5 lekcí, které nám dává život, když se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás

Víte už, že když nedostáváte to, co chcete, může Vám život dávat to, co potřebujete?

Připadá Vám to jako protimluv?

Myslíte, že když něco chcete, nepotřebujete nic jiného než právě to? Omyl.

Věřte mi, že nedostat to, co chcete, je někdy to nejlepší, co se Vám může stát. A za co jednou životu poděkujete.

Důkaz?

Když to, co chcete, je opak toho, co chcete

Marika přišla na vánoční setkání zlomená. Hrozí jí Štědrý večer o samotě.

Prohlédl jsem si její podlitiny. Přiznala, že muž ji často bil. Příležitost si vždy našel. Třeba když mu přinesla večeři později, než si přál. Nebo když při sexu nevzdychala tak, jak „by měla“. „Na koho myslíš, d*vko? S kým se přes den taháš, mrcho?“ „A teď se stalo to nejhorší“, řekla Marika. „Odešel.“

„Jaké je Vaše přání?“ zajímalo mě.

„Aby se vrátil. To chci.“

Bála se být sama. Neuměla si představit ani jiný vztah. Měla tak snížené sebevědomí, že se domnívala, že si nikoho jiného nenajde. Nikoho, kdo by ji měl rád. „Ke mně se nikdo nikdy nechoval hezky.“ Měla syndrom hladového srdce (viz kniha L.E.Ž. a metody jeho zvládání).

„Můžete mi, Mariko, povšechně definovat člověka, kterého chcete?“

Zamyslela si. „Chci muže, který mě bude milovat a bude se ke mně chovat hezky.“

Porovnal jsem toto její přání s jejím původním přáním. Aby se vrátil ten, kdo jí ubližuje a chová se k ní toxicky. Ve skutečnosti nechtěla to, co chtěla. Ve skutečnosti chtěla opak toho, co chtěla. I proto bylo správně, že se muž nevracel. Bylo to v jejím vlastním zájmu. Život měl Mariku rád. Nedával jí to, co chce, ne proto, že by si to nezasloužila, ale proto, že si zasloužila mnohem víc než to, co chtěla.

Lidé se syndromem hladového srdce mají milující srdce. Zaslouží si někoho, kdo takové srdce ocení. Problémem hladového srdce je však to, že dává lásku bez rozmyslu, bez jakýchkoli mezí. A proto přitahuje typy lidí, kteří takovou lásku zneužívají a také v tom žádné meze nemají.

Všechno má svůj dobrý smysl

Každému, kdo čeká na skutečnou lásku, opakuji, ať si představí, že jim osud už chystá někoho speciálního. Potkat ho mohou klidně hned zítra.

Marika ho potkala přímo na vánočním setkání. Tam pochopila, že všechno špatné je pro něco dobré. Že právě pro špatné zacházení předchozího partnera si dokáže mnohem víc vážit člověka, který se k ní chová zdánlivě obyčejně – jen jí neubližuje a má ji normálně rád. Z našeho pohledu normálně. Z Maričina pohledu neuvěřitelně.

Odcházela šťastná, že potkala lepšího člověka, a šťastný odcházel i její nový přítel. Byl vděčný právě za Mariku a za její minulost. Ta způsobila, že za něj bude Marika vděčná jako málokterá jiná žena. Všichni lidé by alespoň jednou za život měli zažít toxický vztah, aby posléze byli schopni skutečně docenit netoxický vztah.

Marika tak nedostala to, co chtěla. Pro jejího předchozího muže už po jejím boku není místo. A i kdyby mu ještě jednou šanci dala, dostala by Marika to, co nechce, ale co potřebuje. Zkušenost, že agresivní lidé se nemění. Že možná jen slíbí, že se změní, ale změnu nedělají slova, nýbrž činy. Marika tak v každém případě dostane to, co potřebuje. Buď si zopakuje bolestnou zkušenost s předchozím mužem, nebo po boku nového přítele zjistí, že je zbytečné marnit čas – že jsem měl pravdu, když jsem jí řekl: „Vy se domníváte, že milujete toho, kdo Vám ubližuje. Ale až se objeví někdo jiný, komu na Vás a Vaší lásce záleží, pochopíte, že Vaše prvotní domněnka byla mylná. Že toho, kdo Vám ubližuje, nemilujete. Že milujete toho, kdo miluje Vás.“

Když Vás bolí srdce, není to láska. Láska nebolí. Láska právě před bolestí chrání, zranění hojí a uzdravuje. Co bolí, je neopětovaná láska. Ta působí bolest a zranění. Hlavně u lidí se syndromem hladového srdce.

Čemu nás život potřebuje naučit

Chce to čas, aby člověk pochopil, že když nedostal to, co chtěl, dostal to, co potřeboval.

Proč to chce čas?

Protože život je trochu jiný učitel, než na kterého jsme byli zvyklí ve škole. Tam nám učitel nejprve vysvětlil látku, a pak nás z ní zkoušel. Ale život nás nejprve zkouší, a teprve potom nám látku vysvětlí. A pokud ji nechápeme, musíme si ji zopakovat. Dokud se neponaučíme, budeme se točit v kruhu. (Ale o tom už je kniha o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem.)

Čemu nás tedy učí tyto karmické vztahy, tedy takové, které mění náš způsob přemýšlení a jednání ve vztazích?

1. Potřebujeme se naučit chápat, že most se jen z jedné strany nepostaví

Mosty se staví tak, že se na obou stranách vybudují základy. Musejí být dostatečně silné na to, aby unesly společnou stavbu. Poté se na oba pilíře přistavují mostní díly, až se obě strany nad propastí sejdou a propojí.

Ve vztazích to funguje tak, že dva lidé hledají to, co je může spojovat. To jsou mostní díly, směřující k sobě. Jestliže druhý partner nekomunikuje, nemáme šanci zjistit, jestli svým počínáním směřujeme k partnerovi, nebo od něj. Zejména tehdy, když je jeho ne-komunikace jasným krokem od nás.

Dlouhodobé vztahy drží dlouho ne proto, že by k tomu byly PŘEDEM stvořeny, ale proto, že je k tomu POSTUPNĚ stvoří oba partneři. A to ne čekáním a ne-komunikací, ale naopak vzájemnou akcí, maximem úsilí vkládaného do komunikace a kompromisů.

S tím souvisí otázka: Proč to vůbec lidé dělají?

Proč lidé nekomunikují? To je prosté – nemají o komunikaci zájem. Jinými slovy: Nemají v dané chvíli zájem o most, o vztah. Proč se ale tedy druhá strana snaží o komunikaci dál?

Mnoho lidí spojuje s komunikací druhého svou vlastní hodnotu. Připomínají hráče u pingpongového stolu. Pinkají na druhou stranu jeden míček za druhým, ale žádný se jim nevrací. Na druhé straně stolu totiž ve skutečnosti nikdo nestojí. Oni stojí u stolu sami.

To není příjemný pocit. „V čem dělám chybu?“ trápí je. „Proč se mnou nikdo nehraje?“ Paradoxní je, že oni sami žádnou chybu nedělají. Hrají řádně. A přesto o sobě pochybují.

Možná i Vás napadne:

  • Tak proč nepozvou k pingpongovému stolu někoho jiného?
  • Proč neupřednostní někoho, kdo MÁ zájem o hru?
  • Jak pro ně může mít hodnotu zrovna ten, kdo s nimi ve skutečnosti hrát nechce?

Ta odpověď je zřejmá. Oni ho milují. A jiného nechtějí. To je oříšek, že? A z toho plyne druhé uvědomění.

2. Potřebujeme se naučit přijímat, že může existovat někdo, bez koho nemůžeme žít, zatímco on bez nás může žít snadno

Nejsme stvořeni pro to, abychom se zavděčili všem. Dokonce ani lidem, kteří nám připadají jako osudoví. Ti totiž nevcházejí do našeho života proto, aby v něm fyzicky zůstali, ale aby nám předali to, co se potřebujeme naučit.

Věřím v to, že alespoň jednou bychom všichni měli milovat člověka, který nám lásku neopětuje, protože jen tak (ba dokonce o to víc) si později budeme vážit člověka, který nám lásku opětovat bude. A jestliže cítíme, jak moc dokážeme milovat toho, kdo nám lásku neopětuje, jen si představme, o kolik víc asi budeme milovat toho, kdo nám lásku opětovat bude.

Pochybujete, že někdo takový existuje? Opravdu jste tak domýšliví, že se domníváte, že tento osud máte jenom Vy? Bože, víte, kolik lidí právě teď prožívá úplně totéž? Víte, kolik lidí Vám tudíž naprosto rozumí a souzní s Vámi? Víte, kolika lidem jste už teď blízcí? Víte, kolik z nich by si s Vámi tak rádo povídalo o Vašich prožitcích, kolik z nich by Vám dokázalo pomoci, protože vědí, co jim samotným v téže situaci nejvíce pomohlo? Víte, kolik potenciálních přátel mezi nimi máte? Víte, že každý z nich by mohl být Vaším skvělým partnerem, protože dobře ví, jak Vás to bolí a co Vám tudíž sám nikdy nezpůsobí (neboť to zažil)?

A mluvím nejen o lásce. Funguje to i v jiných rovinách vztahů, třeba pracovních: Ten, bez jehož ocenění nemůžeme žít, může docela snadno žít bez nás. I když pro něj děláme maximum, neocení to, jsme pro něj nic.

S tím souvisí otázka: Jak může být někdo takový?

Protože každý se k nám chová primárně podle toho, jaký sám je. Stejně tak my se ke každému chováme primárně podle toho, jací jsme my. To, že v nás někdo nevidí hodnotu, ještě neznamená, že žádnou hodnotu nemáme; pouze to může znamenat, že on tohoto rozpoznání není schopen. Někdo jiný ale tu schopnost mít bude.

A nám by mělo jít v první řadě o nalezení člověka, který nás dokáže přijmout, podpořit, ocenit. Ten je pro nás důležitý. Prioritu by u nás neměl mít ten, pro kterého jsme vzduch. Protože pak to, že si připadáme nicotní, nemusí být primárně jeho problém, ale náš – daný tím, koho ve svém životě vnímáme jako prioritu.

A právě proto se musíme naučit něco klíčového:

3. Potřebujeme se naučit být sami

Cítit se sami nás často ničí. Ne proto, že by samota byla zlá, ale proto, že ji tak vnímáme.

Odmalička jsme byli vychováváni v averzi ke ztrátě a samotě. Právě tak se vytváří syndrom hladového srdce. Trestali nás za nedostatečnost pohrůžkou („Zlobíš? Půjdeš za dveře, kde budeš sám!“, „Jestli neposlechneš, nikdo Tě nebude mít rád!“ – Budeš de facto sám.), a tím nás učili vnímat vlastní nedostatečnost jako své ohrožení a vlastní osamělost jako předpoklad své záhuby.

A tím jsme se naučili nikoli opouštět ty, kdo nás vydírají, ale naopak na nich být závislí. Raději být s někým, kdo nás trápí, než sami, protože být s ním znamenalo „naději“, že nás „jednou třeba zase bude mít rád, pokud se polepšíme“, zatímco být sami znamenalo smrt, trest, definitivní potvrzení toho, že jsme nuly a za nic nestojíme, ani za dobré zacházení, ani za vztah.

Přitom je to jen manipulace. Ve skutečnosti být sám, vzdálen od lidí, je očistný stav, který mnozí vyhledávají a osvobozuje je. Problém je, když vnímáme, že jsme si samotu nevybrali. Pak se mění v osamělost – už ne jen objektivní stav, že jsme sami, ale hlavně subjektivní pocit.

Nalézat v samotě opět to krásné posiluje a zoceluje. O tom, jak se to naučit, je celá jedna moje kniha Sami. A pochopitelně také Vánoční Speciál, pracující se samotou z pohledu psychoimunologie, tak aby zhoršená psychika nepodrývala tělesné zdraví.

S tím souvisí otázka: Opravdu jsme sami?

Vždycky jsme a nikdy nejsme. Ano, i tak lze odpovědět. Vše záleží na pocitu. Pocitem všechno začíná a mou prací je zařídit, aby si lidé dokázali vytvořit DOBRÝ pocit. Ať se nacházejí kdekoli. Protože z pocitu vzniká myšlenka. A špatné pocity nedokážou vytvořit dobré myšlenky, dobré činy ani dobrý život. Ptáte se: Jak tedy změnit úhel pohledu?

4. Potřebujeme se naučit přestat pouze dávat

Naučíme-li se využívat samotu k náběru energie pro sebe, vyvstane otázka, zda vůbec ještě chceme touto energií plýtvat směrem k někomu, kdo nám žádnou energii nevrací.

  • Proč jsme se vlastně tolik soustředili na druhého, a tudíž nám zbývalo méně pozornosti pro sebe?
  • Proč jsme se vlastně tolik snažili udělat šťastným druhého, a tudíž nám zbývalo méně energie na budování svého vlastního štěstí?
  • Proč jsme vlastně byli tolik závislí na druhém, když energii a lásku, kterou potřebujeme k životu, si dokážeme dát v dostatečné míře sami? Stačí přece jen přestat svou energii a lásku vyhazovat oknem.
  • Proč jsme vlastně své štěstí tolik vázali na člověka, který nám vracel jen neštěstí?
  • Jak nás vůbec napadlo stavět most k pilíři, který o most vůbec nestojí?

Na těchto otázkách je kouzelné, že nepotřebují odpovědi. Jsou odpovědí samy pro sebe.

S tím souvisí otázka: Proč se všechno změní, když přestaneme pouze dávat?

Představme si hrnec, ve kterém ucpeme díru. Voda z vodovodu, která doposud hrncem jen nazdařbůh protékala, náhle začne v hrnci stoupat. Člověk je jako ten hrnec: Přestanou-li mu energie a láska unikat, začne se energií a láskou plnit.

Člověk, který začne mít stále více lásky a energie pro sebe, je šťastnější, vyrovnanější, odhodlanější, zajímavější. Je ho všude plno.

Najednou je nepřehlédnutelný i pro bývalého partnera, který s ním odmítal komunikovat. Co tento bývalý partner vidí? Někoho silného, svobodného, nezávislého, přitažlivého.

Bývá to pro něj šokující pohled. Co dříve platilo, to najednou vůbec neplatí. Co dříve samozřejmě dostával, s čím mohl počítat, to mu najednou chybí. Tam, kde býval hadr, jeho nohy šoupou naprázdno – žádný hadr tam už totiž není.

Drtivá většina bývalých partnerů v takové chvíli hledá cestu, jak obnovit vztah. Začnou stát o komunikaci. Snažit se v nějaké formě si tak atraktivního partnera udržet. Protože silní lidé nepadají z nebe. Silní lidé jsou pro vztah jackpotem.

Kdykoli přestaneme pouze dávat, umožníme druhému ucítit a pochopit, o co přichází. Budeme-li mu naopak poslušně stále dávat, nemá žádnou šanci uvědomit si naši skutečnou hodnotu. Nemá ji totiž s čím porovnat – nedopřejeme mu stav, kdy mu tato naše hodnota bude scházet.

Chceme-li docenit cukr, potřebujeme napřed ochutnat sůl. Chceme-li si užít štěstí, musíme projít neštěstím.

5. Potřebujeme se naučit zrcadlit

Týká se to hlavně těch lidí, kteří ve vztahu byli „hadrem“, o nějž si kdekdo otře nohy. Oni tím „hadrem“ byli ne proto, že by je to bavilo, ale proto, že nenašli odvahu přestat ten „hadr“ dělat. Kdo tu odvahu v sobě najde, pak tím „hadrem“ přestane být. Nejen pro sebe, časem i pro partnera.

Jediným způsobem, jak v očích druhých získat větší hodnotu, je tu hodnotu ukázat. Skutečnou hodnotu hadru si uvědomíme ne tehdy, kdy je neustále k dispozici, ale když z kumbálku zmizí – když náhle k dispozici není. Tehdy pochopíme, o co jsme přišli a jak nám to komplikuje život.

Zrcadlení dává člověku možnost užít si to, oč si koleduje. Život uplatňuje princip zrcadlení naprosto perfektně: Oč si říkáme, to dostáváme. Co sejeme, to sklízíme.

Lidé, kteří sabotovali komunikaci, musejí pochopit, jaká je ne-komunikace. Lidé, kteří opakovali chyby, protože si byli jistí, že vždycky dostanou novou šanci, musejí pochopit, jaké to je už žádnou novou šanci nedostat. Lidé, kteří jsou zvyklí všechno vyřešit ledabylým „promiň“, musejí pochopit, že „promiň“ se říká někomu, do koho vrazíte na ulici, ne někomu, komu zlomíte srdce.

S tím souvisí otázka: Proč to potřebujeme vydržet?

Každý člověk chybuje. Chybovat je lidské. To všichni víme.

Každý člověk však také musí vědět, že za chyby se platí. A že čím vyšší je cena, tím větší je hodnota ponaučení.

Jestliže jsme my byli těmi, kdo stavěli most jen z jedné strany, trvejme na tom, že nyní musí budovat most druhá strana. A čím déle jsme jednostranně stavěli my, tím déle musí jednostranně stavět ten druhý. Jen tak se dokážeme oba potkat. Jen tak si oba uvědomí, co mají, už když to mají, a ne až když to ztratí.

Mnohokrát uslyšíme z druhé strany: „Miluji Tě“. Ale tyto emoce se nemusejí vyslovovat, to, jestli nás někdo miluje, totiž dostatečně vyjadřuje už to, jak s námi zachází.

Pamatujme si: Život je dost dlouhý na to, abychom v něm dosáhli svého naplnění, ale současně dost krátký na to, abychom ho marnili. Položme si tedy, podobně jako Marika, prostou otázku: Proč dávat jedné osobě, která se nemění a jen ubližuje, stále další šanci, když mnoho jiných lidí čeká na šanci první?

Potřebujete zlepšit emoce? Vytváří se ve Vás tíseň, úzkost, deprese? Vánoční Speciál najdete zde.

Uvedené knihy L.E.Ž., Cítit rozumem, myslet srdcem, Sami, ale i další pro zvládání těžkých chvil ve vztazích nebo o samotě, najdete zde.

Pokud kteroukoli z mých knih zamýšlíte jako dárek pod stromeček, uveďte v objednávce do kolonky Poznámka zákazníka křestní jméno obdarovaného; rád mu do knihy připíšu své vlastnoruční věnování, ať rozbalí na Vánoce skutečně OSOBNÍ dárek. Týká se to knih nabízených zde.

Top
Shopping Cart