Jeden muž zemřel a u nebeské brány se ohlížel za svým životem.
Nebyl tam sám. Spolu s ním procházel inventurou bytí také jeho anděl.
„Vidíš ty dvoje stopy, které všude jdou vedle sebe?“ upozornil anděl strážný. „Jedny jsou Tvé, jedny mé. Po celou dobu jsem Tě provázel a chránil.“
Najednou se člověk obořil: „A kde jsi byl tady, když mi bylo vůbec nejhůř? Vidím jen jedny stopy.“
„Tam jsem Tě nesl na zádech, protože jsi už neměl sílu jít dál.“
Toto je jedna z charakteristik andělů strážných s lidskou podobou, kterým říkáme spřízněné duše (vše o nich najdete v knize JáMy spřízněných duší). Často se mě lidé ptají, jak je poznat. Předně musíme vědět, KOHO či CO vlastně hledáme. Jen tak pochopíme, JAK je hledat.
Když srdce hledá srdce
Lidé rádi hledají očima. Bohužel pak nacházejí jen tvář nebo postavu. Ale soulmate, spřízněnou duši, nelze poznat očima. Oči nám svým způsobem otevírá až čas a zkušenost s protějškem.
Tehdy pochopíme, že tvář nebo postava je dobrý začátek, ale hledání tam nesmí skončit. Musí jít hlouběji. Protože spřízněnou duši dělá hlavně to, jak myslí nebo jedná. Ano, mnohdy platí, že teprve když přestaneme hledat očima, uvidíme to podstatné.
V knize JáMy spřízněných duší píšu: „Ach, kdybychom se více zaměřili na srdce a charakter lidí, jak odlišný by byl náš ideál krásy!“ Pochopili bychom totiž podstatu slova krása. A také slova vztah. Došlo by nám, že do vztahu přece vstupujeme proto, aby nám bylo lépe než samotným. Knihu Sami jsem věnoval těm, kdo po rozchodu osaměli a potřebují se pročistit, uzavřít minulost. To znamená: využít i krušné chvíle samoty, najít sílu, sebevědomí, schopnost mít se rád, protože pak dokážeme porozumět i druhému, neničit mu život, potažmo vlastním dětem, jestliže ze své zkušenosti víme sami, jak je to bolestivé a jak těžko se takové rány uzdravují.
Ale také se zamilováním do samoty (viz kniha Sami) učíme nezabývat déle, než je nezbytně nutné, stejně tak lidmi, kteří pro nás nejsou stvořeni a dávají to ostentativně najevo. Kteří si nás neváží, kteří s námi zacházejí jako s hadrem, kteří nás nerespektují. Mnozí lidé žijí omylem, že láska je hlavně to, co se říká nebo cítí. Ne, láska je hlavně to, jak se s člověkem jedná. Láska je čin a nejlepší omluvou je změněné chování, ne další výmluva nebo slib, ale skutek. I proto základní parametry skutečné spřízněné duše jsou:
1. Čelí problémům společně s námi
Soulmate nutně nemusí řešit naše problémy. Ty si jednak dokážeme vyřešit sami (co ještě neumíme, se můžeme doučit), a jednak si je musíme vyřešit sami. Jen tak pochopíme, že jsme toho schopní, že se o sebe můžeme opřít a na sebe se spolehnout. Že v sobě máme schopnosti, o kterých jsme dosud ani nevěděli.
Ale k tomu je někdy potřeba podpora. A jejím přirozeným generátorem je spřízněná duše. Ať jde o partnera, kamaráda, rodiče nebo i psa, který v problému stojí při Vás. A nejen stojí. Soulmate má dar vycítit, že máme problém. Rozpozná slzy v hloubi našich očí, i když předstíráme úsměv. Natolik splynula s námi. A proto ví, co potřebujeme, aniž si o to řekneme.
Nejsme dva, ale dvě poloviny tvořící jedno. Jen je každá polovina jiná, a proto se vzájemně doplňují. Jedna dokáže druhé dodat to, co jí právě chybí. Jsou jako jin a jang. A v problémech je to nejpatrnější. Například i tím, že:
2. Umí naslouchat
Ve všech svých knihách ukazuji řešení konkrétních vztahových problémů. Pokaždé je ale nutné, má-li vztah vydržet, spolupracovat. Na vztah jsou zapotřebí dva, na jeho rozbití stačí jeden.
Stačí, že začne sabotovat komunikaci. Nejen sdílení a mluvení. Stačí, že znemožní komunikaci tím, že přestane naslouchat.
Naslouchání je prvním aktivním znakem spřízněné duše. Nejen že sedí při nás, ale soustředěným nasloucháním ukazuje, že jí na nás opravdu záleží. Že ji zajímá náš niterný svět, do kterého jinak než poslechem a vcítěním nepronikne. Nikomu nelze vidět do hlavy, číst jeho myšlenky. Ani spřízněná duše není nadčlověk. Její schopnost vcítit se a souznít s námi jí umožňuje jen porozumět naší energii a i příště se v nás lépe vyznat. Ale i taková dovednost se rodí počátečním nasloucháním a zájmem o nás, o vztah.
Naslouchání je jediná část komunikace, kdy se o druhém dozvídáme něco nového. Vlastním mluvením nebo raděním ne. Soulmate ví, že když se trápíme, nepotřebujeme od druhých nutně slyšet správnou odpověď. My ji máme (cítíme) v sobě. Víme, co je pro nás správné a s čím souzníme. Jen někdy nemáme odvahu, pochybujeme o sobě, potřebujeme ujistit, navést, podržet. Naslouchání spřízněné duše nám pomáhá utřídit si myšlenky, uklidit si v hlavě a mít jasno.
Jen s námi být a věnovat nám soustředěnou pozornost. Být přítomni duchem a duší. Už toho řada lidí není schopna. Už zde se spřízněné duše oddělují od těch ostatních.
3. Bere nás takové, jací jsme
Spřízněná duše nutně neradí. I kdyby tak činila s nejlepším úmyslem, ví, že každý jsme jiný. Co je správné pro nás, nemusí být správné pro všechny. I proto dalším darem spřízněné duše je to, že nás nesoudí, ale snaží se nám porozumět, a pokud něco nedokáže pochopit, snaží se to alespoň přijmout jako fakt.
Každý člověk je nejen jiný, ale je vybaven jiným osudem, jinou cestou, jinými výzvami. Nežijeme jeho život do všech detailů, nedošli jsme do tohoto bodu v jeho botách, nevíme, na co si uvnitř sebe troufá a čeho se bojí, o čem nemluví a co ho trápí. I kdybychom ho vedli podle nejlepšího vědomí a svědomí, můžeme ho vést špatně, nesprávným tempem, nesprávnými překážkami. A proto mnohem víc potřebujeme podpořit, motivovat, inspirovat. Přijímat ho takového, jaký je, milovat ho tak, a pokud nám přesto v něčem nevyhovuje, přimět ho ke změně. K té ale musí dojít sám. Uvědomit si, že s takovou změnou mu bude lépe. Musí se sám poprat se svými vnitřními draky, o nichž my nevíme, a v tom čase, který je pro něj správný. Nesmíme ho tlačit podle svého normálna. Mohli bychom mu ublížit anebo ho i ztratit.
Soulmate dokáže milovat člověka i s chybami. Chápat, že každý člověk má svou přidanou hodnotu. A nebude-li svůj, bude nesvůj. Přijímat ho takového, jaký je, ale neznamená nerozvíjet jeho lepší verzi. Právě soulmate může posouvat člověka tak, aby se snažil rozvíjet své přednosti a potírat své nedostatky. Pak se nestane někým jiným, ale postupně se stane nejlepší verzí svého Já.
V knizeJáMy spřízněných duší apeluji na to, abychom se nesnažili člověka změnit k obrazu svému tak, jak on sám nechce. To je manipulace. Přimějme ho, aby se ptal sám sebe, CO v sobě musí změnit a PROČ, aby nejen uviděl, ale i následoval své JAK. Základními nástroji jsou velkorysost, benevolence a empatie.
Vzpomeňme si, že kdykoli nás někdo nechce přijmout celé, zraní nás to. Přitom chyba nemusí být na naší straně. My nemůžeme být jiní, než jací jsme. Můžeme jen zlepšovat to, jací jsme.
4. Věří v nás
Přečtěte si to ještě jednou a pozorně. Nepíšu: Věří NÁM. To je o důvěře a důvěra je samozřejmá podmínka vztahu.
Nyní jde o to věřit V NÁS.
Soulmate není ten, s kým se dá žít, ale ten, bez koho se nedá žít. Je to skutečná druhá polovička. Má to, co nám chybí. Svými přednostmi dokáže vykrýt naše nedostatky, a je to nejvíce cítit v těžkostech. A to právě i tehdy, kdy věří v nás, ačkoli my jsme už v sebe věřit přestali.
To ukazuje, že soulmate někdy dokáže vidět to, co my už ne. Tím nás učí vidět věci z jiného úhlu, připouštět naději, hledat světlo v tunelu. Umí nám připomenout, co jsme kdy dokázali, když podléháme skepsi, že už nikdy nic nedokážeme. Chová se jako rodič, který nepřestane milovat a podporovat dítě jen proto, že se mu nedaří. Naopak, tehdy ho miluje a podporuje ještě víc.
Pro takové vztahy vznikl Vánoční Speciál. Plný slov lásky a podpory, která nemusí soulmate přesně znát či je umět vyslovit. To ani není třeba. Stačí, že soulmate položí Vánoční Speciál pod stromeček, a tím dá druhému najevo, jak mu dokáže v těžkostech pomoci. Přinést mu lék, řešení, slova, u kterých začíná změna.
5. Dává svobodu
Vztah se soulmate není vězení. Ve vztahu nechává dveře a okna neustále dokořán. Vzduch tak tímto vztahem cirkuluje, nic uvnitř nezahnívá a funguje emocionální intimita. Člověk se může vysvléknout do naha, obnažit veškeré své city, a ví, že se mu protějšek nevysměje, že je v jeho blízkosti v bezpečí.
U soulmate tak nehrozí internalizace, potlačování negativních pocitů. Naopak všechny jdou okamžitě ven. V takovém vztahu Vám nehrozí úzkosti, deprese, splíny. Můžete kdykoli mluvit o čemkoli, co Vás tíží. Taková svoboda umožňuje člověku ulevit si a najít opravdovou vrbu v protějšku.
I proto spřízněná duše boří nálepkové mýty. Máte-li soulmate v příteli, může pro Vás znamenat víc než partner nebo rodič. Někdo má v tomto směru nejbližší bytost ve zvířeti. Někdo v tom, kdo už zemřel, ale z duševního pohledu tu pořád je. Svět duší je pozoruhodnější, než se v hmotném světě zdá. Vše o tomto tématu najdete v knizeJáMy spřízněných duší.
6. Je realista
Odkud plyne tolik lásky spřízněné duše? Z realismu.
Soulmate přijímá například dočasnost. Ví, že vztah je ve fyzickém světě dočasný. Tím více si váží přítomnosti.
Také přijímá proměnlivost. Ví, že ve světě změny nikdo nedokáže být šťastný ani úspěšný nepřetržitě.
Rovněž do nás nepromítá vlastnosti, které nemáme, svá vlastní přání či schopnosti, které si jen představuje, že bychom mohli mít. Nechová se k nám jako k lodi, která je na suchu a potřebuje na vodu, ale jen proto jí nenarostou kola nebo křídla.
Soulmate ví i to, že každý člověk má své hranice. Proto respektuje naše Já a naše meze, dovoluje nám rozhodovat si o svém času a svých hodnotách, do ničeho nás nenutí a o nic se neprosí. Ví, že to, co děláme od srdce, děláme automaticky. (Více v Jak si nastavit osobní hranici, kurzu pro všechny, kdo mají syndrom hodného člověka, hladového srdce, napadeného psa atd.)
7. Neodchází
Někteří lidé jsou v naší blízkosti, jen dokud něco potřebují. Jakmile něco potřebujeme my, už k dispozici nejsou. To nejsou spřízněné duše.
Jak píšu v knizeJáMy spřízněných duší, soulmate poznáme například na večírku. Ne v době, kdy rozesíláme pozvánky. To je s námi každý kamarád. Ale když večírek skončí. Tehdy pomáhají uklidit právě spřízněné duše. Zatímco ostatní odešli. Často ti, kteří udělali největší nepořádek. Tak je to i v životě.
Soulmate soucítí. Umí si představit, jak by jí bylo na našem místě. Proto nás neopouští, když se potýkáme s těžkostí. Spadneme-li do bahna, sestoupí k nám také. Ne proto, že by jí v bahně bylo dobře, ale proto, že ví, jak je v bahně mizerně, a nestrpí, abychom tam zůstali sami. A to je důvod, proč soulmate tak často potkáváme v bahně. Odtud i název knihyJáMy spřízněných duší – není jen o příkopech, do kterých by člověk spadl, ale hlavně o rozdílu mezi Já (samotou) a My (vztahem).
Mnoho lidí se mě ptá, zda se spřízněná duše, pokud z nějakého důvodu odešla, vrátí. Je to nesmyslný dotaz. Spřízněná duše se nemůže vrátit. Ona totiž neodchází. I když se fyzicky vzdálí, duševně zůstává nablízku. Myslí na Vás víc než kdy předtím. Protože vztah se soulmate je o duševním spojení a fyzická vzdálenost tam nehraje roli, ba stesk ještě umocňuje.
Chcete mít takovou po svém boku? Co pro to dělat? Jak být sami někomu spřízněnou duší? KnihuJáMy spřízněných duší získáte zde.
PROSBA: Pokud ji objednáváte jako vánoční dárek, uveďte do kolonky Poznámka zákazníka křestní jméno obdarovaného, připíšu mu do knihy vlastnoruční věnování, ať má skutečně OSOBNÍ překvapení pod stromečkem. Vhodnou knihu pro něj vyberete zde. Vánoční Speciál jako prostředek pomoci v těžkých chvílích můžete přihodit do košíku zde.