že i když je těžká, potřebujeme věřit a všechno dobře dopadne.“ Mamince vyhrkly slzy. Došlo jí, co dceři řekla a že děti potřebují věřit, že jejich sny, přesvědčení a životy mají smysl. Sevřela tedy dlaň své holčičky a řekla pevně: „Máš naprostou pravdu, zlatíčko. Ať si třeba prší, poběžíme deštěm.“

Šárka totiž nebyla sama, tvořila tým. A po svém boku měla někoho, pro koho potřebovala být silná a být pozitivním vzorem. Ujasnila si, že nemá smysl žít pro člověka, který od ní odešel, ale pro člověka, který při ní zůstal. Stejně tak, že nemá smysl žít pro dny, které jsou za námi, ale pro ty, které ještě zbývají. Ne pro zážitky, které jsou minulostí, ale pro všechna vzrušení, dobrodružství a radosti, které nás ještě čekají. „Život,“ řekl jsem Šárce, „neměříme prostým časem, ale mírou radosti, štěstí a naplnění, počtem okamžiků, které stály za to.“ Přikývla. „K tomu ale potřebujeme pochopit, že štěstí není v minulosti, nýbrž v přítomnosti. Konečně Rozárka,“ dodal jsem, „Vás právě teď potřebuje víc než kdy předtím. Potřebuje vědět nejen to, jak se v těžké chvíli chová slabý muž – to už ví –, ale také jak se chová silná žena. Uvědomte si, že vytváříte její budoucnost. Její sílu. Její přístup. Její schopnost čelit nejen špatným lidem, ale i špatným okolnostem.“

„Mám jí jít příkladem?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě, dlužíte jí to! Doposud šla totiž ona příkladem Vám.“

Pochopte podstatu odpuštění

Odpuštěním přestáváme klást na první místo toho, kdo nám ublížil. Na čelo hodnotového žebříčku stavíme sami sebe a lidi, kteří nám pomáhají. Díky tomu si přestáváme stěžovat a ustavičně v sobě řešit něco vůči tomu, kdo nás zradil. Nedržme se kotvy, která nás drží ve starých, zatuchlých vodách.

Mnozí si odpuštění mylně vykládají jako smíření s tím, kdo ublížil. Ne. Odpuštění nemá vůbec nic společného s jakoukoli jinou osobou. Je to služba pouze nám samotným. Odpuštění znamená, že jsme již mentálně vyrostli k poznání, že naše vlastní neodpouštění (pokračující vztek, hořkost, lítost, sebeužírání, nenávist) emočně otravují NAŠE tělo, pocity a myšlenky. Odpustit znamená PROpustit démona zla ven. Odpustit znamená VYpustit všechno, co nás trápí, jako pouťový balonek naplněný heliem – jen ho nechat jít, stoupat, kam chce. Už ho nechytat. Odpustit znamená toho, kdo nám ublížil, už nikdy NEpustit zpátky. Odpustit zkrátka znamená pozitivně uzavřít minulost.

Když už se blíží ty Vánoce, věnoval jsem Rozárce i Šárce malý dáreček: každé jeden řetízek na jejich zápěstí. Aby si navždy pamatovaly, co je vztah. Vztah je právě jako řetízek. Praskne tam, kde selže nejslabší článek.

Naši nejbližší lidé jsou články tohoto řetízku. Nezáleží však na tom, jak silní jsme my. Pokud máme vedle sebe slabocha, vztah nevydrží. Proto je důležité vážit si silných článků a současně dbát o své vlastní zesilování. A to je nyní úkol pro Šárku.

Ale k tomu všemu už jí pomůže kniha Sami – o rozdílu mezi samotou a osamělostí.

A pak také JáMy spřízněných duší – aby pochopila, kdo je opravdovou spřízněnou duší, jak to poznat a jak ani sami nezapomínat být spřízněnou duší pro druhé.

Všechny uvedené i další mé knihy pro řešení vztahových i osobních problémů najdete zde.

Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart