Útěky před samotou. Jak zastavit vnitřní trápení?

Nedokážete být sami? Padá na Vás doma tíseň? Musíte být s někým, nejlépe s přáteli? Osamělé Vás pronásledují noční můry, úzkost, neochota cokoli dělat, kamkoli jít, nemáte energii?

„Proč musím pořád před sebou utíkat?“ Takhle se ptá třeba Veronika. A pokračuje: „Nesnáším osamělé večery, nenávidím víkendy, kdy přátelé mají vlastní program a já se cítím tak zbytečně, že si dokonce přeji, ať už je pondělí, ať už jdu do práce… Petře, je tohle normální?“

Děkuji za všechny Vaše dotazy. Zodpovídám je buď v mluvených Řešidlech, anebo v tištěných knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2. Odpovím také Veronice a všem, kdo trpí útěky před samotou.

1. Nelze nemít strach

V FC Kurzu Jak pokořit strach zdůrazňuji, že abychom něco překonali, musíme tomu nejprve porozumět. Jen tak nám dojde, jak tomu čelit.

Obecně řečeno: Žádné jednání člověka není nahodilé. Každé jeho chování je následkem toho, co se mu stalo v minulosti. Proto je každé jednání svým způsobem pochopitelné, vysvětlitelné a přirozené. Stejně, jako je tomu u strachu ze samoty.

Logicky vzato: Člověk, který se bojí být sám, má důvod bát se být sám. Nejčastěji je tím důvodem SAD, Syndrom of Attacked Dog, syndrom napadeného psa. Psychologie sice užívá příklad psa, ale SAD je přirozená reakce vyspělých živých organismů napříč přírodou. Pokud například laň, která se pásla o samotě, byla zničehonic překvapena útočící šelmou a div nepřišla o život, pochopitelně, vysvětlitelně a přirozeně se po tomto hrozivém prožitku bojí být sama. Ví, že „sama může být v nebezpečí, v ohrožení“. Proto sama je ve stresu a intuitivně hledá bezpečí – společnost někoho, kdo ji ochrání, například další laně.

2. Intuitivně do bezpečí

Podobné je to s člověkem. Pokud mu někdo ublížil, pochopitelně, vysvětlitelně a přirozeně potřebuje nebýt sám, naopak být s někým, kdo mu pomůže, kdo ho ochrání, ošetří, nejen fyzickou náplastí na bolavou ruku, ale i psychickou náplastí na zlomené srdce. Co je takovou náplastí? Být obejmut, vyslechnut, pochopen. Už v té chvíli tento napadený člověk ucítí, že mu je lépe, že už „není v takovém ohrožení“.

Z toho plyne, Veroniko, a vy všichni ostatní, kterých se týká tento problém: Jste-li poblíž člověka, který Vám pomáhá, přestáváte být osamělí. Jako když laň najde úkryt, útočiště u jiné laně.

Jenže problémem z hlediska psychologie, psychoterapie i psychoimunologie je, když ta laň, respektive Vy sami v tom bezpečí nemůžete dlouhodobě zůstat. Příklad z praxe: Jde o situaci, kdy Vás kamarád vyslechne, pochopí, obejme, když Vám uleví, ale pak se omluví a pochopitelně, vysvětlitelně a přirozeně jde za vlastním životem – typicky za svou rodinou nebo do práce. A v ten moment zůstáváte sami. Pak jste na tom znovu špatně, ale jinak než dřív. Zatímco předtím jste hledali bezpečí a možná jste i pochybovali, zda vůbec existuje, nyní už víte, že existuje, ale o to bolestnější může být přijít o něj. Ano, tento blízký člověk, který s Vámi úžasně sdílel a nyní si řeší své vlastní problémy, Vám začne chybět. Jako by Vám vrátil úsměv, ale s jeho odchodem Vám tento úsměv byl zase odebrán – zmizel z Vaší tváře. A to i proto, že jste pochopili, jak je důležité mít takový vztah. A že bez něj nejste úplní.

Tak se z pocitu ohrožení po ublížení stává osamělost. Akutní postrádání někoho blízkého a neschopnost být sami. Protože „sami jste v ohrožení“ a ještě navíc „neúplní“.

3. Jedno doporučení z mnoha

Problematice zvládnutí samoty jsem vyhradil samostatnou knihu Sami. Sestavil jsem ji nejen v souladu s psychologií a psychoterapií, ale také s psychoimunologií (obor, který prokázal přímou souvislost mezi stavem psychiky a stavem imunity – se zhoršující se psychikou se zhoršuje i imunita člověka), aby se čtenář doslova přestal trápit, protože „trápením se“ trápí sebe. Ubírá si zdraví, radost, štěstí, a to zbytečně, protože v jeho životě se v ten moment neděje nic nepochopitelného, nevysvětlitelného a nepřirozeného. Je pochopitelné, vysvětlitelné a přirozené, že poté, co mu někdo ublížil, nechce být sám a vyhledává společnost dobrých lidí, kteří mu pomáhají. Co je na tom špatně?

Snad jenom jedno: že takový osamělý člověk spoléhá pouze na okolí. Že předpokládá, že okolí za něj všechny problémy vyřeší. Nevyřeší. Ten problém je totiž v něm. SAD je jeho.

Člověk, aby se zbavil SAD, se musí naučit žít sám. Objevit v sobě oporu, přítele, zastání. Jakkoli je to těžká cesta (hlavně poté, co Vás někdo zranil a zpochybnil Vaši integritu), nic na světě ho tolik neposílí. Jak to vím? Protože člověk, který zůstane sám, to zvládne. Musí. Nemá jinou možnost. Sám na svůj život zůstává den co den. A musí najít způsob, jak to ustát. Jeden z nich?

V knize Sami uvádím už ten základní: Člověk, který je po ublížení sám, musí vnitřně zesílit například proto, aby tu byl pro druhé. Typicky pro své děti, přátele, okolí. Pro lidi, kteří ho – když se vrátíme k příměru z divočiny – kdykoli mohou potřebovat, až je v pozici laně napadne ubližující šelma. Že Vám přijde divné někomu pomáhat, když sami máte starostí dost? Věřte, že pomáhat někomu, kdo Vás potřebuje, je z psychologického pohledu nejkratší cesta k tomu, abyste se přestali cítit zbytečně a nevyužitě. Kromě toho zaměření se na cizí problémy, které uslyšíte, Vás odpojí od vlastních problémů. Nehledě na to, že odměnou za svou pomoc získáte nové přátele, kteří Vás budou potřebovat, to znamená: kteří Vás budou chtít mít co nejblíž, kterým na Vás bude záležet a kteří Vám právě proto budou pomoc možná i oplácet. Lakonicky řečeno: Kteří Vás ochrání před šelmami, před kterými ochráníte zase Vy je.

Moje zkušenost

Tento psychologický model samozřejmě používám při svých vánočních setkáních. Na ně za mnou přicházejí lidé, kteří se vzájemně neznají, chovají se odděleně, izolovaně, a přesto mají jedno společné: hlavy svěšené, všichni usedají k jiným stolkům jako ostrůvky. Ano, jsou osamělí. Já však provedu malý trik: všechny svolám k jednomu, mému stolu. Všechny zahřeji dobrou kávou a dobrými slovy. A jak tak – jeden vedle druhého – poslouchají a někteří i sdílejí, co sami prožívají, jeden vedle druhého také zjišťují, že vůbec nejsou izolovaní, že „tamten člověk je na tom stejně nebo ještě hůř než já“, že „mu mohu poradit“, že „ho mohu povzbudit, aby na tom byl lépe“, že „jsem měl podobný problém a už jsem ho zvládl“, respektive, že „oni měli podobný problém a už ho zvládli, takže mi oni mohou pomoci“.

Téměř vždy se hosté mého vánočního setkání diví, jak odcházejí šťastní, silní, s vyměněnými kontakty – přišli osamělí a odcházejí s přáteli. Hovoří o zázraku. Ale setkání nejsou zázrak, pouze kopírují život. Jsou příležitostí pro ty, kteří chtějí svou osamělost konečně změnit. Ovšem to, že chtějí, znamená, že pro to něco udělají. (Vstupenky jsou zde.)

Pokud na vánoční setkání nemáte čas, nevadí – otevřete si knihu Sami. Anebo Vánoční Speciál, pokud si chcete udělat radost pod stromečkem. Jen přiznejte: Už jste někdy dali vánoční dárek sami sobě? Věřte, že to stojí za to. Vždycky stojí za to udělat něco pro sebe. I kdyby vyhledat lepší lidi. Nebo lepší myšlenky.

Top
Shopping Cart