Cítíte s blížícími se vánočními svátky chmury, splín, úzkost, například proto, že budete o Štědrém večeru sami nebo bez člověka, na kterém Vám záleží?
Nedaří se Vám pozitivní výhled do příštího roku, bojíte se, že se Vaše problémy jen tak nevyřeší, ba že se možná i prohloubí?
Ve Vánočním Speciálu objasňuji, jak porozumět pesimismu a přetočit se znovu na stranu optimistu, a také proč je to důležité. Dovolíte několik zamyšlení i zde?
Dvě strany
Václav Havel říkal: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Naděje je uvědomění, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Optimismus je zdrojem naděje. Smysl má už kvůli přítomnosti. Optimismus zlepšuje naši energii. Lepší pocity plodí lepší myšlenky, ty vedou k lepším činům a ty přinášejí lepší výsledky. Lepší výsledky pak způsobují ještě lepší pocity a kolo se točí znovu. A na začátku je – naděje. Představa, na kterou stojí za to se těšit. Dokud má člověk na co se těšit, má pro co žít.
Optimismus lze nejlépe vyložit na minci. Má dvě strany. Jako všechno v životě. Všechno špatné je k něčemu dobré a všechno dobré je k něčemu špatné. Příklad: Porážka vede k ponaučení a ke zlepšení, vítězství vede ke ztrátě pokory a ke stagnaci nebo ke zhoršení.
Položím-li minci na svou dlaň rubovou stranou vzhůru, znamená to, že mince nemá žádný líc? Ne. Jestliže lícovou stranu nevidíme, neznamená to, že na našem momentálním prožitku nemůže být také něco dobrého.
Nyní k definicím: Řada lidí si myslí, že pesimista vidí jen rubovou stránku věci, zatímco optimista jen lícovou stránku věci. To není přesný výklad. Winston Churchill řekl: „Pesimista vidí v každém problému těžkost. Optimista vidí v každé těžkosti příležitost.“ Ano, jak pesimista, tak optimista vidí problém (minci). Pesimista ale vidí jen těžkost (rub), zatímco optimista si dokáže kromě rubu, na který se dívá, představit TAKÉ příležitost (líc). Také – to je důležité slovo. Jinak řečeno: Pesimista se upíná na jedinou stranu mince. Optimista věří, že každá mince má TAKÉ druhou stranu.
Co optimismus NENÍ
Optimismus ani pesimismus nejsou vrozenými vlastnostmi, ale dovednostmi – obojímu se učíme. Už jako děti jsme připomínali okurky, naložené do nálevu. Ať bylo naše prostředí sladkokyselé, kyselé nebo pálivé, stali jsme se takovými i my. Ale to všechno můžeme změnit (viz Vánoční Speciál).
Normálním se pro nás v průběhu života stalo to, co jsme automatizovali. Ovšem co jsme se naučili, to se můžeme odnaučit. Změna začíná u nás. Nejdříve si však pojem musíme vymezit.
Optimista předně není idealista. Nevěří, že všechno dobré se stane samo. Optimista ví, že za čím nepůjde, to nebude mít. Že když se nezeptá, odpověď bude vždy ne. Že když nebude hledat, nenajde. Uvědomuje si však současně, že to, zda jde, ptá se nebo hledá, může sám ovlivnit. Optimista proto věří, že je sám schopen změny.
Co optimismus JE
Optimista si je vědom nesnadnosti úkolu. Ale věří, že ho má šanci zvládnout. Optimista velmi pracuje s vírou. S vírou se zvládnutí cílů nestává SNAZŠÍM, ale MOŽNÝM. Proto je optimista zdrojem víry v sebe, zatímco pesimista v to, co není snadné, prostě nevěří.
Optimista má díky víře v sebe vybalancované sebevědomí a sebedůvěru. Uvědomuje si své nedostatky, ale věří, že je může odstraňovat, stejně tak si uvědomuje momentální omezenost svých předností, ale věří, že je může posilovat, a co neumí, to se může naučit.
Optimista v každé situaci věří, že je příležitostí. Hledá, co na ní může být dobrého, čeho si i v těžké době může na sobě i na svém okolí vážit, co náročného do této chvíle překonal, s čím se porval. Kdo se ocitl bolestně sám a chce být optimista, věří v sebe a v to, že ho ta těžká cesta může ve výsledku posílit, protože samota přirozeně vytváří a vybrušuje charakter člověka.
Ale to je pouze jeden z příkladů. Zobecněme si tedy, co můžeme udělat pro vlastní optimismus. Existuje sedm stěžejních pilířů:
1. Optimista usiluje o nejlepší výsledek ze všech existujících možností
Nejprve si slaďme pojmy. A rozdíl mezi optimistou a idealistou.
Optimista je pozitivní realista. Bez ohledu na nabídku, kterou má, věří, že může proměnit v úspěch všechny použitelné možnosti. Má-li minci, věří, že mu může padnout panna, protože šance je 50 : 50.
Idealista oproti optimistovi ignoruje veškerá rizika a zápory a zaměřuje se pouze na jednu stranu dvoustranné mince. Je přesvědčen, že mu musí padnout panna.
Pesimista nevidí optimální východisko. Má-li minci, je přesvědčen, že mu nepadne panna, a proto většinou svou mincí ani nehodí.
- V učebnicích psychologie je popsáno toto srovnání: Když se optimista s idealistou sejdou třeba pod citronovníkem, idealista si utrhne nejzralejší plod s přesvědčením, že musí být sladký jako pomeranč. Pochopitelně je zklamán. Jeho ideály se zhroutí. Příště se může stát pesimistou. Optimista využije realitu k pozitivnímu konci. Klidně vymačká všechny zbývající citrony do sklenice, zalije šťávu vodou, zasype cukrem a pochutná si na limonádě.
2. Optimista respektuje sám sebe za to, kdo je
Většina dětí se rodí a rozvíjí jako optimisté. Věří, že si vytvářejí svůj život. A tak – jsou sví. Běhají, skáčou, zpívají, tancují, bez ohledu na to, co si kdo o jejich dovednosti myslí. K tomu, aby se realizovaly a šly za svými sny, nepotřebují ničí souhlas. Hlavně malé děti si umějí život užívat.
S dospíváním optimismu paradoxně ubývá. Přitom máme stále víc znalostí a zkušeností – měli bychom být daleko optimističtější, pokud jde například o naše uplatnění v životě. Jenže pak nás někdo odmítne. Řekne, že nejsme dost dobří. V práci naše schopnosti odbudou nízkou mzdou. A když žádáme adekvátní odměnu, vysvětlí nám, že za více nestojíme. Dokonce, jak stárneme, jsme přesvědčováni o tom, že naše cena dále klesá. Lidé po padesátce mají mít na trhu práce stále menší cenu, přitom s věkem nabývají zkušenosti, moudrost, vědomosti. Proč tedy v zaměstnanecké hierarchii nesměřují nahoru, k vedoucím pozicím, ale stále častěji dolů, do vrátnic a skladů? Proč dělají stále více manuální práci, na kterou přitom objektivně mají stále méně fyzických sil? Není to nelogické? Přitom celý problém je v jejich osobních mantinelech, které sami odstraňují. V jejich vlastním vnuceném přesvědčení, že už nejsou dost dobří. Je to i problém mladších.
Člověk ztrácí svou hodnotu, jakmile přestává být tím, kým je. Jakmile se zdráhá být sám sebou. Jakmile si začne o sobě myslet, že není dost dobrý, že nestačí. Jedním slovem: Jakmile je pesimista. Pak si myslí, že za nic nestojí. A že by měl umlčet svůj vnitřní hlas.
Optimista se nechává vést intuicí (více ve Vánočním Speciálu). Věří, že ho vnitřní hlas vede smysluplnou cestou, ať krajina vypadá jakkoli. Optimistu nezajímají kulisy, okolnosti, kterými prochází. Zajímá ho výsledek, k němuž směřuje. Protože tam je jeho cíl. Optimista příliš neřeší cizí názory, zohlední je, ale nenechá se jimi řídit. Protože je dost sobecký na to, aby se nenechal svést z cesty, respektive nechal umluvit na cestu někoho jiného.
Optimisté dosahují svých cílů mimo jiné proto, že věří, že mohou být lepší, než momentálně jsou. Vědí, že každý den znamená novou zkušenost. Nehroutí se z chyb. Každá přece nabízí poučení a růst. Optimista je v každém okamžiku tak dobrý, jak může být, a koná tolik, aby byl lepší. Pesimista se ohlíží do minulosti negativně. Vidí svou starou verzi a zpytuje svědomí, jak mohl být tak hloupý a nezkušený. Pesimista z pesimismu nevyjde. Protože hloupí a nezkušení jsme tím víc, čím hlouběji jdeme do minulosti. Optimista ví, že hloupý a nezkušený dříve musel být. Jinak by dnes nebyl moudřejší.
3. Optimista věří, že je schopen dosáhnout cíle
Optimista nejenže připouští nejlepší možný výsledek, ale navíc věří, že je v jeho silách. Pesimista nejenže nepřipouští nejlepší výsledek, ale navíc nevěří, že by byl v jeho silách.
V životě nakonec nezáleží na našich momentálních schopnostech. Ty můžeme neustále tvarovat, doplňovat, zlepšovat. Ale hlavní dělník je v hlavě. Pokud si myslíme, že jsme schopni něco dokázat, opravdu toho můžeme dosáhnout. Pokud si myslíme, že nejsme schopni to dokázat, obvykle toho nedosáhneme – protože se o to ani nepokusíme.
Proto úspěšný člověk je často jen ten, kdo neuvěřil tomu, že nemůže uspět. A naopak neúspěšný člověk v sobě může mít všechny předpoklady uspět, jen nedovolí, aby se uplatnily.
Optimisté vůbec rádi přemýšlejí o sobě. Nevšímají si okolí. Pesimisté naopak rádi ignorují sebe a své schopnosti. Ohlížejí se do okolí. A jsou stále pesimističtější, protože žádná náhoda, štěstí či politika jim život nezlepšuje. Jak je tedy možné, že optimisté uspěli? Domnívají se, že museli mít na své straně náhodu, štěstí, politiky. A vůbec si nepřipouštějí, že by úspěch mohl člověk vybudovat sám.
4. Optimista odděluje štěstí a protnutí cílové pásky
Úspěšným se člověk nerodí, ale stává v průběhu života. Jestliže se jím stává, znamená to, že to trvá nějakou dobu. Je to proces. Jak si tedy může udržet optimismus, i když po celou dobu, než dojde do cíle, vlastně úspěšným není?
Je to prosté. Optimista nemá cíl v nějakém vzdáleném bodě. Není šťastný až tehdy, když toho bodu dosáhne. On umí být spokojený během celé cesty. Ano, zdrojem štěstí je vlastně celá jeho cesta.
Proto také nemá smysl prokrastinovat. Kdykoli odkládáme svou spokojenost na pozdější dobu, s tím, že teprve pak budou lepší podmínky, zjistíme, že žádné takové samy o sobě nenastávají. Lepší podmínky se vytvářejí v naší vlastní mysli. Tam je základ všeho obratu, úspěchu i štěstí. Ano, v sobě. Optimista nehledá zdroje štěstí převážně kolem sebe. Ani v jiných lidech. Natož v jiných věcech, majetku. Ví, že vždy bude dost věcí nebo lidí, které nemáme. Pokud se trápíme vnějším nedostatkem, nikdy nebudeme uspokojeni. Vždy bude totiž možné mít víc.
Optimista má pozitivní energii mimo jiné proto, že přijímá přítomnost, jaká je, ale to mu nebrání věřit ve víc.
Být optimistou zkrátka znamená dovolit si být šťastný v jakémkoli momentu života. Optimista je šťastný, protože má stále nějaké cíle, ve které věří. Pořád má za čím jít, komu pomoci, pro co růst. Miluje cestu, po které jde, ne až cíl, kterého třeba nikdy nedosáhne. Ví, že touha a naplnění jsou mnohdy jako dvě kolejnice. I když věříme, že se na horizontu sbíhají, je to iluze. Vždycky je pro co dál žít. Zaplaťpánbůh.
Optimista nikdy není na slepé koleji.
5. Optimista se vyhýbá negativním lidem
Psychologie říká, že všichni jsme průměrem pěti lidí, kterými se nejčastěji obklopujeme. Trávíme-li nejvíce času s nepřejícnými, závistivými a žlučovitými lidmi, pak jejich chování pro nás začne být standard. Každý kolektiv při dlouhodobém působení „semele“ jedince. Ale může to být i v pozitivním smyslu. Pokud se v partě přátelé podporují, smějí, nabíjejí.
Optimismus je svým způsobem vysoce nakažlivý návyk. Pozitivní slovo nebo čin nestojí ani korunu. A výnos je úžasný. Optimismus také vychází z ničeho, ale dokáže vybudovat sebedůvěru, která stojí na začátku každého pozdějšího úspěchu.
Ve Vánočním Speciálu podotýkám: Život je s každým dnem kratší. Proč si ho ještě zkracovat negativitou, pesimismem a lidmi, kteří ho zošklivují? Snažme se mít kolem sebe ty, kdo nás zvedají, když padneme, a kteří vracejí životu barvu, kdykoli máme pocit, že vybledla.
6. Optimista předpokládá, že život je sled vzestupů a pádů
Optimista nežije na jiné planetě. Neprochází jen dobrými dny. Nicméně nevadí mu procházet i špatnými etapami, protože ví, že to je součást reality. A nic v přírodě není jistější než změna. Jen proto, že se něco nedaří, neznamená to, že se to nezlepší. Nakonec, život sám nás učí, že časem všechno přebolí. Mnoha chybám či ranám z minulosti se dokonce s odstupem let zasmějeme.
Život je bezohledný i ohleduplný. Mění se tak jako vlny na moři. Nemůžeme po nich chtít, aby se jen vzdouvaly a netříštily o hladinu. Díky zlým časům jsme naopak schopni poznat ty dobré a vychutnat si je. Změna je základem naší spokojenosti. Něco, co se nemění, se stává stereotypem a nudí. Nikdo nemá větší radost z pohybu než ten, kdo se dlouho nemohl hýbat. A nikdo nemá větší radost z odpočinku než ten, kdo dlouho neodpočíval.
7. Optimista používá pozitivní mluvu
Není podstatné, jaké události a okolnosti nám vbíhají do cesty. Pořád můžeme mít pozitivní život. Naši náladu totiž určuje ne to, co se kolem nás děje, ale hlavně to, jak to, co se děje, interpretujeme. Především to, jak o životě, který prožíváme, sami mluvíme.
Pamatujeme si to možná už ze školy. Když dostane dobrou známku optimista, řekne si: „Předpokládal jsem to. Pracoval jsem na sobě a vyplatilo se.“ Když dostane dobrou známku pesimista, řekne si: „Jaká náhoda!“ Pesimista si nerad přikládá zásluhu na svém úspěchu a dokáže i ve vítězství nalézt stopu porážky.
Optimista nemá život bez těžkostí. Ale věří, že všechny těžkosti přicházejí zvenčí, jsou překonatelné a dočasné. Pesimista nalézá těžkosti v sobě, považuje je za nepřekonatelné a trvalé.
Pesimista říká: „Jsem nešťastný.“ Optimista ví, že náladu lze změnit pouhým přenastavením myšlenek nebo emocí. Někdy jen protažením lícních svalů do úsměvu.
Pamatujte si:
- Na pocitech záleží především. Z pocitů totiž vznikají myšlenky. Jinak řečeno: Jaké pocity, takové myšlenky. Jaké myšlenky, takové činy. Jaké činy, takové výsledky. Negativní pocity tedy nemohou vytvořit pozitivní výsledky ani pozitivní život.
- Proto musíme začít dobrými pocity. Nejen silným, ale ani šťastným se člověk nerodí, ale stává. Svým přístupem. K sobě, okolí, okolnostem.
- Máme-li negativní pohled, neznamená to, že se nic pozitivního v našem životě neděje, pouze to znamená to, že pozitivní přehlížíme. Ano, život nám může snášet spoustu pozitiv, ale my je neuvidíme, protože jsme se rozhodli soustředit jen na negativa. A je to škoda. Protože ta mince, která leží v naší dlani, má opravdu dvě strany. Stačí ji obrátit. Jako úhel pohledu.
Využijte Vánoční Speciál ke zlepšení osmi pilířů své životní spokojenosti. Najdete ho zde.