Pro Tebe je normální to, co pro mě není. Kdo má ustoupit?

Další z mých vánočních setkání, další učebnicový střet: To, co děláš Ty, pro mě není normální. To, co dělám já, není normální pro Tebe. Jak se tedy máme shodnout? Kdo má ustoupit?

Základní látka partnerské psychologie z knihy 250 zákonů lásky, která osvětluje nejdůležitější střety.

Knihu zjevně nečetla ani Karolína, která mi píše: „Petře, partner dělá něco, co mě bolí. Říkám mu, že mě to bolí a ať to už nedělá. On se mi ale vysměje s tím, že jsem malicherná, blázen, že se mám jít léčit, že to, co mi provádí, je přece ‚ve vztazích normální a dělá to tak každý‘. Mám tedy ustoupit, když to říká? Nebo má ustoupit on, když to říkám já? Kdo z nás má pravdu?“

Děkuji za všechny dotazy, které mi zasíláte. Zodpovídám je postupně v mluvených Řešidlech, v tištěných knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2 nebo při osobních setkáních. Odpovím i na tento.

Samozřejmost neshod

Předně, nedivme se jakýmkoli střetům a neshodám ve vztahu. Uvědomme si, že do vztahu pokaždé vstupují dvě odlišné bytosti. Odlišné jsou zejména tím, že každá si do vztahu přináší své vlastní „normálno“. Zkrátka: Pro každého z nás může být normální něco trochu jiného.

Bizarní příklad: Pro někoho je normální po návratu z práce popovídat si o tom, co ho trápí – doslova „vypovídat se z toho“. Pro jiného je normální po návratu z práce se naopak zavřít do pokoje, do samoty, a byl-li to těžký, toxický den, vyčistit si hlavu jiným způsobem – ne povídáním, ale naopak mlčením, například sledováním televize nebo posloucháním duc-duc hudby.

Prosím, i toto berte jen jako model. Někdo nesleduje televizi ani neposlouchá hudbu, ale maluje si nebo se rýpe v záhonech. Někdo se také dívá na televizi, ale na jiný pořad, někdo se také zabývá poslechem hudby, ale vážné. Jinak řečeno: Neexistuje nějaké všeobecné normálno, každý jsme unikátní a ojedinělý. To je první důležitý fakt, který si musíme připomínat.

Samozřejmost neubližování

Jak zdůrazňuji v knize 250 zákonů lásky, vztah je výzvou i náročnou těžkostí proto, že lidé jsou různí, a přitom se mají respektovat, uznávat, oceňovat, ba milovat. Do vztahu přece jdeme proto, aby nám bylo lépe, než když jsme o samotě – aby nám druhý dodal to, co nám momentálně schází, co potřebujeme. Vrátím-li se k uvedeným příkladům: Ten, kdo se chce po práci vypovídat, potřebuje partnerovo ucho. Ten, kdo se chce po práci uzavřít do své „jeskyně“, potřebuje partnerův klid. Ne naopak. Tudíž: Do vztahu nevstupujeme proto, aby nám bylo hůře.

Pokud nám hůře je, musíme to dát najevo. Dáme-li to najevo a protějšek na to nereflektuje, nutně si položíme otázku, proč v takovém vztahu jsme. Jestliže nám protějšek ubližuje a nám to vadí (to je důležitý dodatek), pak je přirozeně lepší nebýt ve vztahu, protože sami sobě tolik ubližovat nemusíme. Výjimkou je případ, kdy nám vyhovuje, že nám protějšek ubližuje – což je příběh masochismu. Ale i v takovém případě, technicky vzato, nehovoříme z hlediska psychologie o „ubližování“, protože partner USPOKOJUJE naše masochistické choutky, tedy nám činí lépe, než když jsme sami. Sečteno, podtrženo: Ani u masochisty neexistuje důvod, proč být ve vztahu, který doslovně ubližuje.

 nyní jsme u pointy. Jak to zařídit, abychom si neubližovali, když každý jsme jiný a co považuje protějšek za normální, to nám může ubližovat?

Kdo sleduje nejen mé každodenní podcasty, ale také mé každodenní články, ví z dnešních 7 nejdůležitějších otázek, jejichž nevyslovení Vás může stát vztah, že o tom musíme mluvit. Když nám něco vadí, když nás něco trápí, když něco vytváří naše negativní emoce, které zhoršují naše rozpoložení, potažmo zdraví, musíme říct: „Prosím Tě, mně tohle bolí, a proto to nedělej, jinak v tom vztahu nebudu moci zůstat. Pochop mě, nechci vztah, ve kterém je mi hůř než o samotě.” Podobná informace je základním předpokladem pro to, aby protějšek to, co nás bolí, dělat přestal – pokud nás miluje a nechce nám ubližovat. A to je zásadní dodatek.

Samozřejmost nepochopení

Karolínin příklad mohu konkretizovat na příběhu z vánočního setkání. Navštívil mě pár. Muž konstatoval, že se rád otáčí za jinými ženami. Těší ho to, nabíjí. Budiž, proč ne? Problém je však v tom, že jeho partnerce to vadí, škodí, ubližuje. Vytváří to v ní pochybnost, že není dost dobrá a že bude opuštěna. Není to chiméra. Ta dáma je citlivá na otáčení muže za jinými ženami proto, že v předchozím vztahu takto začal příběh nevěry jejího tehdejšího partnera. Začalo to otočením za ženou, kterou pak vyhledal, zjistil si její číslo, sešel se s ní, vyspal se s ní, odešel za ní…

Bylo nutné se divit této dámě, že byla citlivá na otočení muže za jinou ženou? Bylo divné, že má strach z opuštění? Byla hysterka, která „slyší trávu růst“, anebo to byl reálný příběh, který se jí stal, a proto byl pro ni pravdivý a enormně varovný?

Tuto dámu tedy logicky bolí, když se (jakýkoli) její muž otočí za jinou ženou. Tudíž: Muže flirt posiluje, jeho partnerku oslabuje. Kde je všeobecné normálno? Podle koho se má vztah řídit?

Pár mě navštívil proto, abych je rozsoudil. Ale já neznám všeobecné normálno. Žádné takové není. Mohu říct pouze své vlastní normálno, ale na tom nezáleží, já v jejich vztahu nejsem. Proto pravdu z hlediska nastavení hranice ve vztahu má jeden z nich. Který? To je prosté. Ten, který cítí bolest. Tam je pravda. Tam musí skončit ubližování, jinak se vztah jednou rozpadne.

Samozřejmost ochrany

Lidé většinou odcházejí ze vztahu ne proto, že by druhého nemilovali, ale proto, že bolesti zažívají už příliš. Nesnesou víc. Musejí něco změnit. Ve vlastním zájmu. V zájmu zdraví, sebelásky, sebevědomí. Každý člověk má svou mez, jen každý jinde. A je nutné mez toho, kterého naše jednání bolí, respektovat a přestat, když křičí. On má totiž pravdu. Je to podobné, jako když muž vytáhne nůž a začne bodat svou partnerku. „Proč křičíš? Mě to nebolí,“ diví se muž. „Mě to snad i uspokojuje, nabíjí, těší.“ Co je normální? Bodat není normální? Sadista by Vám to vymluvil. A je možné, že vztah sadisty s masochistou může fungovat, protože každý od druhého dostává přesně to, co ho naplňuje. A právě proto je důležité neubližovat. Takový vztah je v ohrožení.

Nebo si myslíte, že žena, kterou bolí zraňování nožem, je hysterka? Proč ji to bolí, když muže ne? Možná proto, že muž neprožívá to, co ona. Možná jí nerozumí. Kdyby zažil to, co ona, pak by rozuměl. Stejně jako muž, jenž považuje za normální flirtovat s jinou ženou, by změnil pohled, kdyby jeho partnerka začala považovat za normální flirtovat s jiným mužem. Pak by pochopil, že je naopak normální volat DOST, UŽ TO NEDĚLEJ. A podobně normální, u zralého partnera, který sám zažil bolest, je pochopit, že když druhý křičí TOHLE NE, dotkl se čáry, přes kterou – je-li skutečný partner – už nesmí jít. Když přes ni půjde, bude to druhého bolet a dříve nebo později takový protějšek ztratí, protože nikdo nepotřebuje vztah, kde je mu hůře než samotnému.

Vztah má být zdrojem dobré energie, ne špatné. Zdrojem ochrany, ne ubližování. Zdrojem uzdravování ran, ne jejich prohlubování. Proto ve vztahu jsme.

Samozřejmost vcítění

Jak píšu v knize 250 zákonů lásky, z psychologického pohledu není důvod být dlouhodobě s člověkem, který nám vytváří bolest. Ano, může nám dát zkušenost a lekci, může nás mnohému naučit, ale to je všechno. Neoznačujme jako lásku důvod, proč s ubližujícím člověkem zůstáváme. To není láska. Lidé nemilují kvůli emocionální bolesti. Láska je způsob, jak se emocionální bolesti naopak vyhnout, jak se před ní chránit.

Láska má pro to všechny prostředky. Zejména komunikaci. Mluvíme spolu právě proto, abychom druhému osvětlili, co nás bolí a co nemá dělat, před čím nás má chránit – nevidí do naší hlavy a do našich emocí. Stejně tak druhému nasloucháme, abychom se o něm něco dozvěděli, abychom pochopili, proč reaguje tak (z našeho pohledu) „nenormálně“. Stačí poznat jeho příběh a dojde nám to (toto běžně děláme při vánočním setkání). Láska je sdílení, vcítění se, porozumění, a hlavně neubližování. Řeknete-li člověku, kterého milujete: „Tohle vážně nesmíš dělat, mě to ničí!“, a on to dělá dál, pak jsou pro to jenom tři možná vysvětlení. Buď je to nedoslýchavý člověk, který Vaši informaci nezachytil, nebo toxický člověk, který Vám ubližovat chce a je svým způsobem vděčný, že díky Vaší informaci zná Vaše slabé místo, anebo je ještě nezralý, takže nechápe, o čem je vztah. Že vztah není o způsobování bolesti, ale naopak je o nezpůsobování bolesti.

A tak – nemáte-li knihu 250 zákonů lásky a alespoň tuto jednu komplikaci ve vztahu chcete zvládnout – pamatujte: Hranici vždy nastavuje ten, kdo cítí bolest. Skutečně milující protějšek se musí řídit čarou, kterou sykající partner vyznačí. Nesmí toho, kdo cítí bolest, označit za blázna, protože on opravdu cítí bolest – jeho skutečně to „bodání nožem“ bolí. A tak je-li v takovém vztahu někdo „blázen“, pak spíše ten, kdo nerozumí významu slov, a tudíž nechápe, že když druhý říká AU, vážně ho to může bolet…

Potřebujete zpevnit vztah a efektivně řešit problémy? Knihu 250 zákonů lásky, tak jako další mé knihy, seženete pouze zde. (Věnujete-li mou knihu jako vánoční dárek, uveďte do poznámky v objednávce křestní jméno obdarovaného, vepíšu mu do knihy vlastnoručně vzkaz, ať rozbalí pod stromečkem skutečně OSOBNÍ překvapení.)

Vše o vánočních setkáních zjistíte zde. Vstupenky jsou pouze do vyprodání.

Top
Shopping Cart